„Pokles návštěvnosti v České republice je místy až padesátiprocentní a i významné festivaly, které nemívaly problém po spuštění předprodejního systému naplnit kapacity i za pár hodin, stále nemají sály prodané.“

„Před dlouhou řadou let jsme se rozhodli, že půjdeme cestou čistě nekomerční. To znamená, že se nebudeme sklánět před mainstreamem.“

„Na stole je spíše v tuto chvíli úvaha, jak udržet festival v této kvalitě, třeba i na úkor toho, že se sníží na nějakou dobu počet koncertů.“

Už jedenadvacet let přináší Lípa Musica hudební zážitky na řadě míst Libereckého a Ústeckého kraje a v uplynulých deseti letech i v saském příhraničí. Na festivalu, pořádaném na přelomu léta a podzimu, mohou posluchači prožít setkání s hudbou a umělci velmi zblízka. Budovat ovšem takovou hudební přehlídku v bývalých Sudetech je trnitá cesta. I po sedmdesáti letech je tam patrná vykořeněnost a absence vztahu k hodnotám. Je to běh na dlouhou trať a zároveň nádherná výzva, říká ve velkém rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz ředitel festivalu Martin Prokeš.

V červnu jste začali prodávat lístky na festival. Jak se do něj promítla pandemie?

Je trochu brzo to hodnotit, protože jsme v předprodeji od 1. června. V loňském a předloňském roce jsme nezaznamenali významnější pokles. Samozřejmě, že zde bylo nějaké procento lidí, kteří nechtěli být konfrontováni kontrolami a rouškami, ale celkově jsme problém s návštěvností neměli. Nad letošním rokem visí otazník, protože pokles návštěvnosti v České republice je místy až padesátiprocentní a i významné festivaly, které nemívaly problém po spuštění svého předprodejního systému naplnit kapacity i za pár hodin, stále nemají sály prodané. Pro nás by mohlo hrát pozitivní roli, že jsme festivalem, který nemá velké sály, ale musíme se přizpůsobit tomu, co máme k dispozici v rámci regionu. Mnohdy jsou to kostely o kapacitě sto až sto padesát míst a v tomto ohledu bychom nemuseli mít tak velký problém s návštěvností.

Myslíte si, že se lidé odnaučili chodit na živou hudbu?

Pevně věřím, že ne, ale zcela jistě se mění návyky. V předcovidové době se plánovalo jinak než nyní. Zcela jistě s větší časovou perspektivou. V tomto ohledu vidím jistou změnu. Velké procento lidí přestalo plánovat a nechávají svou návštěvu k rozhodnutí do posledního okamžiku, aby byli případně schopni lépe reagovat na danou současnou situaci. Vidím to například na koncertech našeho Českolipského komorního cyklu, kdy téměř padesát procent návštěvníků přichází až na místo, což je výrazně jiné, než jsme byli zvyklí. Samozřejmě, že to vše ovlivňují významně i další aspekty, jakými jsou například společenská nálada, ekonomická situace v době inflace a tak dále.

Když jste zmínil region versus hlavní kulturní centra, v čem je regionální festival jiný?

Nejprve bych rád vyzdvihl klady. Tím, že nemá festival žádnou domovskou scénu, ve které by mohl provádět stěžejní koncerty, je nucen neustále improvizovat a hledat koncertní prostory napříč regionem. Festival se za dobu své historie představil ve více než jedenadvaceti městech a obcích Libereckého a Ústeckého kraje a sousedního Saska. Absence kvalitních koncertních pódií se tak přetavuje v klad, protože tím, že se koná na úžasných místech regionu, získává na atraktivnosti. Protože každý koncert je speciálně vybírán pro dané místo s akcentem na to, aby vždy byla v ročníku i místa nová, a tím se zvedá zájem o region a cestovní ruch. Posluchači s námi cestují do krásného prostředí, vnímají okolní překrásnou přírodu, a navíc navštíví zajímavé architektonické památky, které pod dojmem hudby zanechají ty nejhlubší vzpomínky. A potom je zde ještě jedna věc, která velmi charakterizuje Lípu Musicu. Naši posluchači zažívají koncerty v bezprostřední blízkosti hudebníků, a to mnohdy doslova face to face, a to je něco, co v běžné praxi koncertních sálů nezažijete. Dýchat společně s hudebníkem, kdy vás mnohdy nedělí ani jeden metr, je neopakovatelné.

