Symfonický orchestr Českého rozhlasu s šéfdirigentem Petrem Popelkou zařadil na 2. října 2023 do úvodního koncertu sezóny První symfonii Gustava Mahlera. Muzikolog Jiří Štilec při té příležitosti v podcastu portálu KlasikaPlus.cz hovoří s Petrem Veberem o Mahlerově tvorbě a o tom, podle čeho je jeho hudba rozpoznatelná po pár taktech, uvažuje i o skladatelových kořenech na Vysočině, o jeho židovství a o péči o jeho odkaz v Jihlavě. Nejprve však odpovídá na základní otázku, jestli je možné, byť v nadsázce, hovořit o Mahlerovi jako o českém skladateli.

Hybatelé rezonance je název cyklu čtyř recitálů v Anežském klášteře v Praze využívajícího od roku 2018 mistrovské koncertní křídlo C. Bechstein D 282. Letošní ročník tam otevře v pondělí 2. října pianista Jan Bartoš, a to s programem z odkazu Leoše Janáčka a ze svého posledního CD obsahujícího skladby Bedřicha Smetany a Miloslava Kabeláče. Jak říká v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, společné jsou hudbě obou autorů zastoupených na nahrávce zejména naléhavost a důvěryhodný patos. A oba komponovali svá klavírní díla v době, kdy zároveň vznikaly jejich zásadní orchestrální skladby.

„Dvořákův Houslový koncert zahrál Augustin Hadelich vzorově, nesmírně neokázale, poctivě.“

„Jsou koncerty, které člověka nabíjejí energií. Osmá Dvořákova symfonie tak bohužel nezapůsobila.“

„Dvořák a Čajkovskij mají něco společného, byli přátelé, ale jejich hudba by měla být vědomě mnohem víc odlišována.“

Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem otevřela koncertní sezónu dva dny po skončení festivalu Dvořákova Praha kompletně dvořákovským programem. S hvězdným houslistou Augustinem Hadelichem. A také v nemilosrdně se nabízejícím srovnání s pražským festivalovým provedením stejné symfonie, ze kterého vycházejí Vídeňští filharmonikové s Jakubem Hrůšou vítězně.

„Jednalo o nejmodernější varhany v zemi. Stát na nich nešetřil, objednal ze zahraničí ty nejkvalitnější materiály a díly.“

„Při rozsáhlé přestavbě Paláce kultury na Kongresové centrum varhany koupila Janáčkova filharmonie Ostrava.“

„Katolická farnost v centru Ostravy potřebuje sesbírat přibližně 27,5 milionu korun. Není to málo, ale zcela nové varhany by vyšly až na čtyřnásobnou částku.“

Varhanám Janáčkovy filharmonie, jejíž sál v Domě kultury města Ostravy se rekonstruuje, dá nový život umístění v ostravské římskokatolické katedrále Božského Spasitele. Není to nicméně první stěhování tohoto nástroje. Do devadesátých let byl umístěn v pražském Sjezdovém sále Paláce kultury.

„Dirigent Andrij Jurkevyč pochází z Ukrajiny, ale už dvacet let žije v Itálii. Evidentně tamním hudebním temperamentem nasákl.“

„Petr Nekoranec v postavě údržbáře v montérkách, pořád někam nemotorně stěhujícího štafle, vytvořil neomylně výstižnou hrou těla prototyp milé figurky.“

„Ržisérka Julia Burbach ukázala, že ještě stále existují způsoby, jak inscenovat klasiku přiměřeně, v souladu s libretem, prostě normálně.“

Ve Státní opeře má pražské Národní divadlo od pátku na repertoáru novou inscenaci Nápoje lásky Gaetana Donizettiho. Od premiéry čtyřicáté z více než sedmi desítek jeho oper uplynou za devět let už celá dvě staletí. Na rozdíl od mnoha jiných děl z té doby zůstala tahle operní komedie však živá a zůstane už opravdu nesmrtelnou. Režisérka Julia Burbach k tomu nyní přispěla nápaditě a výrazně.

