„V Británii je nutné pracovat velmi efektivně, podmínkou je, že se umělci připravují doma a na zkoušce už se dává dílo dohromady po stránce umělecké.“

„Vadí mi, když režisér neumí řemeslo a kompenzuje to snahou šokovat, vymyslí na operu nový příběh, nectí přitom hudební strukturu a klidně kvůli jevištnímu ztvárnění škrtne kus podstatného hudebního materiálu.“

„Kvalita orchestru je samozřejmě podpořena dobrým sálem. Potřebujeme je, ale potřebujeme také posluchače, kteří se nebudou bát do těch nových, naleštěných prostor vstoupit.“

Tomáš Hanus patří mezi střední generaci českých dirigentů, kteří pracují v zahraničí. Je žákem Jiřího Bělohlávka a jeho silnou stránkou je mimo jiné hudba Leoše Janáčka. Pochází z Brna a dnes má za sebou několikaleté působení ve Velšské národní opeře v Cardiffu a mnoho hostování v operních domech v Evropě. Nejbližším místem, kde ho můžeme vidět při práci, je Státní opera ve Vídni, kde bude v říjnu dirigovat Jenůfu. V listopadu pak vystoupí na festivalu Janáček Brno. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje práci v Británii i to, jak se dá skloubit mezinárodní dirigentská dráha s co nejužším kontaktem s rodinou. 

Jak se dá skloubit život českého dirigenta s rodinou s prací ve Velké Británii a v Evropě? Je to vůbec možné zvládnout?

Protože tohle realizuji už několik let, tak vidíte, že to možné je. Ale přiznávám, že je to těžké. Že to zvládám, za to vděčím své ženě, která je skvělý manažer rodinného života. Máme osm dětí, ve věku od dvaadvaceti do tři a půl roku, z toho dvě holčičky. Jsme šťastní, že je všechny máme, chtěli jsme to tak, i když jsme si to v reálu neuměli představit. O prázdninách je mám u sebe v Cardiffu, ale pokud musím cestovat sám, jsem s rodinou, která žije v Brně, denně v kontaktu přes videohovory, mluvím s každým dítětem a snažím se mu naslouchat. Jakmile mám prostor mezi projekty, letím do Brna, abych byl s nimi i fyzicky. Nesnažím se, aby z nich byli muzikanti jen proto, že mají tatínka dirigenta. K hudbě jsou všichni vedeni a mají ji rádi, ale zájmem a profesně tíhnou každý jinam. A to je dobře, musí si najít vlastní cestu životem.

Jaká je síť divadel v Británii? Je tam také tolik divadel jako u nás?

Ten systém je naprosto jiný. Vlastně v Londýně jsou jen dvě kamenná operní divadla, Royal Opera House a English National Opera, jedna opera je v Leedsu a jedna je v Cardiffu. Ostatní aktivity jsou organizovány na základě projektů, dá se dohromady skupina lidí, manažer sežene sponzorské peníze a zbytek je na vstupném. Sponzoring tvoří přitom důležitou část rozpočtu, protože je to v mnoha dobře situovaných rodinách zavedená tradice, že pravidelně podporují umění. Welsh National Opera v Cardiffu má za povinnost saturovat kulturní život v ostatních velkých městech, která sice mají operní dům a koncertní sál, ale nemají stálý soubor.

Jak vlastně vypadá Cardiff? Jak velké město to je?

Je to podobné město jako Brno, velikostí i historickým centrem, má hodně zeleně. Je to hlavní město Walesu od roku 1955. Velština je dnes oficiálním jazykem, všude jsou dvojjazyčné nápisy, dokonce i na titulkovacím zařízení v opeře jsou titulky v angličtině i velštině. Ale v práci se komunikuje anglicky. Cítím se tam velmi dobře. Vedle opery se věnujeme i symfonickým koncertům ve známé St Davidʼs Hall, která má vynikající akustiku. Jak jsem už zmínil, náš operní soubor nehraje jen v Cardiffu, ale má za povinnost zajíždět i do okolních velkých měst, kde sice mají kamenné divadlo a některá dokonce i symfonický orchestr, ale operní soubor tam není. Takže jakmile odehrajeme sérii oper v Cardiffu, jedeme totéž představit do Liverpoolu, Birminghamu, Southamptonu a dalších měst. V Británii je nutné pracovat velmi efektivně, musí se hodně koncertovat a zkouškový čas je omezený, podmínkou je, že se umělci připravují doma a na zkoušce už se dává dílo dohromady po stránce umělecké. Mnozí mají vypěstovanou úctyhodnou pohotovost a schopnost se bleskurychle naučit i ty nejtěžší party.

