Pokud chce někdo slyšet ´jiného Haydna´, neměl by si nechat Návrat Tobiáše ujít.“

„Živý repertoár děl, která se různě po světě hrají, je jako ekosystém – čím větší je jeho diverzita, tím je zdravější a udržitelnější.“

„Vše se dělá doslova na zelené louce, ale o to více tento typ projektu přitahuje skutečné nadšence a lidi, kteří dělají umění z přesvědčení.“

Hudební festival Znojmo uvede v pátek v premiéře vlastní inscenaci Haydnova starozákonního apokryfního oratoria Návrat Tobiáše. V Jízdárně Louckého kláštera se bude hrát po tři večery. Na provedení se podílí pětice pěvců od Lucie Kaňkové přes Shiru Patchornik, Dagmar Šaškovou a Theodora Brownea po Adama Plachetku. Czech Ensemble Baroque řídí Roman Válek. Scénické nastudování je dílem režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře, který v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje dílo i svůj přístup k němu. Jedná se o hudební divadlo, byť zpracovává partituru oratoria, říká.

V podstatě neznámé dílo Josepha Haydna… Překvapilo Vás něčím?

Ano, dílo je to pro mě překvapivé v mnoha ohledech. Na první pohled je to virtuózní kompozice kladoucí enormní požadavky na technickou výbavu hudebníků i pěvců, nicméně to nejzajímavější z něj se děje pod povrchem. Je plné odkazů a symbolů, které zdánlivě prostý děj podkládají spletitou sítí významů. To největší překvapení však pro mě bylo stylové, neboť sedm let po všeobecně známé opeře Lékárník (1768) považované za jasný úhelný kámen hudebního klasicismu, je Návrat Tobiáše (1775) překvapivým ohlédnutím po vrcholně barokním oratorním stylu se zřetelnou parafrází Händelových pozdních děl.

Jak moc je v libretu ukotveno barokní dědictví?

Kdybych si přečetl libreto bez znalosti kontextu, tipnul bych si, že to bude závěrečné jednání nějaké neapolské opery seria ze začátku osmnáctého století. Odvíjení příběhu se zde skutečně odehrává v barokních intencích rozsáhlých recitativů a árií koncertantního ražení, nicméně je zde zřetelně poznat snaha o dramatizaci, zejména v náročně vystavěných recitativech accompagnato. K obsahové stránce je zajímavé podotknout, že vypjatá religiozita příznačná právě pro vrcholně barokní oratorium, je v případě Návratu Tobiáše snad ještě vystupňována.

A hudebně?

To je na tomto dílu naprosto fascinující. Hudebně to je totiž úchvatná reinterpretace vrcholně barokní vokální hudby. Jako byste ty velké, náročné da capo árie ze čtyřicátých let přenesli do nového vesmíru hudby sedmdesátých let a s aktuálními nástroji a technikami jim poskytli nový prostor. – Teď se dopustím velkého zjednodušení, ale pokud Haydnovým kompozicím ze šedesátých až osmdesátých let vyčítám určitou krotkost a emoční odtažitost, tak právě v Návratu Tobiáše vnímám návrat ke slavné barokní afektovosti; pokud chce někdo slyšet „jiného Haydna“, neměl by si nechat Návrat Tobiáše ujít.

Jde o komplikovaný příběh?

Když si přečtete libreto bez pohledu do partitury, tak se nutně musíte ptát, proč se Haydn vzdal všech zápletek z biblického příběhu o Tobiášovi a zpracoval vlastně jen jeho epilog, nicméně když se pak do té partitury skutečně podíváte, zjistíte, že její hudební podoba je natolik nosná a emotivní, že za libretem vykresluje silné a uvěřitelné vnitřní drama, které by jinak bez hudby zůstalo skryté. Příběh je plný jinotajů a symbolů, takže se ve výsledku zřejmě jedná o jednu velkou alegorii.

Spíše o světskou, nebo přece jen o duchovní?

