„Jsem skladatel a dirigent, kterému se dostalo velkého privilegia být dobrým zpěvákem.“

„Režírování je zabiják, bere strašnou spoustu energie.“

„Klást příliš mnoho otázek je nudné, mít příliš mnoho odpovědi je arogantní. Je třeba to namixovat.“

V lednu uplyne dvacet let od prvního vystoupení argentinského tenoristy Josého Cury před českým publikem. Koncertoval tehdy se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK jako pěvec a dirigent. Od té doby byl v Praze vícekrát. Tento týden, v úterý a ve čtvrtek, účinkuje s Pražskými symfoniky ve Smetanově síni opět, a to na koncertě připomínajícím jeho šedesátiny, oslavené 5. prosince. Představí se jako pěvec a dirigent i jako skladatel. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se rozpovídal nejen o těchto třech profesích, ale i o té čtvrté, totiž režisérské.

Vzpomenete ještě na první hostování s orchestrem FOK?

Ano, to bude dvacet let. Mám z té doby fotku s Ritou Čepurčenko, která byla a je koncertním mistrem. To jsme byli ještě skoro děti…! A také jsem pak měl v další sezóně koncert s Pražskou komorní filharmonií, ke stému výročí úmrtí Antonína Dvořáka…

Vnímáme vás jako tenoristu, na druhém místě jako dirigenta. Kdy doopravdy začalo dirigování, myslím profesionálně?

Jde vlastně o dvě roviny: na konzervatoři jsem studoval dirigování a kompozici. Začal jsem tedy dirigovat na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Řídil jsem tehdy, myslím, že v roce 1987, třeba Matoušovy pašije. O dva roky dříve Bizetovu Carmen… Je to dávno. Pak jsem začal mezinárodní dráhu jako zpěvák a prvních pět nebo šest let jsem neměl na dirigování ani čas, ani energii. A pak přišel rok 1995 nebo 1996, natáčel jsem se Philharmonia Orchestra v Londýně a Christopher Warren-Gree, jejich koncertní mistr, mi řekl, že bych se k dirigování měl vrátit, protože byli rádi, jak jsem s nimi pracoval, prý to bylo velmi muzikální… a že jim všem je v orchestru líto, že to nedělám dál. On sám taky dirigoval. Dal mi jako dárek svoji taktovku a řekl: tohle je symbol, abyste se k dirigentské dráze vrátil.

Takže opravdu fyzická, hmatatelná pobídka.

Ano. A stalo se. Vrátil jsem se k dirigentské činnosti právě s tímto orchestrem. Měli jsme společně několik koncertů, uskutečnili jsme několik nahrávek, a to tak, že jsem byl dirigent, ale také jsem zpíval.

Působíte ale nejen jako zpěvák, dirigent a skladatel, ale také jako režisér… Jsou to ve vašem životě rovnocenné čtyři čtvrtiny?

Myslím, že takhle to říct nemohu. Jako hudebník jsem skladatel a dirigent, kterému se dostalo velkého privilegia být dobrým zpěvákem. Mnozí dirigenti a skladatelé jsou třeba klavíristy… nebo třeba violoncellisty…Tak možná v mém případě jen je kombinace se zpěvem něco méně obvyklého. Ale obecně v oboru není úplně ničím novým, že dirigent a skladatel je také interpretem. Rozhodně je taková kombinace dobrá a prospěšná.

A režírování?

To je potom něco jiného. S režírováním jsem začal vlastně tak trochu náhodou. Byla to trochu provokace, trochu legrace. Jedna moje dobrá známá, která bohužel před dvěma lety zemřela, byla ředitelkou operního domu v Rijece v Chorvatsku. A ta mi v roce 2007 řekla: Jsem přesvědčená, že by z tebe byl dobrý režisér. Povídám jí – nikdy jsem nic nerežíroval, nemám nejmenší představu, jak bych se něčeho takového zhostil. Ale oponovala mi: Jsi skvělý herec a myslím, že bys měl dobré nápady…! Víš co? Uděláme takový experiment. Půjčím ti na dva měsíce naše divadlo, i se sborem a s orchestrem, abys připravil představení. Když to zafunguje, tak budeš vědět, že jsem měla pravdu. Pokud ne, bude to můj problém. Je to moje divadlo… Tak jsme tu show připravili, dostala název La commedia è finita. Šlo o směs pantomimy, tance a opery… – a byl to úžasný úspěch. A tak mi ta přítelkyně říká: Vidíš. Měla jsem pravdu! – A tak jsem začal režírovat, i když jsem to vůbec neměl původně v plánech. Už jsem režíroval nějakých patnáct inscenací.

