„Když mne oslovil Václav Hudeček s pozváním na tento koncert, moc mne to potěšilo.“

„V úterý 29. března máme tiskovou konferenci, kde oznámíme kompletní program.“

„Cvičím, každé ráno sedám kolem 7.00 ke klavíru a ty ‚své tři až čtyři‘ hodiny dám. Pak řeším ‚úřad‘.“

Svátky hudby mají v pražském koncertním životě jedno specifikum. Každý koncert je tematicky zaměřený. Ústřední postavou je samozřejmě vždy Václav Hudeček a spolu s ním vystupují umělci, kteří odpovídají vybranému tématu. V úterý 22. 3. v sále Pražské konzervatoře, kdy se mimochodem bude hrát ve prospěch ukrajinských uprchlíků, to bude trochu jinak. Václav Hudeček sice koncert zahájí, ale hlavní postavou večera bude klavírista Jan Simon. Využili jsme této příležitosti, abychom si s Janem Simonem popovídali, a to nejen o Svátcích hudby, ale mimo jiné také o festivalu Dvořákova Praha.

Jste tváří úterního koncertu Svátků hudby, na kterém jste se podílel i dramaturgicky. Na co se máme při koncertu s názvem Hudba je radost těšit?

Když mne oslovil Václav Hudeček s pozváním na tento koncert, moc mne to potěšilo. S Václavem nás pojí letité přátelství, které je vedle četných uměleckých spoluprací navíc umocněno osobnostní jeho paní, Evičky Hudečkové. Moje maminka jako televizní režisérka s paní Evou mnohokrát spolupracovala ještě v dobách, kdy se Eva věnovala herectví. A další, co nás s Václavem pojí, je společné úsilí o podporu nastupující interpretační generace. Každý to děláme po svém, ale důležitá je společná vize.

Samozřejmě, Václav Hudeček je ústřední postavou celého festivalového cyklu Svátky hudby, a tak společně na zahájení koncertu provedeme Beethovenovu Sonátu pro klavír a housle (takto je to od Beethovena označováno) F dur se vžitým názvem „Jarní“. Pak se na pár okamžiků vrátím k autorovi, na němž jsem pianisticky vyrůstal, tedy Fryderyku Chopinovi, abych provedl jeho Nocturno c moll op. 48, č. 1 a Scherzo h moll op. 20. A po přestávce spojím své síly s jedním z nejperspektivnějších smyčcových ensemblů české současnosti, Kukal Quartet, abychom, možná z mého pohledu tak trochu symbolicky, provedli Dvořákův klavírní kvintet A dur op. 81.

Svátky hudby se vyznačují nápaditou dramaturgií i zajímavými hosty. Jak jste se podílel na přípravě tohoto koncertu?

Dramaturgie Svátků hudby je pevně v rukou Václava Hudečka a jeho nejbližšího spolupracovníka Radka Hraběte, který je mimochodem mým bývalým spolužákem na Pražské konzervatoři, kde studoval hru na hoboj. Společně jsme chtěli uchovat koncept festivalových koncertů, v němž významnou roli hraje právě účast mladých interpretů. To já sám už rozhodně nejsem, a proto nápad propojit téma, kterému se věnuji již od roku 2018, tedy podpora tvůrčího odkazu Antonína Dvořáka formou vedení festivalu Dvořákova Praha a vytváření jeho dramaturgie, vyústila v nápad přizvat právě Kukal Quartet ke spolupráci k dalšímu naplnění střípku Dvořákovské mise. Navíc je to jeden z nejkrásnějších klavírních kvintetů, které byly kdy zkomponovány. A zahrát si s Václavem je vždy obrovská radost, která se neodehrává jen na poli hudebním, ale je to lidsky strašně příjemné. A Chopin? To je srdcová záležitost a jistým způsobem vzpomínka na čas, kdy jsem se věnoval výhradně koncertům a cvičení na ně. Ale to je už hodně dlouhá doba, přesahující dvě dekády.

Když jste odcházel z manažerského postu SOČR, říkal jste, že se chcete věnovat především sólové činnosti. Rok se s rokem sešel a nastoupil jste jako výkonný ředitel Intergramu, abyste od roku 2019 pracoval jako intendant Akademie klasické hudby a ředitel Dvořákovy Prahy. Co vás vedlo k tomu, že jste znovu v rozhodovacích pozicích?

