„Soutěže jsou nesmírně náročné, hlavně po psychické stránce, je to hodně o hlavě, a tak jsem ráda, že jsem to zvládla nejenom pěvecky, ale i psychicky.“

„Jako malá jsem zpívala vždycky alt a pak jsem přišla na konzervatoř, stále jako mezzosoprán, jenže kvůli špatnému vedení jsem se začala stahovat a můj hlas se jako by vytáhl nahoru…“

„A tak jsem hledala a hledala, až jsem narazila na sopranistku Christinu Vasilevu, která mě vrátila ke mně samé a ukázala mi cestu, na kterou jsem se vydala a cítím, že je to správně.“

Z letošního pátého ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Évy Marton v Budapešti si odvezla tři speciální ceny mezzosopranistka Jolana Slavíková, absolventka Pražské konzervatoře a Vysoké školy ve Frankfurtu nad Mohanem, pěvkyně se zkušeností z Durynského operního studia a z Drážďanské státní operety. Jako vůbec první v historii soutěže jí byla udělena cena za nejlepší interpretaci povinné Lisztovy písně. Zároveň si odvezla ceny udělované Lisztovou akademií a Maďarským národním divadlem; obě znamenají hostování v příštích sezónách. Přinášíme vám rozhovor o peripetiích mladé pěvkyně a o cestě, která pro ni znamená buducnost.

Milá Jolano, nemohl jsem si nevšimnout vašeho významného úspěchu v soutěži Évy Marton, kde jste soutěžila nedávno. Můžete našim čtenářům přiblížit, jak vše probíhalo a jaké to má pro vás do budoucna výhody?

Začnu těmi výhodami. Na soutěži jsem vyhrála tři ceny, cenu Maďarského státního divadla v Budapešti a cenu Lisztovy akademie, což znamená, že v obou těchto institucích budu zpívat jako host. Teď jednáme s Maďarským divadlem o roli a moc se na to těším, protože to vypadá, že to nebude role jen tak ledasjaká. No, a ta třetí cena byla za nejlepší interpretaci Lisztovy písně, z čehož mám radost obrovskou, protože o této ceně rozhodovala sama Éva Marton a byla jsem neskutečně poctěna, že mě v tak obrovské konkurenci takto ohodnotila.

A jaké byly přípravy?

Dlouhé a náročné. Musíte mít dobrou nahrávku, díky té mě pozvali do Budapešti. Soutěž je tříkolová a musím říct, že byla fantasticky organizovaná a celý tým tam byl pro nás obrovskou podporou… Já jsem se dva měsíce před Budapeští zúčastnila jiné mezinárodní soutěže IVC v Holandsku, která pro mě byla takovou přípravou, dalo by se říct. Tam jsem se dostala do finále, a tak jsem měla představu, do čeho jdu. Soutěže jsou nesmírně náročné, hlavně po psychické stránce, je to hodně o hlavě, a tak jsem ráda, že jsem to zvládla nejenom pěvecky, ale i psychicky.

Zaznamenal jsem, že jste soutěžila jako mezzosopranistka, ale na webu vídám odkazy na to, že jste soprán… Jak to tedy je? Kdy a jakým způsobem nastala ta změna?

To je dobrá otázka. Jako malá jsem zpívala vždycky alt a pak jsem přišla na konzervatoř, stále jako mezzosoprán, jenže kvůli špatnému vedení jsem se začala stahovat a můj hlas se jako by vytáhl nahoru… V Německu jsem pak pracovala na sopránových rolích, ale pořád jsem někde uvnitř cítila, že to stále není ono, že se zkrátka trápím. A pokaždé, když jsem slyšela svůj hlas na nahrávkách, vnímala jsem, že to nejsem já, že to není „můj hlas“… A tak jsem stále hledala, až jsem narazila na libereckou sopranistku Christinu Vasilevu, která mě vrátila ke mně samé a ukázala mi cestu, na kterou jsem se vydala a cítím, že je to správně. Samozřejmě jsem si i často říkala, že jsem ten vnitřní hlas měla poslechnout mnohem dříve, ale člověk prostě dělá nejlíp, co umí v dané situaci… a já jsem vděčná, že teď pracuji a že to přináší výsledky.

Kdy se tak stalo?

Ta změna přicházela postupně, asi před třemi roky jsem začala měnit dechovou techniku a pracovat na mezzo repertoáru a hlas si začíná postupně sedat a otvírat se.

O Christině Vasilevě jsem s vámi chtěl také mluvit. Ale než k tomu dojde, pojďme našim čtenářům představit vaše začátky – kde jste vyrůstala a kdy a kde jste začala zpívat? Kdo vás k tomu přivedl?

