„Pařížská Bohéma bere za srdce od samého začátku až do konce. Taková vždy nebývá.“

„Dostávám teď stále těžší role, které jsou ale pro moji kariéru velmi důležité.“

„Ve Vídni je strašně důležité, jak se člověk zapíše. A já jsem měla štěstí, že na ty důležité tituly jsem byla v dobré kondici.“

Dva měsíce v Paříži, v roli Musetty v Pucciniho opěře La Bohème, právě teď prožívá sopranistka slovenského původu Slávka Zámečníková. Zatím má za sebou úspěšnou premiéru a první reprízu z celkových dvanácti uvedení, které ji v Opéra national de Paris mezi 2. květnem a 4. červnem čekají. Inscenaci režíroval Claus Guth a hudebně nastudoval Michele Mariotti. Nejen o ní, ale také třeba o vídeňském angažmá si se Slávkou povídáme v RozhovoruPlus.

Jaké to je zpívat takovou roli právě v Paříži, v tom nejautentičtějším prostředí pro tento příběh?

Je to jako splněný sen! Mám pocit, že jsem si ani nic lepšího neuměla představit. Byl to můj dlouho očekávaný debut v Paříži. Velmi jsem se na něj těšila a naštěstí to dopadlo podle mých představ!

Jaká je to inscenace, spíš moderní nebo tradiční?

Je to velmi moderní inscenace, kterou podle mého názoru přijme hlavně publikum, které už Bohému vidělo. V podstatě jde o jakýsi retrospektivní příběh. Režisér Claus Guth nám na začátku vysvětlil, že se inspiroval tím, že celý příběh Bohémy, libreto, je vlastně rozhovor o tom, co už se stalo. Jakoby si starší muži povídali a vzpomínali na určité období svého života. Celá inscenace je zasazena do vesmíru poté, co už Země zanikla. Zůstali už jen čtyři lidé, kteří hledají nějakou existenci života na jiné planetě. A vzpomínají… i když možná jde spíš o blouznění, něco jako halucinace, záblesky toho, co kdysi zažili. Tuší, že se jejich život už pomalu uzavírá, a snaží se ještě si vybavit a připomenout mládí a lásku. To mě hodně zaujalo a měla jsem pocit, že to bude zvláštní produkce. A když jsem ji pak viděla celou, musela jsem uznat, že bere za srdce od samého začátku až do konce. Taková Bohéma vždy nebývá. Empatii většinou diváci cítí až ve třetím dějství, kdy Mimi umírá. Ale díky tomuto pojetí a tomu, že oba hlavní pěvci, kteří ztvárňují Mimi a Rudolfa, jsou i úžasní herci, tak je tu nádherné znázornění citů a smutku od počátku, protože ona už je pro něj jen vzpomínka. Hodně se mě to dotýká a líbí.

Jak probíhaly přípravy? Prozradíš něco z „divadelní kuchyně“, ze zákulisí?

Měla jsem smůlu, protože jsem brzy po příjezdu onemocněla. Takže jsem prožila jeden týden tak, že jsem zkoušela, ale přitom jsem mlčela. To, co jsem chtěla říct nebo odpovědět, jsem musela psát do telefonu. Ale Musetta toho naštěstí nemá zas až tolik a v prvních dnech jsem ještě byla v pořádku, takže jsme nazkoušeli, co se dalo, a v těch dalších dnech už se spíš opakovalo. Ale byl to pro mě obrovský stres a navíc očekávání, jestli se vůbec do premiéry stihnu uzdravit. Měla jsem těžký průběh, ale pořád jsem věřila, že to bude fajn! A z té divadelní kuchyně (směje se)… Měla jsem pocit, že opravdu skvěle funguje celá organizace Pařížské národní opery. Divadlo je výborně nastavené, přestože se tu nehraje tolik oper oproti tomu, jak jsem zvyklá třeba ve Vídni, tam je to každý druhý den. Prostoru na přípravu bylo dost, měli jsme dost zkoušek a tři i s orchestrem, na to z Vídně zvyklá nejsem. Bylo to velké plus. Jakoby se všechno v tu chvíli točilo právě kolem této jedné produkce.

Jaké je v Paříži publikum, jak tuto inscenaci přijali?

Už veřejná generálka byla skoro vyprodaná, respektive obsazené divadlo, protože lístky byly, tuším, zadarmo. A pak to byl úžasný úspěch. Nevím, jak by lidé přijali úplně novou produkci, ale tato už běžela, vznikla před šesti lety, takže ji už znali. A bylo znát, že nejsem zdaleka sama, komu se právě tato inscenace líbí. A obecně Bohéma je titul, který se líbí snad všem, těžko by se hledal člověk, kterému ne, možná jednomu z tisíce (směje se). Takže je to taková poloviční sázka na jistotu.

Sešel se dobrý tým? Jakým partnerem je Andrzej Filończyk jako Marcello?

Sešla se úžasná parta lidí! A byli i nápomocní během toho mého nemocného období. Snažili se mi pomáhat, dokonce mi objednávali jídla v restauraci a podobné věci (směje se), byli prostě skvělí! Takže jsem si to opravdu užila navzdory všem potížím. A Andrzej. Věděla jsem, o koho jde, ale poprvé jsem ho potkala až tady. Je to mladý a talentovaný baryton. A navíc já mám Poláky velmi ráda, takže je to typ člověka, se kterým si dobře rozumím, jako se všemi Poláky. Je to taková širší rodina. J to tedy moc milá spolupráce a i on byl po tu dobu, co jsem byla nemocná, pořád se mnou a pomáhal mi, když jsem něco potřebovala. A po pěvecké stránce myslím, že není víc, co si přát, jako Marcellovi mu nic nechybí!

