„Jsem šťastný, že jsem založil orchestr, ve kterém působí osobnosti, na něž se mohu ve všech ohledech spolehnout.“

„I výkonní umělci dokázali na situaci včas, adekvátně a zejména lidsky zareagovat.“

„Že Pardubické hudební jaro všechny těžkosti přežilo a vstupuje do svého 44. ročníku, byť v zeštíhlené podobě, je pozitivní zprávou.“

S Josefem Krečmerem, prezidentem Pardubického hudebního jara, jsme se měli sejít koncem února, měsíc před zahájením letošního ročníku festivalu. Když jsem ho v těch dnech kontaktoval, ozvalo se z mobilu: „Teď nemůžu, jedu na Ukrajinu.“ Dramatické události následující bezprostředně po vpádu ruského agresora do sousední země přiměly mnoho našich lidí k rychlé reakci. Josef Krečmer a jeho kolegové a přátelé z jím vedeného pardubického orchestru Barocco sempre giovane patřili k těm, kteří na nic nečekali. Naplnili potřebným materiálem čtyři dodávky a vyrazili na východ. Na vlastní pěst a vlastně ještě předtím, než v kraji začala mohutná organizovaná pomoc Ukrajině. „Jsem šťastný, že jsem založil orchestr, ve kterém působí osobnosti, na něž se mohu ve všech ohledech spolehnout. Nejen pokud jde o vlastní činnost tělesa, ale hlavně lidsky. Způsob, jakým se zachovali tváří v tvář událostem na Ukrajině, mě naplňuje hrdostí a dojetím,“ řekl mi Josef Krečmer po svém návratu.

Jak vlastně myšlenka konkrétně pomoci vznikla?

Zcela spontánně a rychlá byla i její realizace. Zjistili jsme si, co lidé v napadené zemi nejvíce potřebují. Něco jsme sami nakoupili, další věci se přibalily v tehdy vznikajících sběrných centrech humanitární pomoci. Výhodou bylo, že někteří z členů orchestru či jejich rodinní příslušníci vlastní dodávkové automobily. Dali jsme dohromady celkem tři a čtvrtou jsme si vypůjčili. Vyrazili jsme do Vyšného Nemeckého na východním Slovensku, ale nakonec jsme dojeli až do ukrajinského Užhorodu. A tam se nám podařilo přeložit všechen materiál do kamionu, který mířil přímo do Kyjeva. Byla to vlastně blesková akce.

Zpátky jste jeli sami?

Samozřejmě že ne. Do České republiky jsme z Ukrajiny odvezli čtrnáct osob. Šlo o matky s dětmi, bezprostředně zasažené válkou. Nechci zde líčit jejich osudy, věřte, že byly velmi pohnuté. Zvláště u těch, jež uprchly z oblasti Charkova a přišly o úplně všechno, včetně střechy nad hlavou.

Věděli jste, kam uprchlíky nasměrovat?

V těch dnech již začal fungovat v České republice systém pomoci, takže ano. Ale myslím, že se musím zmínit o několika našich muzikantech, kteří, ač sami o publicitu v tomto směru nestojí, pomohli tak, že nemám slov, abych to dostatečně ocenil.

Koho máte na mysli?

Jiří Kabát, přední český violista, který byl před časem členem Pavel Hass Quartetu a působí jako skladatel, hudební organizátor a ředitel jedné z pardubických základních uměleckých škol, vychovává s manželkou v Heřmanově Městci pět vlastních potomků. A teď si vzal do svého domku dvě ukrajinské maminky s dětmi. Co k tomu mohu dodat? Nebo violoncellista Jan Zemen, jenž učinil totéž. Zmínit musím i houslistu Víta Chudého a violistu Jakuba Čepického a jeho manželku Markétu, houslistku, kteří významně pomohli, stejně jako mnozí další. A nesmím zapomenout na rodiny studentů pardubické konzervatoře, které nám umožnily naplnit dodávky potřebným materiálem.

A to se říká, že hudebníci jsou většinou zahleděni do sebe, nebo že žijí ve svém vlastním světě…

Tady máte důkaz, jak nesmyslná jsou různá tvrzení. Pro mě jde o jednoznačný důkaz toho, že i výkonní umělci dokázali na situaci včas, adekvátně a zejména lidsky zareagovat. Že pomoci neznamená jen uspořádat benefiční koncert, i když proti takovým formám samozřejmě nic nenamítám. Osobně jsem velmi rád, že mám kolem sebe lidi tak nesobecké a přátelské, lidi, kteří jsou ochotni slevit i ze svého komfortu a učinit krok, jenž může potřebným pomoci tak výrazným způsobem. Ale jak jsem již řekl, třeba ti, jež jsem jmenoval, se na mě budou zlobit, že vám tady o nich vůbec jakkoli vyprávím.

Za normálních okolností byste v této chvíli jistě naplno žil přípravou Pardubického hudebního jara.

Jenže normální okolnosti tady naposledy byly před třemi roky. Poslední „normální“ ročník festivalu se konal v roce 2019 a ten následující již poznamenal covid. Loni tomu nebylo jinak a pak se stalo navíc ještě něco jiného.

Změnil se organizátor festivalu, že? Ale vy jste se stal prezidentem, ne?

