„Chceš přijet za dva měsíce s Dvořákem do Lvova?“

„Když někdo chtěl jít tehdy na koncert, tak proto, že chtěl slyšet muziku. Jako študáci jsme dali uvaděčce dvacku a sedli jsme si na schody. Dovedete si představit, že by dneska někdo seděl v Dvořákově síni na schodech?“

„Nikdo se ani nepohnul. Nikdo se neodvážil vstát a zazvonit. To největší umění interpretace je v odměření ticha. Dodnes na to všichni vzpomínáme.“

I když se nám to zdá neuvěřitelné, v ukrajinském Lvově probíhá běžná koncertní sezona. S tamějším Lvovským národním filharmonickým orchestrem, který si letos připomíná 120 let od vzniku, zahraje 7. dubna český violoncellista Jiří Bárta Dvořákův  Koncert h moll. Vystoupí bez nároku na honorář. O tom, proč pojede hrát na Ukrajinu i jak se v průběhu let proměňuje jeho přístup k Dvořákovi či Beethovenovi, mluví v následujícím rozhovoru.

Jak došlo k pozvání hrát ve Lvově?

Šéfdirigentem Lvovské filharmonie je Theodor Kuchar, Američan s ukrajinskými kořeny. Známe se dvacet let. Poprvé jsme se setkali v australském Queenslandu na komorním festivalu, který organizoval. Poté se stal šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie v Ostravě, kde jsme spolu hráli Šostakovičův Druhý violoncellový koncert. Pak jsme se navzájem ztratili z očí, jen jsme si občas napsali. Asi před půl rokem jsem dostal zprávu. „Ahoj, Jirko, jak se máš? Sedím už šest hodin v autobuse na ukrajinských hranicích, jedu na koncert do Lvova.“ Já na to: „Co děláš ve Lvově?“ A on: „No jsem tu šéfdirigent.“ To mě udivilo: „Vždyť je válka!“ On: „Ale my normálně hrajeme.“ Trochu v nadsázce jsem napsal: „Tak si tam spolu zahrajeme.“ Odpověď: „Myslíš to vážně?“ Já: „No proč ne.“ S tím jsme se rozloučili a zapomněl jsem na to. Uběhlo pár měsíců, až přišla zpráva: „Chceš přijet za dva měsíce s Dvořákem do Lvova?“ Tak takhle to vzniklo.

Jak se tam dopravíte?

Vlakem přes Polsko. Cesta bude trvat asi čtrnáct hodin.

Co pro vás tenhle koncert znamená?

Když začala válka, hrál jsem právě ten večer, 24. února, Dvořákův koncert v mexickém městě Jalapa. Koncertní mistr tamějšího orchestru je Ukrajinec, který byl ještě den předtím, když jsme se o té situaci bavili, přesvědčený, že do toho Putin nepůjde. A druhý den se to stalo. Měl jsem pocit, že po koncertě musím něco říct. Proto jsem před přídavkem – Bachovým Preludiem – prohlásil, že ho hraju pro naše ukrajinské sestry a bratry. Mexičané to tak hluboce neprožívali, Evropa je pro ně vzdálená, ale ten večer se jich to dotklo. Mě se to dotýká pořád, myslím na děti, pro jejichž duši je válka teror, který jim způsobí trauma na celý život. I proto mi bylo hodně líto, když Česká republika odmítla běžence ze Sýrie. Sice to dovedu pochopit, ale lituju každé prolité krve, i krve ruských vojáků, kteří jsou na frontě zabíjeni. Že mohu jet do ukrajinského Lvova a zahrát tam Dvořáka, beru jako to nejmenší, co pro tu zemi mohu udělat. Nikdy bych na Ukrajinu nejel se zbraní v ruce jako dobrovolník, ale s cellem velice rád. A doufám, že to tak ukrajinské publikum pochopí. Jako moji podporu.

Jak vlastně dneska vnímáte Rusko? To, co provedlo?

Asi řeknu něco nepopulárního. Když si uvědomíte, kolikrát bylo Rusko samo napadeno, chápete jeho strach z nejistoty, z možného ohrožení. Ale to Putina neopravňuje páchat takové zločiny, jakých se jeho armáda na Ukrajině dopouští. Možná však dříve by určitý styl diplomacie z druhé strany byl na místě. Nemám rád, když jsou věci podávány černobíle. Myslím si, že zlomek viny na současné situaci má i západní svět.

Už jste v Ukrajině předtím hrál?