A negativa?

Zcela jistě se nám hůře čerpají prostředky významných partnerů, kteří mají v lepším případě centrály v Praze či v zahraničí. Většina významných firem v regionu, bank či dalších institucí nás odkazuje směrem k Praze, kde už jsou dávno karty rozdány a kde vítězí takzvané dlouhodobé cíle a strategie, do kterých regiony jaksi nezapadají. V tomto ohledu je z regionu stále cítit pragocentrismus. Takže v tomhle je to těžší, ale zároveň se zase vracím k těm pozitivům, že u nás je to skutečným svátkem, když se něco takového děje. Je zde také ovšem velká spousta lokálních patriotů, kteří mi dlouhodobě pomáhají naplnit partnerskou mozaiku. Je to mnoho kontaktů, ale krásných a cenných, protože za ta léta máme vytvořený společný vztah a hrdost na společně vybudovaný festival.

Jak se dělá festival v bývalých Sudetech?

To je otázka, která Lípu Musicu ovlivňuje hodně. Žije zde minimum lidí se skutečným kořenem k místu. Až teprve naše děti jsou novou generací, která bude mít skutečný vztah k místu narození. K místům, kam chodily do školy, kde tvořili hodnoty jejich rodiče. I toto je běh na dlouhou trať a mám radost z každého šikovného člověka, který po studiích neopustí naše město, ale naopak zde zůstane. Jde to pomalu, ale začalo se to dít – a z toho mám velkou radost. Vysídlení Sudet je zde ovšem i dnes znát.

To je znát i na přijímání hudby a kultury?

Samozřejmě, 15. června 1945 bylo z České Lípy odsunuto pět tisíc německých obyvatel, kteří tvořili více než sedmdesát procent populace. Odešla valná většina společenské elity města, doktoři, právníci, obchodníci, učitelé, staří obyvatelé a matky s dětmi. Ti všichni museli dát sbohem místu, o které se jejich předkové po staletí po boku Čechů starali a společně budovali. Celé Sudety zely prázdnotou a k nám na sever začali přicházet různí lidé. Mezi lidi toužící začít po prodělání válečných útrap znovu od začátku sem přicházeli také lidé na takzvané umístěnky… Největší nárůst zaznamenala Česká Lípa v době rozvoje uranového průmyslu, kdy do regionu přišlo na třicet tisíc dělnických a technických profesí. Tím se úplně změnil ráz jinak krásného a půvabného městečka. Záhy se z něho stalo okresní město s historickým centrem, které jaksi uvěznilo hned několik velkých panelových sídlišť. A těmto rodičům jsme se narodili my, kteří nyní vychováváme další generaci. Tuto dispozici jsme do života dostali a s ní pracujeme. Já přivážím do svého města festival klasické hudby. Ta není pro každého, myslím, že k ní člověk musí dozrát.

Ztráta kultury a vysídlení je tedy znát i po skoro osmdesáti letech?

Ano, citelně pro člověka, který je otevřený věci vnímat. A já to vnímám, protože pořádám dvacet let festival ve svém regionu, s lidmi se setkávám, oslovuji je a hovořím s nimi.

Jak tuto zkušenost promítáte do dramaturgie a pořadatelství?

Je to vždy alchymie. Před dlouhou řadou let jsme se rozhodli, že půjdeme cestou čistě nekomerční. To znamená, že se nebudeme sklánět před mainstreamem, ale že půjdeme svou vlastní cestou vzdělávání posluchačů a vybírání takového programu, který by nějakým způsobem i vzdělával a obohacoval je. Samozřejmě, že dramaturgie se staví tak, aby byla co nejvíce pestrá, aby měla ambici oslovit co nejvíce lidí. Do jaké míry se nám to daří, je otázka, kterou nejsme úplně schopni posoudit, ale hmatatelná věc, kterou vidíme, je, že je zájem publika. Aspoň podle minulých let se můžeme pochlubit téměř pětadevadesátiprocentní návštěvností.

