„Jako dirigent vždy vedu s režisérem dialog, aby dění na jevišti bylo co nejvíce v jednotě s hudbou. A paní režisérka měla a má o tento dialog upřímný zájem.“

„Tato hudba mluví o lásce i o propastech lidského nitra.“

„Moje úspěchy mě nedojímají, to spíše krása hudby, nebo záře dětských očí či opravdová láska.“

V úterní premiéře 6. června 2023 a během dalších šestnácti dnů ještě pětkrát pozdvihne dirigent Tomáš Hanus taktovku v ikonické milánské La Scale. A kromě toho, že překročí další z milníků ve své kariéře, se bude významně podílet na historickém předělu. Nejznámější opera Antonína Dvořáka, Rusalka, tam zazní poprvé. Ač neskutečně vytížen, poskytl v předvečer této události portálu KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor.

V Auditoriu Giuseppe Piermariniho pro 2800 diváků, pojmenovaném po architektovi tohoto operního svatostánku, provede dílo českého velikána mezinárodní obsazení sólistů. Zajímavější než fakt, že vesměs pocházejí z bývalé východní Evropy či ještě větších dálek, je jiná skutečnost. Nejenže se jedná o zkušené hvězdy pěveckého nebe, což zde člověk očekává. Některé mají s rolemi, které v Miláně ztvární, již cennou zkušenost; Scala v tomto ohledu sáhla po jistotě, ověřené na jiných prvotřídních scénách. Ukrajinská sopranistka Olga Bezsmertna byla Rusalkou ve Vídeňské státní opeře; její německá kolegyně, mezzosopranistka Okka von der Damerau, zase ježibabou v Bavorské státní opeře. Doplní je ruský tenorista (a dirigent) Dmitri Korchak v roli prince, zatímco jeho krajanka, sopranistka Elena Guseva, ztvární cizí kněžnu. Vodníkem se v této inscenaci stane jihokorejský basista, někdejší šampión Operalie, Jongmin Park. První lesní žínkou pak izraelská sopranistka Hila Fahima, hajným náš barytonista Jiří Rajniš. Z domácích zdrojů se uplatní mezzosopranistka Anna-Doris Capitelli jako kuchtík. A samozřejmě divadelní i filmová režisérka Emma Dante, která si ve Scale udělala jméno už nastudováním Bizetovy Carmen.

Rusalce trvalo 122 let, než z pražského Národního divadla dokráčela do milánské Scaly. Máte pro to, Maestro, vysvětlení? Konzultoval jste tuto překvapivou skutečnost s tamní dramaturgií, s operním vedením?

Jedná se opravdu o dost výjimečnou situaci, jednoznačné vysvětlení je asi těžko dosažitelné. Současné vedení Scaly však s tímto návrhem přišlo z vlastní iniciativy.

Z různých důvodů, třeba díky poměrně vyrovnanému poměru orchestrální a vokální partitury, bývá někdy Rusalka označována jako Dvořákova „nejwagnerovštější“ opera. Je zároveň promyšlená, ale také, někdejšími slovy Jiřího Bělohlávka, „hudbou srdce“. Jak byste Rusalku charakterizoval vy?

Hudbou srdce určitě je. Nekonečná něha a hluboký smutek, který ovšem není destruktivní, ale důsledkem volby. Tato hudba mluví o lásce i o propastech lidského nitra.

„Má nová opera je opět pohádkou,“ psal Dvořák při komponování příteli Aloisi Göblovi. Příběh Kvapilova libreta, vzniklého dle jeho vlastní poznámky kdesi na ostrově Bornholm, je přitom podivuhodný sám o sobě. Několik českých skladatelů jej odmítlo; nabídnout Rusalku přímo Mistrovi se básník ostýchal. Až díky zprostředkovatelské roli ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta libreto ke Dvořákovi dospělo. Čím konkrétně jej podle vás zaujalo? A dá se říct, že jej v hudební rovině „zdramatizoval“?

Předpokládám, že jej musela zaujmout ta něha, kterou pak dokázal neuvěřitelně přetavit do své hudby. Vysloveně dramatické momenty sice najdeme, ale nejsou tím hlavním, co si člověk odnese.

Přijal jste, pane dirigente, nabídku na Rusalku ze Scaly spontánně, s nadšením? Nebo jste ji z těch či oněch příčin zvažoval?