S Eliškou Weissovou a Peterem Bergerem během zkoušek na Jenůfu v Cardiffu

Je rozdíl v přístupu k práci mezi umělci v České republice a v Británii?

Určitě. Je to dáno i internacionálním složením orchestrů, ale v Cardiffu to není zas tak moc jako v Londýně, Cardiff je trochu stranou, jde tam jen ten, kdo tam chce žít. V naší opeře není možnost směn a střídání, orchestr hraje všechny opery a koncerty ve stejném složení, dokonce i v komorním obsazení bez dirigenta, se kterými jezdí také po okolí, což má na starosti koncertní mistr David Adams. Důležité ale je, že jsou maximálně profesionální, dá se s nimi pracovat bez hranic po stránce stylu, zvuku nebo různorodosti repertoáru. Nedávají dopředu žádné limity, že by něco nechtěli hrát, a nejsou ani limity ohledně ochoty využívání pracovní doby do poslední minuty, jsou velmi flexibilní a dávají najevo vřelý vztah k hudbě i ke kolegům.

Jak se řeší spory? Co odbory – ty jsou silné, nebo naopak?

Odbory, ty jsou zcela mimo instituci, ale co tam jsem, nikdy se nevyskytl takový problém, který bych musel řešit. Na to je manažer, který na pracovní a mezilidské vztahy dohlíží, já mohu být nápomocen, pokud to vidím jako potřebné, mám ve svých spolupracovnících velkou oporu. Takže se ke mně dostanou většinou jen umělecké záležitosti. Ale vždy záleží na lidech víc než na systému, na kultuře vztahů a smyslu pro povinnost. Samozřejmě i zde je fluktuace, ale ta vyplývá z nutných životních změn.

Jak funguje operní soubor a jaké je vaše postavení? Máte trvalou smlouvu?

Operní soubor má stálé zaměstnance, což je především velmi kvalitní orchestr a sbor. Sólisté jsou zváni jako hosté do jednotlivých inscenací. Já mám za sebou první pětileté období a podepsal jsem nedávno novou smlouvu na dalších pět let ve funkci hudebního ředitele. Mojí hlavní povinností je posouvat kvalitu souboru dál, nestagnovat. Beru to jako výzvu, znamená to, že musím pracovat i sám na sobě. Mám za povinnost realizovat minimálně dvě premiéry za rok, tedy nejen nastudování, ale i provádění, a to i v dalších městech, a tři velké symfonické koncerty, to je základ. Není to ale repertoárový typ divadla, inscenace se nastuduje, odehraje a odloží.

Jste v divadle tedy jediným dirigentem?

Ten systém je jiný než u nás. Zbývající premiéry obstarají hostující dirigenti a jsou tu také mladí talentovaní klavíristé a dirigenti v jedné osobě, kteří připravují inscenace a dává se jim příležitost i k dirigentským úkolům. Jako hudební ředitel mám zodpovědnost i za jejich rozvoj.

Měl jste dosud štěstí i na spolupráci s dobrými režiséry? Občas se doslechneme, že operní inscenace na Západě mají podivné podoby. Jak moc máte možnost do práce režiséra zasáhnout?

Je pravda, že každá kulturní oblast přistupuje k inscenování oper jinak. V německých zemích je vyžadovaná aktualizace a moderna, v Británii je takový přístup za hranicí přijatelnosti. V Americe jsou ještě konzervativnější, je to dokladovatelné na přenosech z MET, kde i v nedávné minulosti scény často obsahovaly prvky výtvarné popisnosti a historických reálií. Já mám moc rád autentičnost a uvěřitelnost příběhu, když se hudební složka a složka jevištní vzájemně podporují a doplňují a neničí hodnotu díla. Nemám problém s tím, že přijde režisér s neobvyklým přístupem, když to má logiku a srozumitelné poselství. Ale vadí mi, když režisér neumí řemeslo a kompenzuje to snahou šokovat, vymyslí na operu nový příběh, nectí přitom hudební strukturu a klidně kvůli jevištnímu ztvárnění škrtne kus podstatného hudebního materiálu. Tohle je hranice, za kterou už já nechci jít. Nemyslím si, že opera je konzerva, na kterou se nesmí sáhnout, ale ke každému dílu – i k člověku – je důležité přistupovat s úctou. Práva dirigenta a režiséra se nesmějí dostat do konfliktu, pak to nemůže dopadnout dobře. Ale tohle se mi v Británii nikdy nestalo.

V Británii byl covid velmi silný. Jak se to projevilo na fungování divadla i na vašem osobním životě?

