„Je krásné, že už zase můžeme hudbu a svou lásku k ní sdílet s posluchači naživo.“

„Být hrdým příslušníkem svého národa, nebo být dogmatikem v tom, co se týká jeho důležitosti, což vede k nacionalismu, to je zásadní rozdíl.“

„Jídlo a hudba pro mě mají mnoho společného. A obojí má i tu stránku, že se člověk sdílí s druhými lidmi.“

Národní festival Smetanova Litomyšl zahájí ve čtvrtek na zámeckém nádvoří Slovenská filharmonie s šéfdirigentem Danielem Raiskinem. Znít bude Smetanova, Mahlerova a Dvořákova hudba. Nejen o ní, ale i dvou letech pandemie, o svých bratislavských plánech, o atmosféře letních koncertů, o hudbě jako o věci přesahující náš tělesný život a také obecněji o české a ruské hudbě – nyní i v časech Sovětského svazu a Československa – se původem ruský umělec, žijící už tři desetiletí na Západě, široce rozpovídal v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz. A hovoří v něm jako o kriminálním činu o současné ruské agresi proti Ukrajině, odkud je jeho manželka. Nechápe, jak se lidé z jeho rodné země mohou takovým způsobem chovat, a říká, že s tou zemí nechce mít nic společného. Normálně o politice nehovořím, zdůrazňuje, ale nyní jsem skeptický k hlasům, které se snaží oddělit politiku a kulturu… Svět už to zažil ve třicátých letech v době fašismu!

Na začátku svého působení v Bratislavě jste zmiňoval jedinečnost Slovenské filharmonie. Trvá to?

Ano, na svých slovech trvám. Slovenská filharmonie má svou jedinečnost, svůj vlastní výraz. Vyplývá to z tradic, respektive s průsečíku tradic, a to západních a východních, z hudebních tradic západoevropských, řekněme rakousko-uherských, a na druhé straně z tradic slovanských. Je to blízkost Vídně, kde někteří studovali, na druhou stranu je důležité být Slovákem, Slovanem… Zejména z dob Československa cítit souvislost i s českými zeměmi, s oblastí až neuvěřitelné kultury… To vše je skutečně velmi unikátní a jedinečné prolnutí tradic a identit. Výsledkem je velmi specifický zvuk, způsob, jakým orchestr hraje třeba Dvořáka, ale i Beethovena, Mahlera, Čajkovského… Vždycky je to naprosto čisté ztotožnění s hudbou, které si opravdu užívám. Sám jsem někým, kdo byl vychován v Rusku, v ruské kultuře, ale další víc než tři desítky let svého života jsem už byl v Amsterdamu. Tak si myslím, že náležím ke stejnému prolnutí kultur. Myslím, že jsem velmi, velmi evropský, myslím, že rozumím světu kolem nás, ale současně náležím k tomu nejlepšímu z ruské tradice.

Jak jste jako dirigent přežil dva roky pandemie?

Mým útočištěm je hudba a díky lásce k hudbě jsem to období přečkal. Ale prvních šest měsíců pandemie bylo opravu velmi obtížných. Na druhou stranu to ale bylo po mnoha letech období, kdy jsem byl víc doma. Respektive – byl jsem půl roku doma každý den. S rodinou. Každý den společná snídaně… A také jsem mohl být nablízku svým knihám a partiturám. A navíc jsem mohl vařit, protože to dělám moc rád, vaření je moje hobby. Věnuju se mu rád i po návratech z dlouhých cest, ale poměrně dlouho od téhle možnosti bývám oddělen… Teď to bylo možné! Jídlo a hudba pro mě mají mnoho společného. A obojí má i tu stránku, že se člověk sdílí s druhými lidmi. Takže všechno dohromady: rodina, studium, vaření… A také čas na intenzivní připravování koncertů s mými orchestry v Kanadě a na Slovensku, tedy ve Winnipegu a v Bratislavě. Zvláště pro Winnipeg padlo v těch měsících mnoho závažných a zásadních rozhodnutí a plánů. Je jasné, že v Kanadě jsou veřejné prostředky od státu jenom malou části našeho rozpočtu, velká pochází z prodeje vstupenek. Když neprodáváte, nenaplníte až sedmdesát procent rozpočtu…! Byli jsme v kontaktu přes počítač pět i šest dní v týdnu, každý den. Pořádali jsme také koncerty jako streamy, online vystupování. S využitím menších sil než běžně na pódiu. Podařilo se nám vzbudit pěknou pozornost. I z tohoto pohledu můžu říct, že jsme pandemii přežili…

