„Nechtěl jsem s Pražskými komorními sólisty hrát jenom to, co se od smyčcového orchestru očekává.“

„Sezóna na jaře vyvrcholí novinkou – novou verzí skladby Prometheus od Nikol Bókové.“

„V Schowcase má mladší generace k dispozici alternativní možnost představit se publiku na prestižním festivalu, ale také navázat kontakty s expertní částí hudebního spektra.“

Hornista Radek Baborák, čím dál víc rovněž dirigent, se už těší na první koncert letošní sezóny smyčcového souboru Pražští komorní sólisté, který pomáhal před devíti lety znovuoživit a jehož je patronem. Osmého října zahraje komorní orchestr v kostele sv. Šimona a Judy pod uměleckým vedením houslisty Jana Mráčka nejen barokní hudbu, ale také skladby Benjamina Brittena a Edwarda Elgara a k tomu Trojkoncert, který napsal finský autor první poloviny dvacátého století Aarre Merikanto. Baborák v něm bude jedním ze sólistů… Už v těchto dnech je však také garantem akce s názvem Showcase, která má za cíl podpořit mladé talenty ze světa klasické hudby. Odbornou porotou vybraní hudebníci vystoupí ve čtvrtek v rámci festivalu Dvořákova Praha a pak v dalších dvou dnech i v prostorách Hudební a taneční fakulty AMU.

Máte z akce Showcase, tvůrčí dílny a prezentace vzniklé z iniciativy Institutu umění – Divadelního ústavu a hudební kanceláře SoundCzech a mající podporu Ministerstva kultury, dobrý pocit? Je úroveň mladé či nejmladší generace dobrá? Neupadá?

Showcase není pro tu úplně nejmladší generaci, pro tu je spíše Stipendijní akademie uměleckého vzdělávání MenArt nebo soutěž Concertino Praga, která právě skončila. Naší finalisté, ti jsou už na prahu vstupu do profesního života. Většinou jde o studenty nebo čerstvé absolventy vysokých škol. V některých nástrojích máme opravdu z čeho vybírat. Největší konkurence byla v houslích a v klarinetu.

Jste u tohoto projektu, protože je jednou z vašich priorit vyučování, předávání uměleckých podnětů dál?

Určitě ano. Je to zároveň dozvuk covidových aktivit. Na SoundCzech bylo místo manažera klasické hudby a já se tam přihlásil, protože jsem měl najednou mnohem víc času než obvykle. Rozběhli jsme různé aktivity – a tahle je z nich asi nejen nejviditelnější, ale i nejdůležitější. Jsem moc rád, že jde o akci tohoto druhu. Jsem totiž přesvědčen, že vedle soutěží – kde je vysoce konkurenční prostředí a kde se hrají stejné skladby – má mladší generace k dispozici i alternativní možnost představit se publiku na prestižním festivalu a předvést, co každému sedí nejlépe. Případně – a i to je cíl Showcase, akce typu, jaké z oblasti klasiky u nás zatím neznáme – navázat kontakty s expertní částí hudebního spektra, kterou tvoří manažeři, agentury a ředitelé orchestrů a festivalů. My k tomuto navazování kontaktů vystavujeme určitou garanci kvality. Finalisté Showcase prostě kvalitu představují.

Působíte především jako organizátor, nebo také vyučujete a vedete?

Pedagogicky u Showcase nepůsobím, spíše organizačně. Na mně bylo, dát dohromady komisi hodnotitelů a s nimi vybrat finalisty v oborech interpretačních, souborových a projektových. Plus skladatele.

Takže pedagogicky se realizujete spíše v Berlíně na Barenboim-Said Akademie, vzdělávacím zařízení navazujícím na West-Eastern Divan Orchestra?

V Berlíně jsem už jen hostující profesor, ale působím i ve vzdělávací akademii MenArt.

V obou případech jde o lesní roh?

V Berlíně ano, u nás mám na starosti spíš soubory a orchestry.

Co vás baví víc?

Víte – právě jsem se vrátil z jednoho hornového sympozia ve Švýcarsku… Já už nástroj držím v rukou skoro čtyřicet let. A je fakt, že jsem hodně věcí nejen hrál, ale také slyšel opravdu mnohokrát. Některé, jako třeba Mozartovy koncerty nebo koncerty Richarda Strausse, jsem hrál možná i stokrát… Takže repertoár rozšiřuji všemi možnými směry, ale musím říci, že muzikantskou duší mám teď asi větší radost z možnosti vést komorní soubory nebo orchestry.

Jinými slovy – z možnosti malé i větší soubory dirigovat?

Přesně tak.

Pražští komorní sólisté jsou i proto možná vaší o něco větší prioritou než vlastní hraní? Soubor jste pomohl znovuoživit… Cítíte se i nadále být jeho garantem či patronem?

Už je to skoro deset let, kdy mě přizvala Anna Jírovcová, dcera profesora Jírovce, který soubor naposledy umělecky vedl, ale při návratu tohoto orchestru z japonského turné tragicky zemřel… Z mnoha důvodů, i z těchto osobních, byla myšlenka další existence Pražských komorních sólistů odložena a spala. Pro mě bylo důležité vést smyčcový soubor, protože jako hornista se coby dirigent mám leccos co učit od hráčů na smyčcové nástroje: jak tvořit smyky, jak zkoušet… Říkal jsem si, že touto cestou se i já mohu mnohé naučit, což se skutečně dělo a děje. Po několika letech, kdy jsme působili spíše festivalově, příležitostně, ať už v Čechách nebo někde v Německu, jsem začal snít o tom, že nejlepší by bylo, kdyby Pražští komorní sólisté přešli pod křídla větší organizace. To se teď podařilo se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Ostatně právě odtamtud soubor v roce 1961 vzešel, takže se tam teď symbolicky navrací. Tehdy u jeho vzniku stáli Václav Neumann a violista Hubert Šimáček, s nimi další spřátelení hráči z pražských orchestrů. I tím je nyní situace podobná. Možná nás je v současnosti o něco víc, než jich bývalo tehdy, ale snahy i repertoár jsou hodně podobné.

