„Wagner mě nasměroval k rozhodnutí, že změním obor, ovšem byl v tom ještě jeden rozhodující moment, a to, když mi Katharina Wagner nabídla, abych pro příští produkci v ND nastudovala roli Pucciniho Turandot.“

„Dlouho jsem čekala například na svůj debut v Kostelničce v Národním divadle.“

„Já jsem covidovou dobu využila a s mým korepetitorem Markem Pinzowem studovala role. Mark mě po celou dobu držel psychicky a umělecky nad vodou, věnoval se mi třikrát týdně!“

Eliška Weissová – dramatická sopranistka, která se pro tento obor rozhodla po létech kariéry coby mezzosopranistka, a to konkrétně před čtyřmi roky. O tomto rozhodnutí, o dalším posouvání hranic v novém oboru díky studiu nových rolí, o nedávném úspěchu v cardiffské opeře v Janáčkově Jenůfě, o úskalích a zvládání rolí a o dalších plánech jsme si povídali v příjemném prostředí na pražských Vinohradech.

Rok 2018 – Eliško, jak vznikla ta myšlenka změnit obor z mezzosopránu na dramatický soprán?

Myslím, že k tomu přispěla tehdejší produkce Lohengrina v Národním divadle, kde jsem zpívala Ortrudu v režii Kathariny Wagner. Role Ortrudy je na rozhraní obou oborů. Duet s Telramundem v druhém jednání je sice posazen níž, spíše ve střední poloze – mezzosopránové, ale závěr té role je vysoce dramatický, poloha je extrémně náročná a osobně si myslím, že je už určena pro dramatický soprán. Kupodivu jsem se právě v tom závěru cítila nejpohodlněji.

Takže Wagner ti otevřel onu cestu k dramatickému sopránu?

Ano, Wagner mě nasměroval k rozhodnutí, že změním obor, ovšem byl v tom ještě jeden rozhodující moment, a to, když mi Katharina Wagner nabídla, abych pro příští produkci v ND nastudovala roli Pucciniho Turandot. Velmi mě to zaujalo a hned jsem na Turandot začala pracovat. A mé domněnky z Wagnera se potvrdily. Zjistila jsem, že Turandot je mi velmi blízká jako role, ale že i ta vysoká poloha je pro mě vlastně přirozená.

Ale ještě jedna role ti to naznačila či prozradila, nemýlím-li se…

Ano, právě v roce 2018 jsem v ústeckém divadle zpívala Libuši, kde jsem se alternovala s Evou Urbanovou, a musím říct, že je to jedna z mých životních rolí.

Já si na to dobře pamatuji, tehdy to byl doslova boom…

Právě v těchto dnech měla Libuše opět zaznít, ale bohužel se prodalo málo vstupenek a představení se muselo zrušit, což mě velmi mrzí.

Ale o Libuši úplně nepřijdeš, že?

Je to tak, právě 11. června budu součástí galakoncertu sólistů, Sboru a Orchestru Opery Národního divadla na festivalu Smetanova Litomyšl, kde si Libušino Závěrečné proroctví zazpívám. (rozhovor vznikal ještě před tímto koncertem, pozn. red.) Když si vzpomenu, že v roce 2018 lidé z mého okolí nevěřili, že tu roli vůbec zvládnu, a ona byla s Ortrudou vlastně odrazovým můstkem, navíc takovým, který se mi zpíval dobře… Já mám pocit, že Smetana a Wagner mají na hlas stejné nároky. Tessitura Libuše je vysloveně jako wagnerovská role – hodně střední polohy, sem tam nějaká ta výška, ale polohou je to podobné jako ta Ortruda nebo Isolda. Smetana rovná se český Wagner – tak to vidím já.

Když jsme u toho, ve které řeči se ti zpívá lépe?

To nedokážu říct, co ale už vím, že můj hlas je přesně pro německý a český repertoár. Nejsem typický italský pěvec. Neznamená to však, že nemohu interpretovat role, které zpívají ostatní pěvkyně dramatického oboru, jako třeba Lady Macbeth, Toscu, Turandot či Abigail. Zkrátka myslím, že nikdy nebudu zpívat Mimi. (směje se) Ale němčina je mi velmi blízká, je to i tím, že máme příbuzenstvo v Německu, od malička jsem měla možnosti tam částečně pobývat. Raději mluvím německy než anglicky, italsky či rusky.

Ale ruský repertoár jsi zpívala také, že?

Ano, ještě jako mezzosoprán jsem dělala Pannu Orleánskou, Pikovou dámu, Pavlínu a Olgu a také jednu úžasnou roli – Ljubašu v Korsakovově Carské nevěstě – to bylo už před mnoha lety v Opavě. Byla to překrásná hudba.

Eliško, a kdyby za tebou dnes někdo přišel s nabídkou mezzosopránové role, jak bys zareagovala?