Nejprve se zdálo, že půjde o krátké období…

Přesně. Ale po nějaké době jsme zjistili, že nejde o přechodný stav, ale že nás čeká mnoho a mnoho změn. Po těch prvních šesti měsících nám začalo být jasné, že bude potřeba přežívat a přežít ještě řadu a řadu dalších… Vždyť ani dneska ještě není pandemie úplně pryč… Když jsem se v roce 2020 ujímal v Bratislavě funkce šéfdirigenta, byl to emocionálně asi jeden z nejtěžších okamžiků mé umělecké dráhy. Hráli jsme úžasný program s hudbou Eugena Suchoně a Josepha Haydna a Brahmsovu První symfonii c moll. Když končí krásnými akordy C dur, které ale zaznívaly do prázdné síně, bylo opravdu těžké promítnout do toho silný výraz… Pak jsme ale začali vnímat, že publikum je – na druhé straně, za kamerami. Koncerty jsme streamovali. Sledovali je i na mnoha jiných místech než na Slovensku, včetně Winnipegu. Byla to hrozná doba. Řešilo se, jestli bude možné někam letět, jestli bude možné zkoušet, jestli bude možné termíny přesunout a na kdy, jestli bude někdo nemocný, jestli dorazí včas noty… Neustále se testovalo… Byly to těžké měsíce, ale teď už konečně zase zažíváme nádherné okamžiky živých provedení, a to i díky tomu, že jsme investovali do toho, abychom přečkali.

Nehledě na všechny tyto komplikace, dařilo a daří se vám vaše představy a cíle v Bratislavě naplňovat?

Ano. Nicméně zejména moje první sezóna, jejíž převážná část se odehrávala bez živého kontaktu s publikem – někdy nebyl v sále nikdo, někdy tam bylo padesát, někdo sto lidí – to byla doba, kdy si lidé byli velmi blízko a velmi úzce spolu komunikovali. Takové spojení v době problémů umožňovalo být si opravdu nablízku, velmi osobně. Pro přežití bylo potřebné snažit se o porozumění, pochopení. Taková doba se dá přečkat opravdu jen tehdy, když všichni táhnou za jeden provaz. Se Slovenskou filharmonií spolupracuji už nějakých deset let. Ta těžká a obtížná doba byla pro mě nastartováním nového užšího typu spolupráce. Bylo to snadnější o to, že jsme se už znali. Už jsme společně dříve koncertovali. V Bratislavě i na nějakých zájezdech, natáčeli jsme spolu, spolupracovali jsme společně se skvělými sólisty…

Takže růst a vývoj vzájemného vztahu byl už nastartován?

