„Na Lípě Musice budu vystupovat poprvé a velice se na tuto svou premiéru těším.“

„Čím dál tím více zařazuji na svá vystoupení písňový repertoár.“

„Na dramaturgii Phidylé se podílel pan dirigent Robert Jindra, manažer orchestru Ondřej Daněk a já.“

Kateřina Kněžíková otevře 23. srpna 2022 operním recitálem v Liberci Mezinárodní hudební festival Lípa Musica. Zahájí tím i svou novou sezónu 2022/2023, která, jak už je u ní zvykem, bude opět složená z operních představení i koncertů po celé Evropě. A samozřejmá je i její pedagogická činnost. Je až neuvěřitelné, kolik toho tato maminka dvou krásných děvčátek, kterým se jako každá máma chce věnovat, pracovně na té nejvyšší úrovni zvládá. A jak široký má repertoárový záběr.

Operním galakoncertem zahájíte jedenadvacátý ročník festivalu Lípa Musica. Na webu festivalu je v programu napsáno pouze Mozart, Donizetti, Gounod, Bizet. Mohla byste nám k dramaturgii koncertu říci něco bližšího?

Repertoár našeho koncertu je sestaven tak, aby byl atraktivní nejen pro posluchače, ale také aby ukázal hlasy v co nejlepší možném světle. I když se již pohybuji na poli lyrického, možná až mladodramatického repertoáru, ráda se vracím k tomu, co jsem zpívala dřív. Zazní výběr z Mozartových oper Così fan tutte, Kouzelná flétna, Figarova svatba nebo La Finta giardiniera. Ve druhé půli nás čekají výstupy z Carmen, Lovců perel, Nápoje lásky, Romeo a Julie. To všechno doplní orchestrální předehry pro taktovkou Roberta Jindry a orchestru PKF.

Jak dlouho spolupracujete s tímto festivalem?

Na festivalu budu vystupovat poprvé a velice se na tuto svou premiéru těším. Nicméně, v Liberci jsem na začátku své kariéry dostala několik možností vystupovat v divadle F. X. Šaldy a byla to pro mne ta nejlepší divadelní škola. Mám na Liberec plno krásných vzpomínek, a tak se těším, že k nim přidám další.

Loni jste také jako Káťa Kabanová zahajovala jeden z nejslavnějších světových operních festivalů v Glyndebourne, kde jste slavila famózní úspěch. Můžete porovnat naše a britské festivalové obecenstvo?

Festival v Glyndebourne je velice specifický. Je snad jediný svého druhu na světě. Diváci přicházejí s velkým předstihem, přinášejí si své piknikové koše a deky a celé odpoledne a večer se nese ve velmi odpočinkovém duchu protknutém uměním. Před představením a v pauze, která má devadesát minut, se diváci občerstvují, leží kolem celého areálu na dekách nebo sedí u piknikových stolů. K tomu jsou oblečeni do velké večerní. Hudební kulisu zajišťují ovce svým bekotem… Je to až kýčovitý pohled. Obecenstvo je velice vřelé a pamatuji si, že byť jsme díky covidu měli hlediště zaplněné ze sedmdesáti pěti procent, byly potlesky ohlušující.

Váš repertoár je nesmírně široký. Jsou v něm opery, kantáty, oratoria, písně od baroka až po současnost. Jak se vám daří tak širokou repertoárovou škálu zvládat?

V této široké paletě spatřuji velkou výhodu. Nemám šanci se nikdy nudit, a byť již barokní repertoár nedělám tak často, stále se mám co učit a co objevovat. Snažím se svá vystoupení dělit na koncertní a operní, protože jsem toho názoru, že jedna oblast může nádherně doplňovat tu druhou. Samozřejmě to s sebou nese velkou dávku výdrže a musím se doma připravovat o to intenzivněji.

Co z vašeho repertoáru je vašemu srdci nejbližší?