V příští sezóně Tě čeká mimo jiné zas Vídeň, a to role hned v šesti titulech, pokud dobře počítám. Jaké to budou?

Ano, ano. Začínám Serviliou v Mozartově opeře La clemenza di Tito, je to první z mých tamních tří debutů v příští sezóně. Není to nová inscenace, ale chystá se ve skvělém obsazení, zpívat bude i Federica Lombardi, se kterou se na jevišti ve Vídni letos potkám dokonce třikrát. Máme spolu ještě Figarovu svatbu a Dona Giovanniho. Čeká mě Zuzanka, to bude můj debut a zaplním si tak jedno chybějící místečko v mozartovském repertoáru, a Dona Anna. A ve druhé sérii Dona Giovanniho se mnou bude navíc opět zpívat i můj současný Marcello Andrzej Filończyk, takže se opět potkáme (směje se). Dále je tam Micaela v Carmen, kterou jsem už také dělala. Je to dobře, že jsou to role, které už mám zažité. Letos mě potkaly hlavně role nové a byl to pěkný kolotoč! Ale jednu novou mám, Sophii v Růžovém kavalírovi, tu jsem ještě nezpívala. Moc se na ni těším, ale mám z ní respekt, protože Strauss je vždy takový vyšší level co do náročnosti a spolupráce s orchestrem. A na tento debut právě nebudu mít žádnou zkoušku s orchestrem, jen nějaké menší, které nebudou na scéně, takže to bude trochu oříšek a učím se to už teď. A sezónu ve Vídni pak zakončím Nanettou ve Falstaffovi, kterou už jsem též zpívala.

Na kterou roli se těšíš nejvíc?

Určitě na ty nové! Na Růžového kavalíra a na Zuzanku. Kavalír je jedna z mých nejoblíbenějších oper, kterou si vždy užívám od začátku do konce, a těším se, že si ji teď budu moct vychutnat i z té opačné strany.

Zdá se, že ve Vídni domácníš čím dál tím víc…

Ve Vídni je strašně důležité, jak se člověk zapíše. A já jsem měla štěstí, že na ty důležité tituly jsem byla v dobré kondici, takže mají pocit, že se na mě můžou spolehnout. Příjemně komunikujeme, zajímá je, na jaké role se cítím, co bych si chtěla zazpívat, takže třeba neměli problém mě obsadit do role Micaely, o kterou jsem stála. Ale není to jednoduché. Vedení divadla je určitým způsobem tvrdé, pokud to tak můžu říct. Pamatuji si kolegy, kteří po roce, dvou museli odejít. Je to náročný job, trochu stresující, ale když ho děláte s láskou, vytrvalostí a respektem, tak se vám to vrátí zpět. Vlastně teď dostávám stále těžší role, které jsou ale pro moji kariéru velmi důležité. A nemůžu si odpustit vzpomínku na Carmen a na mé začátky ve Vídni. V mojí první sezóně jsem dělala Frasquitu a pamatuju si, že to byla obrovská sranda! Tehdy ještě doznívala doba korony, divadlo bylo sice otevřené, ale měli jsme mnohem víc času, takže jsme se velká část obsazení setkávali i ve volném čase jako parta a bylo to moc fajn. A na jevišti jsem pak měla pocit, že vlastně nikdo nic nehraje, že je to jako realita, kterou máme o víkendech (směje se). A už tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn si zazpívat Micaelu. To se pak povedlo po dvou letech.

A rýsují se ještě nějaká další zajímavá zahraniční angažmá?

Rýsují. Ale nemůžu o nich ještě mluvit. Snad jen o tom, že po premiéře Bohémy jsem teď v Paříži dostala další zajímavou nabídku. A jinak mám radost z toho, že stále něco přichází a kalendář mi nestojí.

Zavítáš i do Česka nebo na rodné Slovensko?

V Česku mám příští sezónu Moravské dvojzpěvy s Markétou Cukrovou a smetanovské gala v Národním divadle. Měla jsem ještě různé další nabídky, ale termínově se nehodily. Já mám kalendář naplánovaný vždy tak dva roky dopředu, tak se to těžko kombinuje. A už za chviličku, v červnu mě čeká Carmina Burana. Na Slovensku jsem si tento rok pozpívala celkem dost a před sebou mám další koncerty, třeba písňový recitál se Slovenskou filharmonií a rýsují se s ní také Straussovy Čtyři poslední písně.

Máš nějakou konkrétní vytouženou zahraniční operní scénu, kde by sis jednou ráda zazpívala?

Ráda bych si zazpívala například v Bayerische Staatsoper. A samozřejmě i v La Scale a v Metropolitní opeře (směje se). Také Hamburk, Drážďany a rozhodně Royal Opera House. Ale lákalo by mě třeba i Španělsko. Člověk, když někde hostuje, tak je tam nějaký měsíc, dva, v podstatě tam chvíli žije. A já bych moc ráda strávila nějaký čas i ve slunečných zemích, protože jinak žiju hlavně ve Vídni nebo v Německu. Navíc ráda poznávám nová místa, nové lidi, potřebuju novou energii (směje se).

*******

Foto: Guergana Damianova, Solomon Howard, Michael Pöhn, Alexander Hildebrand, Peter Frolo