To už je strašně dávno. Bylo to na začátku devadesátých let, kdy Pragokoncert organizoval turné po tehdejším Sovětském svazu. Nikdo nechtěl jet, ale já jsem souhlasil, že pojedu. Vystupoval jsem i v Charkově a vzpomínám si, jak krásné město to bylo. A jedno z nejlepších publik, co jsem zažil. Ale tehdy to bylo podobné i u nás. Dnes je to jiné, lidi chtějí jít do Rudolfina, na Českou filharmonii, na Pražské jaro, ale myslím, že muzika je zase tak moc nezajímá. Když někdo chtěl jít tehdy na koncert, tak proto, že chtěl slyšet muziku. Jako študáci jsme dali uvaděčce dvacku a sedli jsme si na schody. Dovedete si představit, že by dneska někdo seděl v Dvořákově síni na schodech?

Ve Lvově budete hrát Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Jak se léty proměnila vaše interpretace?

Poprvé jsem tenhle koncert hrál s ostravskou filharmonií, když jsem vyhrál Beethovenův Hradec. Dva roky nato jsem s ním absolvoval konzervatoř. Nevím, kolikrát jsem ho hrál, statistiky si nedělám. Samozřejmě že se ta mnohá provedení musí v člověku odrazit, ale nedokážu popsat, v čem je to dnes jinak. Přiblížím to na příkladu Bachových suit. Poprvé jsem je natočil v roce 1995 a před čtyřmi roky podruhé, na barokní nástroj se střevovými strunami. Když jsem pak srovnával obě nahrávky, zjistil jsem, o co pomaleji jsem je podruhé hrál. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem tak zpomalil. U Dvořáka samozřejmě nemůžu zpomalovat, musím brát ohled na orchestr. Vždycky čtu partituru co nejpozorněji, ne jen cellový part, ale celou partituru. A čím dál víc mě zajímá, co se děje kolem mě, v orchestru.

Stále ho hrajete rád?

I po těch letech považuji tenhle koncert za jeden z mých nejobtížnějších úkolů. Technicky, ale i hudebně. Je to vlastně symfonie pro violoncello a orchestr a vy musíte být vyrovnaným partnerem. Hodně záleží na dirigentovi, i na orchestru, aby byl dostatečně citlivý a dokázal se v dynamice ztišit. V tom je to obtížné. Najít balanc mezi sólovým hlasem a orchestrem tak, aby člověk dostál tomu, co autor zamýšlel. V tomhle koncertu je totiž spousta tichých pasáží, které nevyjdou, když orchestr hraje silně. Ale když k tomu přistoupíte s láskou a když dirigent pečuje o orchestr a ztlumí ho do nejtišších pasáží, stane se zázrak, že se vyloupnou všechny polohy, které si Dvořák přál, ale které se ne často slýchají. Tohle je můj ideál, o který mi čím dál víc jde. Aby to nebyly jen vášeň a patos od začátku do konce, ale aby vyzněly i ty nejniternější pasáže.

Mluvil jste o dvojí nahrávce Bachových suit. Je pro cellistu něco většího a zároveň intimnějšího, než jsou tyto suity?

Asi ne. Nahrál jsem je podruhé proto, že jsem cítil, že za ta léta, která uplynula od nahrávky v devadesátých letech, je vnímám jinak. Na té první jsem se snažil hrát autenticky na moderní violoncello. Teď jsem to vzal opačně. Během let jsem přestal přemýšlet nad poučenou interpretací a prostě jsem to nějakým způsobem přetvořil do vlastního vnímání. Dostal se mi do rukou barokní nástroj, který vybízel k tomu, hrát na něj starou muziku. Už na první nahrávce jsem se snažil o autentickou interpretaci, i když z toho byli někteří na rozpacích. Nakonec se z ní stala stálice, zůstala jako jedna z mála mých nahrávek v katalogu Supraphonu po celých takřka třicet let. A to byl i důvod, proč jsem to nahrál podruhé. Nehrát si na autentického hráče, který se snaží o autenticitu na moderní nástroj s kovovými strunami, ale vzít do ruky starý nástroj, a hrát to, co mi umožní. A umožní mi překvapivě mnoho. Pak také zachytit, kam až jsem dospěl od dob mého puristického autentického hraní.

V roce 2021 vyšlo 2CD s Beethovenovými sonátami pro violoncello a klavír, které jste nahrál se svou ženou Terezií Fialovou. Jak se vám hraje s tak blízkým člověkem? A proč padla volba na Beethovena?

