„Miluju, když se na sebe se sborem dokážeme napojit tak, že si můžu dovolit hrát si s hudbou podle chuti a momentální inspirace.“

„Rozptyl mých zájmů, myšlenek a tužeb je tak velký, že není moc pravděpodobné, že by mě to i napodruhé smýklo stejným směrem.“

„Poselství toho díla mě teď ve stínu všech lidských tragédií, co se odehrávají na východ od nás, opravdu naplňuje.“

Už patnáct let stojí Lukáš Vasilek v čele Pražského filharmonického sboru, ten v letošním roce získává prestižní ocenění v podobě Ceny Antonína Dvořáka. Stojí rovněž za řadou celosvětově oceňovaných nahrávek a připravuje další. Kromě projektů s tímto sborem však založil ještě komorní sbor Martinů Voices, s kterým uvádí dramaturgicky poutavé a netradiční programy. V únoru příštího roku ho pak čeká velký projekt v podobě Brittenova Válečného requiem.

Začněme od začátku: kdo tě nejvíc nasměroval k tomu, co teď děláš?

To začalo už v dětství, kdy jsem zpíval v Hradci Králové v chlapeckém sboru Boni pueri. Tehdejší sbormistr Jiří Skopal byl pro mě velkou autoritou. Hodně jsem ho obdivoval, ostatně jako snad všichni členové sboru. Asi už tehdy mě napadlo, že bych mohl jít touhle cestou. Ale potom bylo těch osobností, které mě směrovaly přímo k tomu, co teď dělám, hrozně moc.

Kromě dirigování jsi vystudoval i obor hudební věda na Filozofické fakultě. Máš dojem, že ti to pomáhá a že bys to bez tohoto studia dělal jinak?

Rozhodně, asi bych dělal hudbu mnohem amatérštěji. Dalo mi to velký přehled, navíc hudba mě vždycky brala i z teoreticko-historické stránky. Ale možná víc než za hudební vědu jsem v tomhle ohledu vděčný za studium na gymnáziu. Dobré všeobecné vzdělání je pro život zásadní – pro můj určitě.

Když jsi se pak rozhodl pro studium dirigování, věděl jsi, že tě to táhne víc ke sbormistrovství, nebo to přišlo až později?

To vzniklo samo od sebe, ani jsem o to moc neusiloval. Začínal jsem jako sbormistr, ale samostatné sbormistrovství se dá v Praze studovat jenom na Pedagogické fakultě, kde jsem také nějakou dobu byl. Na HAMU je pak sbormistrovství pouze jako součást studia orchestrálního dirigování. No a tím, že jsem tam byl po čase přijat, jsem se na chvíli tak trochu přeorientoval orchestrálním směrem. A potom zase zpátky ke sboru a teď pro změnu opět dělám dost věcí i s orchestrem. Je to jak na houpačce, ale nechávám tomu volný průběh. Baví mě to, aspoň se pořád něco děje.

Je to pro tebe stejné dirigování, nebo odlišné?

Rozdíl je ohromný. Sboru je potřeba mnohem víc navozovat správný pěvecký pocit, výraz, dýchat s ním. To orchestrální dirigent tolik dělat nemusí. Je pravda, že sborový způsob dirigování trochu deformuje techniku, takže pro sbormistry je dobré, když si můžou čas od času zadirigovat orchestr, kde je nezbytné mít gesto čisté. Ten rozdíl je vidět, když třeba orchestrální dirigent dá sboru nástup stejně, jako by ho dával orchestru – sbor by mu mnohdy vůbec nenastoupil, kdyby nebyl připravený svým sbormistrem. Sborový dirigent totiž musí mít v ruce takový zvláštní tah vycházející z nádechu – musí sám v sobě cítit, že by podle sebe dokázal nastoupit. Vlastně jako by ten nástup dával co nejzodpovědněji sám sobě, a pak to teprve klapne. Miluju, když se na sebe se sborem dokážeme napojit tak, že si můžu dovolit hrát si s hudbou podle chuti a momentální inspirace. To je prostě zázračná chvíle, baví nás to všechny!

Už jsi zmínil, že orchestrální dirigenti na HAMU výuku sbormistrovství také v rámci studia absolvují. Od loňského roku pod tvým vedením. Jak vnímáš současné studenty – považují sbormistrovství za rovnocenné orchestrálnímu dirigování, nebo je to pro ně spíš nutné zlo při studiu?

To se těžko posuzuje. Se svými studenty mám hodně otevřený vztah a hodiny probíhají dost dynamicky, vzájemně se inspirujeme, diskutujeme, ptáme se na názor toho druhého. Ptám se i já jich, potřebuju jejich zpětnou vazbu. Rozhodně nemám pocit, že by sbor brali jako něco méněcenného. Spíš jsou někdy překvapení, jak moc je to jiné, jaké věci řešíme a do jak obrovské hloubky lze na úrovni profesionálního sboru zajít. Někteří z nich se občas o něco podobného pokusí i u orchestru, samozřejmě v rozumné míře, a podle mě je to jenom dobře. Orchestrální dirigování se totiž někdy veze na dost povrchové vlně, což není správná cesta. Ovšem lehko se to říká a hůř se to dělá…

V čele Pražského filharmonického sboru už působíš patnáct let, od roku 2007. V čem vnímáš posun a co je pro tebe naopak „nedotknutelná tradice“, kterou bys nikdy měnit nechtěl?

