Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...
„Mladíkův debut se vyznačoval velkou muzikalitou, neokázalostí a nezkaženou upřímností a také znělostí, jejímž protipólem byla stejně nádherná pianissima.“
„Texty podivuhodného pražského básníka a spisovatele sestavil skladatel do libreta, které kopíruje, evokuje a vrší jejich existenciální posmutnělost i neuchopitelnou záhadnost.“
„Pražská symfonie stála za poslech i kvůli výjimečným hlasům Catrion Morisonové a Christiana Immlera.“
Koncert České filharmonie a Semjona Byčkova se světovou premiérou nové skladby a s debutem mladičkého houslisty nepřilákal dostatek publika. Ve čtvrtek byla Dvořákova síň Rudolfina viditelně jen poloplná. Škoda, protože Johan Dalene hrál Sibelia velmi pěkně a Detlev Glanert složil působivou kompozici.
„Premiéra opery Nabucco, uskutečněná na této scéně 9. března 1842, byla Verdiho prvním velkým úspěchem.“
„Spolu s Rossinim, Bellinim a Donizettim, jejichž sochy jsou, podobně jako jeho, ve vstupním foyeru, a spolu s Puccinim, jehož busta je na prvním balkoně, patří Verdi k základním autorům repertoáru La Scaly.“
„Sezóna 2022/2023 má v plánu celkem čtrnáct operních titulů, z nichž jedním je Dvořákova Rusalka v hudebním nastudování Tomáše Hanuse.“
Riccardo Chailly diriguje dnes večer v milánském divadle Teatro alla Scala Musorgského Borise Godunova s Ildarem Abdrazakovem v titulní roli. Nová produkce režiséra Kaspera Holtena není ale pouhou běžnou premiérou. Jako každoročně 7. prosince jde o oficiální zahájení sezóny v La Scale. Datum není vybráno náhodně – svátek má katolický světec Sant'Ambrogio, sv. Ambrož, ve 4. století milánský biskup a dodnes patron města.
„Interpretace byla velmi zaujatá, košatá a usazená.“
„Krásný příklad toho nejlepšího, co je komorní hudba posluchači schopna nabídnout: duchaplnosti, intimity i závažnějšího vzrušení, hravosti, krásy, harmonizujících výměn mezi nástroji…“
„Soubor byl schopen během večera dát výrazně rozdílným dílům přesně to, co každému z nich patří, a navíc to korunoval vyzrálou komorní souhrou.“
Dlouhý a skvělý. Takový byl koncert Bennewitzova kvarteta na Dnech Bohuslava Martinů. V Sále Martinů hrála čtveřice v sobotu Dvořákův Smyčcový kvartet C dur op. 61, Bartókův Čtvrtý smyčcový kvartet a v obnovené premiéře, to znamená v nově revidované verzi, Kvartet č. 1 Bohuslava Martinů. Tři velká díla, všechna tři ve vzácné jednotě dokonalosti a prožitku, závažnosti a nadhledu, ušlechtilosti a emocí.
„Mladá islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir je do role Oktaviána obsazena ideálně.“
„Také finský basista Timo Riihonen se setkal se svou rolí poprvé – a je v inscenaci jako baron Ochs druhým skvěle obsazeným sólistou.“
„Lyrické pasáže, vyzpívané zkušeným komponistou v melodice sólových partů i v orchestru k nesmírné intenzitě.“
Pražské Národní divadlo sáhlo ke světové operní klasice. Straussova Růžového kavalíra inscenovalo v podobě, která je lehce dotvořeným remakem dávného projektu berlínské Komické opery. Inscenace, která měla ve čtvrtek premiéru ve Státní opeře, bude u publika sklízet body tradičně pojatou, ale nápaditou režií, která si je vědoma, že jde o veselohru. Hlavní role byly obsazeny silně a hudební nastudování má pevné obrysy. Orchestr nicméně mezinárodních parametrů nedosahuje.
„V rozezpívaném orchestru zaznívaly poetické tóny a Magdalena Kožená dala písním punc slovní i hudební poezie, milou výslovnost a lahodné hloubky i výšky.“
„Simon Rattle neomylně a jasně podněcuje drobné detaily vystupující na pozadí zásadnějších proporcí, nachází neobvyklá nasvícení známých, nenápadných či zdánlivě nedůležitých míst nebo dokonce přináší celé nové pohledy.“
„Málokdy je možné slyšet partituru Tarase Bulby rozehranou do takových nuancí, do takové jemnosti i ráznosti, básnivosti i reálnosti, do tak podrobně dynamicky tvořené polyfonie, jak se ten večer podařilo.“
Druhý týden rezidence, kterou v této sezóně realizují u České filharmonie Magdalena Kožená a Sir Simon Rattle, přinesl méně známé písňové cykly a nesmírně zajímavě provedené symfonické skladby českých klasiků – Dvořákovu báseň Holoubek a Janáčkovu rapsodii Taras Bulba.
