„Opera se jmenuje J.A.K. z Labyrintu a zpracovávám v ní námět Komenského Labyrintu světa a ráje srdce.“

„Jako experimentátorka se necítím, spíš mám své tvůrčí jádro v mimohudebních inspiracích a možná stále i v těch romantických představách…“

„Možná už jsem z generace, pro kterou je vyrovnaný gender něco zcela přirozeného.“

Hudbu Noemi Savkové jsem poprvé slyšel na festivalu Ostravské dny v létě roku 2019 a už tehdy mě zaujala. Koneckonců jsem své tehdejší dojmy v krátkosti zahrnul do článku „Zvukové představy v Hlubině“. Letos na jaře pak konečně vznikla příležitost, abychom se seznámili osobně, když jsme se svými kompozicemi participovali v mezinárodním projektu JAMU Brno x RC Haag Connections. Netrvalo dlouho a potkali jsme se na kávě k rozhovoru.

Noemi, hned na začátek se zeptám – ty jsi se vždycky chtěla věnovat hudbě?

Vlastně ano, už jako malou mě zaujal klavír a svým způsobem všechny hudební nástroje. Do klavíru jsem také začala chodit a hned asi druhý rok jsem paní učitelce Karin Bardoňové začala nosit různé hudební drobnosti, které jsem si zapsala.

Kolik ti bylo?

Asi osm, bylo to na ZUŠ ve Vsetíně. Měla jsem ale jen jednu hodinu klavíru týdně, takže na probírání skladebných pokusů během hodin příliš času nezbývalo. Změnilo se to až časem, když jsem kromě hodin klavíru začala navštěvovat také skladbu, kde mne vedl tehdejší ředitel vsetínské hudebky Roman Konůpka.

Vím, že od dětského věku se také účastníš různých edukačních aktivit organizovaných Ivo Medkem…

Ano, to bylo tak – jednou mému panu učiteli přišla pozvánka pro žáky na Dílnu pro nejmladší skladatele do Hradce nad Moravicí. Tam jsem se poprvé setkala se soudobou artificiální hudbou. Vlastně to byl svého druhu šok, protože do té doby jsem byla v hudbě vedena konvenčně.

Kulturní šok!? (smích)

Ano. (smích)

Potom jsi šla na gymnázium, nebo na konzervatoř?

Přemýšlela jsem nějakou dobu o konzervatoři, ale vzhledem k tomu, že mám odmalička indisponovanou ruku, bylo zřejmé, že klavír na vrcholové úrovni nebudu moci nikdy dělat. Takže jsem zamířila na gymnázium s tím, že pak půjdu na JAMU na skladbu – jako středoškolačka už jsem měla vcelku jasno, že se skladbou chci v životě zabývat.

Trochu zeširoka se zeptám na jednu věc, která se týká tvé původní představy o skládání. Osobně ve mně totiž vzhledem k tomu, že jsem nejprve studoval violoncello a živím se také jako interpret, dlouho přetrvávala určitá romantická představa o hudbě, která byla svým způsobem i původním motorem k tomu, abych se začal kompozici věnovat. Studium skladby však přineslo určité vystřízlivění – pochopil jsem, že ti rozevlátí umělci z dějin hudby, které jsem miloval a chtěl být jako oni, jsou jenom určitým nadsazeným obrazem a že tvůrčí realita je o poznání prozaičtější. Jak jsi to měla ty?

Romantismus mi byl jako klavíristce nejbližší, měla jsem ráda především Chopina, ale třeba také Beethovena a řadu dalších. Zřejmě to ovlivnilo mou tehdejší tvorbu – emocionální cítění, příběhy, nálady… Vlastně mi to někde uvnitř zůstalo.

Teď odbočím a vrátím se k mé první zkušenosti s tvou hudbou. Jaká je vlastně tvá vazba na skupinu kolem Petra Kotíka a festival Ostrava Days a kdy začala?

První impulz šel od mého profesora na JAMU Ivo Medka, který mi navrhnul, jestli bych se do Ostravy nechtěla přihlásit. Jela jsem tam roku 2019 jako rezidentka a hrála se má skladba s cimbálem, která se ti tak líbila. Mimochodem původně mělo být v ansámblu cembalo, ale to v Ostravě nebylo k dispozici. Když jsem ale na seznamu možných nástrojů uviděla cimbál, rozhodla jsem se to upravit pro něj. Je to krásný nástroj.

Tím se dostáváme ke studiu na JAMU. Byla to pro tebe jasná volba?

Byla a nebyla… Jak jsem řekla, měla jsem vcelku jasno, že se chci komponování věnovat, ale na střední škole jsem byla taková všestranná studentka. Nakonec jsem si přece jen podala jedinou přihlášku na JAMU. A ono to vyšlo!

Letos dokončuješ na JAMU magisterské studium. Jsi celou dobu ve třídě Ivo Medka?

Ano, postupně si mě připravoval už od těch dětských kurzů v Hradci nad Moravicí.

