„Opera Z mrtvého domu je v kontextu Janáčkova díla věc velmi idealistická.“

„Ducha má Glagolská mše mocného, inspirována tradicí křesťanské spirituality je také, ale kus velké provokace v ní ale bují ještě nápadněji.“

„Mým cílem a přáním je, aby odměnou za naši práci byl velký zážitek a prožitek, na straně umělců i publika.“

Z mrtvého domu, poslední Janáčkovu operu komponovanou podle Dostojevského, spojuje nejnovější inscenace Národního divadla Brno s Glagolskou mší, ryze koncertním duchovním dílem zhudebňujícím staroslověnský liturgický text. Díla z posledních let skladatelova života zahajují 2. listopadu festival Janáček Brno 2022, scénický tvar pak má ještě několik repríz. Režie je dílem Jiřího Heřmana, hudebně za projektem stojí dirigent Jakub Hrůša, který se tak vzácně vrací do rodného Brna. V tuzemsku se jedná o Hrůšovu první operní inscenaci od roku 2009 a s brněnským souborem Janáčkovy opery jde o jeho vůbec první spolupráci. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad oběma skladbami a vrací se i k nedávnému oznámení, že se v roce 2025 stává hudebním ředitelem Královské opery Covent Garden v Londýně.

Opera Z mrtvého domu je temná, beznadějná… Nebo ne?

Považuji operu Z mrtvého domu za dílo plné vhledu do lidské psychiky, subtilní naděje a vyrovnanosti; především snad velkého zájmu o člověka ve všech jeho podobách. Navzdory všemu zdánlivému realismu je to v kontextu Janáčkova díla věc velmi idealistická.

Jak se vyrovnáváte s její zvláštní kaleidoskopičností?

Po obsahové stránce mi epizodičnost díla nečiní problém; je to spíše jeho koncepční ctnost. Po hudební stránce i zde platí ona (dirigentem Františkem Jílkem) vyslovená „symfonická logika“. Téměř všechny tempové vztahy a přechody se dají řešit velmi uspokojivě: konstrukčně i náladově. Jednotlivá dějství drží pozoruhodně pohromadě: Janáček byl v pozdějších dílech mistr tektoniky a dramaturgie. Záleží samozřejmě na míře konkrétních očekávání posluchače – příliš pevné představy o tom, „jak má vypadat opera“, pochopitelně nedoporučuji.

Inscenace bezprecedentně do jednoho večera spojuje operu Z mrtvého domu s Glagolskou mší. Vnímáte druhou skladbu, i když nebyla určena pro bohoslužbu, přece jen jako trochu religiózní? Nebo je její panteismus světskou záležitostí a jde o vznešený humanismus?

Glagolská mše jistě je humanistické dílo – tím je ale drtivá většina skladeb, které se dodnes drží na repertoáru. Ztratil jsem potřebu nálepkovat tvůrce a lidi vůbec jako religiózní nebo nereligiózní. Ducha má ta skladba mocného, inspirována tradicí křesťanské spirituality je samozřejmě také – jinak by přece autor neužil mešní text (srovnejme ji s Německým rekviem Johannesa Brahmse). Kus velké svojské provokace v ní ale bují ještě nápadněji. Spokojuji se rád s mnohoznačností výkladu. Husí kůže mi maně naskakuje jak při pomyslném prožitku Kristova utrpení, tak při kadidlové atmosféričnosti Agneče Božij, kvazipohanské roztančenosti části Svet nebo smělé konečné Intrady, virtuozitě a síle varhanního Postludia, něžnosti sopránové Slavy, kompoziční vynalézavosti Úvodu (polyrytmy překonávající svou účinností většinu soudobé hudby)… Velký (poněkud ironický) otazník mi vždy zarezonuje při tenorovém monstrvypjatém „katoličesku i apostolsku crkov“…

Kde přesně hledat kořeny nápadu spojit na jevišti tato dvě díla? –

Nápad spojit obě díla se zrodil přesně v mé hlavě.

Traduje se Janáčkův výrok „Žaden stařec, žaden věřici“. Jako odpověď na hodnocení Glagolské mše. Opravdu to tak je?

Výrok je, jak jsem přesvědčen, pravdivý. Minimálně v tom smyslu, že dokonale vystihuje pravdu o Janáčkově postoji.

Co všechno Vám osobně mimochodem od Leoše Janáčka ještě chybí nastudovat a uvádět?

Myslíte-li otázku ohledně „chybění“ řekněme „statisticky“, pak z podstatných děl Osud, Pan Brouček, Šumařovo dítě. Jedním provedením významných skladeb však cesta k jejich pochopení a uchopení teprve začíná.

Jste dnes už světoběžník, žijete s rodinou střídavě v Londýně, Bamberku, Praze… Pracujete v těchto týdnech rád v rodném Brně, tedy opravdu „doma“, pokud jde o kořeny a vzpomínky?

Jsem v Brně tyto dni skutečně nesmírně rád. Je to z podstaty vztahu k tomu místu a jeho tradicím vůbec, ale příměs mé radosti je dána jistě i vzácností toho pobytu. Miluji Brno – a (vlastně právě proto) jsem k němu též kritický. Práce v jeho opeře mě však předně přesvědčila o jejím dobrém, dělném a tah na branku majícím, „zakousnutém“ duchu. Je to, musím říct, práce velmi náročná. Poctivá a vysilující. Mým cílem a přáním je, aby odměnou za ni byl velký zážitek a prožitek, na straně umělců i publika.

Pokud se týká londýnské Královské opery Covent Garden, kterou máte hudebně řídit od roku 2025, tak tam Janáčka určitě také uvedete, že…?

Ano, Janáček bude první autor, jehož uvedu – ještě před faktickým nástupem do umělecky aktivní role hudebního ředitele.

A těšíte se už na Wagnerův Prsten Nibelungův, který vás tam podle zveřejněných informací také čeká, a to s režisérem Barrie Koskym, se kterým jste letos v létě připravili Janáčkovu Káťu Kabanovou na Salcburském festivalu?

Těším se na Prsten moc, přinejmenším ze tři důvodů. Jednak je ze mě fascinovaný milovník Wagnera. Dále je ten typ výzvy, které mám rád. A pak, Barrie Kosky je režisér, s kterým bych tvořil téměř cokoli. Prsten je ideální příležitostí k našemu znovusetkání.

Zbyde Vám pak v těch příštích letech prostor pro symfonické úkoly, nebo půjde o znatelný přesun do operního světa?

Do operního světa se přesunu znatelně, přesto v něm budu tak z poloviny svého profesního času – oproti kvantitativně, nikoli kvalitativně podstatně menšímu záběru dosud. Zbytek roku (necelá polovina) bude naplněn symfonickou (a kantátovou), a kdoví, možná i komorní hudbou.

————–

Podrobnosti k Hrůšově jmenování hudebním ředitelem Royal Opera House Covent Garden čtěte ZDE.

Foto: M. Olbrzymek ( Facebook), SF / Monika Rittershaus ( Facebook), Manuela Jans / LF (Facebook)