„Říká se o ní, že je komedie; ale tak, jak to má být v každé dobré komedii, je přítomen i nějaký prvek tragičtější.“

„Smetanovy postavy mně připomínají tradiční pohádky.“

„Fascinace folklorem má vždycky něco společného s touhou dotknout se něčeho už trošku ztraceného. Nostalgické ohlížení po čistotě…“

Francouzská režisérka Mariame Clément, vystudovaná kunsthistorička, režírovala svou první operu v roce 2004. Začínala v Lausanne, Antverpách, Bernu, Tel Avivu… později se dostala na festival do Glyndebourne, do Opéra national de Paris, do Covent Garden… Pracuje v evropských divadlech, má na svém kontě už bezmála čtyři desítky operních inscenací. Nyní v drážďanské Semperově opeře spolu s dirigentem Tomášem Netopilem nastudovala  Prodanou nevěstu. Před páteční premiérou hovořila pro portál KlasikaPlus v souvislosti se Smetanovou operou o folkloru a pohádkách, o Mozartovi a Rossinim i o humoru a tragičnosti. Je u Prodané nevěsty naprosto očarována bohatstvím její hudby i postav a situací. A je přesvědčena, že soustřeďovat se v režii příliš na naivní a folklorní aspekty, by tuto operu učinilo bezzubou – méně zajímavou, než může být.

Jde o vaší první zkušenost a vaše první setkání s tímto dílem?

Na scénu tuto operu uvádím poprvé. Musím přiznat, že jsem s ní nebyla příliš obeznámena, než jsem se jí začala zabývat podrobněji. Před lety jsem Prodanou nevěstu jednou viděla, ale ve Francii nejde o operu tak dobře známou jako přece jenom v německy mluvícím světě, neřku-li samozřejmě v prostředí české kultury. Když jsem začala na Prodané nevěstě pracovat, musím říci, že jsem byla naprosto očarována bohatstvím její hudby i postav a situací.

Řekla byste, že je spíše komická, nebo lyrická?

Jsem naprosto přesvědčená, že je přítomno obojí. Vznikla ze singspielu a dodnes v ní něco z lehkosti tohoto žánru zůstává, ale vokálně je to opera docela dost náročná a doprovázené recitativy, které nahradily původní mluvené dialogy, jí daly velkou plynulost. Myslím, že stejně tak je v Prodané nevěstě přítomno i to, že je trochu komedií a trochu tragédií. Říká se o ní, že je komedie, což ona opravdu je; ale tak, jak to má být v každé dobré komedii, je tam přítomen i nějaký prvek tragičtější. On už i název je trochu zavádějící: Nevěsta, která je prodána? Pokud nevíte, o čem to je, tak byste si skoro mysleli, že vás čeká nějaká tragédie…! A pokud se týká postav, tak to nejsou úplně černobílé archetypy, jak by se dalo předpokládat: všechny postavy jsou komplexnější a nabízejí docela dost možností ukázat na scéně psychologickou hloubku. Dokonce i v menších rolích…!

Souhlasila byste – do určité míry – se srovnáváním Prodané nevěsty s Lazebníkem sevillským?

Postavy v Rossiniho opeře vyrůstají z commedia dell’arte, zatímco Smetanovy postavy mně připomínají spíš tradiční pohádky: muž, který se znovu oženil a má teď dva syny, zlá macecha, syn který opustil domov a nyní se vrací… Ale Mařenka, ta opravdu má cosi z temperamentu Rossiniho Rosiny. Silná osobnost žijící v prostředí, kde je její osud předurčen muži – a ona se v tomto prostředí rozhodne převzít život do vlastních rukou. A dokonce byste asi řekli, že Kecal, přesvědčený o své chytrosti, ale v závěru napálený, připomíná doktora Bartola – jen s tím rozdílem, že si děvče nechtěl vzít sám, ale že ho chtěl provdat za někoho jiného. V obou případech jsou motivem peníze… Musím říct, že mně Prodaná nevěsta také docela hodně připomíná Mozarta – způsob, jakým je napsaná postava Kecala, mně skoro neomylně ukazuje k Osminovi z Únosu ze serailu. Kecal totiž neustále hovoří o rozumu, v německém překladu je to „Verstand“. To nemůže být náhoda. Ale něco mozartovského nacházím dokonce i ve způsobu, jakým Smetana vykresluje postavy, a také v tom, jak komponuje ansámbly…

Hledala jste, našla a podporujete nebo zdůrazňujete v této opeře nějaké speciální české prvky?

Myslím, že českým prvkům je tady těžké uniknout. Jsou s touto operou tak úzce svázány a jsou tak slyšitelně přítomny v hudbě, že mě to samozřejmě nutilo je nějakým způsobem užívat. Ale nesmí být překážkou pro vývoj postav. Jak už jsem řekla, charaktery jdou mnohem hlouběji než v nějakém loutkovém divadle, než v nějaké pohádce. A rozhodně mají i hlubší psychologii než jenom nějakou ilustraci folklorních momentů. Myslím si, že soustřeďovat se příliš na cosi „naivního“, na folklorní aspekty, by operu učinilo trochu bezzubou, nebo prostě méně zajímavou, než může být. Takže jsem se pokusila použít něco z folkloru, ale spíše humorným způsobem – a také s trochou nostalgie. Jsem totiž přesvědčená, že fascinace folklorem má vždycky něco společného s touhou dotknout se něčeho už trošku ztraceného. Nostalgické ohlížení po čistotě, ohlížení v současném světě, který je často vnímán jako zkažený a zmatený.