A baví vás to.

Ano. Moc. Ale je to zabiják, protože režírování bere strašnou spoustu energie. Mám ovšem docela štěstí, protože jako zpěvák samozřejmě moc dobře vím. Co zpěváci potřebují, a jako dirigent stejně tak rozumím tomu, co potřebuje hudba. Takže mám štěstí. No, štěstí… Ona je za tím samozřejmě spousta, spousta práce… Výsledky nejsou dosahovány nějakou náhodou, to je snad jasné…! Jsem si jist, že existuje v hudbě a v opeře mnoho lidí, kteří by dokázali totéž. Já si nemyslím, že jsem jediný, kdo má jaké obdarování. Jisté ale je, že jako zpěvák, který začal režírovat, jsem získal řadu nepřátel.

Nepřátel?

Protože jsem vystoupil proti systému! Jak je to možné? Kdo mu pomohl, že dělá to, co dělá…?! A tak dále. Když jsem začal, tak místo toho, aby počkali, jaký bude výsledek, rovnou soudili.

V jakém smyslu?

Že dělám příliš mnoho věcí a žádnou pořádně, do hloubky. Tak jsem si řekl, možná tohle je ten problém. Musím prostě prací dokázat, že to není pravda. Bylo to tvrdých osm let. Rád jsem pozoroval vývoj a proměnu toho, jak na mě lidé pohlíželi. A v roce 2015 jsem se nakonec v jednom časopise mohl dočíst, že „…José Cura je Leonardem da Vincim naší doby…“. To byla změna. Samozřejmě ne v tom smyslu, že bych si myslel, že jsem da Vinci. On byl génius, to já nejsem, to si opravdu nemyslím. Ale rozumím tomu, co tím chtěli říct… Tenhle člověk dělá řadu věcí a dělá je dobře. Není to tak, že je hvězdou a že proto dostal nějaké výhody, že si může také režírovat… Pro mě to znamenalo, že mě konečně přijali. Ano, můžete jít na nějaké představení, může se vám líbit nebo ne, ale nemůžete říct, že to není profesionální. Takže když se vrátím: je řada lidí, kteří můžou mít podobný průběh kariéry. Takže nejde o dostatek nebo nedostatek talentu, ale o dostatek odvahy a energie postavit se věcem čelem. Samozřejmě nemusíte zvítězit – ale můžete.

Ještě pořád se cítíte být Argentincem?

Ale já jsem Argentinec.

Bydlíte ovšem ve Španělsku.

Ano. To víte, že mi moje země a moji přátelé scházejí. Ale když chce člověk dělat kariéru v Evropě, tak není praktické trvale žít tak daleko. Strávil bych většinu času v letadlech. Do Argentiny jsem se hodně vracel, když ještě byli naživu moji rodiče, ale život přináší i to, že už prostě rodiče v mém věku lidé často nemají. Je možné mít devadesátileté rodiče, ale není to úplně běžné. I oni mi chybějí, ale nelze si stěžovat. To je prostě život. Nemám úplně důvody teď do Argentiny létat. Ostatně, politická a kulturní situace je tam taková, že jsem přišel o kontakty. Stačí si přečíst noviny z poslední doby.

Zmínil jste Chorvatsko. Letos v červenci jste tam poprvé organizoval festival na poloostrově Pelješac, v městečku Orebić. Jak jste se k tomu dostal?

To byla docela zábavná souvislost.

Hrála v tom roli zmíněná Rijeka?

