„Já vyučování miluji, miluji zpěváky, rozumím jim, proč chtějí zpívat.“

„Chci být milá učitelka, nekřičet, vysvětlovat. Důležitá je důvěra.“

„Zpěvák se musí dostat do stavu, kdy techniku zvládne natolik, že na ni zcela zapomene a může se věnovat jen výrazu.“

Holandská sopranistka Margreet Honig patří k nejvyhledávanějším pěveckým pedagogům na světě, její kurzy a lekce navštěvují nejlepší zpěváci světa. Ve svých třiaosmdesáti letech je stále plná energie a do České republiky po roce opět dorazila, aby vyučovala se svou studentkou sopranistkou Simonou Houdou Šaturovou na pěveckých kurzech na Zámku Liteň. Kurzy pak zakončí v sobotu 18. června scénický koncert s názvem Dotek lásky v režii Marka Mokoše.

Co vás přimělo k rozhodnutí stát se lektorkou na pěveckých kurzech na Zámku Liteň?

Vyučuji už několik let Simonu Šaturovou. A ta mi říkala, že v Čechách vlastně není mnoho kurzů pro mladé zpěváky na začátku kariéry. Upozornila mne na kurzy v Litni. Spolu s Markétou Cukrovou, která přeložila do češtiny mou knihu, mne seznámila s Ivanou Leidlovou, s níž přijely za mnou do Amsterdamu, a po několika hodinách mne přesvědčily… V Praze jsem už v minulosti vyučovala na Akademii, k tomu došlo díky českému pianistovi, kterého jsem potkala na kurzech v Německu, a on mne požádal, abych tady dala kurz. Řekla jsem, že to určitě ráda udělám. Potkala jsem tady spoustu pedagogů a hned mi došlo, že způsob výuky je docela jiný, než jak vyučujeme u nás v Holandsku. Možná to má něco společného s národností. V Holandsku jsou lidé mnohem přátelštější, někdy snad mají mezi sebou trochu větší odstup, ale vlastně musím říct, že tam to není takové to tvrdé vyučování. A tady to tvrdé opravdu je. Takže když jsem dostala nabídku opět vyučovat v Čechách, brala jsem to jako příležitost ukázat studentům, že se dá vyučovat i jinak, s humorem…

Může to mít něco společného i s mateřským jazykem? Třeba Itálie je proslulá svou belcantovou školou.

Ano, je to možné. Byly doby, kdy Itálie produkovala ty nejlepší pěvce. Pak trochu chyběli kvalitní pedagogové a teď už to zase vzkvétá. A když se zamyslíte nad italštinou, tak už když je slyšíte mluvit, zní to jako zpěv.

Jaký byl první impuls, abyste začala vyučovat? Pamatujete si svého prvního studenta?

Já vyučování miluji, miluji zpěváky, rozumím jim, proč chtějí zpívat. Můj první student byl amatér, baryton. A já si řekla: co budu dělat s barytonistou?

Ale musíte si nejdřív uvědomit sama pro sebe, jak vy zpíváte. A myslím, že jsem spoustu času strávila prací sama na sobě, když jsem dostudovala. Cítila jsem, že takhle zpívat nechci. Stálo to spoustu práce, spoustu slz. Jednou mi jeden učitel řekl: „Nemáte bránici. Víte, jste moc muzikální, ale takhle zpívat nemůžete.“ A mě došlo, že mi tohle vlastně nikdy nikdo pořádně nevysvětlil. Začala jsem hodně studovat knihy, učila jsem se. A když jsem tohle všechno prošla, tak jsem našla odvahu začít vyučovat. Začínám vždycky od dechu. A z čeho mám skutečnou radost, je, že jim pomáhám dělat hudbu, že ode mě odcházejí velmi šťastní. Chci být milá učitelka, nekřičet, vysvětlovat. Důležitá je důvěra.

Někdy mají přirozené talenty tendenci trochu zlenivět a pak je ti pilní, třeba i méně talentovaní takříkajíc předběhnou. Jakou denní rutinu zpěvákům doporučujete? Nějaká tajemství?

