„Do kvarteta jsem musela naskočit hned, rozhodnutí přišlo ze dne na den.“

„Už mám tu violu v sobě příliš zarytou. V době, kdy jsem nástroje střídala častěji, bylo paradoxně jednodušší se přeorientovat, ale na to už teď bohužel nemám čas.“

„V každém případě se na pozici první violistky cítím velmi dobře, celý orchestr hraje skvěle.“

Eva Krestová je vynikající českou violistkou, působící nejen v úspěšném Josef Suk Piano Quartet, ale také už druhým rokem na pozici vedoucí hráčky violové sekce v České filharmonii. Eva vystudovala na Akademii múzických umění hru na housle u Jindřicha Pazdery. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz jsme společně zavzpomínaly na její houslové začátky, na působení v renomovaném Pavel Haas Quartet i na to, proč se rozhodla vyměnit housle za violu a jaké je hrát v souboru s vlastním manželem. Samozřejmě jsme se nemohly vyhnout ani tématu, jaké je vést skupinu viol v nejvýznamnějším orchestru v republice a jak se dá spojit úspěšná kariéra s mateřstvím.

Evi, ty jsi za svůj život už získala tolik zkušeností a prošla tolika zajímavými milníky, že ani nevím, kde začít… My dvě se známe ještě ze studií na HAMU, to jsi ještě platila za špičkovou houslistku a hrála v úspěšném Puella triu, které jste zakládaly už na brněnské konzervatoři. Pak přišla doslova nabídka snů – pozice houslistky v jednom z našich nejlepších smyčcových kvartet – Pavel Haas Quartet. Jak vzpomínáš na tuhle životní etapu?

Určitě mi to změnilo celý život. Rozhodnutí opustit Puella Trio, kterému jsem se věnovala prakticky od svých šestnácti let a se kterým jsme zrovna měli naplánované studium ve Švýcarsku, bylo pro mě extrémně náročné, a to hlavně z morálního hlediska. Ten pocit, že jdu do něčeho světového, ale zničím tím holkám (kolegyním z tria) jejich sen, to bylo něco, s čím jsem opravdu dlouho bojovala. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro kariéru v Pavel Haas Quartet…

Hrát v kvartetu bylo pro mě něco naprosto nového a nečekala jsem, že to bude až tak těžké. S komorní hrou jsem v té době měla sice už hodně zkušeností, s triem jsme často jezdili na všechny možné hudební kurzy, ale smyčcové kvarteto je skutečně něco naprosto jiného. Navíc ještě na takto vrcholové úrovni. Start byl pro mě opravdu velmi náročný, vzpomínám si, že jsem třeba cvičila dva takty i dvě hodiny! Do kvarteta jsem musela naskočit hned, rozhodnutí přišlo ze dne na den. Dostala jsem měsíc na to naučit se nějaké kvartety, se kterými jsme pak hned začali koncertovat a natáčet je do BBC. Těžké beethovenské kvartety nebo Janáčkovy Listy důvěrné, kde zrovna sekund má velmi vypjatý part – to bylo pro mě něco opravdu nového. Na druhou stranu na to vzpomínám velmi ráda a přes tu nesmírnou náročnost to pro mne byla obrovská škola. Musím říct, že nikde jsem se za celý život nenaučila tolik, co v Pavel Haas Quartet.

 Jak dlouho jsi v Haasovcích působila?

Čtyři roky na postu druhých houslí. Rozhodnutí o ukončení mé působnosti v kvartetu bylo posléze tak nějak vzájemné. Já nezapomenu na legendární větu pana profesora Škampy, u kterého jsme měli několik lekcí a Haasovci s ním ještě i přede mnou dlouho velmi úzce spolupracovali: „Smyčcové kvarteto je nejkrásnější vězení na světě.“ A opravdu to tak je. Pavel Haas Quartet je snad jedno z mála kvartet troufnu si říct na světě, které se živí skutečně jenom kvartetem. To znamená, že všechno soustředění jde pouze tam. Představ si, že sdílíš se třemi dalšími lidmi veškerý svůj čas – je to jako mít tři manžely/manželky. Není to vůbec snadné a všichni si musí opravdu sednout nejen hráčsky, ale i lidsky. Když jsou lidi spolu tak často na cestách, jako jsme byli my, tak to je samozřejmě nesmírně složité. Postupně vznikají nějaká napětí, která se pak mohou projevovat i v hráčské fázi a člověk se z toho necítí příjemně a hlavně se mu nehraje dobře. No a když už to pak vyvrcholí do určitého bodu, kdy si člověk řekne, že už to dál prostě nejde, je lepší ten „zásek“ udělat a jít zase dál. I to mě kvarteto naučilo – že někdy je skutečně potřeba udělat tu tlustou čáru, díky které se pak člověk někam posune…

