pondělí, 17 leden 2022 11:02

Ivo Kahánek: Tréma je náš přítel, ale musíme se s ní spřátelit

Autor:

„Tréma není něco, čeho bychom se měli chtít úplně zbavit.“

„Dokud pro nás bude důležitější to, že nás někdo pomluví, než to, že jsme na pódiu a můžeme hudbou existovat, pak zbavit se trémy bude obtížné.“

„Talismany byly pocitově příjemné. Já sám jsem jich do svých patnácti měl docela hodně.“

 

117

 

Jak z trémy udělat svého pomocníka? Ivo Kahánek v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz říká: Být rád, že hraju – a nemyslet na nic jiného. Ne na to, co kdo řekne, ale na to, že jsem na pódiu a že v hudbě mohu existovat intenzivněji než kdekoli jinde… Naznačení směru, jak trému překonat a proměnit ji ve svůj prospěch, je také tématem pilotního webináře, tedy webového semináře, který pianista natočil jako jeden z výukových nástrojů využívaných stipendijní Akademií MenART. Sám patří mezi zakládající mentory tohoto projektu, který se zaměřuje na pokročilé studenty a jejich pedagogy. MenART jim pomáhá získávat nové inspirace a nástroje, jak se posunovat na další úroveň nejen po stránce technické, ale i v komplexním vnímání interpretace a celého oboru hudebního umění. Ivo Kahánek vysvětluje, jaké jsou důvody a příznaky trémy, prozrazuje, co může fungovat jako její prevence, a nabízí konkrétní postupy, pomůcky a triky, které lze využít při přípravě na vystoupení.

Přinesl jste do přednášky vlastní inspiraci? Jde o vaše téma? Týká se vás při hraní?

S projektem webinářů přišla Dana Syrová, zakladatelka MenARTu. V době, kdy jsme začali, tedy počátkem roku 2021, byl kvůli koronaviru hluboký lockdown, karanténa... Vymýšleli jsme, jak překonat depresivní únorové dny.

S konkrétním tématem trémy jsem přišel já, protože je to téma, které jsem sám u sebe velmi dlouho a velmi složitě řešil. V začátcích svých akademických studií jsem měl takovou trému, že zásadně – samozřejmě negativně – ovlivňovala moje výkony. Věděl jsem, že když se s ní nevyrovnám, tak že mohu cvičit, jak chci, a nebude to k ničemu…

Překonal jste ji?

Postupně jsem se s trémou nějakým způsobem srovnal. Jsem si jist, že jde o téma široké, které nebude zdaleka zajímat jen klavíristy. A dokonce možná ani ne jenom muzikanty, protože jde o evoluční záležitost, kterou jsme vybavení všichni. S trémou se setkává každý, kdo chce veřejně vystoupit. Přichází v případě čehokoliv, z čeho máme strach. Proto jsem trému zvolil jako téma jednoho z webinářů.

 

114

 

Vyrovnával jste se s ní za pomoci svých pedagogů, nebo jde o téma, které se na umělecké škole nevyučuje a neřeší, nereflektuje...?

Samozřejmě jsem se radil se svými pedagogy, nicméně jde o téma, které si člověk musí vyřešit především sám v sobě. Může nasbírat spoustu vnějších podnětů – a jedním z nich je i náš webinář. Ve výsledku se dostane zájemce ke spoustě věcí, které může racionálně vědět, ale dokud mu nepřejdou do krve a nebude je cítit a řešit na úplně elementární úrovni, tak mu jejich znalost nepomůže… Na AMU trému každý pedagog se svými studenty řeší, ale systémově tam není žádný předmět nebo jiný způsob, jak tuhle věc vyučovat. Tréma víceméně souvisí i s tím, že mnozí z těch, kteří se dostanou z konzervatoří na AMU, přijdou o pravidelné koncertní příležitosti. Ti studenti, kteří jsou na konzervatořích, zejména v regionech, mezi nejlepšími a jdou proto dál na vysokou školu, hrají během roku na spoustě různých malých koncertů, vernisáží a přehrávek... Když potom přijdou do Prahy, tak mají nulové kontakty – a místo spousty hraní si zahrají jen ve škole: jednou dvakrát za rok na semináři a jednou dvakrát na zkouškách… V kombinaci s vlastními ambicemi a ambicemi, které se od nich čekaly, což jsou představy o regionálních hvězdách, a v součtu s tím, že nemají příležitost být na pódiu, dojde velmi často ke stavu, že začnou mít s trémou problémy. Nemají kde „trénovat pódium“. A dobře míněné a pravdivé rady – to znamená „Víc se obehrávejte“ – jsou fajn, ale vzhledem k výše zmíněnému moc nepomohou… Přístupů k trémě je víc. Na západních vysokých školách jsem zažil předměty, které se tomu věnují. Vyučuje se tam často Alexandrova metoda, což je technika řízeného svalového prožívání, která má za cíl trému, když přijde, umět správně ovládnout. Třeba se takové výuky časem dočkáme i u nás…!