Ne, nejsou žádná tajemství. A ani je nechci mít. Když jsem začínala vyučovat, tak jsem si velmi chtěla vyměňovat zkušenosti s kolegy pedagogy. Často jsem se zeptala, jak dokázali, že ten jejich tenor zpívá tak lehce a podobně. A většinou mi odmítli poradit. V Rotterdamu byla jedna kolegyně, o hodně starší, a při zkouškách mé studentky řekla, že při vysokém C to není dobré. A já si vůbec nebyla jistá, co mám dělat. Tak jsem ji požádala o pomoc, řekla jí, aby přišla další den o půl hodiny dřív a promluvíme si o tom, že mi pomůže. A ona byla téměř uražená. Ale druhý den přišla, mračila se, byla otrávená, mluvila úsečně. Ale vysvětlila mi to, namalovala na papír. A po deseti minutách bylo jasno. Pak jsem o tom moc přemýšlela a zjistila, jak je to úžasné. Začala jsem to sama používat a hrozně mi to pomohlo.

Mám pocit, že ta týmová práce, sdílení informací je hrozně důležité. Bohužel, musím říct, že moje zkušenost například z pražské akademie je přesně opačná – žádný tým. Když jsem měla kurzy, přišli asi jen dva pedagogové na pár minut. Řekli, že dělám to samé, co oni. A mě bylo jasné, že ne, protože jsem slyšela jejich studenty.

Proto doufám, že mladí lidé mohou začít více pracovat společně, obzvlášť na školách, že si začnou pomáhat. Že si pedagogové začnou vyměňovat studenty a budou si o tom povídat. V tom vidím své poslání. I učitele je třeba učit.

Pedagogové si musejí uvědomit, že vyučovat zpěv je něco docela jiného než být zpěvák. S každým studentem je to jiné, každý má jiný charakter, jiný hlas. A je dobré, když si uvědomíte, že třeba něco neděláte správně, a nebojíte se požádat o pomoc dalšího kolegu, aby přišel na deset minut do hodiny a poslechl si vašeho studenta.

Ale uvědomme si, že dokonalost je ve své podstatě velmi nudná.

Co si myslíte o volbě repertoáru u studentů? Bývá adekvátní jejich úrovni?

Velmi často ne. Většinou začínají příliš brzy pracovat na extrémně náročných áriích a tomu hlasu to škodí. Jsem vždycky trochu zděšená, když přijde dvacetiletá zpěvačka a zpívá árii z Traviaty. A když ji poslouchám, tak je mi jasné, že nemá tušení, co se tam přesně odehrává, kde má dýchat, kde potřebuje více opory, kde to naopak přehání. To je pro mě důvod, proč jí chci vysvětlit frázování, které tóny změnit… Ale víte, když budete mít deset pedagogů, každý to vysvětlí jinak a já jen tajně doufám, že všichni budou vysvětlovat totéž. Nicméně mám pocit, že teď už konečně rozumím tomu, jak vlastně zpívat.

Také je pro mě nesmírně důležité, aby zpěvák porozuměl textu. Když nevíte, co zpíváte, jak to můžete zazpívat dobře?

Jak vnímáte vztah techniky a výrazu? Jak postupujete ve výuce?

Třeba se začátečníky, kteří chtějí být profesionály, začínám hned s krátkými cvičeními, které ale musejí zazpívat okamžitě krásně. Ne jednotlivé tóny, ale krásná fráze. Musíte jim vysvětlit, že když zpíváte více než jeden tón, je to hudba. A pak to hned kombinuji s texty písní nebo árií. A oni musejí zpívat podle své intuice, kupříkladu milostnou píseň. I když nerozumí textu, což v dnešní době není skoro žádný problém, když můžete vyhledat překlad na telefonu. Ale musíte okamžitě začít s kombinací výrazu a techniky. Zpěvák se musí dostat do stavu, kdy techniku zvládne natolik, že na ni zcela zapomene a může se věnovat jen výrazu.

Opera a píseň? Je to pro vás naprosto odlišné zpívání, anebo je to provázané?

Myslím, že je hrozná škoda, že to někteří pěvci vnímají odděleně. Se studenty začínám s písněmi v podstatě ihned. Můžete začít třeba s lidovými písněmi. A myslím, že vhodná kombinace písní a árií operních i oratorních je naprosto ideální, aby se naučili co nejvíce. Nejprve se na písni, na krátké ploše naučí, že musejí dobře vyslovovat, pak třeba po dvou týdnech můžeme začít s operní árií, pak oratorní árií. Dělám se studenty naprosto všechno. I soudobou hudbu, protože teď skoro v každém operním domě máte nějakou takovou operu. A musejí se to naučit. Navíc zpaměti, což je opravdu těžké.

Měla jste někdy studenta, u kterého jste si řekla: „tomu nemusím už nic říkat“?

