“Neřekla bych, že dnes existuje typická ´ruská škola´ na dechové nástroje.”

“Někteří lidé si myslí, že Rusové zvládnou zahrát cokoliv.”

„Nikdo nemůže čekat, že budete stejně velcí jako vaši předci.“

V pátek se konala druhá část prvního kola flétnové soutěže Pražského jara. Jako druhá v pořadí ten den hrála svůj program Ruska zvučného jména – Anna Kondrashina. Zahrála povinnou sonátu od Erwina Schullhofa, z Telemannových Fantasií pro sólovou flétnu si vybrala sedmou. Anna letos patří k několika nejstarším účastníkům soutěže. Je velmi energická a šarmantní a její hra pro mne byla strhujícím zážitkem. Než se převlékla z koncertního, stihl jsem se seznámit dokonce s jejím přítelem, který na ni čekal před šatnou. Bylo mi až líto Annu hned žádat o rozhovor a vyrvat ji tak z náručí jejího milého, ale tisk je nelítostný. Se slibem doporučení dobré kavárny po konci interview jsem nakonec mohl s Annou strávit příjemných pár minut, plných smíchu a radosti z odehraného koncertu.

Jak se cítíš po prvním kole, myslíš, že jsi měla před porotou úspěch?

Byla jsem sice celkem nervózní, ale zároveň vzrušená, snažila jsem se na porotu nemyslet, představit si sama sebe spíš na koncertě, než na soutěži.

Je sotva deset hodin dopoledne a máš již odehráno, hrálo se ti dobře takhle po ránu?

Tyhle ranní hodiny zrovna nepatří mezi můj oblíbený čas na hru, ráno si občas připadám až trochu “zdřevěnělá”, mám raději odpolední či večerní koncerty. Ale snažím se si z toho nic nedělat, když musíš hrát, tak hraj, představuj si třeba, že je večer a jsi na koncertě, i když je zrovna ráno a nejsi na koncertě (směje se). Atmosféru si vytváříš sám.

Se soutěžením máš již poměrně bohaté zkušenosti.

Ano, už jsem se zúčastnila několika soutěží, například v roce 2014 Nicolet International Competition v Číně, nebo Kobe International Competition v Japonsku, v roce 2017. To byla má poslední soutěž před Pražským Jarem. Soutěže si navíc platím obvykle sama, tak mezi nimi mám menší pauzy.

Znala jsi někoho z poroty osobně?

Potkala jsem už některé z nich. Nikdo z nich mě sice neučil, ale setkala jsem se s nimi již na několika soutěžích, například již v Kobe.

Jsi vnučka Kirila Kondrašina, věhlasného dirigenta dvacátého století. Má to na tebe nějaký vliv?

Je to v určitém smyslu trochu tlak, protože od vás lidé automaticky očekávají velké nadání a talent a vy máte pocit, že to musíte vždy nějak dokázat. Jenže vy ze sebe prostě nemůžete dostat vždy to nejlepší, někdy třeba není zrovna váš den, to se může stát. Nechcete nikoho zklamat, zároveň nikdo nemůže čekat, že budete stejně velcí, jako vaši předci. Je to opravdu velký tlak.

Asi se tě na to ptá každý.

Ano, mnoho lidí zajímá, jestli jsem opravdu Kondrašinova vnučka, ale nikdo se obvykle neptá, jak se ve spojitosti s tím cítím.

Na soutěži je letos relativně málo Východoevropanů, z Ruska pocházejí jen tři soutěžící, myslíš, že se nějak typicky odlišuješ například od jihokorejských účastníků?

Řekla bych, že po celém světě jsou dobří hudebníci, podle mne nezáleží na tom, jaké jsou národnosti. Někdy budoucí velcí umělci se sice možná až příliš soustředí na techniku, o nás se třeba říká “ty jsi přece z Ruska, ty můžeš zahrát cokoliv!”, někteří si zas myslí, že se na techniku nejvíc soustředí Asiaté, že myslí jen na jednotlivé noty, ale já myslím, že to záleží jen na osobnosti, na lidské hudebnosti.

Takže u tebe nelze mluvit o nějakém “ruském výrazu”?

Neřekla bych ani, že existuje nějaká typická “ruská škola” na dechové nástroje, to se týká spíš piana a smyčců. I když, možná bych tam nyní zařadila mou bývalou učitelku, Olgu Ivušeikovu, řekla bych, že ta teď onu ruskou školu vytváří. Ale to je záležitost tak posledních deseti let. Pak tu byl ještě věhlasný Jurij Dolžikov – bohužel již není mezi námi – ten měl mnoho skvělých žáků a hrál velmi dobře, ale to byla spíš taková “sovětská škola”. Zvuk byl velmi odlišný.

Nejprve jsi vystudovala Čajkovského konzervatoř v Moskvě, nyní studuješ ve Velké Británii, co jsi dělala mezi tím?

Ušla jsem poměrně dlouhou cestu. Po bakalářském studiu v Moskvě jsem odjela na čtyři roky do Izraele, kde jsem dva roky strávila na akademii v Tel Avivu, pak jsem byla takříkajíc na volné noze a začala v podstatě profesionální kariéru v orchestrech. V té době jsem se také zúčastnila soutěže v Kobe, kde jsem získala třetí cenu. A pak jsem se rozhodla, že se znovu stanu studentkou, to bylo takové trochu bláznivé rozhodnutí (směje se), takže jsem se přestěhovala do Velké Británie, kde nyní druhým rokem studuji na Royal Academy of Music u Williama Bennetta. Ale už jsem rozhodnutá, že to bude asi moje poslední studium (smích).

A, smím-li hádat, tvůj přítel, pianista, tě předpokládám často doprovází.

Ano, ne pokaždé, tady například hrát nemohl, protože je v Londýně poměrně vytížený, ale máme spolu i tak mnoho koncertů. Sem se mnou jel pouze jako doprovod, ne jako doprovod (směje se), a také aby si se mnou prohlédl Prahu, protože tu ještě nebyl.

A jak se ti líbí v Praze, dokázala by sis představit, že byste se tu třeba na chvíli usadili?

No, kdybych tu dostala práci, to by bylo úplně extra (žertuje). Miluji Prahu. Je to opravdu krásné město. Dokonce se mi líbí daleko víc, než když jsem tu byla poprvé. To mne ještě tolik nezaujala, ani nevím proč. Ale nyní jsem Prahou opravdu uchvácena. Zatím jsem byla jen na krátkých turistických prohlídkách Českou republikou, ale doufám, že tady budu mít letos po soutěži ještě nějaký čas.

Jen nerad se s Annou loučím, ale pevně věřím tomu, že jsem ji dnes na soutěži Pražské jaro neslyšel naposledy. S díky ji doprovázím zpět k jejímu příteli a oběma sympatickým muzikantům pak ukazuji cestu do nejbližší dobré kavárny. Nezbývá než popřát všem soutěžícím mnoho štěstí a doufat ve shledání u dalšího kola!

Foto: Pražské jaro, Michael Rádl