Ne, to ne. Tehdy, v roce 2007, jsem byl poprvé v Chorvatsku, ale souvislost tam nehledejte. Tady jsem prostě byl pozván udělat v roce 2021 na pobřeží v Orebiči s Dubrovnickým symfonickým orchestrem koncert – a po koncertě lidé začali říkat: pojďme udělat festival… Nabídl jsem spolupráci, přišly různé nápady a iniciativy, telefonoval mi guvernér provincie Dubrovník a starosta Orebiče, někdo z vlády a tak dále… A tak jsme to nakonec dali dohromady a letos se konal první ročník.

Bude mít pokračování?

Samozřejmě uvažujeme o pokračování v roce 2023. Ale od roku 2020 do dneška se svět docela hodně proměnil. Sice se konečně nějakým způsobem uzavřel covid, ale přišla válka. Takže nevím, jestli budeme schopni dát na rok 2023 dohromady rozpočet, respektive ho pokrýt. Velké problémy jsou všude, rozpočty zkracují i vlády. A pokud pořádáte lokální festival, tak pochopitelně potřebujete soukromé zdroje z místa. A to bude problém. Měli jsme docela hodně kontaktů na sponzory, ale přiznávám, že pětasedmdesát procent z toho bylo ruského původu, od Rusů, kteří tam žijí, mají tam domy… a byli rádi, že se mohou nějakým způsobem zapojit. Ale to teď nepřipadá v úvahu. Situace je těžká. Budeme samozřejmě bojovat všemi prostředky.

A pokud by se v roce 2023 festival nepodařilo uspořádat?

Budeme doufat, že se podaří alespoň jeden koncert a že dáme lidem najevo: Ještě stále jsme tady. Počkejte na lepší časy.

A na tomhle festivalu jste účinkoval, nebo jste jenom jeho manažerem?

Festival má mou tvář, moje jméno, jsem to já, kdo má přitáhnout publikum. Samozřejmě řada dalších kolegů, včetně Ester Pavlů, která tam vystupovala a která se mnou zpívá i teď v Praze. Orebić poskytuje krásnou kombinaci pohody a práce, to místo je skutečným rájem. Orebić je malé čtyřtisícové městečko ležící skoro na konci poloostrova a přes záliv naproti je Korčula, což je naprosto neuvěřitelné místo. A není to daleko ani do Dubrovníku… Uspořádali jsme letos tři koncerty a na každém bylo dvanáct set lidí. Na první ročník přece úžasný úspěch! Nemůžeme si stěžovat. A lidé shodně říkali, že si neuměli nikdy představit, že by se na tomhle konci světa mohlo něco podobného konat. Symfonický orchestr a sbor… dělali jsme Beethovenovu Devátou symfonii, Verdiho Requiem a Dvořákovu Novosvětskou… Nádherná kombinace místa a toho, že je tam velký potenciál i velký hlad po hudbě. Nacházíme se ale naneštěstí ve velmi delikátním historickém okamžiku. To všichni víme. Ne jenom my. Všichni se v něm nacházíme.

Zpátky do Prahy. Pro koncerty jste připravil i svou duchovní hudbu. Je založena na víře, nebo je inspirace ke komponování spíše hudebního charakteru?

Myslím si, že opravdu není možné napsat hluboké duchovní hudbu, pokud k tomu autor nemá nějakým způsobem blízko. Nemusíme hned mluvit o náboženství. Mluvme o bohatém vnitřním duchovním životě člověka. Ano, věřím v boha, nebo jak to nazveme, věřím ale už mnohem méně politické administraci. Ve všech náboženstvích. Určitě neříkám nic nového, ani rozhodně nemohu tvrdit, že jsem ateista… Připravili jsme moje Te Deum. Slyšel jsem názor, že spíš kladu otázky, že něco hledám. Odpovídám na to, že asi ano – a že právě to je to největší tajemství duchovní hudby. Nepíšu duchovní hudbu z pozice kněze. Něco hledám, kladu otázky, hledám odpovědi… a tohle všechno nějakým způsobem dávám do své hudby.

Takže i v Te Deum jsou otázky a ne jen oslava Božího majestátu?