V rozhlase jsem strávil se SOČR celých čtrnáct let. V době, kdy jsem řady rozhlasových zaměstnanců opouštěl, jsem byl skutečně rozhodnutý vrátit se na 100 % ke koncertní činnosti. Jenže člověk míní, život mění. Ani ne po třech měsících mne oslovil profesor Jiří Hlaváč, který v té době byl ve Správní radě Intergramu, že se hledá nový ředitel a že je historická šance, aby v čele této organizace založené a financované výkonnými umělci a výrobci zvukových a zvukově obrazových záznamů (nikoliv tedy ze státního rozpočtu, jak se mnozí mylně domnívají) stanul zástupce interpretační obce. Na popud profesora Hlaváče jsem se tedy přihlásil do výběrového řízení, kde mými protikandidáty byli lidé s manažerským nebo právnickým vzděláním. Ten jsem nakonec vyhrál a funkce jsem se od ledna 2016 ujal. Samozřejmě, tato pozice vyžaduje znalost autorského zákona, ekonomické a právní vědomí i jistou míru „diplomatických“ schopností. Jedná se totiž o činnost, kde na straně jedné hájíte oprávněné majetkové zájmy výkonných umělců a producentů v audio a audiovizuálním průmyslu za užití jejich nepopiratelných a v evropském právním kontextu konfirmovaných práv, na straně druhé dojednáváte smluvní vztahy založené na finančním plnění ze strany uživatelů těchto práv, kteří je často nazírají jako nadbytečné, přehnané a zbytečně zatěžující provozní náklady podnikání. A protože zákony jsou věc jedna, jejich výklady věc druhá, pohyb v těchto vodách je nesmírně složitý a pochopení a správné uchopení této problematiky je velmi náročné. Nicméně s uměním má tato pozice jedinou společnou věc, a to je smlouva o zastupování výkonných umělců ve věci jejich majetkových práv souvisejících s právem autorským. Jinak nic. A to z dlouhodobého hlediska vedle dalších specifik, jakou je třeba tvorba informačních systémů propojených i s mezinárodními databázemi, nepřinášelo naplnění mých stále přetrvávajících potřeb intenzivního kontaktu s uměním, ať už v roli interpreta, nebo hudebního manažera. Takže když přišla nabídka z Akademie klasické hudby a z vedení zakladatele a největšího mecenáše tohoto festivalu Karel Komárek Family Foundation vytvářet edukační projekty pro mladé hudebníky v rámci aktivit této instituce, která pořádá MHF Dvořákova Praha, rozhodování nebylo z mé strany příliš složité. A že se celá záležitost tehdy, a to mluvíme o druhé polovině roku 2018, posunula až k zadání řešit dramaturgie Dvořákovy Prahy a po dvou letech přetavila v pozici festivalového ředitele, je záležitostí následného vývoje.

Sotva jste začal připravovat koncepci, přišel covid, který vše změnil. Jak moc vás to zasáhlo umělecky i osobně? Jak to zasáhlo Dvořákovu Prahu?