No, už ji samozřejmě nevezmu, ta tessitura je už někde jinde… Sice role Amneris a Eboli v mém repertoáru zůstávají, ale neznamená to, že když dostanu nabídku na některou z nich a budu v té době zpívat například Turandot, že to vezmu. Kdybych měla třeba půlroční produkci pouze Amneris, tak je to úplně o něčem jiném. Navíc, Amneris je, podle mého, také spíše pro dramatický soprán. Zpívala jsem ji už v několika produkcích, naposledy v Erfurtu.

Cardiff a Tomáš Hanus – to je jedno z témat, respektive jeden z tvých posledních zahraničních úspěchů, který v Čechách zarezonoval… Jak to celé vzniklo?

Vzniklo to úplně náhodou v době, kdy jsem připravovala Isoldu v Ústí nad Labem, kdy už se asi počtvrté vše přerušilo, pak se zase obnovovalo, zkrátka velice náročný proces pro všechny. Šlo samozřejmě o covidovou dobu. Stihli jsme pouze veřejnou generální zkoušku a pak jsme vůbec netušili, jestli a kdy se k tomu vrátíme. Dlouhá pauza pro takovou roli není vůbec dobrá. Ale už se hraje a 24. června pojedu do Košic, kde budu Isoldu zpívat v koncertním provedení pod taktovkou Petera Valentoviče.

Dá se říci, že Isolda je pro tebe zatím nejnáročnější rolí?

Nemůžu říci, že nejnáročnější, ale je velmi těžká na koncentraci, na texty, na jazyk. Za nejnáročnější roli bych označila Abigail (z Verdiho Nabucca, pozn. red.). Je to specifická role, kterou lze interpretovat mnoha způsoby, zpívají ji lyričtější hlasy, ale i dramatické, proto je ten přístup rozdílný. Pro můj typ hlasu je ta role nesmírně náročná. Má to prostě spoustu pro i proti. Nemůžu nikdy v životě říci, že je nějaká role hotova. Nikdy nebude, pokaždé je to pro mě nová práce, která má svůj vývoj. A to si zpěvák ověří jen na pódiu, nikdy ne na korepetici – tam zazpíváš všecko, tam je to úplně o něčem jiném, ale až když přijdeš na scénu před diváky, s orchestrem, v určité režii, pak teprve zjistíš, zda máš na to, abys i dále mohl takovou roli rozvíjet. Až z pódia… A Abigail má více poloh, začáteční tercet je spíše lyrický, koloraturní a potom následují dvě finále, která jsou neskutečně těžká – spodní tóny se střídají s vysokými a na to přijde bez pauzy velmi náročná árie, kde se střídají rejstříky, do toho tam Verdi napsal dvě vysoká „cé“. A potom všem přijde lyrická pasáž, kde musíš hlas úplně zúžit, ale pozor! To ještě stále není vše! Musí se tam střídat mezza voce, aby zaznělo závěrečné „cé“ v kadenci jemně. Tak to mně nějaký čas trvalo, ale dnes už jsem dále. No, ale po této árii přichází ještě stretta, která je, jak říkám, za všechny prachy… opět vysoká „cé“ v plné síle, a to potom, co musíš ten hlas zúžit… Je to opravdu prubířský kámen! Já mám pocit, že Verdi to snad psal pro tři různé hlasy! Dobré je, že si Abigail po Státní opeře můžu udržovat nyní v Ostravě.

Úžasné, s jakým zaujetím jsi to vysvětlila! Je ještě jedna role, o kterou se perou mezzosopranistky a sopranistky, a tou je Bizetova Carmen… Jaký máš vztah k této roli?

Já nemám dobrý vztah ke Carmen. (směje se) Není a nikdy to má role nebyla! Nikdy jsem ji neměla ráda. Můj pan profesor René Tuček ji miloval, vždycky říkal: „Eliško, ty bys byla tak báječná Carmen!“ A já vždy: „Pane profesore, já nikdy Carmen nebudu!“ Já jsem povahou úplně někde jinde. Mě vždy lákaly role významných, dramatických žen. Dlouho jsem čekala například na svůj debut v Kostelničce v Národním divadle. To byl také jeden ze zásadních momentů mého zpívání, i když jsem ji zpívala už předtím jinde, v Brně, v Českých Budějovicích a také ve Rennes, Remeši a v Limoges. Kostelnička mě provází už dlouho a já bych řekla, že je to má nejoblíbenější a životní role.

Navíc, ty pocházíš z Janáčkova kraje…

Ano, maminka se dokonce na Hukvaldech narodila! K Janáčkovi obecně mám velmi blízko. Takže, když se mě zeptáš, zda Carmen, nebo Kostelnička, určitě už znáš mou odpověď.

Eliško, a co u tebe vyhraje – chlebíček, nebo dort?