Pojďme se nyní posunout k otázkám tvorby. Nejprve by mě zajímala tvá instrumentální díla. Napsala jsi třeba někdy skladbu pro sólový nástroj?

Hned v prvním ročníku na JAMU jsem zkomponovala skladbu pro sólový hoboj, která se jmenuje Čeření. Vyšla z představy zčeřené vodní hladiny, kterou jsem se snažila zhudebnit. Skladba ale bohužel dosud nebyla provedená…

To je ale škoda! Třeba někdy na Studiu soudobé hudby…

Možná, mám teď spolubydlící hobojistku, tak mi to třeba zahraje.

A co třeba komořiny nebo ansámbly?

Určitě bych zmínila dva sextety. První je právě ten s cimbálem, který zazněl na Ostrava Days. Pojmenovala jsem jej Domů. Inspirovala jsem se pro něj procházkou u nás na Vsetíně. Je to vlastně procházka z mého domova na kopec a zpět. Part cimbálu má roli určité páteře skladby a měl by symbolizovat mé kroky. Další nástroje symbolizují okolní vjemy, kdy jsem do nich transformovala například jedoucí auta nebo zvuky v lese a tak dále. Druhý sextet zazněl letos v rámci projektu RC Haag x JAMU Connections. Tato skladba je nazvaná Do koruny a je více experimentální. Využívám v ní určité techniky a poznatky, které jsem získala v rámci přednášek z teorie kompozice, hlavně mikrotonalitu a timbry. Formu celku ovšem držím úplně jednoduchou A-B-A.

Před nedávnem ses mi zmínila o práci na opeře. Prozradíš čtenářům něco o tom projektu?

Opera se jmenuje J.A.K. z Labyrintu a zpracovávám v ní námět Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Námět je nádherný, ale musela jsem si jej i vzhledem k šíři tématu upravit a taky jsem jej zasadila do současných situací. Pokud by to čtenáře zajímalo, tak premiéra proběhne v rámci festivalu Janáček Brno 10. 11. 2022 v Divadle na Orlí.

Hovořili jsme o několika tvých skladbách, ale kam bys svou akademickou tvorbu zařadila? Cítíš se jako experimentátorka?

Jako experimentátorka se necítím, spíš mám své tvůrčí jádro v mimohudebních inspiracích a možná stále i v těch romantických představách, o kterých jsme hovořili. Nicméně v průběhu studia jsem navštěvovala nejrůznější hodiny a přednášky, kde jsem se postupně seznamovala se všemi možnými styly a možnostmi, což samozřejmě chtě nechtě ovlivnilo i mou tvorbu. Podstatný je pro mě stále příběh, ale mám tendence k timbru a k některým rozšířeným technikám.

Studium na JAMU tě tedy ovlivnilo hodně. Zajímalo by mě také, zda se identifikuješ s tím, čemu se říká „brněnská kompoziční škola“, nebo zda ve své hudbě vnímáš stopy Leoše Janáčka či některých jeho pokračovatelů?

Těžko říct… Leoš Janáček je určitě jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů, takže z estetického hlediska ano. Zmínila bych, že ve třetím ročníku jsem se blíže seznámila s tvorbou a technikami Miloslava Ištvana, o kterém nám přednášel Michal Indrák. Je to sice z mého pohledu už trochu archaické, ale rozhodně zajímavé. Určitě mě také zaujala metoda procesuality, o které přednáší Ivo Medek. Když o tom tak přemýšlím, tak ať přímo, či nepřímo mě i další informace o brněnských autorech a jejich tvorbě ovlivnily.

Nyní trochu z jiného soudku. Poslední roky se totiž hodně zabývám genderovou otázkou v hudbě. Jaký je tvůj pohled na tuto problematiku a jak se v současnosti cítíš jako mladá žena v hudebním světě?

Vím, že se tohle téma v naší společnosti hodně řeší, ale osobně žádné pnutí necítím. Možná už jsem z generace, pro kterou je vyrovnaný gender něco zcela přirozeného. Vždyť teď je vlastně na JAMU mezi studenty převaha holek skladatelek. Můžu říct, že jsem se s diskriminací v hudbě nesetkala a korektní jednání považuji za něco úplně normálního. Dodám také, že jsem věřící a vnímám roli žen přeci jen trochu jinde než u mužů, ale to nebrání tomu, abych se cítila svobodně.

Tak to je skvělé! Řekneš mi na závěr jaké máš vize a umělecké cíle do budoucna?

Nyní, když píšu operu, mě hodně baví větší obsazení, takže bych v tomhle směřování ráda pokračovala. Jednoduše by ale bylo hezké mít prostě příležitosti psát a zůstat tvůrčí!

Noemi, děkuji za velmi příjemný rozhovor a přeji hodně uměleckých i osobních úspěchů!

Foto: archiv Noemi Savkové, Fb Ostravské centrum nové hudby