„Samozřejmě je dobré poznat vše ohledně autora a jeho zázemí a konsekvencích.“

„S odstupem času jsem si uvědomil, jaké zadostiučinění to bylo. Že ta několikaletá práce a příprava na soutěž nepřišla vniveč.“

„Bohuslav Martinů má rozhodně velice ojedinělé místo v mém životě.“

Hobojista Martin Daněk vyhrál v roce 2019 první cenu a Cenu Bohuslava Martinů na mezinárodní soutěži Pražské jaro. V letošním roce vydal tento přední český hobojista nahrávku, která jeho famózní úspěch připomíná a dokumentuje. Album je živým záznamem soutěžního vystoupení Martina Daňka v rámci Pražského jara 2019 a obsahuje pozoruhodné skladby v nevšední interpretaci.

Dobrý den, Martine. Co vás vedlo k tomu pořídit z vašeho soutěžního vystoupení na festivalu Pražské jaro rovnou nahrávku v podobě regulérního alba? Tuším, že to není právě standardní postup.

Jedná se spíš o připomínku výjimečného momentu, který se zdá tak trochu – přes ty poslední dva zpomalené roky – strašně dávno. Je to takový dárek blízkým a příbuzným na malou prezentaci. Všichni víme, že CD jako médium je už tak trochu zastaralé, je vnímáno spíš jako taková vizitka. I když někdo nemá přehrávač, tak má jistě doma nějaká ta cédéčka. (úsměv) Samozřejmě mám v plánu nahrát album „z gruntu“, ale to, jak víte, vyžaduje hodně času a plánování. A během pandemie jsem necítil, že je ten správný moment. Pro mne to byl spíše čas na odpočinutí. Teď, jak se zdá, vše začne pomalu žít zase normálně, tak snad se do toho budu moci třeba pustit.

Pro vaši nahrávku jste využil záznamů, které vznikly během soutěže Pražského jara. Na jednu stranu záruka autentičnosti a živého alba, na stranu druhou, nic jste necítil potřebu měnit?

Ono by to ani nešlo. Jeden moment, muzikanti, sál, publikum, napětí, to se dá špatně znovu napodobit. Jistě, že bych chtěl třeba něco přetočit. Normálně bych se asi do něčeho takového nepustil, ale mnozí mě přesvědčili, že na live nahrávku to je pozoruhodně dobré. Osobně mám live nahrávky všeobecně raději. Když poslouchám sestříhané CD ze studia, tak jako muzikant často poznám, kde je střih, nebo kde asi byl. Trochu to pak ztrácí tah. Jistě, máme nyní skvělou technologii a i podle mého názoru by měla být nahrávka perfektní, ale živý záznam má prostě něco do sebe. Není špatný ani moderní trend, kdy se živé nahrávky sestříhají z několika koncertů, eventuálně i generální zkoušky. Ačkoliv koncert by měl být spíše dialogem mezi umělcem a publikem a mikrofon mezi nimi tak trochu stojí v cestě. Co se týče CD, osobně si nedokážu představit, jak to dělali dříve, kdy vše museli stříhat nůžkami, a přesto dokázali udělat takové skvělé nahrávky, zjevně bez velkého zasahování, a tudíž s o to větší přípravou. Respekt!

Vnímáte svůj úspěch na Pražském jaru 2019 jako dosavadní životní metu? Okamžik, který vám dal nové možnosti a dynamiku?

Jistě! Ačkoli v daný moment jsem to nedokázal ještě zpracovat, s odstupem času jsem si uvědomil, jaké zadostiučinění to bylo. Že ta několikaletá práce a příprava na soutěž nepřišla vniveč. Na druhou stranu jsem vděčný, že jsem to stihnul před pandemií a v dané věkové hranici. Že jsem měl štěstí na dobré dny a dobrý strojek. (úsměv) Určitě takový úspěch otevírá dveře dál – nejen skrze nabídky ke koncertům, ale i k vlastní motivaci. Dále pak obrovské uznání ze strany kolegů a muzikantů, v našem světě se to počítá jako důležitý úspěch.

To rád věřím! Vaše nová nahrávka má zajímavý a nevšední program. Nejdřív je to François Couperin a jeho Les goûts-réunis. Jaký máte vztah k tomuto dílu?

Hudbu Couperina mám moc rád. Seznámil mne s ním nejprve můj dobrý kamarád, kolega a velký vzor, hobojista Jan Souček. U nás se tehdy Couperin moc nehrál. Je to krásná hudba a pro moderní hoboj docela velká výzva, protože tehdy se na barokní hoboj dalo hrát jen něco z téhle sbírky. Zbytek byl myšlen pro jiné, více flexibilní nástroje. Rád si Couperinovy skladby zahraju s cembalistkou Monikou Knoblochovou, která je v komorní hudbě skvělou partnerkou, vždy plnou energie a nových nápadů. Nyní je Couperin zařazován na soutěžích či během studia a na programech je tudíž častěji k vidění.

Moniku Knoblochovou jste mi vzal z úst, její interpretace je vynikající.

Ano, mám štěstí, že spolu hrajeme a plánujeme i dále do budoucna. Těším se na to.

Přiznám se, že mou srdeční záležitostí alba je Suita pro hoboj a klavír Klementa Slavického. To je dílo vskutku nevšedních kvalit. Je pro hoboj interpretačně obtížné?

