„Některé výkony jsou jasné od prvních taktů. Ty skvělé i ty nepřijatelné. Ovšem nejvíc je bohužel těch ostatních.“

„Vítěz houslové soutěže může pomýšlet na sólovou kariéru, vítěz hobojové soutěže v uvozovkách ´jen´ na dobrý post komorního či orchestrálního hráče.“ 

„Pokud korejský muzikant vyhraje mezinárodní soutěž, je osvobozen z vojenské služby.“

Violoncellista Michal Kaňka byl na konzervatoři u založení Havlákovo kvarteta, později přejmenovaného na Kvarteto Martinů. Své místo však nakonec našel v Pražákově kvartetu, kde jeho aktivní členství přesáhlo už třicet let. Dva roky vystupuje také jako člen Wihanova kvarteta. Od roku 2011 je pedagogem AMU, potom začal učit rovněž na Pražské konzervatoři. Od loňska je členem Umělecké rady festivalu Pražské jaro. Stálou komisi festivalové interpretační soutěže vede pátým rokem. Jak řekl portálu KlasikaPlus, na soutěž, kterou kdysi vyhrál, nedá dopustit – v mezinárodním kontextu má jedinečné postavení.

Je něčím letošní Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara typická? Věkem většiny účastníků? Převažující národností, dominující školou…? 

Určitě je mimořádná z hlediska počtu přihlášených kandidátů. Na podzim minulého roku přišlo do našeho sekretariátu více než čtyři sta přihlášek s DVD nahrávkami. Obě odborné poroty z nich po pozorném poslechu vybraly zhruba po padesáti soutěžících, kteří byli následně pozváni do Prahy. Flétna a hoboj patří k těm oborům, kam se hlásí pravidelně největší počet mladých hráčů. Druhý fenomén, který mě osobně vždy překvapí, je počet asijských účastníků. Na vysoká čísla hráčů z Jižní Koreje jsme si již docela zvykli, letos 35 flétnistů a 22 hobojistů, ale mezi dalšími byl velký počet přihlášených třeba i z Japonska, Číny, Hong Kongu, Tchaj-wanu nebo Íránu.

Existují vůbec ještě typické školy, nebo všichni hrají stejně… a stejně dobře?

Záleží jak ve kterých oborech. Typické rysy určité školy jsou nesporně spjaty s historií a tradicí národa. Myslím, že třeba v České republice můžeme stále hovořit o charakteristické škole smyčcového kvarteta, která pochází již z konce 19. století od Českého kvarteta. V průběhu 20. století ji ctilo třeba Vlachovo nebo Smetanovo kvarteto. Jejich žáci tvoří stále aktivní generaci kvartetistů. Zrovna tak mohu zmínit charakteristický zvuk smyčců České filharmonie, který záměrně pěstovali čeští dirigenti Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann nebo Jiří Bělohlávek. Takto můžeme hovořit třeba o ruské škole houslistů a klavíristů nebo o typickém zvuku francouzských dřevěných nástrojů či amerických žesťů.

Jaký byl předvýběr – šlo to snadno? Celé tři čtvrtiny přihlášek odmítnout…

Už jsem se zmínil o náročné práci našich odborných porot, které z toho velkého množství nahrávek vybraly jen ty nejlepší. Sám jsem se takového posuzování účastnil dvakrát v oboru violoncello. Některé výkony jsou jasné od prvních taktů. To myslím jak ty skvělé, tak ty nepřijatelné. Ovšem nejvíce je bohužel právě těch sporných, které jsou v mnoha ohledech v pořádku, ale třeba nezaujmou ničím originálním. Ty se musí posuzovat velmi pozorně s vědomím velké zodpovědnosti. Po takovémto sítu přijíždějí do Prahy desítky opravdu skvělých interpretů a mezinárodní porota má skutečně velmi namáhavé rozhodování.

Jak účastníci převážně berou podobnou soutěž? Jako povyražení a součást studentského života, jako nové zkušenosti, nebo hodně ambiciózně – a pak úkorně, když neuspějí…?