Ano, existoval vzájemný respekt, i když je také jasné, že jsem samozřejmě na Slovensko přišel s nějakými představami a požadavky a nároky…. Během prvního roku, ale i teď během toho druhého v mé funkci šéfdirigenta jsme schopni nacházet ještě nové polohy, a to jak s orchestrem, tak s jeho skvělým sborem. Jde o to, co slyším, jde o to, jak bych byl rád, aby orchestr na mě reagoval… a nakonec i já na něj… Dokázali jsme už i nějaký zájezd a natáčení… Myslím, že jsme během té uplynulé doby neztratili ani den, ani minutu. Společně jsme čekali a čekáme na lepší časy, pracovali jsme a pracujeme tvrdě. Měli jsme i konkurzy pro nové členy. Objevil jsem mnoho zajímavé hudby slovenských autorů. Také jsem přinesl skladby, které naopak orchestr ještě nikdy nehrál, objevili jsme společně některá nová skladatelská jména, která se tak často nehrají, přivítali jsme několik skvělých sólistů… Bylo to zásadní období! Máme před sebou závěr sezony a těším se samozřejmě i na tu další, na všechno to, co jsme naplánovali do budoucna, ať už jsou to koncerty, nebo natáčení či turné. Jsem přesvědčen, že Slovenská filharmonie má veliký potenciál, že má úžasnou identitu a také hudebníky, kteří mi dávají možnost je vést a pohybovat se ve světě, který oni i já máme tak rádi… Je krásné, že už zase můžeme hudbu a svou lásku k ní sdílet s posluchači naživo.

Jistě pamatujete na doby Československa a na doby Sovětského svazu…

Samozřejmě. Chodil jsem do školy v sedmdesátých letech – a to byly doby velmi temné. V celém takzvaném sovětském bloku. Narodil jsem se do rodiny známého muzikologa, který byl ve své zemi disidentem. Pamatuji, jak rodina trpěla tím, že jsme byli Židé, tedy antisemitismem. Pamatuji si také, jak silný respekt vyjadřoval otec vůči Čechům a Slovákům, čelícím ruskému tlaku, sovětskému útlaku. A velmi dobře si pamatuji, jak silně a neporazitelně v osmdesátých letech působila sovětská reprezentace v hokeji, ale jak byli Čechoslováci v hokeji skvělí. Vzpomínám, že kdykoli hrálo Československo proti Sovětskému svazu, tak celá naše rodina, zdaleka ne jenom otec, fandila vám. Byl to takový náš protest proti režimu… Ale také to byly roky, kdy jsem se začal učit na housle. Měl jsem kontakt s výbornými učiteli, kteří představovali to nejlepší z ruské hudební tradice a z ruské houslové školy. Spojuje se mi to i s nádhernými příklady české školy komorní hry, s krásnými díly, jako jsou Dvořákovy smyčcové kvartety nebo jeho Klavírní kvintet. Hudbu jsme tehdy velmi intenzivně vnímali jako jazyk, jako prostor, ve kterém bylo možné se vzdálit sovětské realitě, tomu příšernému režimu, který prostě musel dospět ke kolapsu…! Ano, moje vzpomínky na ty doby jsou dodnes velmi silné.

Myslíte, že i některých hráčů bratislavské filharmonie?

Slovenská filharmonie je velká organizace s více než stovkou hudebníků a pochopitelně zvláště ti starší si tyhle doby, o kterých jsme teď mluvili, doby, kdy museli být součástí sovětského bloku, moc dobře pamatují. Na druhou stranu – kultura začíná u jazyka a mnozí dodnes hovoří a rozumějí velmi dobře rusky. Všiml jsem si, že vnímají stejně jako já, že Čajkovskij, Puškin, Šostakovič a Prokofjev nemají nic společného se současnou ruskou agresí, s tím barbarským imperialismem. A tak můžeme zkoušet v ruštině. Být součástí toho příšerného experimentu nám přisoudil osud, když to řeknu beethovenovsky. Sedmdesát let Sovětského svazu mohlo být vývojem Ruska k liberalismu, ale bylo místo toho dobou militantního komunismu, exportovaného přes hranice i do Polska, Maďarska, Československa, do Bulharska, Rumunska a do pobaltských republik, které tolik let trpěly…To jsou věci, které nás spojují. Obdobná zkušenost s příšerným režimem, jakési spoluporozumění… Když jsem opouštěl svoje rodné město, byl to ještě Leningrad. Sankt-Petěrburgem se stal až o něco později. Byl mi dvacet, teď je mi dvaapadesát… Takže už víc než třicet let trávím v jednom z nejliberálnějších měst, v Amsterdamu. Moje volba byla zřetelná a moje pozice vůči Rusku – tomu současnému i k tomu minulému sovětskému – je dostatečně známá. I to mě s hudebníky Slovenské filharmonie spojuje. A mimochodem, vždyť jsem spolupracoval i s orchestry v České republice: s Janáčkovou filharmonií v Ostravě, s rozhlasovými symfoniky v Praze, s orchestrem FOK, s orchestrem PKF… Myslím, že jsme si všichni docela blízcí, protože moc dobře vím, co jste v dobách sovětského útlaku zažívali.