Samotné převzetí dramaturgie festivalu je obrovský úkol. Propojení Českého rozhlasu a Akademie klasické hudby, respektive Dvořákovy Prahy při pořádání soutěže Concertino Praga, společný projekt Orchestrální akademie při Letní hudební akademii v Kroměříži s Tomášem Netopilem a vize dalších vzdělávacích projektů významně ovlivnily denní náplň mé činnosti. A to i ve vztahu ke koncertní činnosti. A nutno podotknout, že i bez covidu. Covid samotný pak znamenal, že v den, kdy jsme měli oznámit program ročníku 2020, jsme dopoledne rušili přednostní představení programu pro naše mecenáše a partnery, a to týden před oficiálním zveřejněním programu na tiskovou konferenci. Tušili jsme, že se nebude jednat o lokální několikatýdenní záležitost, a tak jsme de facto okamžitě začali jednat se zahraničními umělci a jejich agenturami o zrušení jejich participace na festivalu 2020 s tím, že se jedná o úplné zrušení se snahou jejich angažmá obnovit, až se život vrátí k normálu. V jedné věci jsem měl ale jasno. Program festivalu je primárně o Dvořákově díle a má jasnou koncepci. A tu jsem chtěl zachovat. Podařilo se nám dojednat se špičkovými českými interprety takřka 100% zachování festivalové dramaturgie a pak už zbývalo jen doufat, že se lidé budou moci v září na koncertech scházet, byť třeba v omezeném počtu a za přísných hygienických opatření. Měli jsme obrovské štěstí, termín festivalu se vešel do cca třítýdenního období jistého rozvolnění, kdy bylo možné v 50% obsazenosti realizovat koncerty, pak přišlo „sektorové uspořádání“ sálů, a tak některé koncerty, včetně závěrečného, měly naplněné Rudolfinum. Nevyhnuli jsme se některým dopadům na dramaturgii kvůli onemocnění covidem na straně interpretů, ale byly to vlastně jen dva koncerty, kterých se to týkalo. Obecně vzato, byl to rok průběžné improvizace, neustálé připravenosti reagovat, ale také obrovského entuziasmu jak na straně nás jako pořadatelů, tak i návštěvníků koncertu, kteří dávali najevo své odhodlání s covidem bojovat i přes některá velmi sporná úřední opatření. Asi bych řekl, že společnost ještě nebyla tak unavená z nemoci samotné i z nejistot, které přinášela mnohá ne vždy pochopitelná opatření.

Letošní ročník snad konečně proběhne tak, jak je dramaturgicky připravený. Vím, že chcete oznámit program na konci března, nemůžete nám přece jenom prozradit některé významné umělce či koncerty tohoto ročníku?

Pane redaktore, 29. března máme tiskovou konferenci, kde kompletní program oznámíme. Již vánoční předprodej leccos naznačil, účast Mnichovské filharmonie s Trulsem Mørkem na koncertě 9. 9. 2022 možná dává něco tušit i o zahájení festivalu, že projekt České filharmonie s koncertním provedením Rusalky je opravdu rozsáhlý, též o něčem vypovídá a informace o příklonu dramaturgie k Dvořákově komorní tvorbě propojená s informací, že Jerusalem Quartet bude mimo jiné hrát Dvořáka, má také svou výpovědní hodnotu. Nad tento rámec si dovolím před tiskovkou pouze říci, že po Siru Andrási Schiffovi a jeho působení na festivalu 2021 ani letošní program neopomine představit Praze jednu skutečnou interpretační legendu, že na festival přijede opět po loňském představení Vídeňských filharmoniků mimo jiné i další orchestr z první světové desítky (i když já na oficiální rankingy umělců a orchestrů sám moc nedám). Víc říci nemohu, o čem bych pak povídal na tiskové konferenci?

Kdo bude kurátorem komorní řady a jak se podílel na dramaturgii?

Opět leccos naznačil loňský ročník. Nicméně jméno opět sdělím až na tiskové konferenci. Jisté však je, že pokud se dříve o Komorní řadě říkalo, že je svým způsobem „festivalem uvnitř festivalu“, tak letos to bude platit dvojnásobně.

Jedním z pozvaných orchestrů jsou Mnichovští filharmonici, jejichž šéfdirigentem byl Valerij Gergijev, který byl od orchestru odvolán kvůli své podpoře ruského napadení Ukrajiny. Podařilo se najít ekvivalentní náhradu? Gergijev je přece jenom mezinárodní hvězda první velikosti, i když lidsky neakceptovatelný.