V otázce už je to vlastně popsané dokonale. Každý účastník bere soutěž ze svého pohledu jinak. Někdo opravdu jako sport, někdo jako součást studia, někdo jako případný start do sólové kariéry. U Korejců to je většinou veliká ambice – prosadit se v mezinárodní konkurenci, ale třeba i motivace. Víme, že pokud korejský muzikant vyhraje nějakou mezinárodní soutěž, je osvobozen z vojenské služby. Někteří hráči přijíždějí s vědomím, že soutěž vyhrají – o to více jsou později rozladěni, pokud neuspějí. Já jsem v mládí prošel několika desítkami všech možných soutěží. Pamatuju si, že mě třeba vždy bavilo nastudovat určený repertoár s maximální pečlivostí, také sledovat a porovnávat úroveň hry mých konkurentů. Soutěže mě motivovaly k maximální snaze být jako instrumentalista či komorní hráč co nejdokonalejší. A přiznávám také, že v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byla pro mě jako pro studenta případná finanční cena i velmi dobrým výdělkem.

A liší se v přístupu a ambicích obory? Například housle proti hoboji?

Myslím, že přístup muzikantů k soutěžím se v jednotlivých oborech v zásadě neliší. Odlišná je snad jen ta skutečnost, že například vítěz houslové soutěže může pomýšlet na sólovou kariéru a vítěz hobojové soutěže v uvozovkách jen na dobrý post komorního či orchestrálního hráče. 

Cítíš sounáležitost s touto soutěží v souvislosti s vlastní účastí a výhrou?

Soutěž Pražského jara byla pro mě vždy ta nejprestižnější. Má jedinečné postavení i v mezinárodním kontextu. V roce 1957 byla jedním ze třinácti zakládajících členů Světové federace mezinárodních hudebních soutěží se sídlem v Ženevě. Také ta bohatá tradice více než sedmdesáti ročníků hovoří sama za sebe. Já jsem zde soutěžil jako člen Havlákova kvarteta již v roce 1979, kdy jsme získali druhou cenu. O rok později jsem jako sólista obdržel čestné uznání prvního stupně a cenu za nejmladšího českého účastníka ve finále. Největšího úspěchu jsem dosáhl v roce 1983, kdy jsem se stal vítězem a vyhrál i cenu za nejlepší interpretaci Rapsodie pro violoncello sólo Jiřího Pauera. Od té doby jsem na naši soutěž nenechal dopustit. Ovšem tenkrát jsem netušil, že jednou budu  pracovat v týmu lidí, kteří soutěž připravují.

Vnímáš tedy výhodu pro své nynější úkoly a práci pro soutěž?

Bývalý předseda Stálé soutěžní komise profesor Jiří Hlaváč mě v roce 2012 oslovil, abych se ujal předsednictví cellové poroty. Rád jsem tuto nabídku přijal a naše spolupráce se vyvinula tak, že od roku 2015 jsem Jiřího vystřídal v jeho funkci. Tato práce mě velmi těší a samozřejmě mi pomáhá i ta dlouholetá propojenost se soutěží.

Jsou nynější studenti hodně jiní než studenti před rokem 1989? Naši asi ano. Ale ti ze Západu?

Já jsem od roku 2011 pedagogicky činný na Akademii múzických umění v Praze. Pravidelně se setkávám se studenty nejen českými, ale i z jiných zemí. Vyučuji sólové hře Japonce, studenty z Makedonie, Polska, Belgie, Chile… To naznačuje, že současní studenti jsou často zvyklí studovat v zahraničí. Vyhledávají si pedagogy a prestižní školy podle svého uvážení nebo finančních možností. Velmi rozšířené je i krátkodobé studium v rámci Erasmu. Před rokem 1989 byla situace o mnoho složitější. Pro účast na mezinárodním kurzu musel student obdržet mnoho schvalovacích dokumentů a doporučení. Je pravda, že po všech těchto procesech bylo studentovi hrazeno třeba kurzovné, pobyt nebo cesta, ale vše bylo mnohem komplikovanější. Ovšem já osobně jsem ani nevyhledával mnoho zahraničních zkušeností, protože jsem měl veliké štěstí na naše české pedagogy, kteří byli sami vysoce hodnoceni i v mezinárodní konkurenci.

Foto: Pražské jaro, Petra Hajská, Ivan Malý, archiv M. Kaňky