Co vaše zkušenosti s českou hudbou?

Česká hudba, podobně jako hudba slovenských autorů, tvořila důležitou součást mého hudebního světa v dobách, kdy jsem studoval – ať už violu, nebo potom dirigování. Chodil jsem hodně na koncerty a skladatelé jako Dvořák a Smetana nebo i Suchoň zněli v Leningradu docela pravidelně. Hrál jsem Dvořákův Smyčcový kvintet, to byla jedna z prvních komorních skladeb, kterou jsem hrál. Od Dvořáka se pochopitelně hrály a hrají hlavně ty jeho tři nejslavnější poslední symfonie, jednu z nich teď v Litomyšli diriguji, ale mám krásné zážitky také s Janáčkem, Novákem… Objevoval jsem i takové věci, jako je hudba Alexandra Moyzese. Každopádně jsme s hudbou z Československa byli v kontaktu, byli jsme jí vystavování docela často. Živě si pamatuju jako jednu z nejhlubších zkušeností můj kontakt s nahrávkou Dvořáka Violoncellového koncertu s Mstislavem Rostropovičem. Nejen závěr díla, ale i první věty, to byly emocionálně tak silné okamžiky… Můj bratr byl mimochodem violoncellista. Dodnes jsou to jedny z nejsilnějších vzpomínek.

Hrálo se vše, nebo si zpětně uvědomujete nějaká omezení?

Asi se méně hrály Dvořákovy ranější symfonie, stejně tak duchovní hudba. Určitě jsem nemohl slyšet v Sovětském svazu jeho Stabat mater, přinejmenším ne do začátku perestrojky v osmdesátých letech. Ale jiné věci byly přítomny. A samozřejmě do Sovětského svazu také pravidelně zajížděly orchestry z Československa, nejen Česká filharmonie, ale i další, včetně Slovenské filharmonie, která tam byla několikrát s tehdejším šéfdirigentem Ladislavem Slovákem, a to určitě i dřív, než jsem sám začal pravidelně navštěvovat koncerty. Odhaduji, že Dvořák tam byl hrán a oblíben podobně jako Čajkovskij v Československu.

Co soudíte o Mahlerovi? Mělo na něj vliv, že pocházel z českých zemí, i když z německé jazykové oblasti?

Určitě – a je zřejmé a zřetelné, že měl úzký vztah k lidovému melosu. Jde o oblast s bohatou etnickou minulostí… Češi, německy mluvící lidé, Židé hovořící jidiš, klezmer, cikánská hudba… Ale u Mahlera jde právě o to, co už jsem říkal v souvislosti s identitou Slovenské filharmonie: o naprosto jedinečný mix vlivů – napojení na rakousko-uherské tradice, na západní vlivy potkávající se s těmi východními. Syntéza vycházející, jak se říká, z tavícího kotle. Mahlerovo vzdělání a jeho kořeny jsou hluboko vrostlé do raných let, kdy absorboval nejrůznější vlivy, a to později i v takových městech, jako byla Praha, Budapešť nebo Vídeň. Tohle všechno tvoří velmi důležité zdroje jeho hudby. Ano, Mahler byl velmi ovlivněn svým původem.

Pokud se týká Smetanovy hudby, domníváte se, že národní idiomy a ideje mají ještě co říci i dnes?