My jsme Valeriji Gergijevovi zrušili jeho angažmá týž den, kdy ruská armáda vstoupila na území Ukrajiny. Nečekali jsme, jak se vyjádří sám dirigent na výzvu mnichovského primátora jako zřizovatele orchestru. Společně s newyorskou Carnegie Hall jsme byli mezi prvními, kdo zareagoval tímto způsobem, a vývoj událostí nám dal za pravdu. Ne tím, že válka na Ukrajině je v plném proudu, ale tím, že Gergijev dodnes nezaujal žádné stanovisko ke konfliktu. A postupně se přidávali další pořadatelé, až to vyústilo ke zproštění Gergijeva z jeho pozice šéfdirigenta mnichovského orchestru. A budu teď velmi upřímný, co se týká náhrady. Jednání jsou s orchestrem intenzivní. Chceme totiž zachovat avizovaný program, a tak jsou teď na stole dvě alternativy, každá má své ale. Pevně však věřím, že do zveřejnění programu jméno znát budeme. A Mnichovští filharmonici nejsou orchestr, který akceptuje dirigenty, kteří nenáleží ke světové špičce. Je to závislé i na jednání s festivalem v Lucernu a dalších, aby se všichni pořadatelé na konkrétní náhradě shodli. Normálně se takové angažmá dohaduje dva až tři roky předem. Teď je na to několik málo týdnů.

Dvořákova Praha se stala spolupořadatelem Concertina Praga. S vaším příchodem došlo také k výrazné změně soutěžních podmínek. I když máme za sebou covidové roky, Concertino proběhlo. Jak se projevily nové podmínky na kvalitě soutěže i na výběru laureátů?

Správně je „spolupořadatelem Concertino Praga je společně s Českým rozhlasem Akademie klasické hudby, pořadatel Dvořákovy Prahy“. Laureáty posledních dvou ročníků lze označit za mimořádné. Vsevolod Zavidov od Concertina koncertuje s renomovanými orchestry, dostal se do hledáčku velkých britských uměleckých agentur a jistě se na Dvořákovu Prahu vrátí velmi brzy. V Praze již od Concertina díky SOČR vystoupil i s dalším laureátem, trumpetistou Rublevem. Houslista Daniel Matejča má před sebou skvělou budoucnost, od soutěže začal spolupracovat se Supraphonem a to jediné, co prozradím nad rámec avizovaného programu festivalu 2022, je, že se na něj můžeme těšit v Čajkovského houslovém koncertu i letos. Jan Schulmeister vyhrává klavírní soutěže po celé Evropě, koncertuje a chystá se i na zahraniční studia. Ryan Martin Bradshaw úspěšně pokračuje ve Vídni ve svých studiích a jeho aktuální nahrávka pořízená Českým rozhlasem nese parametry světového klavíristy. Ildikó Rozsonits též vyhrává prestižní mládežnické evropské soutěže a je na cestě zaujmout trvalé místo mezi těmi nejslibnějšími talenty své generace. A to se bavíme o mladých hudebnících, kterým je nyní patnáct až sedmnáct let. Určitě pomohl formát veřejného finále před festivalovým publikem a porotou, která je skutečně hvězdná. Pokud v ní zasednou osobnosti jako Walter Auer, Jakub Hrůša, François Leleux, Pavel Gililov, Ivo Kahánek, Alexei Ogrintchouk, Dmitry Sitkovetsky, Lukáš Vondráček, Daniel Ottensamer, Václav Hudeček a další, pak je to i projev prestiže takové soutěžní události. Co společně s českým rozhlasem aktuálně řešíme, je pozvednout zájem hráčů na dechové nástroje, protože souměřitelnost výkonů hráčů na klavír a smyčcové nástroje v patnácti letech je s dechaři téhož věku z důvodu fyziologického vývoje nutného pro hru na dechové nástroje složitá. A tak pro ročník 2023 navýšíme o rok věkovou hranici pro dechové nástroje.

Akademie klasické hudby chtěla kromě jiného pro laureáty Concertina vypisovat stipendia. Co je jejich účelem a kolik jich zatím bylo uděleno, komu a na co?

Tak se i děje a v současné době nejsou omezována jen na přímo deklarovanou výši stipendijních cen spojených s vyhlášením soutěže, ale jsou průběžně rozšiřována, navíc ve spolupráci s Karel Komárek Family Foundation jsou udělována i stipendia stojící mimo Concertino Praga. Mají jediný smysl – finančně podpořit mladé hudebníky při jejich dalším vzdělávání, ať už se jedná o účast na mistrovských kurzech, nákup či oprava hudebního nástroje, nákup notových materiálů. Určitě nejsou určena pro podporu samotné koncertní činnosti. Tam musí fungovat jiné nástroje, které jsou vlastní „tržnímu“ prostředí hudebního průmyslu, ať se nám takové označení líbí, či nikoliv. Uděleno jich bylo již více než deset, ale konkrétní výčet osob a účelu by vytvořil telefonní seznam, který asi není pro tento článek žádoucí.