A kdyby se něco takového systematičtěji vyučovalo, byl by to úkol pro muzikanty, takové, kteří by byli schopni problém reflektovat a uspořádat do strukturovaného výkladu, nebo je to především téma pro psychologa?

Je jasné, že většina muzikantů – a sebe z toho nevyjímám – nemá komplexní psychologické vzdělání, takové, ke kterému patří načtené potřebné penzum literatury. Těžko mohou přednášet a vykládat takovou věc opravdu strukturovaně. Na druhou stranu: psychologové nemají většinou dostatečné ponětí o tom, co se děje v duši i v těle muzikanta, když přijde na pódium. Principiálně je vyučování nějaké techniky spíše záležitostí pro psychologa, ale zároveň si myslím, že je nutné, aby takové téma bylo konzultováno – a možná i spolu-vyučováno muzikantem, který něco takového opravdu zažívá a kterému se podařilo přes problém přenést.

A je tedy tréma, fyziologicky i duševně, společná rovněž pro nehudební obory?

Princip očekávání a ambicí – toho, že chci být dobrý a že chci kvalitně něco odvést – v kombinaci s tím, že přesně to ve mně vzbuzuje třes a ztuhlost, ten je velmi podobný. Problémem je, že muzikanti podávají vedle sofistikovaného mentálního výkonu i sofistikovaný výkon fyzický, který závisí na svalovém napětí. V momentě, kdy se napětí nepatrně změní – proti tomu, které člověk měl předtím stokrát během tréninku – vzniká problém. Princip je psychologicky stejný, ale projevy muzikanty postihují víc, protože víc zacházejí s fyzičnem.

Pomohlo by muzikantům, kdyby jim osvětlil, jak to dělá on sám, někdo z jiného oboru? A nebo je lepší to řešit jen a jen z té muzikantské stránky? Může kontext pomoci, nebo pomoci nemůže, i když je třeba zajímavý?

Myslím, že může. Třeba u mě byly dost podstatným faktorem ambice. A ty má každý mladý muzikant, který se snaží dostat na špičku. Jsou jedním z motorů. Hlavním motorem musí být láska k hudbě, ale přídavným hnacím motorem mohou být ambice. U drtivé většiny lidí určitě nastanou problémy, když ambice převáží a když člověk začne sám sebe svírat v jakýchsi kleštích. Tam si myslím, že je psychologické navedení skvělé, protože problém jen s hudbou nesouvisí. I když by bylo dobré takové výukové předměty mít a zajímat se o to téma, tak ve výsledku je to nakonec vždycky záležitost, jak se to každému jednomu muzikantovi podaří vyřešit pro sebe a jak se mu to podaří dostat na úroveň podvědomí. Jedna věc je, mít skvělého pedagoga, učit se to ve škole a vidět to racionálně, ale druhá věc je, zažít to, cítit a autenticky aplikovat.

 

115

 

Jde tedy v případě trémy o veskrze racionální věc, která se dá racionálně ovládnout, nebo je tu větší prostor pro nějakou ezoteričnost či magičnost?

Určitě to není jenom racionální věcí. Kdyby tomu tak bylo, tak by žádná tréma neexistovala. Reálné nebezpečí, které nám hrozí, když uděláme na pódiu chybu, je nulové. Pak jsou ale negativní reakce kritiky a podobně, které zasahují samozřejmě vysoce do podvědomí. Souvisí s tím vnímání vlastní hodnoty a vlastního místa ve světě… Nic, co se týká nějakých špičkových lidských výkonů, není jen racionální. Všichni jsme mnohovrstevnaté nádoby a racionalita je spíše v těch povrchnějších vrstvách. Jsou v nás ale i hlubší vrstvy. Racionalita znamená strukturování. Pomůže nám v tom, že si problém popíšeme a definujeme a začneme ho nějak rozplétat. Vlastní řešení však neleží v racionální rovině. Člověk musí změnit své prožívání…

Jako bonusový materiál k webináři máte krátkou meditaci.