Jak se propojujete s německým publikem?

Od roku 2012, kdy je festival mezinárodní. Byli jsme si od začátku vědomi toho, že kulturu tohoto národa po dlouhá staletí určovali Němci a Češi společně. Je nasnadě využít tuto historickou souvislost k tomu, abychom tu česko-německou linku nadále uváděli v život. Od roku 2012 festival navštěvuje tři až pět míst v Německu, vždy podle daného ročníku, a my vyvážíme špičkové české umění. Naopak němečtí interpreti přijíždějí k nám a my máme možnost se obohatit a mnohdy jsou projekty česko-německé.

Chcete se na německé straně dále rozrůstat?

Tato otázka přichází v nelehké ekonomické době, kdy se musíme na pořádání festivalu dívat objektivně a s ohledem na udržitelnost. Zatím se rozrůstat nebudeme. Na stole je spíše v tuto chvíli úvaha, jak udržet festival v této kvalitě, třeba i na úkor toho, že se sníží na nějakou dobu počet koncertů, ale aby se udržela kvalita. To ale neznamená, že chceme odněkud odejít.

Je návštěvnost v Německu srovnatelná s Českem?

Když jsme začínali s festivalem v Německu, rozhodně to nebylo jednoduché. Měli jsme štěstí na starostu městečka Großschönau, pana Peukerta, který přivítal náš festival na německé straně. On přesně věděl, kým byl Václav Havel, čím jsme si prošli, společně s námi to i prožíval a velmi stál o česko-německé navázání spolupráce a přátelství. Z Großschönau jsme se postupně dostali do Žitavy, Oybina, Schirgiswalde, Marienthalu, Budyšína či Drážďan. I na německé straně to vyžadovalo velkou dávku trpělivosti, museli jsme si tam vybudovat jméno. Přiznám se, že zhruba po pěti či šesti letech spolupráce bylo na miskách vah, co bude dál, protože zájem publika nebyl takový, jaký jsme si přáli. Tehdy jsem si řekl: poslední rok – a poté vyhodnotím, zdali to mělo smysl. Tehdy přišel více jak dvojnásobný počet německých posluchačů a my zažili v Německu poprvé hezky zaplněný kostel.

A jak reagují lidé, kterých se vysídlení dotklo?

Měli jsme štěstí, že jsme se s některými setkali, ale upřímně už jich není mnoho mezi námi. Mne křtil například páter Angelus Valdštejn, který musel v pětačtyřicátém odejít s celou rodinou do Německa, kde se stal později benediktinským mnichem. On byl také jedním z těch, kteří převzali záštitu nad prvním a druhým ročníkem festivalu. Shodou okolností byl Václavem Havlem vyznamenán za přínos pro česko-německé vztahy. Těch momentů česko-německých průniků bylo mnohem více, ale k těm nejzásadnějším patří loňský rok, ve kterém jsme si k dvacátým narozeninám festivalu nechali zkomponovat kantátu Domov pro smyčcové kvarteto a vokální ansámbl. Tohoto úkolu se zhostila slovenská skladatelka Ľubica Čekovská, která svou skladbu komponovala na libreto českolipského historika Tomáše Cidliny. Koncert zazněl v podání vynikajících souborů Pavel Haas Quartet a Martinů Voices pod vedením Lukáše Vasilka. Skladba má čtyři části a je právě o odsunu německých obyvatel. Byla to velice silná a emotivní chvíle a na světovou premiéru přijelo i několik pamětníků.

Co velkého připravujete na letošní ročník?