Víte, název té funkce mně sám o sobě nepřijde příliš lichotivý. Víme, jaké věci nám mohou přijít na mysl v souvislosti s jedním skutečným českým prezidentem. Ten výraz jako by se velmi nešťastně zprofanoval. Ale budiž. Podstatné však je, že organizaci festivalu svěřilo Město Pardubice, které je vlastníkem ochranné známky Pardubické hudební jaro, do rukou jiného subjektu. Tím je po deseti letech opět Komorní filharmonie Pardubice.

Očekával jste to?

Ono se k tomu schylovalo již nějaký čas a možná jsem nemusel některé věci prosazovat tak tvrdohlavě. Ale nechci v žádném případě působit jako zahořklý člověk, jenž má jako jediný patent na správné rozhodnutí. Město se zkrátka nějak rozhodlo a mně nezbylo než to respektovat. Otázku, zda se to má člověk dozvědět na schodech radnice od nižšího úředníka magistrátu, raději už řešit nebudu. Naštěstí totiž, když se ohlédnu, mohu být spokojený s tím, co jsme de facto na kolenou, ve srovnání s jinými festivaly plnými profesionálních organizátorů, dokázali a kam se nám Pardubické hudební jaro od roku 2013, kdy jsme festival převzali, podařilo posunout. Na druhou stranu mi může být tak trochu líto, že z pětadvaceti akcí je letos dvanáct, že festival poněkud ztratil na své velkoleposti a dosahu, důležité ale je, že jsme se nakonec dohodli na spolupráci. Koneckonců letošní ročník již pod hlavičkou Komorní filharmonie přímo využívá několik programů připravených ještě pod mým přímým vedením.

Takže žádné vzájemné naschvály?

Ale vůbec ne, vždyť se tady ve městě všichni známe a potřebujeme. A nejdůležitější je návštěvník. Především ten musí být spokojen. Už jsem to řekl a napsal vícekrát, teď se tedy budu opakovat i pro vás. Uplynulé dva roky s pandemií v zádech byly pro pořadatele hudebních festivalů něco jako zlý sen. Potýkali se s neúčastí zahraničních umělců, s omezenou kapacitou sálů, neustále hledali náhradní termíny, museli se naučit využívat formu online koncertů bez publika a tak dále. Zároveň si však všichni uvědomili, jak zranitelné a nepostradatelné je pro většinu lidí živé umění. Nebylo to vůbec jednoduché období. To, že Pardubické hudební jaro všechny těžkosti přežilo a vstupuje do svého 44. ročníku, byť v zeštíhlené podobě, je však pozitivní zprávou. Rád budu staronovému pořadateli i nadále pomáhat, bude-li mít o mé zkušenosti zájem, a věřte, že v daleko větším osobním klidu než v hektických letech, kdy se člověk často musel spolehnout jen sám na sebe.

Kulturu jako takovou, hudbu nevyjímaje, teď asi z mnoha důvodů, zejména kvůli vývoji ekonomiky, nečekají lehké časy. Myslíte si to také?

Již delší čas se žehrá, že na kulturu je a bude málo peněz. Ale je tomu tak doopravdy? Nejsem o tom přesvědčen tak skálopevně. Musely by se ovšem přestat vymýšlet všelijaké zbytečné strategie, malovat grafy a vzdušné zámky. Je nutné začít uvažovat o konkrétních programech a pořadech, které dělají živí lidé pro jiné živé lidi. Přestat používat to úděsné slovo „projekt“. Zbavit se neochoty vyslechnout zkušené pořadatele s řadou cenných zkušeností – pozitivních i negativních. To jsou věci, které jsem třeba u nás v Pardubicích vždycky otevřeně kritizoval. Kolik jen bylo těch zbytečných seminářů, které jsem absolvoval. Kolik to všechno muselo stát – a byly to prostředky vyhozené oknem. I kulturní manažer na radnici si přece musí sednout a jednoduše spočítat, na co bychom mohli mít, na co máme a na co ne. A co nese konkrétní výsledek. Co je o penězích a co nikoli. Mnohdy se vymýšlejí úplné zbytečnosti. Úředníci to pak zabalí do moderních forem prezentace a rada těch údajně nejmoudřejších, co rozhodují o finančních tocích, ale praxi jsou vzdáleni, se nakonec nějak usnese a výsledek je nemastný neslaný. Často mají první i poslední slovo lidé, které na koncertě nikdy nepotkáte. A je tomu tak všude. Peníze na kulturu podle mě jsou, jde jen o to je využívat efektivně.

Vidíte na základě tohoto pohledu optimisticky i budoucnost souboru Barocco sempre giovane?

Samozřejmě, že orchestr utrpěl vinou covidu řadu ztrát, které jeho fungování a budoucnost ovlivní. Přišli jsme o zájezdy do Itálie, Německa, Španělska, Polska i na Slovensko. Řada hráčů se ocitla v nelehké životní situaci a mnozí si museli hledat nové zaměstnání. Přesto jsme to nevzdali a jedeme dál. Pokračujeme v abonentních cyklech pro posluchače v Pardubicích a nadále hodláme zvát přední sólisty, kteří obohacují náš orchestr i dojem publika. Na letošní rok již máme nasmlouvána vystoupení na Smetanově Litomyšli, Janáčkově máji, Svatováclavských slavnostech, na festivalu v Českém Krumlově… Zahraničí bude stále ještě oříšek, ale postupně se i tam zkusíme vrátit. Covid a válka na Ukrajině byly a jsou i pro interpretační umění tragickými výzvami. Zkusíme nedopustit, aby múzy mlčely.

Foto: Daniel Havel, archiv J. Krečmera, archiv PHJ