„Klasickou hudební scénu nepřehlédnutelně přesáhl směrem do sféry literární. Proslul v nevídané a vzácné rovnováze mistrovství tónů a slova – jako skladatel i jako spisovatel.“
„Sté jubileum přineslo a přináší během podzimu a navazujících měsíců koncertní sezóny na různých místech řadu provedení jeho děl.“
„Jeho texty hodně čerpají z hudebního světa a jsou tím v české beletrii tematicky zcela ojedinělé.“
Varhanní skladby Ilji Hurníka a jeho dětské sbory se rozezní v neděli odpoledne, spolu s díly jeho syna Lukáše, v kostele v Krásné Lípě na Děčínsku. Skladatel, pianista a spisovatel, od jehož narození dnes uplynulo sto let, tam měl chlupu, kde tvořil. Od města před lety obdržel čestné občanství. Jako renesanční osobnost, vstupující v rámci českého kulturního života suverénně a profesionálně do řady oblastí, ho připomene v sobotu také Český rozhlas D-dur.
„Až do koncertu jsem neklidný, jestli jsem účinek díla odhadnul dobře.“
„Umění vynáší na povrch podvědomá, skrytá témata společnosti jako ponorná řeka.“
„Kolegové v orchestru dostanou na pult nezřídka nejtěžší party své profesní kariéry a sólisté a dirigenti na tom nejsou o nic lépe.“
Hudební fórum Hradec Králové završí dnes večer čtvrtý koncert. Zazní na něm, podobně jako už na festivalu Smetanova Litomyšl, Rekviem pro mého přítele od Zbigniewa Preisnera. Od 3. listopadu se v krajském městě na této platformě už osmnáctým rokem rozeznívá současná zahraniční orchestrální a symfonická hudba. Letos z pera devíti autorů. Dramaturg festivalu i pořádající Filharmonie Hradec Králové Marek Hrubecký v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, jak díla vybírá, jak vnímá tvorbu žijících skladatelů, i to, jaké je ekonomické zázemí přehlídky, jejíž koncertní programy od počátku vznikají a zaznívají v úzké spolupráci s Českým rozhlasem Vltava.
„Orchestrální triptych Rituales Amerindios Estebana Benzecryho zahrála Filharmonie Hradec Králové jako zvukově poutavou hudbu, imaginativní, vynalézavou a zajímavou.“
„Adamsova kompozice Must the Devil Have All the Good Tunes? je klavírním koncertem. Sólový part nemá téměř pauzy. Je koncipován ve stylu klavíru jako bicího nástroje.“
„Antrópolis mexické autorky Gabriely Ortiz byla kratičkou, ale o to údernější tečkou za programem. Pokud něco tato skladba připomíná, pak Leonarda Bernsteina.“
Třetí večer Hudebního fóra Hradec Králové, specializovaného festivalu současné zahraniční symfonické tvorby pořádaného tamní filharmonií, přinesl pod titulkem Předkolumbovské rituály tři české premiéry. Publiku nabídl jen čtyři roky starou kompozici Johna Adamse a představil dvě méně frekventovaná skladatelská jména – Esteban Benzecry je Argentinec žijící v Paříži a Gabriela Ortiz Mexičanka. Nejzajímavěji se jevilo Benzecryho dílo.
Basbarytonista Adam Plachetka spolu s Romanem Válkem, dirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, pokřtili album Molieri navazující na stejnojmenný úspěšný společný koncertní projekt. Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho, jejichž příjmení název CD skrývá, vnímá široká veřejnost zejména od dob Formanova filmu Amadeus jako soky, výrazně se lišící mírou talentu. Nahrávka árii obou skladatelů jako záměrná konfrontace dvojího tvůrčího přístupu proto logicky oživuje otázku, kdo z nich byl lepší. V podcastu portálu KlasikaPlus.cz odpovídá Adam Plachetka nejen na ni, ale také na to, zda se mu hudba jednoho z těchto komponistů třeba zpívá lépe, a na to, jestli by se ještě našla v hudebních dějinách další dvojice, která by vyprovokovala podobný koncertní a nahrávací záměr.