Chlebíček. (směje se)

Tak to máme oba stejné! Konečně se dostáváme k mé otázce, která už zazněla – cardiffská Jenůfa s Tomášem Hanusem…

V době, kdy jsem zkoušela Isoldu v ústeckém divadla, mě oslovil agent a napsal mi, zda mám Kostelničku v repertoáru. Odpověděla jsem mu, že ano, a on mi nabídl účinkování v cardiffské opeře, což znělo jako pohádka. Slovo dalo slovo, ale vše okolo bylo opravdu velmi náročné. Šlo stále o covidovou dobu. Do poslední chvíle nebylo jasné, zda k inscenaci a jejímu studiu dojde, restrikce byly šílené, divadlo stále přemýšlelo, zda se vyplatí pozvat někoho ze zahraničí, nebo obsadit role místními zpěváky. Jenůfa se měla hrát třikrát ve Walesu a pak měla cestovat po celé zemi. Kostelničku jsem nakonec studovala spolu s Angelou Denoke. Zkoušení bylo extrémně náročné, čtrnáct dní jsme zpívali s rouškami, opravdu žádná slast! Lidé jsou tam však velice příjemní, prostředí je moc pěkné. Produkce to byla klasická, původně od Katie Mitchell, kterou nazkoušela její asistentka Eloise Lally. Kostýmy byly také klasické. Závěrečná koncepce byla zajímavá v tom, že jsem se ve finále objevila se synem Jenůfy a Laci.

Co to mělo znamenat?

Šťastný život všech, Kostelnička se po letech vrací z vězení a Jenůfa jí odpouští… Bylo to dojemné. A spolupráce s Tomášem Hanusem byla fantastická! Je to člověk, který je velmi emotivní, skvělý znalec Janáčka. On ho miluje a to bylo na těch představeních velmi znát. Orchestr v Cardiffu hrál skvěle a vše mi dodávalo ohromnou radost. Scéna a divadlo jsou veliké, což mi velmi vyhovovalo, protože jsem mohla zpívat uvolněně. Publikum reagovalo abnormálně, ještě jsem nezažila takové vřelé přijetí inscenace jako takové. Oni toho Janáčka pochopili a zamilovali si ho!

Já pozoruji, že snad v zahraničí Janáčka chápou lépe než u nás…

Naprosto přesně, Pepo! Já mám také takový pocit. U nás publikum sedí jako přikované, přitom je to taková živelná hudba! A bylo skvělé pozorovat i tamní pěvce v menších rolích, jak skvěle zvládli češtinu a cit pro Janáčka. Lacu zpíval Peter Berger a dále v hlavních rolích zpívali ještě Peter Auty, Rhodri Prys Jones a Adam Gilbert. Jenůfu ztvárnila Elizabeth Llewellyn, ale po onemocnění covidem za ni musela zaskočit náhradnice. Elizabeth byla skvělá kolegyně, umělkyně, zpívala emotivně, moc dobře se mi s ní spolupracovalo.

Eliško, mám radost, že se ti tak daří. Je ve vzduchu nějaká další spolupráce s cardiffskou operou?

Ano! Na základě mé Kostelničky mi na sezónu 2023/2024 nabídli tamní ředitel s Tomášem Hanusem další roli, a sice Miladu v Daliborovi.

Skvělá zpráva! Zahraniční scény si tě všímají, to je moc dobře.

Po Miladě a Lady Macbeth je v cizině jednání také ta Tosca a role Venuše v Tannhäuserovi.

Jak jsi vlastně zvládala tu covidou pauzu tady u nás?

Pepo, já ti povím. Já jsem to prostě využila a s mým korepetitorem Markem Pinzowem studovala role. Mark mě po celou dobu držel psychicky a umělecky nad vodou, věnoval se mi třikrát týdně! Neustále mě motivoval. Nastudovali jsme Miladu z Dalibora, Toscu, Lady Macbeth a začali jsme pracovat i na Wagnerově Brünnhildě. Mark mi zkrátka velmi pomohl, protože po takové době přijít na jeviště zpívat veliké role bych bez jeho přístupu nemohla. Navíc bylo zajímavé, že jsem se opět hlasově posunula, konkrétně při studiu Toscy, která má hodně lyrických poloh.

Eliško, co nejbližšího tě čeká?

Kromě toho košického koncertu mám před sebou nejblíže Cizí kněžnu z Rusalky v Semilech v srpnu. Jedná se o každoroční open air představení, jezdím tam už několik let a má to skvělou atmosféru.

Eliško, moc ti držím palce do dalšího působení a děkuji za rozhovor!

I já děkuji a čtenářům KlasikyPlus přeji zdraví a hodně dobré hudby!

Foto: H. Tůmová, H. Smejkalová, M. Popelář, M. Struhařová a D. Jäger, P. Berounský