neděle, 17 duben 2022 16:40

Magdalena Živná: Těšínské Ullmannovské slavnosti jsou od začátku mezinárodním festivalem

Autor:

„Jde o festival věnovaný Viktoru Ullmannovi a všem dalším nacismem i jinými represivními režimy pronásledovaným skladatelům.“

„Pracuji teď na překladu zatím jediné existující monografie, jejímž autorem je německý muzikolog Ingo Schultz, který se Ullmannovi intenzivně věnuje od poloviny devadesátých let.“

„Ullmann neuměl česky, ale stýkal se s řadou českých umělců, zejména s Aloisem Hábou, se kterým měl poměrně úzký vztah.“

 

1114

 

V Českém Těšíně a Cieszyně, v česko-polském dvojměstí na řece Olši na Karvinsku, se od 21. do 24. dubna už potřetí uskuteční hudební festival Ullmannovské slavnosti. Vznikl k poctě tamního rodáka, významného rakousko-česko-židovského skladatele Viktora Ullmanna, kapelníka a sbormistra Nového německého divadla v Praze, jehož život se ve věku 46 let, po dvouletém pobytu v terezínském ghettu, uzavřel v říjnu 1944 v Osvětimi. Umělecká ředitelka festivalu Magdalena Živná, muzikoložka a překladatelka, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje letošní program i širší kontext festivalu, založeného v roce 2018.

Z jaké iniciativy vlastně tato hudební akce vznikla?

Iniciátorkou vzniku festivalu byla Městská knihovna v Českém Těšíně a její ředitelka Jana Galášová. V roce 2018 uplynulo, hned prvního ledna, sto dvacet let od narození Viktora Ullmanna. Obě části města, česká a polská, od vstupu do Evropské unie úspěšně překonaly existenci státní hranice a předchozí izolaci. Mimo jiné si obě části města společně připomínají slavné rodáky. V tomto ohledu jim neunikl ani Viktor Ullmann.

Začali jste koncertem?

Ano, Jana Galášová mě požádala o koncert k jeho výročí (protože jako manažerka zároveň zastupuji sopranistku Irenu Troupovou a klavíristu Jana Duška s jejich ullmannovským programem). Nakonec jsme se dohodli, že nepůjde o ojedinělý koncert, ale že ho takříkajíc obalíme a zorganizujeme festival. Alespoň minifestival. Ten nakonec tvořila textově-obrazová životopisná výstava, kterou jsem vytvořila a která byla instalována v kulturním centru Café Avion, které spravuje Městská knihovna. Je to replika předválečné stavby a v Těšíně je legendární. Při zahájení výstavy jsme měli mimo jiné besedu s jedním polským básníkem, koncert se pak konal v českotěšínské synagoze. Třetí den potom jedna polská historička uspořádala komentovanou prohlídku po stopách skladatele v dnešním Cieszyně. Právě tam, tedy na dnešní polské straně města, je původní staré městské centrum, kde se Ullmann narodil a také do svých devíti let pohyboval a žil s rodiči na různých adresách.

 

111

 

Zachoval se jeho rodný dům?

Je zachován, zůstaly i další domy, kde bydlel, a obě školy, kam chodil.

Patří tedy Ullmann zcela do Polska?

Z hlediska dnešního právního stavu ano – přesněji řečeno jeho dětství sem patří - ale v době jeho narození za Rakouska-Uherska šlo o jedno město, zvané Těšín neboli Teschen.

Počítají ho místní mezi nejvýznamnější rodáky? Koho dalšího lze ještě zmínit?

Poláci lpějí zejména na Maxu Rostalovi, v meziválečném období významném evropském houslovém virtuosovi, ale o Ullmannovi také dobře vědí. Na české straně je slavných rodáků víc, například režisér František Vláčil, spisovatel Ludvík Aškenazy nebo herec Jaromír Hanzlík.

 

114

 

Viktor Ullmann se stal pro vás osobně významnějším pravé díky festivalu, nebo už předtím?

Jméno Viktora Ullmanna znám už od osmdesátých let, kdy jsem poprvé narazila na fenomén hudebního života v Terezíně, ale blíže jsem se tomu tehdy nevěnovala. Až v roce 2015, v rámci spolupráce s Archivem hlavního města Prahy, který tehdy sídlil v Clam-Gallasově paláci a s kterým jsem zorganizovala několik česko-německých a česko-rakouských kulturně-historických výstav. Tou poslední byla výstava s názvem Viktor Ullmann. Svědek a oběť apokalypsy. 1914 – 1944. Koncepci a text vytvořil rakouský režisér Herbert Gantschacher. Léta se známe, on mi tu výstavu nabídl a já ji jako kurátorka doplnila a zrealizovala, včetně obsáhlého katalogu. Od té doby se Viktor Ullmann stal mým hlavním odborným tématem. Tehdy jsem se také seznámila s Irenou Troupovou a Janem Duškem a jejich tehdejším novým CD s kompletní nahrávkou Ullmannových písní pro soprán a klavír.