Ano, takovou, kterou sám dělám před vlastním vstupem na pódium. Někdo nad tím možná mávne rukou, nebude nic takového potřebovat. Opravdu to není nic povinného, ale může to být jedna z věcí, která pomůže vrstvy osobnosti sladit, dostat je trochu do rovnováhy. Naše civilizace, která je hodně racionální, nám občas podsouvá, že když vše dobře rozmyslíme, tak že všechno ve svém životě můžeme řídit a plánovat. Ale dobře víme, že takhle přesně to úplně není. Racionální vrstva je pouze jednou z vrstev osobnosti a jde o to, dostat ty vrstvy do rovnováhy, do harmonického celku. Takto zharmonizován, může pak člověk na pódiu podávat skutečně špičkové výkony.

Meditace... To je autosugesce, nebo něco religiózního?

Možností je spousta. Pro mě je to spíše zklidnění, soustředění se na dech, mentální procítění jednotlivých částí těla. Což je úplný základ. Není to nic, co by vyžadovalo nějakou duchovní techniku nebo nějaké specializované sofistikované umění. Ale pokud si tam někdo něco takového najde, tak o tom samozřejmě může uvažovat i z hlediska religiózního. Může se také vydat úplně jiným směrem... Cest je hodně, ale všechny mají společné to, že vedou k sebe-poznání. A to nejen racionálními prostředky – tyto techniky využívají pozorování sama sebe, pozorování věcí a reakcí. Pozorování má jednu důležitou společnou věc: učí nás totiž nevkládat jako aktivní prvek naše ego. Pozorování nás učí a nutí vnímat věci, jaké jsou, nehodnotit je. A to je strašně důležité. A ne jenom při trémě a pro muzikanta. Občas je důležité eliminovat svůj pohled to, jak chci, aby věci vypadaly, a podívat se na sebe a kolem sebe, jak skutečně vypadají. To je strašně důležité a základní meditace, nebo v našem případě zklidnění, nás tomu pozorování učí.

 

112

 

Co pověry? Proslulý zahnutý hřebík v kapse a šáteček v ruce v případě Luciana Pavarottiho...? Z toho, co říkáte, je cítit víc racionálního. O těchto věcech jste zatím nehovořil...

Já musím racionální stránku do tématu dostat. Když něco říkám, tak jsem tím, kdo to musí mít nějak strukturované, kdo ví, co a jak chce říct. Sám jsem ale kdysi byl tím, kdo ty "zahnuté hřebíky" – a ještě mnohem bizarnější věci – s sebou na vystoupení brával... Pak jsem je opustil. Ale myslím, že mají společného jmenovatele: člověk vnitřně potřebuje nějak vysvětlit ty momenty, které říkají, že svět není jenom racionální, že není tvořen pouze jednoznačnými příčinami a následky. Takže talismany možná jsou – ano, dětinský a naivní – prostředek, jak se upnout ke komplexnosti reality, která v sobě nese i ty nevysvětlitelné, duchovní a metafyzické prvky.

A ty talismany vám subjektivně pomáhaly?

Jestli skutečně pomohly, to nedokážu říct, ale pocitově byly příjemné. Já jsem jich do svých patnácti měl docela hodně.

Když teď o trémě vyučujete, tak se z toho může vyvodit, že už jste ji sám musel ovládnout a že teď podáváte svědectví o tom, jak se dá zvládnout?

Já si nechci hrát na někoho, kdo definitivně...

Ne definitivně, ale prostě „nějak“ zvládl...