Ano. Ale život je především o kontrastech. Klást příliš mnoho otázek je nudné, mít příliš mnoho odpovědi je arogantní. Je potřeba to namixovat.

Také na pražském koncertě zpíváte. Připravil jste rekapitulaci vašich zamilovaných rolí?

Já už jsem v Praze vystupoval hodněkrát. Byl jsem několik sezón rezidenčním umělcem Pražských symfoniků, měli jsme řadu programů, takže samozřejmě nemohu teď přijet a jenom zopakovat všechno, co už jsem tady udělal. Poprvé uvedeme Verdiho Aidu, zpívám Radamese, Ester Pavlů zpívá Amneris. Ale protože koncert má být zároveň mým určitým profilem, tak se také k některým věcem samozřejmě vrátíme. Nemohu určitě vynechat Verdiho Othella, roli, která mou kariéru v posledních pětadvaceti letech opravdu definovala. A vedení orchestru mi řeklo: chceme mít komplexního Curu. Ne pouze operní koncert. Chceme udělat narozeninovou oslavu našemu někdejšímu rezidenčnímu umělci, chceme ho slyšet zpívat i vidět dirigovat a chceme také slyšet jeho hudbu. A tak vznikl program v podobě, v jaké je.

Jsou ještě nějaké role, které jste ještě nezpíval, a chtěl byste?

Už jsem zpíval snad všechno, co jsem chtěl. Respektive, není správné použít slovo chtěl zpívat… Spíše – o čem jsem snil. V poslední době jsem takhle snil o titulní roli Brittenovy opery Peter Grimes. Nebylo snadné najít místo, kde bych ji realizoval, ale našlo se, takže jsem si splnil i tenhle sen. A ještě ho budu v budoucnosti zpívat. Je to těžká role a je těžké si ji prosadit, protože většinou Petera Grimese pívají angličtí zpěváci. Zdůvodňuje se to přízvukem, dikcí, pěveckým školením a řadou dalších věcí. Na druhou stranu ale říkám: Nikdo neprotestuje, když Angličan zpívá Pucciniho, tak proč bych já nemohl zpívat Brittena? Vždyť je potřeba užít si skutečnost, že jsou možné různé přístupy, že existuje různá osobitost, různé sociální zázemí… a že je tím pádem možné do role vložit zase trochu jiný vzkaz…! Přece nemůže existovat jenom jeden způsob, jakým se má něco uskutečňovat. S tím já prostě nesouhlasím. Náš obor neumírá a musí jít neustále dopředu, a tak nemůžeme dělat věci jenom tak, jak se dělaly celých uplynulých pětadvacet let.

Nové generace potřebuji nové věci.

Ano, potřebuji nové věci, ale zároveň musím zdůraznit, že „novinky“ neznamená „hlouposti“. Právě v tom ale spočívá nebezpečí. Aby se na scéně neděly hlouposti a schválnosti, bez respektu. Ty nejsou ničím novým v tom pravém slova smyslu.

Jste ročník 1962. Takže vzhledem k věku je pražský program jakási rekapitulace?

Můj bože, to ne! Na to je příliš brzy! Doufám, že mám před sebou ještě nějakých deset let. Ale je to takové „curovské menu“. Pokud se týká mé vlastní hudby, tak jsem připravil nejen zmiňované Te Deum, ale také suitu z opery Montezuma a Rudý kněz, která je naprostým opakem hudby duchovní. Je komická, erotická… Že se to k sobě zdánlivě nehodí? Ale ve skutečnosti ano, protože obě skladby vznikly v době pandemie, takže jsou jako sestry.

A co příště?

Ještě bych rád v Praze uvedl své Requiem – rozměrnou skladbu pro mnoho zpěváků a velký orchestr. Mělo nedávno premiéru v Budapešti. Praha je pro mě velmi důležitým městem, a tak bych nerad ukončil svou kariéru bez toho, že bych své Requiem v Praze představil.

Foto: Facebook orchestru FOK, Facebook dětského sboru Jitro, Petr Dyrc, Facebook Ester Pavlů, archiv J. Cury