Dirigovat ve Scale je obrovská čest, v tomto smyslu zaznělo ihned mé radostné „ano“. Při podrobnějším prozkoumání mého rozvrhu však nastalo zvažování, protože se rýsovala kolize s koncertem v Berlíně v čele Deutsches Symphonie-Orchester s Brucknerovou Šestou symfonií. Bruckner je jedním ze skladatelů mého srdce, a tak jsem nechtěl tento projekt, dlouho dopředu připravovaný, ohrozit. Nakonec díky vstřícnosti obou institucí, které spolupracovaly, například se přesouvaly zkoušky, bylo možné na Rusalku kývnout. I když to pro mě znamená obrovské vypětí. Ale zase mě to nutí vydat ze sebe to nejlepší.

Měl jste při obsazování rolí výrazně volný výběr pěvkyň a pěvců, nebo jste do té či oné míry respektoval přání z Milána? A Jiřího Rajniše jste navrhl vy nebo Scala?

Pěvecké obsazení vybralo vedení milánské opery, musím říct, že postavilo skvělý tým. A z angažmá Jiřího Rajniše se samozřejmě raduji.

Z přítomnosti jazykové poradkyně je zřejmé, že Rusalka bude i ve Scale zpívána česky. Pracujete s vokálními sólisty ještě na detailech výslovnosti? Nebo na to ve chvíli, kdy se ujímáte nastudování přímo na místě, už není prostor, čas?

Otravuju je s tím pořád a je milé, že se nechají!

Aniž byste před premiérou příliš prozrazoval, můžete naznačit, jaké režijní pojetí lze očekávat – spíš tradiční, „konzervativní“, anebo osobité, originální? A uplatňujete, coby mezinárodně uznávaný dirigent, svůj názor k základnímu uchopení díla na jevišti, nebo se soustřeďujete na hudební výkony sólistů a orchestru?

My nesmíme ani naznačovat… Ale mohu říct, že jako dirigent vždy vedu s režisérem dialog, aby dění na jevišti bylo co nejvíce v jednotě s hudbou. A paní režisérka měla a má o tento dialog upřímný zájem.

Scala je jako jeden z „operních Olympů“ pověstná mimo jiné občasným bučením publika. Spíš než z lóží, kam vstupenka na Rusalku stojí i tři sta eur, od toho poučeného a nemilosrdného „na bidýlku“, kde lístek k stání přitom přijde jen na desetinu. Jste na něco podobného připraven, setkal jste se již někdy někde s něčím podobným?

Nesetkal, ale je součástí naší práce, abychom dokázali zpracovat různé reakce, nejen publika, ale i kritiků.

Vnímáte své nynější angažmá ve Scale jako jeden ze svých profesních předělů? A nosíte v sobě „tajná“ přání ohledně toho, kde byste ještě rád dirigoval? Můžete je poodhalit?

Rozhodně jako jednu z nejkrásnějších příležitostí. A „tajné“ přání už zase tak úplně tajné není: více vyrovnat poměr oper a koncertů. Moje mezinárodní začátky byly v opeře, a tak přirozeně přicházela pozvání především tam. Teď se to začíná měnit, což je dobře nejen po umělecké stránce, ale i pro rodinu, protože dlouhá operní angažmá mě vždy na několik týdnů odvedou pryč.

S Rusalkou se ve Scale poměříte necelý měsíc poté, co jste nás okouzlil na Pražském jaru provedením Smetanovy Mé vlasti. Byl jste úspěchem dojat? A umíte si jednoho dne představit svůj návrat domů, na českou scénu a do české reality?

Byl jsem velmi šťastný, že jsem mohl dirigovat Mou vlast doma, v naší zemi, v Praze. Moje úspěchy mě nedojímají, to spíše krása té hudby, nebo záře dětských očí či opravdová láska. A navíc jedna paní kritička napsala, že to byl vlastně úplný propadák, takže bych se asi měl nad sebou zamyslet… Návrat domů si představit sám za sebe umím, záleží na lidech, na okolnostech. Ale lidsky se o žádný návrat nejedná, s rodinou jsme tu vždy byli doma.

V SeriáluPlus ze 7. prosince 2022 čtěte víc o Teatro alla Scala – o milánské Scale a její operní sezóně.

Foto: Facebook T. Hanuse, Teatro alla Scala / Brescia – Amisano, Pražské jaro / Petra Hajská, Carmine Maringola