Takže se intenzivně tímto skladatelem zabýváte už sedmým rokem?

Ano. Kromě přípravy festivalu teď pracuji také na překladu monografie, jejímž autorem je německý muzikolog Ingo Schultz, který se Ullmannovi intenzivně věnuje od poloviny devadesátých let. Kniha je z roku 2008 a je souborná a zevrubná. V češtině sice existuje, zejména zásluhou Vlasty Reittererové, řada článků a studií, ale souborná monografie dosud ne… Měla by vyjít ještě letos v Nakladatelství AMU.

I z toho, že autorem knihy je Němec, je zřejmé, že Viktor Ullmann nepatří jen Českému Těšínu a Cziesynu, ale – jak víme – také Vídni a Německu.

Ale zároveň i Praze. Ano, je to tak. Já jsem těšínskou výstavu v roce 2018 nazvala Neklidný Středoevropan Viktor Ullmann, protože on opravdu až do své tragické smrti doslova pendloval po střední Evropě… Nejdelší úsek života ale strávil v Praze. V Těšíně žil do devíti let, pak se s maminkou přestěhoval do Vídně, ale už v roce 1919, ve svých jedenadvaceti letech, se osamostatnil a přestěhoval se do Prahy. Rok nato získal už angažmá v Novém německém divadle, dnešní Státní opeře. Skončilo v roce 1927, kdy odtamtud odešel dlouholetý šéfdirigent a Ullmannův guru Alexander von Zemlinsky. Potom to Ullmann zkoušel šest let všelijak, včetně vedení antroposofického knihkupectví ve Stuttgartu, kde ale hospodářsky bohužel těžce nepochodil, takže se i se svou manželkou vrátil v roce 1933 do Prahy a od té doby až do transportu do Terezína v září 1942, tedy před osmdesáti lety, žil v Praze. Neuměl česky, ale stýkal se s řadou českých umělců, zejména s Aloisem Hábou, se kterým měl poměrně úzký vztah.

 

113

 

Pokud se týká letošního festivalu, jak je to se sopranistkou Shirou Karmon a pianistkou Marií Garzon, interpretkami prvního koncertu?

Úvodní koncert se letos odehraje na polské straně. Mají tam na náměstí krásný Dom Narodowy, tedy Národní dům, s pěkným sálem. Na tomto programu se podílí Rakouské kulturní fórum z Varšavy spolu s Polsko-rakouskou společností v Cieszyně, zatímco na našem českém programu už od samého začátku participuje Rakouské kulturní fórum v Praze. Zpěvačka je z Izraele a klavíristka původně ze Španělska, ale obě nakonec v rámci své hudební kariéry zakotvily v Rakousku. Sopranistka tam žije, klavíristka sice žije v Londýně, ale v Rakousku studovala a vrací se tam. Úvodní koncert je tedy spíše rakousko-polský projekt. Ale to je právě ta zmiňovaná mezinárodnost a globální rozměr zájmu o Viktora Ullmanna.

V programu figuruje také soubor Arbos z rakouského Klagenfurtu s Ullmannovou operou Císař Atlantidy aneb Odepření smrti.

Arbos, společnost pro hudbu a divadlo, je vlastním souborem zmíněného režiséra Herberta Gantschachera. Byl to on, kdo u nás poprvé představil operu Císař Atlantidy. Památná inscenace se hrála v roce 1993 v Praze na Vítkově a získala tehdy ocenění v anketě Divadelních novin. Za dva roky pak operu jako první divadelní soubor na světě sehrál Arbos i v Terezíně, kde to byla premiéra, protože tam, přestože v roce 1944 probíhaly zkoušky, se dílo během trvání ghetta nikdy neuvedlo. Gantschacher je neklidný duch, a tak se v roce 2014 rozhodl zkusit něco jiného: vytvořil loutkovou verzi této opery. A právě s tou teď přijedou.

Dala se u nás už někdy vidět?

Jen na zmíněné výstavě v Clam-Gallasově paláci v rámci doprovodného programu, kde ji ale tehdy shlédlo všehovšudy pár lidí. Na opravdu veřejné bázi a v rámci festivalu se letos u nás bude uvádět skutečně poprvé. Hrají v ní loutky a naživo také dva loutkoherci, hudbu tvoří živá nahrávka z provedení v Terezíně. Představení se koná na české straně města, na Malé scéně Těšínského divadla.