Jednou jsem měla v Německu sopranistku, která když začala zpívala, tak to bylo opravdu krásné. A pak po třech dnech jsem najednou slyšela, že je po hodinách unavená. Tak jsme se bavily a já jí řekla, že to není v pořádku. Zeptala jsem se, jestli má pocit, že je pro ni při zpěvu vše v rovnováze. A ona odpověděla, že ne. A pak mě poprosila: „Můžete mi říct, kde mám bránici?“ A já se zděsila. On jí to nikdy nikdo nevysvětlil! A ona zpívala tak krásně. Takže jsme poslední čtyři dny pracovali na tom, aby si uvědomila, kudy prochází dech a jak to celé funguje.

Ale to byla spíš výjimka. Myslím, že pedagog musí hodně otevřít uši a poslouchat, jestli je vše v rovnováze, jestli všechno funguje, jak má.

Poznáte talent ihned, když zazpívají první tóny?

Tak rychlé to není, většinou během první druhé lekce. Třeba u té zmíněné sopranistky jsem byla ohromena řekněme během druhé lekce, a to nejen její muzikalitou, ale i třeba jak dokázala dělat diminuenda.

Sledujete dál kariéru svých studentů?

Ano, rozhodně. Mnozí se ozvou po letech, když třeba mají studovat náročnou roli a něco jim nejde a jsou ve stresu. Chtějí přijet do Amsterdamu na tři dny na lekce. Někdy je nevidím třeba dva roky a pak najednou přijde zpráva: „Pomoc! Pomoc!“ A když mě opravdu potřebují, tak všechno zruším a hned jdeme pracovat. A pak chci vědět, jak to šlo. Stále jsme v kontaktu.

Zmínila jste vzdělávání pedagogů. To je něco, co všeobecně chybí. Ne vždy jsou dobří zpěváci i dobrými učiteli.

Mám teď dvě skupiny v Amsterdamu, někteří vyučují amatéry na hudebních školách, jiní učí soukromě. Dva jsou skutečně dobří pěvci. A někdy přijdou s tím, že chtějí učit, ale neumějí to. A já jsem nesmírně ráda, že ke konci své kariéry mohu předávat své zkušenosti, pomoci jim, říct jim, jaké knihy o zpěvu si přečíst. Každý měsíc se potkáváme a povídáme si. Pak přivedou své studenty a vyučují je, potom se i vystřídají, takže vyučují cizího žáka. A následně jim mohu dát zpětnou vazbu: tohle není dobré říkat a podobně. Snažím se, aby se naučili co nejlépe poslouchat.

Někdy pedagogové cílí hlavně na velký hlas, piana chybí. Operní pěvci pak vlastně jen pořád křičí.

Naprosto souhlasím a je mi z toho smutno. Je to velmi otravné. Když jsem byla mladá, tak to tak vůbec nebylo.

Jak vnímáte operní režiséry současnosti? Stává se, že zpěváky buďto nechají celou dobu jenom stát na místě a zpívat, anebo naopak požadují tolik akce, že je to takřka neslučitelné se zpěvem. Co byste jim poradila?

Ano, toho vyváženého středu je hrozně málo. Když je to moc a zpěváci musejí běhat a sotva popadají dech, je to špatně. Ale když má režisér se zpěváky porozumění, když miluje zpěváky a zpěv, tak takové věci nevymýšlí. Opak se bohužel také stává – stůj tady a nehýbej se. To je tak nudné.

Byla jsem nedávno v Paříži na opeře a bylo to skvělé představení, úžasný dirigent, hudebně naprosto dokonalé. Ale měli tam scénu, která umožňovala proměny. Takže když zpěváci zpívali, něco se tam dělo – pochopitelně, že se také pohybovali, ale bylo to nádherně vyvážené. Ten režisér má můj velký obdiv.

Na Zámku Liteň zakončíte kurzy scénickým koncertem Dotek lásky, v rámci něhož vystoupí vaši studenti (Operní studio Slovenského národního divadla) v režii Marka Mokoše. Znáte se s tímto režisérem?

Zatím ne. Jsem velmi zvědavá a moc se těším, na něho i na studenty.

————–

Knihu Margreet Honig s názvem Skutečný zpěv přeložila do češtiny Markéta Cukrová. Vydala ji nezisková organizace Zámek Liteň.

Foto: archiv Festivalu Jarmily Novotné, Facebook – Margreet Honig Foundation Masterclasses