Na vzniku tohoto CD má lví podíl Terezka. Nahrát Beethovenovy sonáty byl její nápad, její vůle. A já jsem to rád udělal, i když jsem se trochu ostýchal. S Bachem jsem měl větší kuráž než s Beethovenem. Taky mi bylo padesát pět, když jsme to točili. Nikdy dřív by mě nenapadlo se do toho pustit. Bacha jsem miloval od svého dětství, neměl jsem u něj pocit bezradnosti, ale u Beethovena jsem v mládí nevěděl, jak k němu přistoupit. Pro jeho uchopení jsem musel prožít svůj život v dobrém i ve zlém. Cesta k němu byla těžší a delší než u jakéhokoli jiného autora. Zároveň to byla cesta krásná a potvrdilo se, že nezřídka je cesta cíl. Jsem moc rád, že jsme to natočili. Myslím, že se nám to podařilo. A to neříkám o každé nahrávce, na které jsem se podílel.

Letos, od 3. do 11. června, se bude konat již 16. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, který po umělecké stránce vedete. Jak se festivalu vede?

V jednom jediném týdnu se uskuteční šestnáct koncertů, na které máme poměrně omezený rozpočet. Velké pomoci se nám dostává od místní ZUŠky, kde můžeme zdarma zkoušet. Dík patří všem, kdo v hojném počtu a rádi chodí na koncerty, i všem dárcům, kteří většími i menšími částkami přispívají festivalu. Koncerty bývají vyprodané, publikum nadšené. I hudebníci tam jezdí rádi kvůli jeho atmosféře, která je neopakovatelná.

Proměňuje se složení muzikantů, kteří do Kutné Hory jezdí?

Neřekl bych. Stálicemi jsou klavírista Konstantin Lifschitz, houslista Roman Patočka, violista Karel Untermüller. Letos budeme mít více dechů, nově přijede Petr Nouzovský i Graffovo kvarteto. Vloni zazářil Milan Paľa, výborný houslista, který se letos vrací s Bachovými Partitami a Sonátami.

Festival v Kutné Hoře pokaždé překvapí objevnou dramaturgií…

V Kutné Hoře se snažíme uvádět skladby autorů 20. století, třeba neosvědčené, ale zasluhující pozornost. Vždycky jsem snil o programu, který ukáže, jakou sílu má ticho v hudbě. Loni jsem pro to nadchnul i místního faráře, když jsem mu vylíčil, jakou sílu má ticho v Schulhoffově klavírním cyklu, kde v jedné části hráč simuluje hraní, a nic se neozývá. Ta skladba vznikla daleko dřív než slavná skladba Johna Cage 4’33”! Na tom večeru jsme uvedli i Monotónní symfonii Yvese Kleina, výtvarníka a skladatele, kde se dvacet minut hraje pouze jeden akord D dur a dvacet minut je ticho. Pan farář jásal: „Konečně bude v kostele dvacet minut ticha!“ Měl jsem takový nápad, že to lidem vysvětlíme a řekneme jim, že když se budou cítit svázaní, mohou kdykoliv odejít a třeba si zazvonit na tibetské modlitební zvonky, které bych umístil do prostoru. A on na to: „Jiří, ty mě sem nemíchej, žádné tibetské zvonky. Nedávno jsme vyměňovali zvon na svatém Jakubovi, nainstaluju tam ten starý zvon.“ A opravdu doprostřed Barbory spustili z klenby obrovský zvon, shodou okolností naladěný do tóniny D dur, který jsme nechali nasvítit. Končili jsme v silné dynamice, a potom následovalo dlouhé ticho. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo se neodvážil vstát a zazvonit. To největší umění interpretace je v odměření ticha. Dodnes na to všichni vzpomínáme.

Letos nic podobného nebude?

Letošek bude tradičnější. Zařadili jsme jeden pozoruhodný klavírní kus Peterise Vaskse Roční období. Je to velice náročná věc, ale přemluvil jsem Terezku (Fialovou), aby to nastudovala. Mám Vaskse moc rád, ale tohle je i v rámci jeho skladeb něco naprosto výjimečného. A zase to bude kontrast. V první části Vivaldiho Čtvero ročních dob, v druhé naprosto odlišné Vasksovo pojetí.

Nedávno zemřel Marek Kopelent, s kterým jste svého času hodně spolupracoval. Jak se vás jeho smrt dotkla?

Zasáhlo mě to. A vyčítám si, že jsme spolu ztratili kontakt. V devadesátých letech jsme byli, troufám si tvrdit, velcí přátelé. Napsal pro mě sólovou skladbu Cantus Rogans, provedl jsem v české premiéře jeho violoncellový koncert, s klavíristou Janem Čechem jsem natočil jeho skladbu Karrak. Domlouvali jsme se, že se musíme po letech vidět, ale nedošlo k tomu. Pořád jsem na to myslel, až jsem dostal zprávu, že zemřel. Ale jsem rád za ty chvíle s ním.

Foto: Eva Fuss, MHF Kutná Hora (Facebook), Petr Dyrc, Orquesta Sinfónica de Xalapa (Facebook), Animal Music / Zuzana Bönisch a Antonín Kratochvíl