Jak kooperujete s Janem Mráčkem, který s houslemi v ruce převzal před časem umělecké vedení?

Vždycky jsem si říkal – s myšlenkou na houslistu Bohdana Warchala, kterého jsem měl možnost zažít a účinkoval jsem pod jeho vedením ještě v době, kdy jsem vystupoval sólově a kdy se v jeho Slovenském komorním orchestru také hrály skladby s dechovými nástroji – že bychom v Pražských komorních sólistech potřebovali podobného koncertního mistra, který je leadrem a který připravuje věci trochu i podle svého vkusu… Vhodnějšího kandidáta, než je Honza Mráček, jsem neviděl. Nebyl v tu dobu ještě tak vytížený jako teď, ale myslím, že jak pro něj, tak pro nás ostatní je to nadále velké obohacení. Vím, že i on se poohlíží po dirigentské taktovce. Oboustranně a společně jsme rádi, že právě on je naším koncertním mistrem a uměleckým vedoucím.

Koncipovali jste začínající sezónu společně? A jak především? Jako co nejtradičnější, nebo se naopak snažíte nacházet dramaturgická lákadla…?

Dramaturgii mám z největší části na svědomí já. Cítil jsem – nebo jsem si dával – určitá omezení v tom, že jsem nechtěl hrát jenom to, co se od smyčcového orchestru očekává, totiž serenády od Čajkovského, Dvořáka, Suka a Janáčka. Těm jsem se chtěl tak trochu vyhnout. My je samozřejmě také hrajeme, ale spíš v menších městech. Také jsem se chtěl trochu vyhnout rané klasice od Mozarta po Schuberta. Mohl jsem si proto dovolit zamířit dál, do dvacátého století, a zaměřit se na známější skladby, jako jsou ty od Bartóka nebo Brittena, ale i na méně známé, jako je třeba hned na prvním koncertu skladatel Aarre Merikanto. Našli jsme jeho Trojkoncert pro housle, klarinet, lesní roh a smyčcovou sekci…! Sezóna potom na jaře vyvrcholí úplnou novinkou – novou verzí skladby Prometheus od Nikol Bókové.

Zahrajete si občas s Pražskými komorními sólisty?

Hornu mám většinou s sebou… Máme několik skladeb, kdy se to hodí – a rád si s nimi zahraju. Já jsem odmalička vlastně hrál víc se smyčcovými nástroji než třeba s jinými žesťovými nástroji. Buď jsem měl tendenci vyhledávat dřevěné dechové nástroje, nebo smyčce. Mám teď pocit, že se estetika hornového zvuku se smyčci docela dobře pojí.

Zmiňoval jste, že jste se od hráčů na smyčce něco učil. Ale ono je to možná vzájemné. Vždyť je určitě učíte třeba jinak „dýchat“, ne?

Je to tak. Profesoři často říkají, že se smyčcem se musí zacházet podobně jako zpěváci nebo hráči na dechové nástroje zacházejí s dechem… Tedy určitě jde o oboustrannou inspiraci.

—————-

Pražští komorní sólisté jsou nejdéle působícím smyčcovým orchestrem svého druhu v Čechách. U zrodu tělesa stáli v roce 1961 violista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Hubert Šimáček a dirigent Václav Neumann. Jak jimi zvolený název orchestru napovídá, ansámbl byl tvořen muzikanty, kteří měli sólistické ambice, ale zároveň spolupracovali s předními českými i zahraničními sólisty a dirigenty té doby, jako byli Henryk Szeryng, Josef Suk, Gidon Kremer, Václav Hudeček, Jean-Pierre Rampal, Zuzana Růžičková… nebo třeba Libor Pešek. Postupem času převzal umělecké vedení souboru cellista Václav Jírovec, po roce 2001 stáli v čele ansámblu houslisté Pavel Hůla a Bohuslav Matoušek. Obnovená premiéra Pražských komorních sólistů se uskutečnila v roce 2013 v rámci festivalu Svátky hudby pod uměleckým vedením hornisty a dirigenta Radka Baboráka. V rámci zahajovacího koncertu sezóny 2018/2019, který se uskutečnil ve spolupráci s TV Noe v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, se poprvé v roli uměleckého vedoucího ansámblu představil Jan Mráček, zároveň také jako sólista koncertu společně s houslisty Josefem Špačkem a Václavem Hudečkem. Současnou podobu ansámblu tvoří sólisté, komorní hráči, koncertní mistři a členové České filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, orchestru Národního divadla, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, PKF – Prague Philharmonia a České Sinfonietty, profesoři pražské AMU a Pražské konzervatoře.

Radek Baborák, umělecký garant a dirigent Pražských komorních sólistů, se dirigování věnuje od roku 2010. Ve stejném roce založil festivalový orchestr Česká Sinfonietta. Je také uměleckým vedoucím souborů Baborák Ensemble a Czech Horn Chorus. Stal se stálým hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra a asistentem Seijiho Ozawy v Mito Chamber Orchestra.

Foto: SoundCzech, Fb – Pražští komorní sólisté, Fb R. Baboráka