„Jestli je ještě někdo, kdo o filharmonii neví, je nejvyšší čas to napravit.“

„Hrajeme v aréně, hrajeme na náměstí, nebráníme se koncertům na letišti…“

„Jsme pyšní na činnost, kterou v kraji děláme pro děti.“

„Sezónu otevře Libor Pešek, před půlstoletím první šéfdirigent.“

„Symbolicky od něj převezme taktovku Stanislav Vavřínek, nový šéfdirigent, v pořadí desátý.“

Komorní filharmonie Pardubice vstupuje do jubilejní padesáté sezóny, a to dnešním žánrově uvolněným open-air koncertem v centru města. V pondělí 10. září pak v Sukově síni zahraje abonentům na zahajovacím koncertě klasický program – Mozarta, Dvořáka a Suka. Ředitelka orchestru Jarmila Zbořilová v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz odpovídá na otázky týkající se pozice tělesa ve městě a v kraji, jeho repertoárového záběru, koncertů a natáčení – i chystaného symbolického předání taktovky mezi prvním šéfdirigentem z roku 1969 a tím novým, letošním. 

Koncertem na náměstí vykračujete do veřejného prostoru viditelně. Je v tom zásadní záměr?

Jubilejní sezónu schválně otvíráme v samém srdci Pardubic, na historickém Pernštýnském náměstí, protože jsme si dali úkol: pokud ještě vůbec existuje v Pardubicích a v širokém okolí někdo, kdo o Komorní filharmonii neví, je nejvyšší čas to napravit…! Zahajujeme proto koncertem, který je mimo žánr komorního orchestru, tak aby na něj chtěli přijít příslušníci všech generací. Je to kvalitní hudba z oblasti muzikálu, filmu, světového popu, zpívá Dasha a s ní hraje její doprovodná skupina, to vše ve skvělých aranžích a za dirigování Martina Kumžáka. Máme druhý den po začátku školy a koncert je vpodvečer, aby přišli všichni – od maminek s kočárky po seniory – a abychom si společně prodloužili letní pohodu.

Budete způsobem, který překračuje vaše obvyklé žánrové působení, pokračovat ještě dál, ještě odvážněji?

Výjimka to není. Náš orchestr se stal už pověstný tím, že se nebojí vykročit jinam. Nejvíce nás zajímají lidé, kteří na naše koncerty přijdou, ale kromě koncertů vážné hudby jsou tady i lidé, u nichž chceme, aby měli o orchestru povědomí – že v našem městě je a že k němu patří, byť třeba hraje hudbu, která není zrovna jejich srdcovou záležitostí… Diskuse o tom, jestli vůbec ve městě takový orchestr má být, už přestaly, ale není to tak dávno; i já je pamatuji. Jde nám o to, aby si člověk – když jde kolem plakátu, podle něhož filharmonie hraje Mozarta, Suka a Beethovena – řekl: Aha, na tohle nepůjdu, to mě tak nezajímá, ale byl jsem na koncertě téhle filharmonie s francouzským šansonem nebo třeba s Hradišťanem a moc se mi to líbilo – je prima, že dělá něco pro lidi, které to baví, ale že taky dává šanci mně, abych mohl přijít.

Osou zůstávají abonentní koncerty?

Ano – a v nich se snažíme držet špičkovou linii orchestru. Dramaturgií i zvaním zajímavých hostů. Ale vstřícností s co nejširším repertoárem se snažíme přiblížit i ostatním lidem. Jak tím, co hrajeme, tak tím, kde to hrajeme. Hrajeme v aréně, hrajeme na náměstí…  Nebráníme se koncertům na letišti… Pardubice nemají tolik prostorů, ale když nás nějaký napadne, tak tam půjdeme rádi s žánrem, který se do takového prostoru bude hodit.

Vnímá se orchestr jako městský, nebo jako krajský?

Jednoznačně chceme být rezidenčním orchestrem kraje – a sounáležitost s krajem dáváme v činnosti jednoznačně najevo. Pardubický orchestr byl určitě prvním, který začal být dotován i jiným subjektem než zřizovatelem, kraj se k nám přihlásil už před mnoha lety. Pomáhá financovat především regionální činnost. Na kraji vědí, že města si nemohou ve svých rozpočtech orchestr dovolit – a právě na to nám dává peníze. Ne všechna města ovšem mají prostory, kam se orchestr vůbec vejde – ale kam se vejdeme, tam prakticky všude hrajeme. Někam se vracíme pravidelně, to je především naše srdcová záležitost – Smetanova Litomyšl, ale také Kocianovo Ústí, Tomáškova a Novákova hudební Skuteč, festival v Poličce, Chrudimské hudební večery… Tam všude jsme pravidelně. Pak jsou další města, kam zajíždíme méně pravidelně, ale neméně rádi… A pak jsme pyšní na činnost, kterou v kraji děláme pro děti. Jsou jich tisíce, co se třeba poprvé setkají s živým muzikantem, a to na vzdálenost dvou metrů, protože máme projekty pro celý orchestr, ale i takové, kde muzikanti přijdou až do školy. To je úžasná věc. Provozujeme ji už osmým rokem. Školy za akci dají méně než za přepravu do Pardubic a děti během jedné vyučovací hodiny vidí kvalitní program. Do škol se vracíme, protože děti odrůstají. Školy si tyto pořady oblíbily a stále je objednávají.