Dílo se jednoznačně kloní k dimenzi duchovní, nicméně svým inscenačním přístupem se snažím přisypávat spíše na tu světskou misku vah. Je zde například fascinující linka kabalistického démona temné sexuality Asmodea, jehož stín si Sára, Tobiášova snoubenka, přináší do svého nového domova. Je zde rozvrat rodinných vztahů, který se podaří vyřešit až s pointou celého příběhu, je zde nádherné a silné příběhové vlákno Anny, Tobiášovy staré matky, která už si se svým mužem nerozumí a najednou zůstává ve svém věku všemi a vším opuštěna… A ve výčtu krásných a hlubokých témat bych mohl pokračovat.

Víme, že jde o oratorium. Festival prezentuje Haydnovo dílo se svou obvyklou licencí jako „operu“. Jdete tímto směrem?

Ano, v otázce scénického žánru se jedná o hudební divadlo, byť zpracovává partituru oratoria.

Takže nepůjde jen o scénický koncert?

Určitě ne.

Nicméně – dáváte větší prostor pěvcům? Necháváte je někdy „jen“ zpívat, nebo máte stále navrch?

To je velmi důležité téma. Toto oratorium v roce 1775 opravdu nevzniklo s vizí, že se bude inscenovat, a hudba jde místy přímo proti jevištní akci, ať už temporytmem, nebo stylem. V rámci konzistentního jevištního tvaru proto soustavně pracuji i s pasážemi, které záměrně nerozehrávám do realistických situací, ale vytvářím jevištní obrazy, v nichž nechávám promlouvat primárně hudbu. A z pohledu vedení účinkujících, kdy jsem obvykle až úzkostně zaměřen na jevištní přesnost a čistotu, nechávám tentokrát pěvcům významně větší prostor pro vlastní vyjádření.

A jak kooperujete s dirigentem Romanem Válkem?

Je to radostná a tvůrčí spolupráce. Shodli jsme se na poměrně výrazných škrtech, které dílo dostávají do dvou hodinových dějství, a jeho cit pro dramatismus je vodou na můj mlýn. A vzhledem k jeho perfekcionismu a smyslu pro detail, mně sympatickému, je to spolupráce, která mě nesmírně obohacuje. Musím ale podotknout, že celý inscenační tým včetně účinkujících je mimořádně kvalitní a na české poměry nevídaný.

Baví vás tenhle typ úkolů, mimo kamenné divadlo, mimo obvyklý repertoár?

Miluju to. Tobiáše realizuji v době své dovolené, a i když je to extrémně náročné, je to nesmírná radost a vzpruha. Nejsou zde dílny, krejčovny, žádné zázemí, vše se dělá doslova na zelené louce, ale o to více tento typ projektu přitahuje skutečné nadšence a lidi, kteří dělají umění z přesvědčení.

Můžeme čekat nějakou podobnost s Händelovým Mesiášem, kterého připravujete s Jihočeským divadlem pro začátek srpna na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově..?

Doufám, že ne. Pro oba projekty jsem si – kromě svého „dvorního“ choreografa Martina Šintáka – zvolil jiné spolupracovníky a také na obou pracuji odlišným stylem. Pojítko možná vidím v tom, že se v obou dílech potkává téma rodiny, rodinných vztahů a možná i estetika doby vzniku, v níž je rozdíl pouhých třicet let.

Neznámé Haydnovo dílo… Stojí za to, takové opusy oživovat?

Rozhodně ano. Živý repertoár děl, která se různě po světě hrají, je jako ekosystém – čím větší je jeho diverzita, tím je zdravější a udržitelnější. A v oblasti děl, která od své premiéry nebyla nikdy v historii uvedena, vidím obrovský a dosud nevyzvednutý poklad.

———   

O díle a o festivalu mimo jiné víc také ZDE, ZDE nebo v rozhovoru s Jiřím Ludvíkem ZDE.

Foto: Facebook T. O. Pilaře, M. Svoboda, Fb a archiv Hudebního festivalu Znojmo