„Během jednoho pražského jarního večera zazní dvě jednoaktové opery, které měly kdysi premiéru ve stejném roce.“

„Na pódium Dvořákovy síně Rudolfina vkročí i komorní pěvecký sbor z města Namur a pětice pěveckých sólistů ze tří evropských zemí.“

„Jak se člověku hraje pod taktovkou dirigentských kolegů, když je zvyklý, že ji jindy třímá v ruce on sám?“

Podle slavné muzikálové písně April in Paris, s níž se kromě Counta Basieho poměřili i Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Billie Holiday či Sammy Davies jr., je Paříž nejkrásnější v dubnu. Protagonista souboru Les Talents Lyriques, dirigent a cembalista CHRISTOPHE ROUSSET, mi sice byl ochoten tento zážitek dopřát pozváním na rozhovor ve městě nad Seinou. Jelikož se však naše dubnové termíny neprotnuly, musel se rozhovor nejen o koncertu „jeho“ Les Talens Lyriques na Pražském jaru uskutečnil jinak. Obsáhlým telefonátem v angličtině a francouzštině, tu a tam okořeněným špetkou němčiny. Christophe Rousset totiž tak často nacvičuje a vystupuje s kosmopolitním obsazením, ať už pěveckým či muzikantským, že je zvyklý přeskakovat plynule z jazyka do jazyka.

Maestro, v jakém období vás koncert na Pražském jaru, který se uskuteční 29. května 2023, zastihne?

Jako obvykle uprostřed nejrůznějších činností, ve kterých spojuji svá zaměření. A velice rád se přitom soustřeďuji na méně známá či dokonce zcela neznámá díla. Především operní, ke kterým mám přece jen o něco blíž než k symfonické hudbě. Důvody tohoto směřování jsou hned dva. Nezištný spočívá v tom, že chci veřejnosti nabízet, zprostředkovávat nová poznání, netušené hudební zážitky. Druhý je naopak poněkud zištný. Když nastuduji Dona Giovanniho, okamžitě se vystavuji nekonečnému srovnávání. Pokud se zaměřím třeba na novodobou premiéru zapomenutého hudebního skvostu, nic podobného nehrozí.

Kvůli běsnění kolem covidu se z roku 2021 až na letošní v lecčem posunuly dvojí oslavy. Jednak kulatých narozenin tohoto činorodého muže, narozeného 12. dubna 1961.  Především však připomenutí třicátin souboru Les Talens Lyriques, který Christophe Rousset na prahu 90. let minulého století založil. Od roku 1991 s ním uskutečnil doma i ve světě bezpočet pódiových či nahrávacích počinů, k nimž letos přibývají nejméně další tři. Tradičně velmi různorodé.

Ani jeden z nich sice neuslyší Praha, vycházejí totiž postupně na deskách; zato k nám však Roussetovy Les Talens Lyriques přijíždějí s jiným, rovněž originálním projektem.

Během jednoho pražského jarního večera zazní, Maestro, dvě jednoaktové opery, které měly kdysi shodou okolností premiéru ve stejném roce. Koncem srpna 1748 si svojí Pygmalion podmanil Pařížskou operu Jean-Philippe Rameau, ovšem už o půl roku dřív zazněla ve Versailles exoticky zabarvená Almasis, jejímž autorem byl Joseph Royer. V čem se liší?

Jejich autoři nebyli od sebe příliš vzdáleni věkem. Dnes méně známý Royer, mimochodem podobně jako Rameau prý znamenitý cembalista, se narodil o dvě dekády později než jeho slavnější konkurent. Takže z pohledu diváka komponovali podobně, navíc v obou případech šlo o hudbu k baletu neboli acte-de-ballet. Ovšem pro hudebníky se ve srovnání těchto dvou dobových děl skrývá nejeden rozdíl. V tom, jak jejich skladatelé pracovali s partiturami, jaký osobní přístup do nich vkládali. Každopádně jsem rád, že právě v Čechách, kde budeme vystupovat poprvé, můžeme Almasis provést v novodobé premiéře.

Na pódium společně s Les Talens Lyriques vkročí 29. května 2023 i komorní pěvecký sbor z města Namur a pětice pěveckých sólistů ze tří evropských zemí. Mohl byste je krátce představit?

Bude mi potěšením. S mezzosopranistkou Ambroisine Bré jsem už opakovaně spolupracoval, nastudovali jsme spolu velmi odlišný repertoár a obdivuji proto její všestrannost, tvárnost. Další mezzosoprán bude v Praze patřit Natalie Perez, s níž budu naopak veřejně vystupovat poprvé. Jsem na to zvědav a těším se. Sopránového partu se zhostí Belgičanka Déborah Cachet, jejíž francouzština je ovšem naprosto autentická, lahodící mému sluchu. Vysoký tenor, chcete-li kontratenor je doménou Mathiase Vidala, kterého navíc považuji za svého kolegu i v tom smyslu, že vystudoval také muzikologii. A nesmím zapomenout ani na barytonistu Davida Witczaka, navzdory svému příjmení Francouze každým coulem.