S vaším nástupem jako intendanta Akademie klasické hudby úzce souvisí i vznik Mladé filharmonie Dvořákovy Prahy. Funguje toto těleso a podařilo se ho prosadit na národní i mezinárodní hudební scéně?

K finální podobě povede ještě dlouhá cesta. Projekt, který jsme nastartovali s Letní hudební akademií Kroměříž v roce 2020, hned na samém počátku „torpédoval“ covid, v loňském roce se opět i kvůli covidu podařilo etablovat pouze orchestr ve formátu komorního smyčcového souboru. A to nenaplnilo ten záměr, se kterým jsme do projektu vstupovali. Ve hře jsou i kapacity našeho partnera, protože logistické zajištění plnoformátového symfonického studentského orchestru je opravdu velmi náročné. Proto jsme od prvotní formy spolupráce s LHAK po vzájemné dohodě ustoupili a pro letošní rok nahradili způsobem důstojným, který se blíží realizaci z roku 2020. A v současné době navazujeme zásadní jednání s prestižní institucí tak, aby byla zajištěna reálná celoroční kontinuita a rozsah projektu. Tak, jak jsem to od samého počátku zamýšlel.

Když se tak dívám na obrovskou šíři aktivit, do které se rozkročila Akademie klasické hudby a Dvořákova Praha, napadá mě otázka, zda máte ještě vůbec čas cvičit a hlavně koncertovat?

Cvičím, každé ráno sedám kolem 7.00 ke klavíru a ty „své tři až čtyři“ hodiny dám. Pak řeším „úřad“ bez ohledu na hodiny a bez ohledu na to, zda se jedná o pracovní den či takzvaný víkend. Je pravda, že i při cvičení mám u klavíru otevřený notebook, abych v případě urgentních věcí dokázal reagovat. Samozřejmě to soustředění není vždy takové, jaké by mělo být. Ale hraní je pro mě psychohygienou, i když psychicky i fyzicky náročnou. Co je složité, je řešení takzvané pódiové praxe. Tedy pokud nestojíte na pódiu každý týden, vaše nervová soustava dostává při každém koncertě hodně zabrat bez ohledu na to, že se na koncert těšíte. A s přibývajícími roky se prohlubuje míra zodpovědnosti vůči autorovi, publiku, vašim blízkým, kteří vaše násobené konání akceptují na úkor společně stráveného času, a nebudu lhát, i zodpovědnost vůči sobě samotnému. Jistá míra „otrlosti“ vůči stresu vyplývajícího z koncertního napětí je násobně menší, pokud hrajete jednou dvakrát za pár měsíců, než když stojíte na pódiu každý týden.

Máte svého oblíbeného skladatele a zahrajete si doma někdy jen tak pro radost (jak říká název koncertu Svátků hudby)?

Tyto chvíle přijdou skoro každý den na závěr mé cvičné části. Prostě dohraji připravovaný repertoár a pak „hrábnu“ do něčeho, co jsem třeba dvacet let nehrál. Jen tak, zpaměti, bez not a zkouším, co na mém tkáňovém hard disku ulpělo. Někdy jsou to krásná zjištění, někdy nesou atributy katastrofy. Čím méně veřejného vystupování, tím více katastrofických zjištění, ale radost zůstává.

Jeden čas jste byl členem občanského sdružení Uměním ke svobodě. Vzpomenete si ještě na tu dobu před dvaadvaceti lety?

Na tu dobu mám jeden naprosto fyzický upomínkový důkaz, a to nahrávku všech Beethovenových klavírních koncertů s Jiřím Bělohlávkem a PKF – Prague Philharmonia, kterou jsme pořídili během sedmi měsíců. Jeden z nejkrásnějších splněných interpretačních snů. Takže zapomenout nelze.

Foto: Fb J. Simona, Fb MHF Dvořákova Praha, Daniela Simonová, Zdeněk Chrapek, Svátky Hudby