Ale jistě že ano. Naprosto. Smetana má velkou roli pro vnímání toho, co je českou národní a hudební identitou, ať už jde o jeho opery, nebo o symfonické básně. Má vlast je ikonickou záležitostí. Jeho vliv, pochopitelně nejvíc na českou hudbu, je podobný tomu, jak se otiskl Glinka do ruské národní hudby nebo Stanislav Moniuszko do hudby v Polsku. Ale rozhodně trvám na tom, že musíme rozlišovat mezi nacionalismem a národní identitou. Být hrdým příslušníkem svého národa, nebo být dogmatikem v tom, co se týká jeho důležitosti, což vede k nacionalismu, to je zásadní rozdíl. Síla Smetanovy hudby je stále přítomna a těžko si představit něco ještě signifikantnějšího, než je zvuk jeho Vltavy nebo Vyšehradu, drama Šárky, nebo energie předehry k jeho Prodané nevěstě… Pokud se týká přináležitosti k vlastnímu národu: kdykoli jsem dirigoval, ať už v Čechách, nebo na Slovensku, Smetanovu hudbu, nebo i Dvořáka, třeba na zájezdech v Německu nebo v Japonsku, tak jsem vždycky byl nadšen blízkým napojením hudebníků na hudbu své vlastní země. Mají ji v krvi, identifikují se s ní a jsou to oni, kdo ji dělají relevantní pro dnešek, pro současnost.

Máte rád koncerty pod otevřeným nebem, open air akce, pro jejich atmosféru?

Ano, jde vždycky o krásnou příležitost vnímat propojení hudebních zvuků se zvuky přírody, s hlasy ptáků a s vůní stromů… se zvuky blízkými i vzdálenými. Takové koncerty mají jinou atmosféru, ne tak vážnou a upjatou, vždyť lidé se tam jinak chovají, takže pro ty, kteří úplně často do klasických koncertních síní nechodí, je to úžasná příležitost, učinit nějaký krok nebo kroky směrem ke klasické hudbě. Nemusejí se cítit svázáni nějakými pravidly, vždyť často takovéhle koncerty mívají až rodinnou atmosféru. Zažil jsem jich hodně jak v Německu, tak v Polsku, ale i v Kanadě. S orchestrem ve Winnipegu máme letní sezónu, objevíme se na nejrůznějších pódiích, včetně parku ve městě, kde je krásná stará otevřená scéna. Hudbě tam může naslouchat pět až deset tisíc lidí. Hrajeme ale i mimo město, na břehu jezera. První červenec je kanadským svátkem, přijdou tam tisíce lidí… Hráváme při takových příležitostech nejširší repertoár, od Beethovena až po Hvězdné války, od Ravelova Bolera až po aranžmá melodií od Beatles. Jsou to krásné příležitosti, které umožňují nejen poslouchat hudbu, ale také o ní mluvit ve velmi uvolněné atmosféře, takže je přijímáma vždycky s potěšením.

A hrát v Litomyšli na zámku?

Ano, není to v parku, ale zase je tady větší napojení na historii… Dá se snít, cestovat do minulosti… Nádvoří zámků a hradů umožňují také dobrý zvuk. Napadá mě jako příklad operní festival ve starém hradu ve Finsku v Savonnlině. Zrovna ta patří k mým asi nejpamátnějším zkušenostem. Všechny takové koncerty vnímám jako privilegiem, takže se i na cestu do Litomyšle moc těším, tím spíše že tam jedeme s hudbou Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Gustava Mahlera – což je výjimečná kombinace.

Sledujete situaci v zemi východně od Slovenska?

Od začátku té hrůzné války sleduju, co se na Ukrajině děje. Považuji invazi směřovanou proti Ukrajincům za barbarskou. Ostatně, dotýká se to i naší rodiny, protože moje manželka pochází z Charkova na východě Ukrajiny. Zrovna tam byla kvůli své nemocné matce. Když jsme si pak s manželkou telefonovali a slyšel jsem střelbu, byla to hrozná zkušenost… Jela pak s matkou evakuačním vlakem na západ, čtyřicet hodin bez jídla, s minimem vody a za zvuku střelby, v kupé pro čtyři lidi jich bylo dvanáct… Dojely na jihozápadní hranice Ukrajiny, na slovenské hranice nedaleko Užhorodu, tam jsem na ně čekal a jeli jsme do Bratislavy, kde mi přátelé pomohli s hospitalizací manželčiny matky…

Jak to dopadlo?