„Těžko rozhodnout, jestli Giltburg zahrál Rachmaninovovu neklidnou, emotivní a virtuózní skladbu neslýchaně, nebo ideálně. Obojí je pravda.“

„Umělec plný velké vnitřní síly, napojený na orchestr, vyzařující pozitivní fluidum a šťastně, skoro plaše, se po výkonu usmívající.“

„Výrazně pomalá část díla končí abstraktní plochou, dovolující o to kontrastnější zaznění krásně kompozičně připravené skladatelovy Fanfáry pro obyčejného člověka, integrované do začátku finální věty i do jejího motivického materiálu.“

Koncert České filharmonie, dirigenta Tomáše Netopila a klavíristy Borise Giltburga na Dvořákově Praze měl v úterý dvě zcela rozdílné, a přece podobné poloviny. Třetí symfonii Aarona Coplanda a Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova propojila synergie síly autorského impulsu a intenzity interpretační reakce na něj. Dvojí zvýraznění muzikality. Strhující vybičované žesťové chóry typicky americké symfonické hudby a předtím před přestávkou obdivuhodná vzrušující energie pianisty, díky níž se publikum po doznění romanticky i virtuózně podmanivého díla kompletně zvedlo ze sedadel, málem jako někde na stadionu.

Jde o jednu z nejkrásnějších, ale také nejnáročnějších partitur kantátového a oratorního repertoáru, říká o Německém rekviem Johannesa Brahmse hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek. V podcastu portálu KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad hudebními kvalitami i nad textem této výjimečné neliturgické skladby, ale přibližuje rovněž, jak mohou a musejí sboroví zpěváci šetřit silami.

„Každý hudebník musí vzít hudbu, kterou chce interpretovat, zcela za svou. Velmi osobně.“

„Pro virtuozitu je potřebná energie. Také dobrý vkus. A je potřeba zapojit uši a srdce.“

„A Vivaldim budu muset přepnout do soudobé hudby, musím dál studovat jednu věc od Györgye Ligetiho. Ještě to bude dlouhá a těžká práce.“

S barokním orchestrem Collegium 1704 zpívá v sobotu v Liberci na festivalu Lípa Musica francouzská mezzosopranistka Lucile Richardot. Připravili s Václavem Luksem duchovní vokální skladby Antonia Vivaldiho proložené jeho instrumentální hudbou. Program se v neděli 17. září opakuje ve Frýdku-Místku na Svatováclavském hudebním festivalu. Pěvkyně v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o odkazu benátského barokního skladatele, o virtuozitě a hlavně o mezinárodních vlivech ve světě staré hudby, kde je umělecky nejvíc doma.

„Německé rekviem napsal Brahms jako povzbuzení pro žijící. Jako vážnou a závažnou hudbu promlouvající svátečním způsobem do každodennosti.“

„Lukáš Vasilek nastudoval se svým sborem jeho part v obrovské dynamické šíři, s mnoha detailními proměnami, s vypracováním skvěle vyznívajících polyfonních struktur, s pozorností k niternosti i ohromujícímu nasazení.“

„Sakari Oramo využil potenciál sboru k velkým plochám, ke strhujícím gradacím, k soustředěně působivým táhlým písním, ke slavnostnímu výrazu i k útěšnému zpěvu o smutku i o radosti naděje.“

Jedna jediná skladba vyplnila hlavní večerní program osmého dne festivalu Dvořákova Praha. Brahmsovo Německé rekviem. Oduševnělé, monumentální i niterné hudební přemítání o životě a smrti – necírkevní, neliturgické, křesťanské, hluboce humanistické, upřímně lidské. Zásadní zásluhu na jeho povznášejícím vyznění má Pražský filharmonický sbor, který měl ve čtvrtek v Rudolfinu, na varhanní empoře nad orchestrem, opravdu hodně práce.

„Brahmsova hudba zní rozmáchleji a robustněji, ale i nesmírně lyricky, ta Dvořákova neméně lyricky, ale v rychlých tempech spontánněji, přímočařeji.“

„Krásně vyšla třetí ze čtyř vět Brahmsova koncertu. Na chvíli úplné zastavení času.“

„Dvořákova Osmá symfonie se ukázala být pro vídeňskou orchestrální brilanci mimořádně vhodným materiálem.“

Vídeňští filharmonikové nebývali v minulosti příliš častými hosty pražských koncertních pódií. Poslední dobou se to zlepšuje. Ve středu večer vystoupili na Dvořákově Praze. Poprvé v české metropoli s tuzemským dirigentem. Byl jím Jakub Hrůša. Dvořákova Anglická symfonie byla očekávaným trumfem – a ano, stala se jeho a jejich skutečným triumfem. Rekordních třiatřicet televizních stanic z Evropy, Afriky a Jižní Ameriky, přebírajících signál kamer z Rudolfina, bylo adekvátním počtem.