Dobře. Tak když vezmu v úvahu, že v nějakých dvaceti nebo jedenadvaceti jsem byl schopen vystupovat, ale že moje výkony bývaly výrazně ovlivněny trémou…, že jsem byl doma schopen dvacetkrát za sebou zahrát dobře, ale při jedenadvacátém vystoupení před lidmi šlo provedení výrazně dolů…, tak v tomto směru nastalo zlepšení. Pocit na pódiu mám jiný; není to paralýza jako předtím, ale je to spíš jiný rozměr a umocněná realita. Takže v tomhle už jsem opravdu nesporně jinde než tehdy. Ale zároveň je potřeba si uvědomit, že harmonizace s realitou nekončí. Neplatí, že je to jednou provždy už v pohodě. A taky je třeba si uvědomit, že tréma není něco, čeho bychom se měli chtít úplně zbavit. Tréma je fenomén, který má pro muzikanta své nevýhody, ale má také úžasné výhody. Jde o to, že potřebujeme co nejvíc zeslabit ty nevýhody, eliminovat je… a výhody využít. Tréma je náš přítel, ale musíme se s ním spřátelit. To je to, oč mi ve webináři jde.

 

111

 

Je placený?

Je drobně zpoplatněn. Ale ne proto, abychom vydělali, ale proto, aby měl nějakou svou definovanou cenu a hodnotu.

Počítá se s pokračováním?

Pokud by bylo větší množství dotazů nebo zájmu, tak natočení nějakého dalšího dílu (nebo aspoň bonusového materiálu) nevylučuji. V úvodu říkám: nejde o materiál, který si klade za cíl vyčerpat téma ze všech stran úplně dokonale; jde spíše o poznámky muzikanta, který takový problém měl, vyrovnával se s ním a musel se s ním vyrovnat.

Týká se tréma na pódiu toho, že jsou v sále přítomni nějací lidé, kteří muzikanta poslouchají? Může tréma přijít třeba i v prázdném sále při natáčení, kde jsou jenom kdesi v režii přítomni zvukaři a podobně? Má tréma souvislost s hmatatelně přítomným, viditelným a dýchajícím publikem, nebo je to abstraktnější pojem?

Asi jak u koho. Ale myslím, že nejvíc skutečně má co dělat s reakcemi publika na to, co vytvářím. Má tedy co dělat se sebehodnocením a sebevědomím, ne ve smyslu suverenity, ale ve smyslu vědomí sebe sama. Já se studentů vždycky ptám, z čeho mají ten strach – protože tréma je forma strachu – a většinou dojdeme k následujícímu: mají strach z toho, že se vystoupení nebude někomu líbit, že je někdo zkritizuje, že budou mít špatnou recenzi, že je pomluví kolegové a podobně… To je samozřejmě relevantní. Ale právě tady jsme u jednoho ze základních kamenů zmíněného spřátelení se s trémou! Dokud pro nás budou důležitější hodnocení naší osoby než hudba samotná, která je způsobem existence v tu chvíli na pódiu…, pokud pro nás bude důležitější to, co se děje v reálném světě, tedy že nás například někdo pomluví, než to, že jsme na tom pódiu a můžeme hudbou existovat intenzivněji než v normální situaci…, tak dokud to takhle bude, tak zbavit se trémy bude obtížné…

I v jiných oborech?

Ano. Třeba i ve sportu… – Vždyť co odlišuje ty úplně nejlepší tenisty od těch, kteří jsou až ve třetí nebo čtvrté světové desítce? Ne to, že by uměli lépe forhend po lajně, ale to, že soupeř je sevřen silou okamžiku a chce podat výkon, aby vyhrál, zatímco ti úplně nejlepší jako ještě silnější pocit mají, že prostě strašně rádi hrají…. Takže i pro muzikanta je cestou toto: myslet na hraní a být rád, že hraju… a nemyslet na nic jiného. Jsem o tom přesvědčen! A muzikant se musí naučit mechanismus, při kterém v nácviku musí být velmi racionální. Musí umět přemýšlet. Připravovat se velmi komplexně, jak intuitivně, tak racionálně. Ale pak přijde chvíle, kdy vstupuje na pódium, a tehdy musí všechny tyhle jednotlivosti ze sebe jakoby svléct a musí přijít a zahrát ve smyslu naprosto komplexním. Musí prolnout svoji hudební představu se svým fyzičnem, se vším, co je v tom koncertním sále, a nesmí z toho vyjmout jen tu jednu vrstvu „…já teď hraju a co tomu kdo řekne….“ Když se tenhle mechanismus naučí, tak jde o nejlepší předpoklad k tomu, aby ho šílená tréma nedrtila.

 

113

 

Foto: Fb Iva Kahánka, Fb projektu MenArt

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.