Čím dál tím více zařazuji na svá vystoupení písňový repertoár. Jednak se ho objevuje na našich koncertních pódiích stále málo a také je to umělecká oblast, která mi je nejbližší. Pro mě je setkání s touto literaturou velkým svátkem už jen díky tomu, že mohu zpívat texty těch největších básníků. Zdánlivě se může zdát, že díky své rozsáhlosti nejsou tak náročné jako operní árie, ale opak je pravdou. Písňový obor je pro mě královnou, bezbřehými možnostmi na poli interpretace.

Vystupovala jste s významnými orchestry pod taktovkou proslulých dirigentů. Na koho či na co nejraději vzpomínáte?

Nemohu nevzpomenout na francouzského dirigenta Serge Baudoa, který si mě těsně po konzervatoři vzal pod svá křídla. S ním jsem zažila tu starou školu přístupu ke kumštu a byl impulsem začít se učit francouzštinu. Myslím, že lepší začátek jsem si ani nemohla přát. Od začátku jsem měla opravdu štěstí na dirigenty, kteří mě mnoho naučili. Laťku nastavili velmi vysoko a já se musím co nejdéle udržet v takové kondici, abych ji dokázala stále zdolávat.

Jak se připravujete na vystoupení? Patříte k našim nejvytíženějším pěvkyním.

Připravuji se s dostatečným předstihem tak, abych odbourala nadbytečný stres, který u mě vzniká, když jsem postavena před situaci na poslední chvíli. Kdo je připraven, není překvapen. Samozřejmě, že se to nedaří naplnit zcela, ale myslím, že to je ten klíč, díky němuž mohu zpívat tak široký repertoár. Vše se také musí skloubit s rodinným chodem, což je často velká výzva. U mě je to běh na dlouhou trať, protože díky divadlu i koncertnímu provozu mám široký záběr. Mým cílem je dělat svou práci s radostí a naplněním.

Nemohu se nezeptat, jak to vysoké zatížení zvládáte při dvou malých dětech a s manželem, který má stálé angažmá ve Vídni a hostuje po celém světě?

Manžel už naštěstí ve stálém angažmá nikde není, ale stále platí to, že cestuje na delší čas od rodiny. V tomto se dobře doplňujeme. On jezdí hodně za operou, nejčastěji za oceán, a já zase dost za koncerty po Evropě. Není to tak časově náročné, a díky tomu mohu dělat to, co je mému srdci nejbližší, a zároveň nebýt od dcer tak dlouho pryč. Jiný způsob fungování by byl jen na škodu a rodina by tím trpěla. Samozřejmě bez dobré organizace a pomoci rodiny a naší chůvy by nic z toho nebylo vůbec myslitelné.

BBC Music Magazine Award, Classic Prague Awards, Thálie – co pro vás znamenají tato významná ocenění?

Všech cen si nesmírně cením. Jsou pro mě ohodnocením práce, do které jsem vložila nemalé úsilí, a vážím si toho, že je toto úsilí ohodnoceno a zavnímáno. Je to také pro mě potvrzení toho, že svou práci dělám poctivě a snad i dobře.

Britskou cenu jste dostala za CD „Phidylé“. Je její dramaturgie vaším dílem? Třeba Henri Duparc nebo Szymanowského Penthesilea jsou doslova objevem!

Na dramaturgii Phidylé se podílel pan dirigent Robert Jindra, manažer orchestru Ondřej Daněk a já. Pan dirigent navrhnul Duparcovy písně, pro mě do té doby dílo neznámého autora, a tím dosadil do mozaiky poslední chybějící kus. Mým snem bylo natočit písňový cyklus Kouzelné noci Bohuslava Martinů. Ostatní repertoár se odvíjel v romanticko-impresionistickém duchu. Je to přesně ten typ repertoáru, který ve mně svou náplní rezonuje a ve kterém se cítím víc než dobře.