Jak jste koncipovali zahájení v Sukově síni?

Padesátou sezónu otevřeme naší nejfrekventovanější skladbou, předehrou k Mozartově opeře Figarova svatba. Jsme nesmírně šťastni, že Libor Pešek, před půlstoletím první šéfdirigent, vyhověl našemu přání a sezónu otevře právě on. Symbolickým obloukem od něj převezme taktovku náš nový šéfdirigent, v pořadí desátý v naší historii, Stanislav Vavřínek. Dirigovat budou tedy oba. Sólista Dvořákova Violoncellového koncertu je vynikající – Victor Julien-Laferrière, vítěz Pražského jara z roku 2012 a pak i dalších prestižních soutěží. A v druhé části večera potom zazní Sukova Pohádka, kde dostane prostor v překrásném houslovém sólu další trumf nové sezóny, naše nová koncertní mistryně Markéta Čepická.

Často se teď podílíte na natáčení pro Naxos, s Markem Štilcem pořizujete desky v rámci projektu Češi ve Vídni – to dnes není přece samozřejmost?!

Já už ani z hlavy nevím, kolik CD je na světě…! A byly doby, kdy jsme o něčem takovém, alespoň o jednom pro Naxos, snili…! Myslím, že jsme někde u čísla třináct – a další, už natočená CD, čekají na vydání. Češi ve Vídni, hudebníci, kteří tehdy působili v hlavním městě mocnářství, je úžasná záležitost. Začali jsme Leopoldem Koželuhem, v příštím roce i koncertem připomeneme Františka Vincence Kramáře… Natáčet pro Naxos, to je také vstupenka na zajímavá pódia. Když se o nás zajímají zahraniční agentury, tato CD jsou výbornou vizitkou. Je pro nás i příjemné, že kamkoli přijedeme hrát do zahraničí, automaticky tam Naxos ta CD prodává, i kdyby to bylo někde v klášteře uprostřed lesů. Promo má Naxos po celém světě opravdu skvělé. V dnešní době s vámi někdo chce natáčet CD a ještě za to zaplatí – a ještě z toho získáte reklamu…! To je báječná záležitost, která není vůbec běžná.

A jde zároveň o repertoár vám nejvlastnější.

Ano, je jakoby pro fajnšmekry, ale když pak nahrávky poslouchám, jsem na hráče neskutečným způsobem pyšná. Je to nádherně vycizelované hraní.

Pro koncert na náměstí, ale někdy i pro další koncerty orchestr zvětšujete. Je lákavé hrát symfonický repertoár?

Je to orchestrální realita. Já jsem ekonom. Pro město je to velmi výhodná situace. Mzdy jsou největší balík – a město z rozpočtu platí „jenom“ orchestr komorní. Když srovnáme Pardubice a Hradec Králové, jsou to přibližně stejně velká města s přibližně stejně velkými rozpočty, ale Pardubice mohou vydávat za svůj orchestr méně. Zřizovatel má zároveň představu, že bude orchestr hrát co nejširší repertoár. Chtějí to po nás, mají zájem, abychom pokryli přání posluchačů v co nejširší škále, tedy i symfonickým repertoárem. Pod hlavičkou filharmonie tedy najímáme další externí hráče. Je důležité ohlídat kvalitu.

Velký repertoár je ale pro vaše vlastní hráče určitě oživením?

Ano, je to změna, výzva. Ostatně, nikdy orchestr nezvětšíme do opravdu symfonické velikosti, už z toho důvodu ne, že se obtížně vejdeme na pódium. Vyplývá z toho, že se spíše pokoušíme hrát i velká díla v komornějším zvuku. V menším obsazení hudba ukáže jiné stránky a objeví se v ní něco, co by ve velkém symfonickém zvuku přítomno nebylo.

Nejde tedy jen o mimořádné výjimky?

Cesta zpátky už neexistuje. Už proto ne, že máme širokou základnu abonentů – a ti jsou velkými patrioty. Což znamená, že všechen repertoár chtějí slyšet právě od svého orchestru.