„Omikron kulminoval téměř souběžně s datem koncertu. Pro mne to znamenalo nejistotu, zdali do Ameriky neodcestuji jako kytarista a nevrátím se jako turista.“

„Smrtihlav si pro mě doslova došel! Psal jsem v té době úplně jinou věc – fragmenty na novou zamýšlenou operu na antický námět. V prosinci roku 2019 se mi to v hudbě celé začalo černit a musel jsem této práce nechat.“

„V jistou chvíli jsem zjistil, že mi ten obor dal vše, co dát mohl. V momentě, kdy totiž do aranžmá písní vnášíš příliš tvůrčí energie a nerespektuješ jistá nepsaná pravidla, narážíš na pomyslný strop toho celého… A v tu chvíli mi chvíli svitlo, že je čas se rozloučit.“

Koncertní kytarista, skladatel, organizátor festivalu Lissa Classica, učitel, zkrátka umělec každým coulem. To je Lukáš Sommer, který se nezastaví. RozhovorPlus pro náš portál vznikal na tři etapy, právě z důvodu jeho velké vytíženosti. Bavili jsme se spolu o jeho účinkování v USA, o jeho skladatelských začátcích, dirigování, aranžování hudby, o učení, ale i o konkrétních skladbách a jeho dalších plánech…

Lukáši, zhruba před měsícem a půl jsi oslavil své narozeniny, a to koncertováním v New Yorku. Vím, že se tě na toto účinkování ptalo už více novinářů, ale musím se u tohoto tvého úspěchu zastavit. Můžeš našim čtenářům popsat, jak celý projekt vznikl?

Do Ameriky létám pět let. Začalo to tím, že jsem psal pro houslistu Pavla Šporcla a členy Chicago Symphony Orchestra úplně nový koncert s názvem Alla Zingarese. Byla to skladba inspirovaná cikánskou hudbou napříč staletími. Při naší spolupráci Pavel prohodil: „A co kdybys pro nás něco napsal?“ Tak vznikla má první premiéra v Americe a nová objednávka na další skladbu. Toužil jsem se tam jet podívat, ale neměl tou dobou skoro žádné peníze. Napsal jsem tenkrát české komunitě v Chicagu, že tam budu a že třeba mohu uspořádat nějaké kytarové koncerty. Tak se i stalo, a protože osud je vtipný, kytaru mi půjčil jeden z největších amerických stavitelů Richard Bruné, který stavěl kytaru už pro Segoviu. No, a vzniklo první krásné přátelství a další pozvání. Důležitým momentem byl sólový koncert v Kennedy Center for the Performing Arts ve Washingtonu. Měl jsem v ruce špičkový záznam a oslovil díky tomu Carnegie Hall. Reakce byla okamžitá a začaly přípravy, které svižně zhatila koronavirová pandemie.

Takže jsi na toto hudební setkání musel čekat. Vím, že do tvého odjezdu jsi stále nevěřil, že se tam letos dostaneš. Protože jsem sledoval tvé příspěvky na Facebooku, dozvěděl jsem se, že tě už na cestě tam v letadle přepadla pro kytaristy noční můra…. co se přihodilo?

Nemohli jsme vybrat lepší datum, Omikron kulminoval téměř souběžně s datem koncertu. Pro mne to znamenalo nejistotu, zdali do Ameriky neodcestuji jako kytarista a nevrátím se jako turista. I podmínky koncertu byly čím dál nepříznivější. Napřed hrozila omezená kapacita, pak hraní v respirátoru, zkracující se platnost PCR testů také psychicky nepomohla. Paradoxně ten průšvih v letadle, kdy se mi zlomil nehet, mi do duše vpravil klid. Už to nebylo v mých rukách, udělal jsem maximum možného a teď už se mohl jen pomodlit…

A vyšlo to! Měl jsi shůry dárek k narozeninám. Můžeš přiblížit repertoár, který jsi hrál?

Vyšlo. Hrál jsem své skladby inspirované cestováním s kytarou, takže třeba zahájení koncertu bylo opravdu s hudbou, kterou jsem si skicoval v Chicagu už v roce 2017. Weill Hall je pro kytaristu náročnější sál. To jsme věděli už před těmi dvěma lety, a tak jsme se s promotérem koncertu panem Náprstkem dohodli, že vznikne úplně nová kytara. Musel být použit speciální materiál i technika výroby „Double top“. To je na delší povídání, ale v zásadě jde o to, že to byl vlastně experiment. Ta kytara bude za deset patnáct let moci směle konkurovat Gregu Smallmanovi, o tom jsem přesvědčen. Na druhý koncert mi Luboš Náprstek přinesl skutečnou lahůdku, kvůli které se do Ameriky samozřejmě vrátím natáčet desku. Model Hauser z roku 1964, kytara v absolutním vrcholu zvučnosti, skvěle seřízená a s úžasným příběhem. Hrál na ni v Carnegie Hall například Julian Bream a další. Ten moment, kdy jsem na ni mohl téměř dvě hodiny nerušeně hrát, dal obrys dalšímu projektu – vinylové desce, točené na Manhattanu. Tam teď směřujeme.

