čtvrtek, 02 kvě 2019 21:41

Marcus Axt: Po Pražském jaru Bamberští s Mou vlastí ještě objedou Evropu

Autor:

„Potom přišel Jakub - a náhle jsem pochopil, jak to s Mou vlastí je.“

„Náš orchestr má sto jedenáct členů… Newyorští filharmonikové mají členů sto devět...“

„V Českém rozhlase se našly magnetofonové pásy Pražských německých filharmoniků natočené dirigentem Josephem Keilberthem.“

 

DSC2442-kopie

 

Poprvé přijeli na Pražské jaro v roce 1991. Bamberské symfoniky jsme vnímali s překvapením jako výborný orchestr, který vznikl v Bavorsku po odsunu československých Němců a který má kořeny v německojazyčných orchestrech v Praze a možná i dalších městech. Nebyl zván, protože takzvaní sudetští Němci nebyli podle komunistické ideologie přátelé. Podruhé se v Praze těleso objevilo na konci 90. let, tehdy ale hostování poznamenal kolaps dirigenta Horsta Steina přímo na pódiu. Potřetí byli v Praze v roce 2014, už čtrnáct let vedeni Britem Jonathanem Nottem. Bamberští v Německu se svými mezinárodními koncertními a nahrávacími úspěchy definitivně přesáhli regionální zakotvení. O dávném pražském původu začali víc hovořit zase s příchodem Jakuba Hrůši na post šéfdirigenta na podzim roku 2016. Společně s ním teď Bamberger Symphoniker směřují do české metropole, aby zahájili 12. května Pražské jaro. KlasikaPlus o tom hovořila s ředitelem orchestru Marcusem Axtem.

 

Axt-2623994219911447778145721782784093341496272n

 

Líbí se vám Smetanova Má vlast?

Každý pochopitelně zná Vltavu, případně symfonickou báseň Z českých luhů a hájů. Hrají se častěji. Vltavu hrál náš orchestr ve své historii myslím už snad asi dvěstěšedesátkrát. Před lety jsme Mou vlast dokonce natočili, ale celý cyklus jsme na koncertě až do příchodu Jakuba Hrůši nikdy živě neuvedli. Má vlast se mi moc líbí, ale vždycky jsem se trošku obával zejména posledních dvou částí. Upřímně - nikdy jsem úplně přesně nerozuměl tomu, jak hudebně souvisejí s předchozími básněmi. Potom přišel Jakub - a náhle jsem pochopil, jak to je, jak to má být. Má totiž schopnost načrtnout jasnou linkou komplexní příběh, který obepíná všech šest částí. Hodně mě to zaujalo, hodně mi to pomohlo

Pražské provedení je teď ojedinělé?

Není. Už jsme s Jakubem Mou vlast natočili a dali jsme CD na trh. A celý cyklus opakovaně hrajeme. V Bamberku a po koncertech v Praze například ještě v Curychu, Innsbrucku, v Hamburku v Labské filharmonii, v Concertgebouw v Amsterdamu a v Royal Albert Hall v Londýně a na dalších místech… Takové evropské turné, všechny koncerty s Jakubem Hrůšou, jde o červen a červenec letošního roku. Opravdu se všichni hodně těšíme.

Jak přijímá Mou vlast publikum v Bamberku? Zaznamenali jste nějaké zvláštní reakce?

Řek bych, že lidé byli překvapeni působivostí celého cyklu. Pochopitelně Vltavu asi všichni znali - a zbytek vůbec. V publiku jsou určitě lidé, kteří ani příliš neposlouchají nahrávky a jejich hlavním dotykem s hudbou jsou koncerty našeho orchestru. Takže je naší povinností dávat jim k dispozici co nejširší repertoár. Jsou pak potěšeni.

 

DSC2403-kopie

 

Název vašeho orchestru zní Bamberští symfonikové, ale máte i druhý – Bavorská státní filharmonie? Co to přesně znamená? Že vaše ambice jsou větší než jenom městské? Znamená to větší odezvu?

Druhý název používáme od roku 2004, jde v podstatě o čestný titul, o určité uznání ze strany Svobodného státu Bavorsko. Bamberští symfonikové byli orchestrem zřizovaným městem a získávali peníze také od spolkové republiky Německo. Tohle v určitém okamžiku skončilo a Bavorsko v tom okamžiku převzalo většinu rozpočtu orchestru, s tím, že deklarovalo: Přejeme si, aby toto těleso bylo naším kulturním ambasadorem ve světě.

Týká se to i financí?

Na ministerstvu kultury a umění v Mnichově je určitý obnos peněz, ze kterého se financují tři kulturní majáky: Festival v Bayreuthu, Státní opera v Mnichově a Bamberští symfonikové. Tento kontext znamená, že více než osmdesát procent subvencí přichází z Mnichova. Dvanáct procent dává město Bamberg, což je ještě stále docela hodně peněz na nepříliš velké město, jakým je. A zbytek jsou regionální peníze. To všechno dohromady tvoří asi dvě třetiny našeho rozpočtu, zbytek jsou příjmy včetně sponzorských a dalších peněz.

Mnichovští filharmonikové nemají takové subvence?