Vyrůstala jsem v Mokrýšově, kousek od Chrudimi, ve vesnici s dvaatřiceti obyvateli a spoustou krásných luk, na kterých se pasou dědovy krávy. Nikdo v rodině nebyl profesionální hudebník, ale já jsem jako malá hezky zpívala, a tak mě mí rodiče přihlásili se sestrou do ZUŠ ve Skutči, kde jsem hrála na housle, v orchestru, zpívala ve sboru a v popové kapele a bylo to moc fajn. Pan dirigent Jánek, který tehdy vedl pěvecký sbor Rubešáček, si všiml mého potenciálu a začal se mnou v mých šestnácti letech jezdit na konzultace zpěvu na HAMU k Libuši Márové, no a tam mě to chytlo a nepustilo… Absolutní fascinace zpěvem a tím, co člověk dokáže vyjádřit hlasem…

Krásné, a paní Márová vás tedy vedla jako nižší hlas, chápu správně? Ona na takové hlasy má talent, je moc šikovná, že?

Je skvělá! Já ji mám moc ráda! Ona se z ní stala má třetí babička a je opravdu součástí naší rodiny. Vedla můj hlas přirozeně, citlivě a pro mě bylo obrovskou školou už jen to, jak je noblesní, milá a citlivá. Ale zároveň mi nikdy nemazala med kolem pusy, a když se jí něco nelíbilo, tak se mi to nikdy nezdráhala říct… Je mým vzorem, jak žít krásný a šťastný život, i když ty okolnosti nejsou někdy jednoduché…

Ano, je milá a studenti ji mají rádi. Pak jste se dostala na Pražskou konzervatoř, že? Nebo to bylo jinak?

Ano, dostala jsem se na Pražskou konzervatoř. Co na ní bylo skvělé, byla parta, kterou jsme měli ve třídě. Za to jsem vděčná, že jsem tam poznala fantastické lidi, se kterými se dodnes stýkáme. Já jsem ještě vedle konzervatoře studovala historii na Filozofické fakultě, protože jsem si říkala, že konzervatoř je střední škola a že bych měla mít ještě jiné vzdělání, kdyby ten zpěv třeba nevyšel.

No, ale dále jste šla do ciziny…

Po čtyřech letech na konzervatoři jsem udělala přijímačky na Akademii do Frankfurtu nad Mohanem a pelášila jsem tam, co mi nohy stačily… To studium tam bylo náročné, ale strašně ráda na to vzpomínám. Myslím, že pro mě bylo velmi důležité opustit naše vody, protože až v Německu jsem si uvědomila, jak mi studium na konzervatoři nahlodalo psychiku do takové míry, že jsem si myslela, že už nikdy nebudu zpívat.

To je bohužel stále opakující se věc… mnoho lidí toto popisuje.

Strašně smutné a nejhorší je, že to nevypadá, že by se to někdy v blízké budoucnosti změnilo… Profesorka v Německu Hedwig Fassbender mi ukázala, že mám na to dělat tuhle práci a že mám potenciál se uchytit i v cizině. Ona je velmi pragmatická žena, což se mi líbí. Vždy řekne svůj názor, ať už se vám to líbí, nebo ne, a má obrovské zkušenosti v oboru! Ví, jak funguje tento byznys a na čem potřebuje mladý zpěvák pracovat, aby se uchytil. Teď spolu stále spolupracujeme. Ona sleduje můj vývoj a pracuje teď jako moje agentka…

Ale ta vás vedla jako soprán, nemýlím se?

Ano, vedla. Totiž, i já sama jsem si myslela, že jsem soprán! To je to nepěkné, že člověk se tak zmate, a tak se dostane od sebe, že už ani sám neví, kdo a čím je… Ona se mnou moc dobře pracovala, jenže po dvou letech, kdy jsem u ní studovala, Hedwig odešla do důchodu, takže jsem pak dva další roky pracovala s Klesie Kelly-Moog. Musela jsem pak přijít na jeviště a zpívat tam ty sopránové role, abych si uvědomila, že to takhle dál nejde…

A jak paní Fassbender přijala tu změnu, že jste mezzosoprán? Asi dobře, když spolu i nadále jste v kontaktu, že?

Ona mi řekla: „Ty jsi zpěvačka, ty cítíš, co je správně!“ A bylo to vyřízené. Samozřejmě mi v tomto pomohly i ty úspěchy na soutěžích. Nyní pracuji na tom, abych si rozšířila repertoár, a doufám, že budu moci předzpívat v různých domech v cizině.

To je dobrý přístup! Vy už jste na našich divadelních prknech zpívala více rolí, ale také máte zkušeností z Durynského operního studia a z Drážďanské státní operety. Vše zatím jako sopranistka, nebo už jste na divadle vystupovala coby mezzo? A jaká byla vaše zkušenost z německých divadel?