Těžká otázka. Myslím, že by to asi měli posoudit posluchači na našich koncertech. Nejspíš podvědomě zachováváme určité zvukové parametry, které si sbor nese z minulosti a které se i mně vždycky líbily. Ale pochopitelně ne úplně stoprocentně, je v tom teď určitě slyšet nějaká moje preference, navíc zvuková estetika se dost proměnila. Nejspíš jsem zvuk sboru trochu vylehčil a rozjasnil, ovšem v rámci té dané sametové barvy a měkkosti, které si pořád střežíme, hodně dbám na legato, frázování, intonaci a ladění. Snažíme se prostě zpívat co nejlépe.

Máš nějaký svůj osobní vzor? Existuje nějaké těleso, které skutečně obdivuješ?

Těch je hodně, nemám jeden sbor, za kterým bych šel jako za ideálem. Dost se mi líbí třeba RIAS Kammerchor, potom z větších sborů například Sbor Bavorského rozhlasu (Chor des Bayerischen Rundfunks) nebo Berlínský rozhlasový sbor (Rundfunkchor Berlin). To jsou ale jen německé sbory, dalo by se pokračovat dlouho a napříč celou západní a severní Evropou.

Kde se v tobě vzala láska k hudbě první poloviny 20. století?

Sedí to mé praštěné povaze, už v dětství jsem na tom ujížděl. Je možné, že mě v tom dost ovlivnila i sborová hudba jako taková, protože styl tohohle období, samozřejmě s přesahy až do dneška, je právě ve sborovém žánru dovedený do úžasné podoby.

Je pravda, že neoklasicismus je ve své podstatě velmi odlehčený oproti třeba pozdnímu romantismu. Mohl to být důvod, proč jsi založil Martinů Voices?

To je na mě nějak moc hluboká myšlenka. Možná podvědomě mě to k tomu přirozeně táhlo, ale v tom podvědomí to také zůstalo…

17. prosince vás čeká s tímto komorním sborem úžasný program s hudbou Benjamina Brittena a Jana Nováka, ale na podzim jste kupříkladu dělali spirituály. Ten záběr je ohromný. Je to pro tebe příležitost plnit si sny a dělat hudbu, která tě baví?

Je pravda, že dramaturgii vytvářím já, a je jasné, že do ní nějak promítám sám sebe. Třeba zrovna v tomhle případě – když přišla nabídka od Českého spolku pro komorní hudbu udělat vánoční program, okamžitě jsem věděl, že chci s Martinů Voices nastudovat Brittenův cyklus A Ceremony of Carols v úpravě pro smíšený sbor. Měl jsem na něj už dlouho zálusk. Je to úžasná hudba, navíc myslím, že ta nečekaná kombinace s Janem Novákem fakt sedí.

Originální je zcela jistě i dramaturgie nového CD s hudbou Janáčka (Říkadla), Stravinského (Svatba) a Bartóka (Tři dědinské scény), které připravujete s Pražským filharmonickým sborem. Kdy se na něj můžeme těšit?

Věřím, že výsledek bude dobrý, děláme pro to s mistrem zvuku Jakubem Hadrabou a hudebním režisérem Milanem Puklickým všechno. Stravinskij už je v postprodukci téměř hotový, ale je to strašně komplikovaná skladba se čtyřmi klavíry a šesti hráči na bicí. Skvělé je, že jsme to se sborem uměli tak dobře, že jsme si to i přes tu náročnost při nahrávání dokázali užívat. Janáček na zpracování ještě čeká a Bartók byl natočený teprve před pár týdny. Snad by mělo být hotovo v první půlce příštího roku.

Tvoje minulé nahrávky jsou všeobecně velmi oceňované. Jak nahrávka Martinů Kantát s PFS, tak jeho Madrigaly s Martinů Voices. Musí to být nepochybně velká motivace a satisfakce.

Ano, to je. S Kantátami jsme se opravdu hodně nadřeli a ta kladná hodnocení vlastně stvrzují, že to je na výsledku slyšet. Madrigaly těch ocenění získaly snad ještě víc. Jsem rád a motivuje mě to do dalších náročných projektů.

Letošní Cenu Antonína Dvořáka získá v prosinci Pražský filharmonický sbor. Jak takové ocenění vnímáš?

Všichni jsme rádi, těší nás to, je to odměna. Bereme to tak, že si někdo všiml, že něco děláme a že to možná děláme docela dobře. Ale pracovat budeme úplně stejně s tou cenou i bez ní. Nicméně rozhodně jsme vděční.

Dvanáct let jezdí PFS na operní Festival v Bregenzu a působí v operních inscenacích, což je pro vás určitě zajímavou zkušeností i přínosem.