Mluvě o pěvcích či spíše pěvkyních, těm je zasvěcen další z letošních projektů Christopha Rousseta, zachycených na zvukové nahrávce. Jedná se o poctu mezzosopranistce Pauline Viardot, narozené roku 1821, takže i zde se mělo v termínu původního vydání jednat o výročí. Viardot, napůl Francouzka a napůl Španělka, byla zjevně nejenom výtečnou pěvkyní a klavíristkou. Do dějin Paříže se zapsala též společensky.

Ač manželkou divadelního ředitele, staršího o jednadvacet let, kterého jí „dohodila“ George Sand, a k tomu matkou čtyř dětí, byla Viardot jakousi Almou Mahler 19. století. Obdivovali ji Gounod i Bizet, s Chopinem hrála čtyřručně; klavírní hře ji kromě jiných učil Liszt, kompozici studovala také u Rejchy; její zpěv při ruském provedení Lazebníka sevillského omámil Turgeněva natolik, že se za ní vydal do Paříže a odmítal opustit rodinný byt Viardotových.

Na aktuální nahrávce se do Pauline Viardot převtělila další z Roussetových spolupracovnic, italská mezzosopranistka Marina Viotti. Podle něj nesmírně flexibilní a ovládající jazyk Galů bez přízvuku.

Zůstaňme, Maestro, ještě u vaší nadcházející cesty do naší země. S tou vás už před lety volně propojilo album, na kterém jste se věnoval tvorbě skladatele Františka, chcete-li Franze, Xavera Richtera. Rodáka z Holešova. Patří k vašim oblíbeným?

Ano, patří, ovšem album je bohužel prakticky zapomenuté a gratuluji vám, že o něm vůbec víte. Stala se bezmála kuriozitou… Richter byl mimochodem za svého života naopak propojen s Francií. Působil jako kapelník kostelního orchestru ve Štrasburku, kde se roku 1770 přichomýtl k jedinečnému setkání. U příležitosti tamní mše byl představen budoucí královně Marii Antoinettě. Ke všemu člověkem, který ji tehdy sice velebil, ale později se čile účastnil intrik namířených proti její panovnické pověsti…

Také další ze tří Roussetových nahrávacích pilířů roku 2023, připomínajících nedávné třicátiny Les Talens Lyriques, jsou mnohovrstevnatě propojeny se ženami. Výročím volně voní nastudování opery Fausto od skladatelky, libretistky a básnířky Louise-Angélique Bertin, která se svého historicky prvního provedení dočkala roku 1831. Poté dílo upadlo v zapomnění a teprve nedávno bylo znovu objeveno. A v plánech vydavatelství je rovněž postupimské provedení italské barokní opery s dlouhým názvem Le Ammazzoni nell´isole fortunate. Sice ji zkomponoval skladatel a varhaník Carlo Pallavicino, ale roku 1679 se dočkala jen soukromé premiéry, protože líčila lehce lesbický příběh žen obývajících svůj ostrov úspěšně až do chvíle, kdy na něj připluli muži.

Žasnu, s jakou zdánlivou lehkostí se, Maestro, plynule přesouváte od jednoho hudebního období ke druhému, jakkoli baroko vaši tvorbě vévodí. K tomu působíte ještě coby pedagog a muzikolog, námětem vaší nedávno publikace byl právě Rameau. A nesmím zapomenout, že kromě dirigování, jak svého souboru, tak hostujícího od Scaly po Neapol či Londýn nebo Brusel, se stále věnujete také sólovému vystupování coby špičkový cembalista. Nechám stranou, že musíte být schopným manažerem vlastního života, profesního či soukromého. Ale řekněte mi, jak se dirigentovi hraje pod taktovkou svých kolegů, když ji jindy třímá v ruce on sám a je zvyklý se nikoli podřizovat, ale velet?

Přiznám se vám, že stále hůř a hůř. Ne že bych jejich um neuznával, ostatně mnozí z nich jsou respektovanými veličinami. Ale jak stárnu, jsem stále větším zastáncem úsloví, že ďábel je vždy skrytý v detailu. A to i u hudby nesporně božské. Proto si nejradši vše hlídám sám, s pocitem, že jsem relativně neomezeným pánem nad tím, co vzniká. Včetně zodpovědnosti za výsledek, pochopitelně.

Foto: Nathanael Mergui, Illias Teirlinck, Innsbrucker Festwochen der Alten Musik / Veronika Lercher, Facebook – Christophe Rousset