 

112

 

Na programu festivalu je také recitál klavíristy Jana Duška, a to v synagoze Schomre Schabos v Českém Těšíně. V jakém stavu je synagoga?

Už dávno neslouží liturgickým účelům a je městem pronajatá spolku s názvem Polský kulturně-osvětový svaz v České republice. Synagoga měla vlastně za německé okupace štěstí, protože stojí ve frontě domů a vypadá tedy jako běžný dům v ulici. Prý právě z toho důvodu ji nacisté po obsazení města nezničili, protože měli obavu, aby se ničivý oheň nepřenesl na okolní budovy. Paradoxně se tedy dochovala. Je velmi vhodným, středně velkým koncertním sálkem, ke kulturním akcím se běžně využívá. Na polské straně, v Cieszyně, je vedle Domu Narodoweho také nádherné Městské divadlo, které postavili vídeňští architekti Fellner a Helmer – staří dobří známí, kteří jsou také autory budov Státní opery v Praze, Mahenova divadla v Brně nebo divadel v Liberci či Karlových Varech i divadel v Bratislavě, Štýrském Hradci, Záhřebu a dalších městech. Původně jsem chtěla, aby v Cieszyně v tomto divadle v rámci festivalu uvedlo Národní divadlo moravskoslezské Krásovy Zásnuby ve snu, které má teď nově na repertoáru, ale nakonec na představení pojedeme do Ostravy – zjistilo se, že by uvedení v Těšíně z prostorových důvodů nebylo možné.

Letos jde o třetí ročník festivalu?

Ano. V roce 2018 jsme začínali ve skromném rozsahu, ale ročník to byl první, ne nultý…

 

115

 

Založili jste tradici jako bienále. Pandemie uspořádání druhého ročníku v roce 2020 nepřekazila?

V roce 2020 se nám podařilo festival zrealizovat v plném rozsahu, jen jsme ho přeložili z jarního na podzimní termín. Konal se koncem září. Jarní termín ale do budoucna chceme zachovat.

Takže další ročník Ullmannovských slavností bude za dva roky?

Budeme-li všichni zdrávi, tak ano. Zároveň, díky tomu, že Ullmann tak dlouhou dobu žil v Praze, bych ráda rozvinula nějaké aktivity i zde. Zatím jsou to ale jenom plány…

Je ullmannovské téma nosné? Dává smysl pokračovat ve festivalu a v dalších projektech?

Samozřejmě je ulmannovské téma nosné. Už jen proto, že tento skladatel je dnes počítán mezi nejvýznamnější hudební tvůrce první poloviny dvacátého století. A navíc: i když má festival v názvu Ullmannovo jméno, tak je pochopitelné, že se nesoustřeďujeme jen na něj. Festival Dvořákova Praha také nehraje jen Dvořáka… Chápeme to tak, že „pod hlavičkou“ Viktora Ullmanna připomínáme i další, nacismem i jinými represivními režimy pronásledované skladatele. A díla Viktora Ullmanna i jeho současníků chceme uvádět také v kontextu celé hudební kultury dvacátých a třicátých let v Československu, protože i Ullmann byl její součástí. Tedy v kontextu, v němž se v meziválečném období v tuzemsku i v dalších zemích střední Evropy pohyboval a který ho ovlivňoval. Nejde jen o takzvané terezínské autory. To označení je navíc trochu zavádějící, protože u umělců, kteří prošli terezínským ghettem, je tak trochu redukuje na tragický závěr jejich života, ale nezahrnuje všechno to, co bylo předtím, co vytvořili během svého předchozího života. … Proto letos zazní třeba i hudba Rudolfa Karla, jednoho z nejvýznamnějších skladatelů meziválečného Československa, kterého ale dnes i u nás znají jen hudební odborníci. Společně si tedy na letošním festivalu opět připomeneme celé mimořádné hudební dědictví Ullmannových vrstevníků, židovských i nežidovských skladatelů první poloviny dvacátého století, kteří se kvůli svému etnickému původu nebo politickým postojům stali oběťmi nacistického režimu. A kteří, protože většinou zahynuli na vrcholu svých tvůrčích sil, by byli jinak mohli světu hudby – a tím i nám všem – přinést ještě mnoho mimořádných uměleckých hodnot.     

 

2000

 

Foto: ilustrační - http://www.viktor-ullmann-festival.cz/www.ullmann-lieder.com, Wikipedia

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.