Po měsíci pak maminka bohužel zemřela, na komplikace způsobené rakovinou a covidem. Takže se asi umíte představit, jak nás to celé zasáhlo, a nebudete se divit, že o ruské agresi mluvím jako o kriminálním činu. Víte, vyrůstal jsem v Petrohradu, který je jediným opravdu evropským městem Ruska, městem kulturním, a nechápu, jak se lidé z mé rodné země mohou chovat tímhle způsobem, válčit bez důvodů a bez smyslu, rozpoutat agresi, pro kterou není omluvy… Situace na Ukrajině má pro mě velmi osobní rozměr i proto, že pocházím z Ruska. Takže od prvních hodin války jsem měl zcela jasno. Města srovnaná se zemí, popel a zkáza, utrpení, zabíjení, zbytečné ztráty životů, děti bez rodičů… Tohle všechno mezi lidmi, kteří hovoří téměř shodným jazykem?

Všichni zažíváme v této situaci něco, co jsme ještě neprožili…

Ano, od počátku mého života jsem nic podobného nezažil a rozhodnutí opustit rodnou zem před dvaatřiceti lety bylo, jak vidím, správné, naprosto správné. Nikdy jsem nevěřil, že se může z Ruska stát opravdu demokratická země. Stalo se – a je tam autokracie, režim, který utlačuje všechny projevy svobody, svobodu náboženství, sexuální orientaci, svobodu vyjadřovat názory… a nic to nemůže ospravedlnit. Normálně o politice nehovořím. Jsem ale skeptický k hlasům, které se snaží oddělit politiku a kulturu. Svět už to zažil ve třicátých letech v době fašismu.

Co Západ?

Měl by cítit odpovědnost za to, co vidí, za to, co se v Rusku děje. Rusko se mě velmi dotýká, a to i osobně. Nastal čas jasně vyjadřovat své názory, svou pozici. Není možné se schovávat za hudbu, je nutné věci nazývat pravými jmény. Pro ty, co žijí v Rusku, je těžké nazývat věci tím, čím jsou. Může to vést k jejich stíhání A může to ovlivnit jejich životy, takže je mi jasné, že ne každý může vyjít do ulic. Ale pokud větší část společnosti podporuje vojenskou agresi, tak opravdu jasně říkám, že s tím nechci mít nic společného; znamená to pak pro mě ovšem, že musím hudbu provozovat ještě vášnivěji a promítat do ní svou duši, svou osobnost, a navíc mluvit o tom, co se děje.

Jakou sílu tedy má hudba? Může zastavit násilí?

