„Massenet dovedl oboje – tvořit geniálně jednoduše, stejně jako komponovat složité formy s hutnou instrumentací.“

„V Liberci se dlouhodobě daří oživovat polozapomenutá díla.“

„Jediná mezihra v závěru Thaïs by pro jiného skladatele byla bez problémů námětovým zdrojem pro symfonickou větu, ale Massenet napíše do klavírního výtahu: ´…pakliže se scéna stihne přestavět rychleji, můžete to vypustit…´“

Massenetova Thaïs zazní teď v neděli 5. května v chrudimském Divadle Karla Pippicha – jako epilog mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro. Přiveze ji operní soubor Šaldova divadla v Liberci. Právě na jeho prknech se v Česku objevila po devadesáti letech v režii Lindy Keprtové a v hudebním nastudování Martina Doubravského. Pro KlasikuPlus.cz se zamyslel nad hloubkou známé mezihry i obecně nad oživováním polozapomenutých děl.

Pane dirigente, nejznámějším hudebním číslem této Massenetovy opery je orchestrální Meditace. Zní ve chvíli, kdy Athanaël vyvolal v Thaïs pochybnosti a ona začíná být nalomena. V dramatické výstavbě díla se ale nejedná o pouhou výplň…

Jde o skutečně mistrovské hudební téma, které Massenet užívá v průběhu opery několikrát ať již plně rozvité, či jen v náznaku. Nikdy není pouhým intermezzem, vždy má konkrétní dramatickou roli. Figuruje například i během umírání titulní hrdinky – je pro mě vzácně nesentimentální, mimořádně silné, jímavé. Plně koresponduje s charakteristickou Massenetovou lyrikou, zvukovou barevností a exotickými motivy. Právě opera Thaïs toto jeho tvůrčí období otevírá.

V operách romantických autorů jsme zvyklí očekávat uzavřené virtuózní árie, které také žijí vlastním koncertním životem. Obsahuje takové i Thaïs?

V pozdním Massenetově operním díle nalézáme prokomponované tvary, pro uzavřená čísla tam není prostor. Hudba je jednolitá, celistvá, což ale neznamená, že by jednotlivé části nemohly být koncertně uváděny.

Rozsah Massenetovy operní tvorby je obdivuhodný. Thaïs je autorovou dvacátou osmou operou a následovalo jich ještě patnáct. Komponoval „lehkým perem“, nebo si liboval spíš ve složitých předivech partitury?

Dovedl oboje – tvořit geniálně jednoduše, stejně jako komponovat složité formy s hutnou instrumentací. Jediná mezihra v závěru Thaïs by pro jiného skladatele byla bez problémů námětovým zdrojem pro symfonickou větu, ale Massenet napíše do klavírního výtahu: „…pakliže se scéna stihne přestavět rychleji, můžete to vypustit…“ Pro mne je tato hudba, trochu stroze označovaná jako mezihra, jedním z nejkvalitnějších míst celé opery!

Jak by měla být označena „nestroze“?

Je otázkou, do jaké míry takové orchestrální plochy, typické pro Massenetovu pozdní tvorbu, označovat jako mezihry, byť překlad slova „intermezzo“ je jasný. Mezihra je něco jako spojující prvek. Ale například zmíněná Meditace je prvkem dramatického vývoje, jde o vyjádření čehosi velmi hlubokého, mimořádného pomocí hudby bez zpěvu.

Co vlastně bylo první motivací k uvedení právě této opery?

Mohu říct, že se nám v Liberci dlouhodobě daří oživovat polozapomenutá díla. Při podrobnějším studiu okolností jejich prvního uvedení a dobových souvislostí často zjistíme, že důvody poklesu jejich preferencí byly často zcela banální, například „pouhá“ interpretační náročnost, či skandální libreto jako v případě Thaïs, nebo jen špatná souhra okolností finančních, politických. V Liberci v tomto hledání tvoříme tým s naší kmenovou režisérkou a dramaturgyní opery Lindou Keprtovou, která disponuje talentem neomylně nalézat jádro a rozdmýchávat žhavé uhlíky ve zdánlivě šedavém popelu. Základem je pohlížet na tato díla bez předsudku. Má filozofie v poslední době je číst autora tak, jak on to myslel a zaznamenal. Dlouhodobá přízeň diváků i odborné veřejnosti naznačuje, že se to vyplácí. Navíc Jules Massenet byl ve svých partiturách neskutečně podrobný. Neznám autora, který by zaznamenával i prstoklady, smyky, artikulaci.

Kdy byla vlastně Thaïs u nás naposledy uvedena?

K poslednímu uvedení došlo pravděpodobně v Plzni v roce 1924. Chci věřit, že úspěšná liberecká inscenace přispěla k znovuobjevení tohoto operního klenotu.

Martin Doubravský patří k výrazným dirigentským osobnostem střední generace. Umělecké působení dlouhodobě spojil s Libereckou operou, v jejímž čele stojí jako dirigent a šéf od roku 2002. Na jeho inscenacích se podílí umělci z významných operních domů, výkony dlouhodobě pozitivně hodnotí diváci i odborná veřejnost. Soubor čtyřikrát po sobě zvítězil v prestižním česko-slovenském operním festivalu Opera Praha. Hudební geny se v případě libereckého šéfa držely příkladu jablka, nepadajícího daleko od stromu. Martinův otec Petr Doubravský byl vynikajícím dirigentem, skladatelem a rovněž dlouholetým šéfem opery, dědečkem pak světově proslulý český houslista Váša Příhoda – za zmínku stojí, že Martin Doubravský se v nedávné době přihlásil ke splnění dědova přání a podílel se na převezení ostatků slavného umělce z Vídně do rodných Vodňan.

Operu Thaïs komponoval francouzský „pozdní romantik“ Jules Massenet v roce 1893. Úspěšnou premiéru měla v Opéra Garnier v Paříži 16. 3. následujícího roku. Ústřední roli ztvárnila americká sopranistka Sibyla Sanderson, pro svůj temperament a charizma nazývaná „Sarah Bernhard operního jeviště“. Námět vychází ze závěrečných kapitol stejnojmenné novely Anatola France, motivované námětem objevujícím se už v raně křesťanské literatuře. Vztah Thaïs kněžky alexandrijského Venušina chrámu a mnicha Athanaëla je v díle vykreslen jako konfliktní dialog náboženské askeze a nevázané smyslovosti. Toto nepokryté erotično se smyslností bylo mnohými současníky vnímáno jako skandální a je patrně jedním z důvodů upadnutí opery jako celku v zapomnění.

Liberecká dramaturgie už po několik sezón pravidelně uvádí tituly, které byly v minulosti opomíjeny, často z banálních důvodů. K takovým náleží právě i Massenetova Thaïs, nebo také v minulých letech například od stejného autora Don Quijotte, který také v nastudování Martina Doubravského a v režii Lindy Keprtové zvítězil na festivale Opera Praha a na mezinárodním festivalu v maďarském Miscolci.

V neděli 5. května zazní Thäis v obsazení:
Thaïs:                  Lívia Obručník Vénosová
Athanaël:            Csaba Kotlár
Nicias:                Dušan Růžička
Crobyle:             Soňa Godarská
Myrtale:              Petra Vondrová
Palémon:           Pavel Vančura
Albine:               Blanka Černá
La Charmeuse: Vanda Šípová
Sluha:                Anatolij Orel
Orchestr, sbor a balet DFXŠ, houslové sólo Petr Matěják a Yuriy Horbachuk

Foto: Petr Našic, Lukáš Trojan, Divadlo F. X. Šaldy