Ti jsou orchestrem města Mnichova. Stejně jako Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks je rozhlasovým tělesem. Takže skutečným orchestrem bavorského státu jsou Bamberští symfonikové.

 

DSC2398-kopie

 

Jak živé jsou zmiňované české tradice z historie vašeho tělesa?

Náš orchestr má sto jedenáct členů. Velký orchestr… Newyorští filharmonikové mají členů sto devět... Vyplývá z toho povinnost, hrát velký symfonický repertoár od Bacha po jedenadvacáté století. V tom samozřejmě máme i určitá těžiště zájmu. A je jasné, že v případě šéfdirigenta, jakým je Jakub Hrůša, je jeden směr pozornosti zaměřen na hudbu jeho země: na Smetanu, Suka, Janáčka, Martinů. Pokud se týká Dvořáka, tak toho hrajeme stále a hráli bychom ho tedy tak jako tak. Také se to ale týká Gustava Mahlera, jehož hudbu jsme mimochodem hráli už pod jeho taktovkou v roce 1908 v Praze při premiéře Sedmé symfonie…!

A jak je to s Dvořákem?

Když teď hrajeme Antonína Dvořáka a hlavně Josefa Suka - a potom opět Mahlera - je to najednou trochu jiné! Přicházejí nová očekávání, nové experimenty… Nedávno jsme hráli od Dvořáka Stabat mater a sami hráči říkali: Podívejte, tohle zní trošku jako Wagner, tohle trošku jako Bruckner… Takže sami objevujeme z vlastního úhlu pohledu, pod dojmem z našeho německého repertoáru, slovanský repertoár. Tahle vzájemná kulturní výměna je strašně zajímavá…!

 

neuedeutsche3500

 

Jsou ještě naživu nějací lidé, kteří hráli v původním orchestru? V Pražské německé filharmonii?

Asi dva nebo tři bývalí hráči, kteří tu dobu pamatují, ještě žijí. Už opravdu staří pánové, devadesát, pětadevadesát…  Pamatují aktivity ze čtyřicátých let. Z těch, kdo hráli ve třicátých letech v operním orchestru Nového německého divadla, už bohužel naživu není nikdo. To už je opravdu moc dlouho… Setkání s těmito pány jsou silnými okamžiky. Mají spoustu vzpomínek a historek. Je zajímavé, že na některé tehdejší události máme k dispozici jenom tyhle vzpomínky -  a žádné dokumenty. Nic se nedochovalo. Když jsem se stal před pěti lety ředitelem, požádal jsem dva historiky, aby opravdu jeli do Prahy do archivů a pokusili se zjistit, jestli ty zkazky mají nějaký reálný základ… Něco málo se našlo. Ale co bylo úplně nejdůležitější – našly se tehdy v Českém rozhlase magnetofonové pásy Pražských německých filharmoniků. Natočené dirigentem Josephem Keilberthem.

Kdy je nahrál?

V letech 1939 nebo 1941 pro Telefunken, například Mozartovu Pražskou symfonii. Když byl potom v padesátých letech šéfem v Bamberku, natočil pro společnost Telefunken stejné skladby ještě jednou. Poslouchal jsem pro srovnání obě verze - a mají stejná tempa, stejnou agogiku… Orchestr sám sebe vlastně našel - v Bamberku si říkal: Ztratili jsme vlastní historii, tak to pojďme nahrát ještě jednou. To je hudebně asi nejdojemnější. Jde o jakýsi most…

 

DSC2142-kopie

 

Může v Praze ještě existovat nějaký archiv, nebo se všechno ztratilo? Kde vlastně orchestr pražských Němců hrával?

V Novém německém divadle a v Rudolfinu, které bylo jeho hlavním působištěm. Jen premiéra Mahlerovy Sedmé, kdy orchestr hrál společně se členy České filharmonie, se na začátku století uskutečnila na Výstavišti… Ještě se můžeme podívat do sklepení v Rudolfinu, možná se tam něco najde. Už jsme takhle našli noty s razítky potvrzujícími vlastnictví orchestru Prager Deutscher Philharmoniker nebo souboru Neues Deutsches Theater. A také jsme v Praze našli notové stojany z vlastnictví orchestru. Samozřejmě že jsme si je ale nevzali…

 

DSC2433-kopie

 

„Hostování na zahájení Pražského jara je nejen hudebně, ale i z hlediska historie velmi krásnou symbolickou návštěvou původního domova. Za sebe mohu říci, že společně po nahrávání a několikanásobném uvádění cyklu považujeme Smetanovu hudbu za vlastní a zcela autenticky dýcháme její hudební vzduch – ostatně podobně samozřejmý byl Smetanův vztah ke staleté německé hudební kultuře. Reprezentujeme tak střední Evropu způsobem, o kterém věřím, že má větší smysl než úzkoprsé lpění na výlučnosti kulturních výdobytků omezovaných politickými hranicemi. Má vlast je samozřejmě velmi a významně česká, ale její působivost tkví v hlubších a širších kořenech.“ (Jakub Hrůša)

 

Hra-DSC2130

 

Foto: Archiv Bamberger Symphoniker, Petr Veber

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.