Hudba je jak o hraní, tak o poslouchání. My hudebníci se zabýváme partiturami velkých skladatelů. Máme odpovědnost i privilegium, oživit hudbu zapsanou na papíře. Pokaždé zní samozřejmě jinak. Hudbu můžeme rozeznívat bez emocí, bez nějakého přesvědčení, bez osobního vkladu… ale stejně tak do ní asi promítáme pocity z toho, co se právě děje. Lidé, kteří na koncerty přicházejí, poslouchají samozřejmě také každý jinak. Když jde o Dvořákovu symfonii, o Mahlerův vokální cyklus, či o Smetanovu symfonickou báseň, tak najdeme tisíc různých verzí té skladby. Ale velkou sílu má proti tomu společný poslech hudby: posluchači také vnímají sebe navzájem. Hudba v tom okamžiku propojuje velmi různé lidi, lidi s různými přístupy, možná i protichůdnými. Hudbě mohou naslouchat lidé proruští i protiruští, proukrajinští i protiukrajinští, demokraté, křesťanští demokraté, sociální demokraté, republikáni… Černý a bílý… ale všichni jsou v tom okamžiku propojení neviditelnou mocí hudby A když se lidé vnímají, když si naslouchají, mohou dojít k nějakému konsensu. Cokoli vede k tomu, aby si lidé začali naslouchat a vnímali názor druhého, je dobré! Dokud se tohle nestane, budeme svědky násilí – a to po celém světě. Na mnoha místech po světě si lidé ubližují, válčí, zabíjejí… a je nepochopitelné, jak nejsme schopni se poučit, jak opakujeme minulé chyby. Letos v listopadu mě čeká v Kanadě projekt, kdy budeme hrát na koncertě s užitím nástrojů patřícím lidem, kteří zahynuli v Osvětimi. Nástroje, které patřily Židům a na které se hrálo během druhé světové války. Lidé nepřežili, ale nástroje ano. Pomáhá nám to teď vyprávět příběhy. Mimochodem, moc mě oslovila hudba Gideona Kleina, Hanse Krásy a dalších terezínských autorů… Jde o příklady toho, že hudba má sílu pomáhat přežít, že je věcí přesahující náš tělesný život. To si myslím, že je jedna z nejdůležitějších věcí na hudbě. Můžeme zemřít, můžeme být zabiti, ale hudba, kterou milujeme, kterou hrajeme, hudba, kterou se snažíme spojit s ostatními, zůstává. A to je její síla!

Pomáháte Ukrajincům?

Od prvního okamžiku jsme se snažili přemýšlet o tom, jak pomáhat, přemýšleli jsme o našich příbuzných a přátelích… Dirigoval jsem v Koblenci charitativní koncert mého někdejšího orchestru, Státního orchestru Rheinische Philharmonie. Zněla hudba od Valentyna Silvestrova, od Vajnberga, Šostakoviče, Bacha a Mozarta… a získali jsme víc než sto tisíc eur. Všechno šlo na podporu ukrajinských uprchlíků, rodin, které uprchly do Německa. Totéž bylo na začátku i v Bratislavě. Kolegové a přátelé nám tam pomohli, jak už jsem říkal… Takže jsme uvažovali, jak pomoci podobným lidem, kteří se dostali na Slovensko a do dalších zemí. První důležité je, ukázat solidaritu, ukázat, že víme, co je dobro – a co zlo. Zorganizovali jsme koncert pro uprchlíky. Víkendový, byl určený dětem… Jako pomoc těm, kdo studovali hudbu a museli toho teď nechat, když jsou v cizině. Pomáhat jim, aby mohli pokračovat… S podobnými cíli jel nedávno po Evropě orchestr z Malty, hráli i v Bratislavě, takže jsme věnovali desítky vstupenek ukrajinským rodinám, aby mohly přijít a poslouchat hudbu. Na programu byl Mendelssohn, Chačaturjan… Já sám pokračuji ve finanční pomoci, jak jsem schopen… A stejně tak důležité je informovat a vyjadřovat stanoviska k tomu, co se děje. Takže buďte ujištěn, že se každý den zabývám tou příšernou tragédií, kterou sledujeme.

Můžete teď jet a jel byste do Ruska?

Doufám, že každý z nás a celé světové společenství, nejenom politici, ale i jednotlivci, včetně umělců… že všichni budeme stát ruku v ruce a budeme volat po demokracii o lidských právech svobodě. Nedaří se mi najít slova, která by popsala to, co Rusko dělá na Ukrajině. Jde o mou osobní tragédii, když musím deklarovat, že s tou zemí, odkud pocházím, nemám a nechci mít nic společného. O to bolestnější je, že moji rodiče ještě stále žijí a bydlí v Sankt-Petěrburgu. Ale já teď do Ruska jet nemohu. Byl bych uvězněn, protože moje postoje jsou známé, jasné a veřejné.

———-

Výběr z tohoto rozhovoru najdete také v Novinách Smetanovy Litomyšle.

Foto: Dariusz Kulesza, Winnipeg Symphony Orchestra, Lyndsey Wallis, archiv Slovenské filharmonie, Fb / Andreas Ottensamer