Je takřka neuvěřitelné, že i při tak naplněném diáři si najdete čas, věnujete se mladým pěvcům a pěvkyním a od vzniku Akademie MenART jste jedním z mentorů. Jací jsou mladí stipendisté?

Na předávání svých zkušeností, ať už technických, nebo interpretačních dovedností, si vždy čas ráda najdu. Jsou to samozřejmě ne tak pravidelné výlety, ale i přesto mi dávají smysl. Jsem toho názoru, že by se mládí mělo motivovat, posouvat dál a podporovat. I já jsem na svém začátku potkala pár lidí, kteří mi věřili a mohla jsem se o ně opřít. Pokud by mi tato činnost nedávala smysl, nedělala bych ji. Je to obrovská zodpovědnost, kterou nemůžete vnímat jen jako dočasnou věc. Nemůžete své studenty zklamat nebo je hodit přes palubu. Z MenARTu se každoročně čtvrtina studentů dostane na konzervatoře a ze studentů vysokých škol se stávají mí kolegové. Je mou povinností jim poskytnout podobný servis a být jim nablízku, když je potřeba. Těší mě každý jejich úspěch.

Naposledy jsme s vámi na KlasikaPlus hovořili skoro přesně před rokem, kdy ještě doznívalo to smutné covidové období, v němž kultura skomírala. Jaká byla ta sezóna 2021/2022?

Troufám si tvrdit, že nejen náročná, ale také hodně rychlá a nezvykle intenzivní. Člověk měl potřebu podvědomě dohonit všechno zameškané. Sama za sebe musím říct, že jsem se vydala víc, než je obvyklé, a na prázdniny jsem se hodně těšila. Mám za sebou tři premiéry v Národním divadle, plno cest za koncertními produkcemi nejen u nás, ale také za naše hranice. Setkala jsem se s mnoha inspirativními lidmi a nastudovala plno nového repertoáru. Rozhodně jsem nežila nadarmo, ale je potřeba stále myslet na sebe a rozvržení sil.

Hovoříme spolu na konci prázdnin. Jaké byly?

Krátké. Čím jsem starší, tím intenzivnější tento pocit je. Dříve se v divadlech začínalo opravdu až v září nebo na jeho přelomu. Teď je zvyklost oprašovat a vstupovat do inscenací už v srpnu, a tím se celý proces odpočinku značně zkracuje. Letos jsem si dopřála měsíc a půl volna. Prvních čtrnáct dní se neslo v duchu absolutního odpočinku od hudby. Pak už jsem zase musela začít cvičit a studovat úkoly do další sezóny. Ale strávili jsme nádherný společný čas na Znojemsku, v různých koutech naší republiky a došlo i na moře. Na náplň si nemohu stěžovat, jen ten čas je proti nám.

Zahajovacím koncertem festivalu Lípa Musica vlastně zahajujete sezónu 2022/2023. Jaká bude?

Každoročně ji začínám velmi aktivně se studenty na Akademii Tomáše Netopila v Kroměříži a pak už se kolo představení a koncertů rozjíždí naplno. Září, říjen a červen jsou vždy nejintenzivnější měsíce. Vedle nové produkce pro Národní divadlo v Brně mě čeká již příští týden vstup do Rusalky v Národním divadle a na konci tohoto roku vstup do La bohème ve Státní opeře. Vedle toho je spousta koncertů. Zmínila bych koncert s Kateřinou Englichovou v rámci Břevnovských hudebních slavností, kde pražskému publiku představíme repertoár z našeho nového CD pod názvem K2. Jsem přizvána na zahajovací koncert k Liverpoolské filharmonii, do Katovic, do Toulouse na písňový recitál, znovu jsem dostala pozvání do Říma a na konci sezóny mě čeká debut v Paříži. Myslím, že ani tuto sezónu se nudit nebudu.

Foto: Martin Straka, LHAK, Fb Filharmonie B. Martinů, Fb JfO, Fb Glyndebourne, Fb K. Kněžíkové