Kdy a proč přišlo rozhodnutí přejít z houslí na violu? A jak to teď máš nastavené – cítíš se už violistkou, jak se říká „až do morku kostí“, nebo jsi duší stále spíš houslistka, která jen momentálně hraje na o něco větší nástroj?

Za to rozhodnutí může můj manžel Radim Kresta a teď zpětně jsem mu za to velice vděčná. Když jsem skončila v Pavel Haas Quartet, necítila jsem se moc dobře. Na chvilku jsem dokonce „zahodila“ housle a nechtěla mít s muzikou nějakou dobu nic společného. Nicméně manžel mi na to příliš prostoru nedal. Hrál tehdy v klavírním triu a přišel s takovým nápadem: Přinesl jednou od houslaře violu a řekl: „Pojď, budeme hrát klavírní kvartet!“ Já na to, co blázníš, vždyť neumím ani klíč, nic… Nicméně jsem si na ni zkusila zahrát – nejdřív pár minut, pak hodinku, a najednou jsem zjistila, že už nejde přestat. A to byla osudová chvíle. Viola se mi tak dostala pod kůži a tak jsem si jí oblíbila, že jsem řekla „jo, půjdu do toho“. Ještě jsem pak nějakou dobu střídala housle i violu (vrátila jsem se opět po čase do Puella tria jako houslistka), ale teď už se opravdu cítím celou duší violistkou a postupem času se orientuju jen na violu. K houslím se vracím už jen zřídka, při posledním koncertě, který jsem na housle odehrála, už jsem se necítila moc komfortně. Už mám tu violu v sobě příliš zarytou. V době, kdy jsem nástroje střídala častěji, bylo paradoxně jednodušší se přeorientovat, ale na to už teď bohužel nemám čas.

V Josef Suk Piano Quartet tedy působíš se svým manželem Radimem Krestou, který je zároveň primáriem souboru. Jaké výhody a nevýhody přináší partnerský vztah v komorní hře? Dokážete oddělit osobní a profesní vztahy, nebo naopak svoje citové napojení dokážete využívat i v hudebním partnerství?

Tak ty nevýhody jsou samozřejmě hlavně v tom, že si práci nosíme domů. Problematika souboru se doma neustále řeší, do toho tu lítají děti, tak je člověk pořád zahlcen informacemi. Rozdíl oproti Pavel Haas Quartet je ale v tom, že náš kvartet není naše jediné zaměstnání – oba máme naštěstí i jiné pracovní závazky. Manžel učí na konzervatoři, já jsem ve filharmonii, do toho hrajeme ještě občas i jiné komořiny, prostě toho máme víc. O to je zase samozřejmě obtížnější chod kvarteta udržet. Ale my oba jsme do toho šli především proto, že jsme partneři. Manžel velice toužil sdílet pódium s partnerkou, byl to takový jeho sen. A protože já si ho jako muzikanta a houslisty velmi vážím, byla pro mě tato možnost také velmi lákavá. Nebudu říkat, že je to vždy růžové, jako partneři si k sobě na zkouškách víc dovolíme, ale s tím člověk musí počítat – osobní a profesní vztah úplně oddělit nejde. Na druhou stranu je pak to citové propojení v souhře velmi znát a na pódiu si to o to víc užíváme.