Koukám, že s každou návštěvou USA se ti roztočí závity inspirace na další skvělé projekty! Vím, že jsi tam letos potkal pana Linku a Adama Plachetku a s panem Konvalinou jste společně slavili v baru hned u Carnegie. Musel to být krásný zážitek, setkat se s našinci za oceánem…

Těsně před odletem vidím Rudyho příspěvek na Facebooku se zasněženým New Yorkem a nedalo mi to, pozval jsem ho na koncert. Přišel i se svou paní a bylo to krásné setkání. O Adamově pobytu v New Yorku jsem nevěděl a teprve před koncertem jsem zjistil, že účinkuje v Metropolitní opeře ve Figarově svatbě. Byl to skvělý zážitek vidět našince, který víceméně po tři hodiny nesleze z podia a má tak veliké ovace. Setkání nás tří po koncertě v Carnegie v den mých narozenin bylo už takovou hezkou třešní na dortu!

Skvělé! Ale abychom nezůstali jen u tvého koncertování v USA, pojďme o kousek dál. Jsi také známý skladatel, aranžér. Jak a co nebo kdo tě přivedl ke skládání hudby?

To se přihodilo na konzervatoři v Českých Budějovicích poměrně rychle. Psal jsem si víceméně pro sebe a najednou mě, bůhví proč, napadlo napsat „Mystický kvintet“ s klavírem. Neuměl jsem tehdy ještě pořádně ani psát noty, o nějaké instrumentaci se asi nedalo mluvit a celé to bylo na papír vržené trochu vztekle. Ale asi ten moment, kdy jsem to poprvé uslyšel, kdy se z těch „klikiháků“ začal linout zvuk a vznášet se jak nějaké veliké zvíře tou místností… to byl asi ten zlom. Jel jsem tehdy domů autobusem, kytaru nechal ve škole a řekl jsem si, že je rozhodnuto. A že tenhle život prostě investuju do tvorby, ať to stojí, co to stojí!

Jsi evidentně velmi emotivní člověk a hodně nasloucháš svým pocitům, prostě umělec! Z tvých posledních kompozic zarezonovala mezi hudbymilovnými lidmi skladba Smrtihlav. To bylo, myslím, v minulém covidovém roce, jestli se nemýlím…

Smrtihlav si pro mě doslova došel! Psal jsem v té době úplně jinou věc – fragmenty na novou zamýšlenou operu na antický námět. Ale najednou v prosinci roku 2019 mi to v hudbě celé začalo černit a musel jsem této práce nechat. A pak už to bylo jak z nějakého kýčovitého filmu. Prostě jsem jen chodil ven a snažil se vyhnat z hlavy pořád dokola se opakující basové ostinato. Když bylo evidentní, že to je marné, prokázal jsem úctu té entitě, která evidentně přicházela a hlásila se o slovo. Začal jsem psát a byl to skoro nejrozervanější čas v mém životě. Myslím, že tolik vína ještě proudem neteklo… Ulevilo se mi, když jsem to dopsal. Opravdu.

Tuto skladbu natočila Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín se svým tehdejším šéfdirigentem Tomášem Braunerem…

Když se ukázalo, že v podmínkách vládních omezení není možné koncert s touto skladbou uspořádat, oslovil jsem svého vzácného přítele Karla Janečka a požádal ho o pomoc. Věděl jsem, že skladba musí být nějakým způsobem dostupná co nejdříve, že její provedení nechci odkládat. Díky svižné a přátelské komunikaci s vedením orchestru a nadací Karla Janečka jsme velmi brzy byli takzvaně v „C dur“. Díky tomu vznikl během dvou dnů velmi intenzivní práce profesionální záznam symfonické básně, a navíc dokumentarista Bedřich Ludvík v průběhu těch dnů točil dokument nazvaný „Zrození Smrtihlava“, který čerstvě přijalo centrum tvorby ČT jako svůj dokument. Měl jsem na starosti režii záznamu, ale také jaksi logistiku videoprodukce, souhru harmonogramu zkoušek a tak dále… Chtěl jsem mít v tomto případě vše pod kontrolou a mít stoprocentní jistotu, že záznam na konci práce bude nejlepší možný. Zároveň to bylo celé v těch nestandardních podmínkách „vypnuté“ kultury jaksi s příchutí disidentství.

Takže to dobře dopadlo. Věnuješ se i učení? Ptám se proto, že jsi vydal kytarovou školu u nakladatelství Bärenreiter Praha. Co tě k tomu vedlo?