Pro mne byl Slavický také velký objev. Před soutěží jsem o tom díle pouze slyšel, ale nikdy ho nehrál. Ani u nás se moc nehrálo, ale to se snad změní. Paradoxně třeba v Paříži to dílo hráli hodně, přes někoho tam doputovaly noty a tamější profesoři si Slavického suitu oblíbili a zařadili mezi standardní repertoár. Je to opravdu skvělá a velká věc. Rozhodně náročná technicky i fyzicky. Hlavně co se týče charakteru skladby, jejího rozfázování a práce na detailech, které musí během náročných pětadvaceti minut dát souvislost a smysl.

Potom je to opravdu posluchačský zážitek, přitom v díle není ani stopa patosu nebo pseudoromantické bezradnosti, které se v té době často u nás „nosily“. Slavický to jako autor neměl příliš lehké…

Je to nadčasové, intimní, někdy hluboké a jindy naopak bezprostřední dílo. Samozřejmě je dobré poznat vše ohledně autora a jeho zázemí a konsekvencích. Já však v prvé řadě dostanu noty a ty mluví často samy za sebe. Pokud je hudba kvalitní, mluví k posluchačům velice snadno a srozumitelně, ať je to v jakémkoli žánru.

Velmi zajímavou skladbou vašeho alba je i Concerto A minor, anglického Ralpha Vaughana Williamse. Z něj vane jakási vznešenost a ostrovními dálkami vonící vzduch.

Krásný koncert! I tato skladba pro mne byla poměrně nová, moc často se nehrává a je to škoda. Má krásný styl a využívá skvěle hoboj. Není to lehké, ale příjemně to sedí. Zajímavé je, že tři největší hobojové koncerty (vedle Mozartova koncertu samozřejmě, k nim počítáme koncerty Richarda Strausse, Bohuslava Martinů a zmíněného Vaughana Williamse) byly zkomponovány přibližně ve stejné době a ve velice odlišných stylech. Všichni tři skladatelé byli ve zralém věku a jejich skladby se tak jakoby ohlížejí nazpět. Když se zaposloucháme, ve zvuku hoboje je něco melancholického a Vaughan Williams to využívá skvěle. Je to duchaplné a ke mně osobně to promlouvá vnitřním a mystickým klidem. Patrně díky archaické modalitě, z níž je hudba vytvořena.

To je pravda. Zato závěrečný koncert Martinů, to je ryzí živelná radost a doslova oslepující výbuch hudebnosti, strhujících rytmů… Z nahrávky je zřejmé, že vás jeho hudba opravdu baví…

Martinů má rozhodně velice ojedinělé místo v mém životě. Kromě závěru druhé věty, který vyznívá jako melancholická vzpomínka na domov, je to, jak říkáte, hudba plná rytmu a tance. Moc mě tato skladba baví a dělá mi radost. Je pozoruhodně plná barev, někdy hoboj doslova evokuje nástroje jako saxofon či trumpeta. A kadence jsou vskutku virtuózní. Historek, které se k tomuto koncertu váží, existuje mnoho, určitě v tom hrála roli (naštěstí) velká dálka mezi Martinů a Tancibudkem, jejich korespondence a vzniklé nejasnosti, co je a co už není hratelné. Také verzí této skladby bylo plno, se spoustou chyb, avšak to se nyní novým vydáním se dvěma kadencemi ustálilo. Je skvělé mít v repertoáru takový protipól ke všemu ostatnímu. Mám štěstí, že jsem poznal a jsem v kontaktu s rodinou pana Tancibudka, pro kterého byl koncert napsán. Jeho dcera byla na závěrečném a finálním kole Pražského jara osobně, což byla pro mne velká pocta.

Co vás v následujících, snad čím dál více bezcovidových měsících čeká, Martine, a kde vás může české publikum živě vidět a slyšet?

Především bych rád čtenáře srdečně pozval na dlouho odkládaný koncert vítězů na Pražském jaru 21. května 2022! Zazní zajímavý program se skvělými a mně blízkými muzikanty ze všech koutů světa v klášteře svaté Anežky. Moc se na to těším.

Prozradíte alespoň rámcově program tohoto koncertu a koho s vámi v unikátním prostoru uvidíme?

Bude to taková jízda proti proudu času a napříč epochami. Couperin, Rameau, Adès a pak Dutilleux, který kombinuje vše možné, co bylo před ním, a zapojuje do svého hudebního stylu.

To zní báječně. Už jen kvůli Henrimu Dutilleuxovi, kterého miluju, bych rád přijel. A kdopak s vámi například zahraje?

Vystoupí se mnou Monika Knoblochová na cembalo a francouzská hráčka Mélusine de Pas na gambu. Dále pak všem dobře známý Ondřej Vrabec na hornu a ukrajinský, v Praze žijící bubeník Oleg Sokolov. A nakonec Slovinec Todor Marković na kontrabas, který přijede z Německa. Bude to mezinárodní a pestré.

Díky za rozhovor, pozvání a přeji mnoho spokojených posluchačů!

Martin Daněk (*1989) je členem Lucernského symfonického orchestru. Spolupracuje také s orchestry v Basileji, ve Stavangeru a na Islandu. Je absolventem Vysoké hudební školy Hannse Eislera v Berlíně, kde studoval pod vedením Dominika Wollenwebera a Jonathana Kellyho, členů orchestru Berlínských filharmoniků. Studoval také v Lausanne, a to u Jeana-Louise Capezzaliho. Základy získal na pražském Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením, kde jeho učiteli na hoboj byli Markéta Tichá, Pavel Tylšar a Jana Brožková. V roce 2019 se stal vítězem Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro.

Foto: archiv M. Daňka, Ivan Malý, archivy: Mahler Jihlava Hudba tisíců, Podzimní festival duchovní hudby Olomouc