Doba byla těžká, v Británii byla přísná opatření, já jsem se s orchestrem jeden a půl roku neviděl, nebylo dovoleno shromažďování – a to je pro orchestr přece stěžejní. A ani já jsem nemohl vycestovat, trávil jsem celou dobu v Brně s rodinou, ale byl jsem s orchestrem ve spojení na dálku prostřednictvím videokonferencí a připravovali jsme nové projekty. Zaujalo mne, že se Velšská národní opera postarala nejen o své zaměstnance, kterým kompenzovala téměř sto procent platu, ale i o hostující umělce, kterým byly zrušeny inscenace. Po roce a půl, v létě 2021, jsme se poprvé shledali, bylo to až dojemné. Práce se rychle obnovila, avšak stále doháníme resty. Sám jsem během pandemie měl to štěstí, že se plánovaná premiéra nové inscenace Evžena Oněgina ve Vídeňské státní opeře konala navzdory tíživé situaci s covidem, to byly krásné a naplněné chvíle!

S “ženevskou” Jenůfou Corinne Winters po představení

Takže co vás teď čeká?

Já mám teď „rok Jenůfy“. Na jaře jsme v Cardiffu konečně uvedli rok odloženou premiéru, která se bohužel sešla časově s naplánovanou Jenůfou v Ženevě. Bylo to velmi náročné skloubit, šlo o úplně jiné inscenace, s jinými zpěváky i režiséry, užil jsem si létání, ale nakonec vše dobře dopadlo. Další Jenůfa mne čeká v říjnu ve Vídeňské státní opeře, na tu se moc těším. V listopadu uvedeme na festivalu Janáček Brno novou cardiffskou inscenaci Věci Makropulos a jeden symfonický koncert s orchestrem Velšské národní opery. S Deutsches Symphonie-Orchester mne čeká symfonický koncert v Berlíně, v Mnichově zase silvestrovský Straussův Netopýr. V květnu 2023 zahajujeme s orchestrem Velšské národní opery Pražské jaro, což je obrovská radost a čest. V milánské La Scale mne čeká Rusalka… Další projekty jsou ještě v jednání, takže nemohu prozrazovat.

                               Velké divadlo v Ženevě

Máte nějaké sny, pokud jde o hudbu? Co nové koncertní sály?

Sny a plány – to jsou samozřejmě dvě odlišné věci. Ale v rámci covidu mne napadalo, že přístup k hudbě by se měl změnit, že by nemusela hudba být jen uzavřená v koncertních sálech a čekat, až publikum přijde, ale vzít tu dobu povinného mlčení jako inspiraci, jak dál. Chtěl bych, abychom šli víc za lidmi, nečekali, až oni přijdou za námi. Hrát tam, kde se to nečeká, továrna, nádvoří, nádraží… ne ideologicky, jako kdysi, ale snil jsem, že by bylo krásné, kdybychom to, co máme, nesli dál a nečekali, že se vše vrátí do starých kolejí a lidé si nás najdou, nebo nenajdou. Nebát se koncertovat třeba na sportovní ploše, jít tam, kde lidé nemají ty zábrany a mohou jít jakkoli oblečeni, vše zlidštit a nechat mluvit hudbu přímo k lidem. Taková Jenůfa – to je přece kus, který osloví i člověka, který přijde do divadla poprvé, ale mnozí se neodváží do toho divadla vstoupit. Teď je velká naděje na výstavbu nových koncertních sálů, ano, je to potřeba, aby domovy orchestrů byly kvalitní, ale víc je to o mentalitě. Nebýt tam jako ve vězení a nejít jen za rutinou. Kvalita orchestru je samozřejmě podpořena dobrým sálem, ve kterém zkouší a hraje, v mnoha evropských městech už krásné koncertní sály mají. Potřebujeme je, ale potřebujeme také posluchače, kteří se nebudou bát do těch nových, naleštěných prostor vstoupit.

Ale stavbu koncertního sálu v Brně podporujete.

To samozřejmě ano! Chce-li mít Brno kvalitní filharmonii, potřebuje pro ni mít i kvalitní pracovní podmínky. A dobrá akustika je jako kvalitní trávník pro fotbalisty. Na blátě a nerovném hřišti si nepřihrají ani skvělí hráči. Brno je krásné město, příjemné k žití, ale lidem zde bohužel trvá příliš dlouho, než se na něčem domluví a než to následně zrealizují. Přeji brněnským kolegům, aby se ten sen o koncertním sále konečně stal skutečností.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů!

Foto: z archivu T. Hanuse, Fb – MUTESOUVENIR / Kai Bienert, Welsh National Opera, Petr Veber