Učím momentálně naplno a ještě přibírám soukromé žáky. Dělá mi v těchto měsících dobře být u kytary, sdílet s někým jeho potřebu a touhu se na ni naučit. Učebnici „Chci být kytarista“ jsem napsal vyloženě časosběrně. Chtěl jsem, aby děti byly tak trochu spolutvůrci některých skladeb. Ať samy vyberou nejlepší možný závěr, jednu z možností… ať samy určí rytmus… Jako malý jsem totiž vždycky zuřil, když jsem viděl nějaké špatné místo ve skladbě. Věděl jsem, že bych ho napsal líp, jen jsem nevěděl, jak na to. A tak jsem si řekl, proč bych tu možnost dětem nedopřál. Vím já, jak má skladba dopadnout…?

To je skvělý přístup, Lukáši! Ještě bych se rád zeptal na tvou další činnost. Zaznamenal jsem, někdy v minulém roce, že jsi dirigoval a měl jsi z toho velký zážitek. O co vlastně šlo a jsou tvé plány do budoucna i o dirigování?

Dirigování mám ve velké úctě a v tomto ohledu bych si nedovolil mít jakékoliv sebestředné „plány“. Moje první prožívání hudby, když jsem byl malý, šla skrze dirigování nahrávek. Vlastně jsem podomácku oddirigoval všechny Dvořákovy a Čajkovského symfonie, kompletní Ravelovo dílo a mnoho jiných… Když diriguješ nejlepší světové orchestry z nahrávek, jde to samo. Ale vážně, dirigování symfonického orchestru a kapely Iné Kafe jsem si nadělil jako dárek pro symbolické rozloučení se s aranžováním hudby. Řekl jsem si, že když už dělám svůj poslední symfonický crossoverový projekt, vezmu to od podlahy a postavím se i k dirigentskému pultu. Byl to úžasný týden, který jsem málem odstonal, ale odnesl jsem si z něho pocit, že zas o trochu víc dokážu a umím sám sebe na pranýři přimět k naplnění svých nároků…

A to je tvé definitivní rozhodnutí, že skončíš s aranžemi? Tvé aranže, například ty, cos vytvořil pro Český rozhlas a Adama Plachetku, jsou vynikající!

V jistou chvíli jsem zjistil, že mi ten obor dal vše, co dát mohl. V momentě, kdy totiž do aranžmá písní vnášíš příliš tvůrčí energie a nerespektuješ jistá nepsaná pravidla, narážíš na pomyslný strop toho celého… A v tu chvíli mi svitlo, že je čas se rozloučit. Ano, dopadlo to skvěle, ale jen díky tomu, že jsem si udělal jakousi dramaturgii sekcí v orchestru a respektoval žánr, ve kterém je to zakotvené. Ale zrovna tento projekt s Adamem jsem nedávno poslouchal v autě a byl jsem až sám zaskočen, jak zní výsledek celistvě.

No vidíš! Takže je tam ještě nějaké „ale“… Tvé Budějky a současná Mimiopera… Jak to vzniklo?

Mimiopera je víceméně dítko covidu. Pracoval jsem na ní právě nejvíce v dobách těch zákazů cestování mezi okresy. Říkal jsem si, že pokud se nemám z té kolektivní neurózy zbláznit, musím vyloženě emigrovat do jiného světa. Mimiopera je vlastně pokusem dospělého přiladit svůj krok k iniciaci, kterou pravdivě zažívá malé dítě. Neměl jsem po ruce v době psaní jiné měřítko, než své vnitřní dítě, které se až díky tomu procesu tvorby občas nebálo ukázat jako zraněné, zmatené. Byl to neuvěřitelně léčivý proces, také díky režisérovi inscenace Jiřímu Ondrovi. On do toho vnesl skutečně přísnou tvůrčí etiku, která nedovolila dělat cosi užvatlaného. Teď to běží zhruba každý měsíc po pěti představeních.

Lukáši, jaké jsou tvé plány do budoucna? Co vše tě čeká?

Právě probíhají přípravy na premiéru nové skladbu pro Janáčkovu filharmonii, ta navazuje mimo jiné na Smrtihlava 2020, jmenuje se „Naděje“. Dopisuji písně na španělské lidové texty pro zpěvačku Karolínu Cingrošovou Žmolíkovou, črtám Pražské tance pro Beautiful Strings Duo a ještě jednu novinku. V červu nás čeká druhý ročník mého festivalu Lissa Classica, kde máme letos opravdu krásný program, ale také mnoho práce okolo něj. Čeká mě také hodně kytarových koncertů v létě a na podzim premiéra pro mne velmi důležité skladby. První Koncert pro kytaru a orchestr „Winter haiku“.

Lukáši, děkuji za rozhovor a držím palce ve tvé další tvůrčí práci!

Foto: archiv L. Sommera, archiv festivalu Lípa musica, Fb / Mimo domov, o.s., Kateřina Dvořáková Manková, Fb Filharmonie Bohuslava Martinů