Každý ročník má svého uměleckého garanta, který v oboru hodně znamená a reprezentuje českou kulturu. Po garantech, jakými byli Radek Baborák, Josef Špaček či Pavel Haas Quartet, přichází sopranistka Hana Blažíková. Svou koncertní řadu zahájí na děčínském zámku, kde představí projekt Na dechu andělů. Je to projekt, kterému vévodí cink a lidský hlas. Pro mnohé neznámá kombinace. Podle Hany Blažíkové a Bruce Dickeyho kombinace doslova dechberoucí. Breathtaking Collective je soubor hudebníků usilující o jediné – dokázat posluchačům, jak bohaté hudební a zvukové zážitky dokáže vytvořit lidský hlas v kombinaci s unikátním dechovým nástrojem. A jakže cink vypadá? Jedná se o unikátně zahnutý nástroj připomínající zvířecí roh, který se řadí na pomezí dechového dřevěného a žesťového nástroje. Je celý ze dřeva a hraje se na něj pomocí nátrubku.

A co dalšího Hana Blažíková chystá?

Druhé zastavení umělecké garantky bude v rámci jejího písňového recitálu, ve kterém představí písňový odkaz Chopina, Schuberta, Schumanna a dalších. Jejím partnerem nebude nikdo menší než hvězdný německý hráč na kladívkový klavír Andreas Staier, držitel mnoha prestižních cen, ikonický hráč špičkových německých souborů a doprovazeč pěveckých hvězd formátu Anne Sofie von Otter či Christopha Prégardiena. Krása lidského hlasu v přitažlivém dámském provedení Hany Blažíkové za doprovodu svrchovaného klavírního virtuosa je uměleckým bonbonkem par excellence. Třetím projektem Hany Blažíkové je vystoupení v rámci jejího domovského Tiburtina Ensemble, které léta úspěšně vede muzikoložka, zpěvačka a harfistka Barbora Kabátková. Toto výlučně ženské uskupení nás vezme na hudební pouť a představí nám unikátní pramen Jistebnického kancionálu. Tento program bude tedy velmi specifický i v tom, že zazní chorál ve staročeštině, což do této hudby přináší opět nový pohled, protože se nám nabízí jedinečná možnost vcítit se do mysli tehdejšího člověka. V posledním koncertním projektu představí Hana Blažíková velmi osobní repertoár, a to výběr písní ze sbírky Cantigas de Santa Maria. Jedná se o sbírku, která vznikla na královském dvoře Kastilie a Leónu na konci třináctého století. Obsahuje na čtyři sta písní a stala se tak pro Hanu Blažíkovou nejen inspirací, ale i uměleckou motivací osvojit si zručnost doprovodit vlastní zpěv hrou na harfu právě při interpretaci této skvostné sbírky. Nabízí se nám tedy jedinečná příležitost vyslechnout ty nejkrásnější španělské středověké písně v podání zpěvaček a harfistek Hany Blažíkové a Barbory Kabátkové. To vše za doprovodu perkusisty Martina Nováka a hráčky na nástroj dulce melos, což je jakýsi středověký cimbál či psaltérium, který se rozezní pod rukama vynikající Margit Übellacker.

Řada pěvců se představí i v dalších částech letošního programu. Můžete ho přiblížit?

V rámci jednoho ročníku se představí dva dětské pěvecké sbory, Český chlapecký sbor Boni Pueri a Liberecký dětský sbor Severáček, či Český filharmonický sbor Brno. Čerstvou držitelku ceny BBC Music Magazine Award v kategorii Vocal Kateřinu Kněžíkovou společně s jejím pěveckým partnerem tenoristou Danielem Matouškem bude moci festivalové publikum slyšet za doprovodu PKF – Prague Philharmonia pod vedením Roberta Jindry. To vše v rámci Koncertu pro Liberecký kraj, který je zároveň zahajovacím koncertem festivalu. Na hudební cestu ke spiritualitě muslimského a křesťanského světa nás vezme americký zpěvák a loutnista Joel Frederiksen a syrský pěvec a hráč na oud Rebal Alkhodari. Na žánrově odlehčený večer nás pozvou držitelé cen Thálie Radka Fišarová coby Édith Piaf či Mireille Mathieu a Tomáš Savka v rolích Franka Sinatry či Charlieho Parkera. Do světa italského operního nebe nás zavedou sólistka slavné lipské opery Olga Špačková Jelínková a držitel Ceny Thálie tenorista Ondřej Koplík, který je sólistou Národního divadla v Brně.