Jak už jsi zmínila, v roce 2021 nastal další tvůj životní milník – vítězství v konkurzu na pozici první violistky v našem nejvýznamnějším orchestru – České filharmonii. Jaké to bylo pro tebe – mladou, atraktivní ženu – postavit se před skupinu samých mužů v orchestru, který byl ještě donedávna z valné většiny „maskulinní“, a získat si u nich autoritu?

Tak samozřejmě stále ještě ten klíč k tomu, aby vše hladce fungovalo, hledám, ale je to stále lepší a lepší. Velkou výhodou je asi trošku i moje povaha, která se myslím na tuto pozici díkybohu hodí. Co se týká té „maskulinity“ orchestru, jak říkáš, tak k tomu chci jen dodat, že třeba na druhé straně orchestru to tak už dávno není. V houslích je kupříkladu žen opravdu hodně, tam je to dávno velmi vyrovnané. U nás – violy, violoncella, kontrabasy, tam skutečně stále ten mužský trend přetrvává a já jsem vlastně první žena, která dostala v této skupině definitivu a ještě rovnou na vedoucí pozici. To není jednoduché ani pro mě a vlastně ani pro ostatní kolegy. Nejtěžší byl samozřejmě první rok, kdy jsem byla ve zkušební době. Teď už se mi mluví mnohem volněji a cítím se čím dál lépe, přestože se neustále učím komunikovat s kolegy tak, aby byla oboustranná spokojenost. Zpětně chápu spoustu věcí, je mi jasné, že opravdu i pro ně je to těžké – představ si, že jsi dvacet let na něco zvyklý, najednou přijde úplně nový člověk na první židli, který u toho vypadá jinak, hraje jinak, hýbe se jinak a ještě říká, že to je takhle dobře a takhle to má být… Takže já tomu rozumím a snažím se také přizpůsobit, dodržovat tradice, hlavně co se týče Dvořáka a Smetany. Na druhou stranu si myslím, že můžu přinést hodně dobrého a nového v jiných skladbách. Díky mým značným zkušenostem z komorní hry a také po téměř dvou odehraných sezónách v České filharmonii si neskromně myslím, že už celkem vím, které smyky můžou fungovat a které ne… A vzhledem k tomu, že i od dirigentů nebo ostatních členů jiných skupin mám pozitivní ohlasy, tak to snad není jen můj pocit, že je vše na správné cestě.

V každém případě se na pozici první violistky cítím velmi dobře, celý orchestr hraje skvěle, řekla bych, že líp a líp, a já jsem šťastná a nesmírně si vážím možnosti zde působit.

Kromě úspěšné houslistky a violistky jsi taky (nebo především) maminkou dvou dětí. Jak zvládáš skloubit mateřství se svou náročnou kariérou?

Ano, jak jsi řekla, především! A to je samozřejmě ta nejtěžší věc. Do budoucna bych měla ambice víc hrát, třeba i sólově, ale právě kvůli dětem (jsou ještě malé) se zatím pořád snažím různé nabídky odmítat a nechávat si nějakou rezervu, protože si myslím, že na všechno přijde ten správný čas. Pro mě je nejdůležitější mít zdravé a šťastné děti. Minulý rok byl pro ně velice náročný, první rok ve zkušební době jsem musela odehrát všechny projekty, to je pravidlo, a musela jsem se na ně také připravovat. Vzhledem k tomu, že jsem před nástupem do České filharmonie měla minimální orchestrální zkušenosti, neuměla jsem ze symfonického repertoáru skoro nic, ani Mou vlast… Takže jsem cvičila po nocích, doma jsem byla velmi málo, a když už jsem tam byla, tak jsem se stejně musela připravovat. Děti tím bohužel dost trpěly… Teď už je to ale mnohem lepší, protože už můžu mít v orchestru střídání, mám tedy možnost nehrát všechny projekty. Je samozřejmě stále složité udržet balanc – tím, že i manžel je aktivní hudebník, máme oba nepravidelný program, takže bez babiček a nějakého občasného hlídání bychom se určitě neobešli. Každopádně děti jsou šikovné a myslím si, že šťastné, a to je pro mě ten největší úspěch.

Děkuju za rozhovor a přeju, ať se ti daří i nadále!

Foto: archiv E. Krestové, Petra Hajská