Studovala jste si něco speciálně kvůli Prodané nevěstě? Nebo tohle není váš způsob práce?

Četla jsem všelicos jak o této opeře, tak o Smetanovi. Moje scénografka a kostýmní výtvarnice Julia Hansen si dělala nějaký výzkum týkající se tradičních krojů a moje choreografka Mathieu Guilhaumon se zabývala lidovými tanci, ale podstatou práce je vždycky naslouchat celému dílu, proniknout do libreta a pokoušet se dostat se opravdu do příběhu.

Ovlivnila jste pana dirigenta Netopila – a ovlivnil nějak nebo ovlivňuje on vás?

Už jsme spolu pracovali v Essenu na Straussově Salome. Takže se známe a máme opravdu pěkný vztah. Nevím, jestli se navzájem nějak ovlivňujeme, ale spolupracujeme v souladu a musím říci, že Tomáš Netopil je vždycky otevřen nápadům a návrhům – a pokud se týká mě, tak se vždycky pokouším pracovat co nejmuzikálněji a činit pobyt na jevišti zpěvákům co nejsnadnější.

Už jste inscenovala Rossiniho, Mozarta, Donizettiho… Na druhou stranu například Lulu nebo Salome… Ale Wagnera ještě ne…?

Ale to tak úplně není. Inscenovala jsem Wagnerovu druhou operu Zákaz lásky, dokonce to byla její vůbec první inscenace ve Francii, ale jinak máte v podstatě pravdu. Zákaz lásky se nedá počítat za skutečného Wagnera, protože nepatří do té desítky „svatých“ děl hraných v Bayreuthu. Wagnerovu hudbu mám ráda, takže je spíš náhoda, že jsem ještě žádnou z jeho velkých oper neinscenovala. Nedávno jsem dostala nabídku na Tannhäusera, ale zjistila jsem, že se takový úkol bohužel nevejde v daném termínu do mého rozvrhu, do mého kalendáře. Tak snad někdy jindy…

Máte ráda humor, nebo dáváte přednost spíše vážným nebo dokonce temným operám? A hrálo by to pro vás roli při rozhodování?

Mám ráda obojí a myslím, že profituje jedno z druhého. Komedie potřebuje hodně preciznosti při práci na jevišti. V přípravě inscenace se musí znovu a znovu vše opakovat, aby se to do určité míry zmechanizovalo. Zkoušení nějaké tragédie je často odlišné – víc se dbá na atmosféru a na emoce, které jsou v díle skryty. Ale užít preciznosti potřebné v komedii také v nějakém tragickém díle – a naopak brát některé situace v komediích co nejvážněji, téměř jakoby to byly tragédie – určitě oba žánry obohacuje. A jak už jsem řekla, v ideálním případě je nejlepší, když se to proplétá. Ano, i v komediích nacházím nějaké temné momenty. A občas si naopak i v tragédii dovolím nějaký dotyk s humorem… Určitě by bylo výzvou udělat něco podobného při inscenování některé Wagnerovy opery…!

O německých režisérech se často říká, že víc a víc užívají naturalismus a zobrazování násilí, že uplatňují inscenační svévoli… Co si o tom myslíte?

Často mám pocit, že sedím jakoby mezi dvěma kulturami, což není moc pohodlné, ale já jsem přesto šťastná. Pocházím z francouzského prostředí, z francouzského zázemí, které je mnohem tradičnější než svět německé opery a ve kterém estetika má velkou důležitost, ale moje scénografka je Němka odkojená německým divadlem; a já sama jsem strávila tolik let v Německu a viděla jsem v Německu tolik oper, že už jsem určitě směsicí obojího přístupu. Jsem vděčná německému „režisérismu“, že nám dává svobodu zamýšlet se nad divadelními kusy opravdu v novém nasvícení a že nám dává nové nástroje k jejich pochopení. Ale necítím se tím být nějak vázána. Prostě cítím, že mám ve své brašně ještě víc nástrojů, které mně umožňují přístup k dílu ještě dalšími rozdílnými způsoby. Dělala jsem i nějaké naturalistické inscenace, ale také abstraktní, historizující nebo fantazijní… Každý divadelní kus je jiný, je svůj. Nemyslím si navíc, že naturalismus je nějak obzvláště moderní. Nebo že by i násilí bylo něčím takovým. Nejsem nějak ze zásady proti násilí jako takovému, nebo proti nahotě… Vlastně proti ničemu. Proti čemu jsem, to je povrchní automatismus. Násilí je v operách často spojeno s ženami, stejně jako nahota, a v tomto smyslu to neshledávám ničím nějak moderním. Spíš naopak. Často je to jen milionté opakování velmi mužských představ, které ani nevypovídají o mužské dominanci. Je to v tomto smyslu spíš jenom jiná stránka konzervativismu.

Bylo vaším přáním inscenovat Prodanou nevěstu, nebo vás ze Semperovy opery pozvali?

Byli to oni, kdo mě pozvali – a je to pro mě velká čest. Peter Theiler znal moji práci už z Norimberka, kde jsem dělala několik inscenací. A když se jako umělecký ředitel dostal do Drážďan, tak mě pozval.

Jaká další nejbližší opera vás teď čeká?

Mou další prací bude festival v Bregenzu. Ne na jezerní scéně, ale uvnitř v divadle připravím v červenci Massenetovu operu Don Quijote.

A v Drážďanech se něco chystá?

Zatím ne.

Foto: Elisa Haberer, Semperoper