Jak se v letošní dramaturgii zrcadlí německá linka?

Dalším významným pilířem je česko-německá linie dramaturgie, která se projevuje jak pozváním význačných německých interpretů a ansámblů, tak vývozem českých špičkových interpretů do Německa. Vzpomeňme například vystoupení Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, kteří přichystali pro naše publikum provedení nevšedních a výjimečných Händelových Chandos Anthems, a to do německého Waltersdorfu. Výjimečný bude i večer pod hvězdami v německém Oybině, zřícenině gotického kostela, kde si budeme moci vyslechnout nejkrásnější melodie z Mozartových oper v podání dechového ansámblu Harmoniemusik SESTO pod vedením fagotisty Ondřeje Šindeláře. Za povšimnutí stojí také projekt německých gambistek, které v projektu Elementy představí dokonalost souhry matky a dcery. Hille a Marthe Perl jsou tak příslibem nezapomenutelného večera při svíčkách v magickém kostele svaté Barbory v Zahrádkách. Vzhledem ke svému mezinárodnímu rozpětí se ovšem festival nezaměřuje pouze na německé interprety, ale snaží se svou dramaturgii zdobit i umělci jiných národností. Zmínil jsem již interprety z Ameriky, Sýrie, přidal bych například doporučení na umělecký debut prvotřídní francouzské hráčky na marimbu Adélaïde Ferrière a tak dále.

Na festival zavítá soubor Philharmonix. Co přiveze?

Ano, prvním tipem na zcela mimořádnou událost bude vystoupení špičkového souboru Philharmonix, který nás zve do svého elitního hudebního klubu. Založili jej členové Berlínských a Vídeňských filharmoniků a hrají takové věci, které byste na repertoáru jejich legendárních domovských orchestrů hledali jen stěží. Připravte se na brilantní aranže, neuvěřitelnou virtuozitu a vysoce nakažlivou radost ze společného muzicírování. Ať už Philharmonix hrají popové nebo lidové písně, Prokofjeva nebo Čajkovského, Gershwina nebo Piazzollu, klasická hudba nemůže být více vzrušující, zábavná, a přitom sofistikovaná.

Mé druhé doporučení je na projekt, který vzniká opět na míru festivalu Lípa Musica. V něm vzpomeneme skladatelského génia filmové hudby Zdeňka Lišku, který by v letošním roce oslavil sté narozeniny. V moderovaném večeru si budou vyprávět o Zdeňku Liškovi skladatel a klavírista Petr Malásek, producent a zvukař filmové hudby Michal Pekárek a režisér Jiří Zobač. Ti všichni měli tu čest a příležitost zažít spolupráci s Liškou osobně. Chybět nebudou na filmovém plátně jak ukázky z filmů, tak přímo hraná Liškova hudba z rukou Petra Maláska.

Specializujete se na starou hudbu. Máte na ni ještě čas?

Ano, samozřejmě. Už několik let sice nejsem členem souboru Schola Gregoriana Pragensis, kde jsem působil přes dvacet let, mám ovšem se svým dlouholetým kamarádem a pěveckým kolegou Markem Šulcem pěvecké duo Kchun, se kterým aktivně koncertujeme. Navíc sám zpívám sólově, kdy se věnuji nadále staré hudbě, ale i období romantismu v písni. Náš rozhovor bych tedy mohl uzavřít osobní pozvánkou na náš nový koncertní projekt. Ve světové premiéře zazní skladba soudobého italského skladatele Marca Rosana Stabat Mater, kterou autor upravil přímo na míru pro naše duo Kchun a violoncello. Cellového partu se zhostí Eduard Šístek, hráč České filharmonie. Zpět k vaší otázce: Hudba je můj život, bez ní bych nemohl existovat – a těžko bych hledal zdravou rovnováhu pro pořádání festivalu.

Foto: Lukáš Marhoul, Martin Špelda