Mezzosopránové role jsem měla v durynském studiu vlastně tři – Claru Schumannovou od Kaye Kuntzeho v divadle v Geře a Vlastu v opeře Pasažérka v tomtéž divadle, ve Výmaru jsem zpívala Zerlinu, která je v zahraničí obsazovaná většinou mezzosopranistkami, a ve všech těchto rolích jsem měla pozitivní ohlasy… V operetě jsem byla subreta a ty role jsou hodně ve střední poloze, takže jsem vlastně pořád tak proplouvala… Pro mě byla stěžejní Musetta z Pucciniho Bohémy, kterou jsem zpívala v libereckém Divadle F. X. Šaldy – tam jsem si myslela, že by to vlastně měla být role přesně pro mě, ale nebylo tomu tak, a tak jsem se začala sama sebe vážně ptát, co budu dělat s tím, že se nevyvíjím tak, jak bych chtěla.

…a evidentně dochází na jméno Christina Vasileva, že?

Ano. Já jsem k ní přišla právě po té Bohémě s tím, že se trápím ve výškách a že potřebuji pomoct. Ona mi asi po třech hodinách říká: „Už ti někdo někdy řekl, že jsi mezzo?“ A já jsem jen protočila oči a řekla jsem si: „To snad ne, už je to tady zase!“

A? Jak to pokračovalo dále? V čem byl ten háček? Jak konkrétně vám pomohla? O Christině je mezi zpěváky známo, že je vynikající učitelka…

Je, ona je v tomhle prostě ohromně nadaná, a když vidí, že to funguje, tak se do práce se zpěvákem zapálí a dá mu vše, co potřebuje. Ona mi vlastně úplně překopala moje myšlení o zpěvu. Nejen, jak to funguje fyzicky a fyzikálně, ale i to, jak o zpívání jako takovém přemýšlím. Christina mi vysvětlila a neustále vysvětluje, jak správně dýchat, jak stavět frázi, jak správně otevřít krk pomocí vzduchu, co dělá opora v různých registrech… Je to opravdu umění a hodiny s ní jsou, jako když jste na baletním sále a pořád dokola trénujete a trénujete a trénujete. S Christinou je to prostě poctivá práce a strašně mě to baví. Tím, jak mi začala otevírat hlas, cítím, jak se bourají i bariéry psychické. Je to, jako bych se vracela zpátky do dětství a zpěv se najednou stává pro mě úplně katarzním zážitkem… A to byl také důvod, proč jsem se odhodlala obor změnit, i když to nebylo lehké. Prostě jsem věděla, že takhle je to správně, a jednala jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, abych si zůstala věrná.

Také k tomu ale musím dodat, že mi v tomto pomohl i covid, protože jsem se musela zastavit a pocítit ty změny na svém těle… A na to jsem před těmi covidovými pauzami neměla absolutně čas…

Nejste jediná, kdo covidovou pauzu popisuje i jako příležitost se zamyslet a srovnat si životní postoje a hodnoty či zapracovat na technice, studovat role a jiné záležitosti, na které nebyl do té doby čas.

Přesně tak! Ale, když nad tím popřemýšlíte, tak je to strašné, že musí přijít pandemie, aby si to člověk uvědomil!

Kde vlastně nyní žijete?

Teď žijeme s rodinou v Liberci. Mám malou dcerku, takže jsem na rodičovské a v březnu příštího roku bych se měla vrátit do práce. Hned začínám zkouškami na Beerovu Polskou svatbu v Drážďanské operetě, čekají mě Matoušovy pašije v Lipsku a Holandsku a ráda bych zkusila ještě jednu soutěž…Tak to jsou mé plány a uvidíme, co budoucnost přinese…. Já mám pořád pocit, že se teprve teď začínám rozjíždět, takže jsem zvědavá, kam se rozletím.

A váš manžel, ten je také z oboru?

Manžel není z oboru, Bohu díky! On je lékař a pracuje právě v Liberci v nemocnici, proto jsme teď tady. Ale operu má moc rád, hlavně tedy barokní…

Takže mu zpíváte Rinalda?

Rinalda má velmi rád, ale ve sprše si pravidelně prozpěvuje „Every valley shall be exalted“. Je to tenor.

To je Mesiáš, že?

Händelův Mesiáš je vůbec jeho nejoblíbenější!

Tak to máte krásné zázemí! To nemá každý. Každopádně, děkuji za rozhovor a přeji veliký zdar ve vašem zrání a také ve vašem dalším uplatnění!

Foto: Éva Marton International Singing Competition (Facebook), Candy Welz, FotoFabrik Frankfurt, Nikolai Schukoff, Fb J. Slavíkové, Opernakademie Schloss Henfenfeld (Facebook)