Rozhodně, přínos to je velký. Festival je velmi prestižní, potkáváme se s úžasnými dirigenty, zpěváky, režiséry – je to takový dotek s hvězdným prostředím. Navíc zpěváci tam jezdí rádi. Občas se dokonce stane, že nám na základě tohohle účinkování přijde i další nabídka někam úplně jinam, to je pak super.

V březnu jste prováděli na svém koncertě Poulencovu Stabat Mater, kterou jsi dirigoval ty. Teď v prosinci PFS zpívá jeho Gloria na koncertě s FOK, toto dílo ale studuje tvůj kolega Lukáš Kozubík. Je zajímavé, že uvádíte dvě stěžejní Poulencova duchovní díla v jednom roce. Proč jsi toto nastudování nevzal do svých rukou opět ty?

Poulenc je jedním z mých nejoblíbenějších skladatelů. Ale v tomhle případě mi přišlo rozumné, aby Gloria nastudoval někdo jiný. Stabat Mater je totiž velmi náročná skladba se spoustou choulostivých vstupů a cappella – na zkouškách jsme se na jaře hodně nadřeli, aby to bylo dokonalé, a pořád je to trochu živé. Takže jsem rád, že Gloria teď dělá Lukáš a já můžu svou pozornost zaměřit zase na něco jiného.

Jak funguje vaše spolupráce? Máte stejné představy o směřování sboru? Hádáte se?

Samozřejmě že se nehádáme! Naše role jsou jasně vymezené a vycházíme spolu skvěle. Každý jsme úplně jiný, což je pro sbor dobré – kompenzujeme se navzájem. Lukáš je velmi spolehlivý a naše spolupráce je fakt příjemná, věříme si. A sbor ho má taky moc rád.

A co spolupráce s některými světovými dirigenty? Připravíš pro ně sbor a oni pak přijedou s odlišnou představou, s kterou se třeba nemusíš úplně ztotožňovat.

I to se stává, ale dirigent má samozřejmě na svou představu nárok a je potřeba to respektovat. Horší je, když se mi nepodaří se s dirigentem spojit dopředu a on pak přijede s naprosto nepředpokládatelnou koncepcí. Začne doslova bourat naše nastudování, aniž by tušil, že zpěv obecně není tak flexibilní jako hra na nástroj – všechno je třeba nechat usadit v hlase i v těle, a to doslova, potřebuje to prostě čas. Ale to někomu, kdo o sboru nic neví, nevysvětlíte. Pak už jen sledujete, jak se výsledek zhoršuje, a hasíte největší požáry. To bývají smutné okamžiky. Opravdoví světoví dirigenti do nastudování sboru buď vůbec nezasahují, protože vědí, jak to u zpěvu chodí, nebo svou koncepci sdělují s předstihem, aby bylo možné ji se sborem dokonale realizovat. Kéž by to takhle bylo vždycky.

Úžasná spolupráce je třeba se Semjonem Byčkovem. Nad každou partiturou se dopředu scházíme a o všem diskutujeme. Každý přicházíme se svou vlastní koncepcí, ovšem nasloucháme tomu druhému a vytváříme společný tvar. On ty skladby vždycky zná opravdu do nejmenšího detailu, to je pak radost nad nimi diskutovat.

Kdybys mohl vrátit čas, šel bys znovu tou samou cestou?

No to asi spíš ne. Rozptyl mých zájmů, myšlenek a tužeb je tak velký, že není moc pravděpodobné, že by mě to i napodruhé smýklo stejným směrem. Nicméně jsem spokojený s tím, co mám, a jsem v tom šťastný. Dirigování bylo jedním z několika rovnocenných snů, které jsem chtěl v životě zrealizovat. Ty další tím pádem až příště…

Už jsi nastudoval velkou spoustu děl, předpokládám, že k některým máš silnější pouto, k jiným ne. Existuje ještě vůbec něco, co jsi zatím nedělal a vlastně bys velmi chtěl?

Určitě existuje, ale kolem sebe mám teď tolik hudby, že o tom moc nepřemýšlím. Všechno přichází tak nějak samo. Ale samozřejmě, když mám možnost ovlivnit dramaturgii, dělám to. A v únoru se mi vlastně takový jeden sen splní. Vymyslel jsem nám totiž projekt, kterému jsem moc nevěřil, že by vzhledem ke své náročnosti vůbec mohl projít, ale on nakonec dostal od Davida Marečka, ředitele PFS, zelenou – budu mít možnost dirigovat Brittenovo Válečné requiem. Navíc to bude skoro na den přesně jeden rok od začátku té odporné ruské agrese na Ukrajině. Jsem fakt rád, že se k tomu budeme moct nějak vyslovit, navíc takhle silnou a symbolickou skladbou. Poselství toho díla mě teď ve stínu všech lidských tragédií, co se odehrávají na východ od nás, opravdu naplňuje.

Foto: Petra Hajská, archiv a fb PFS, Fb souboru Martinů Voices