„Pořád mám pocit, že bych nabrat nějaké vědomosti a zkušenosti ještě někde jinde mohl a měl.“

„Leoš Janáček je velký hudební úkaz.“

„Rád bych tady v Brně udržel drápek, opera je tu se současným vedením na dobré cestě!“

Zpívá pytláka Haraštu v nové brněnské inscenaci Příhod lišky Bystroušky a Radovana ve Smetanově Libuši, hostuje v Ostravě v Osudu, chystá se na Čajkovského do Lyonu, těší se na červnové Tři fragmenty z Julietty od Bohuslava Martinů…  A dnes večer se v Praze podílí na prvním novodobém koncertním uvedení barokní gratulační kantáty od Augustina Šenkýře, věnované opatovi Břevnovského kláštera a znovuobjevené nedávno po bezmála dvou stech padesáti letech. Osmadvacetiletý barytonista Roman Hoza je třetí sezónu členem Janáčkovy opery Národního divadla Brno – a přestože se snaží získat i další zahraniční zkušenosti, je doma v Brně spokojen a nemá v úmyslu měnit. 

Jde v případě Augustina Šenkýře o běžný úkol, nebo o výjimečnou příležitost?

Pátrám v paměti… Myslím, že jsem se na takové novodobé premiéře ještě nepodílel. Já ale pocházím z Hulína a vím, že archivy v nedaleké Kroměříži jsou rozsáhlé a že v nich ještě čekají na objevení a oživení mnohé věci. Vlastně jsem se tam na něčem takovém menším už podílel. Myslím, že dokonce šlo o nějakého drobnějšího Vejvanovského. Šenkýřova skladba Dies numini et principi je ale velká kantáta. Má tři dějství, trvá s pauzou přes dvě hodiny. Gratulační hra s postavami a charaktery, s náznakem děje… Letos na podzim jsem v Olomouci účinkoval ve Foersterově kantátě Svatý Václav, uvedené téměř po sto letech. Snad jenom to by mohlo naši sobotní novodobou premiéru připomínat.

Jste už dál a tohle bude jen chvilkový návrat ke staré hudbě, nebo jste v ní nadále pořád doma?

Šenkýřova skladba je pozdně barokní hudba, směřující už ke klasicismu. Není mi tak úplně vzdálená. Zpíval jsem s Adamem Viktorou i s Markem Štrynclem a jejich soubory, dodnes s barokními ansámbly udržuji kontakty. Teď například s Václavem Luksem a Collegiem 1704 kolem Silvestra tady v Brně, v Praze a nakonec i v Drážďanech uvedeme Vivaldiho Nešpory.

Stojí Šenkýřova hudba za úsilí, které jí věnujete? Nebo jde jen o kuriozitu?

Asi se skladba potom hrát zase moc nebude. Ale štěstím je, že za projektem stojí Zdeněk Klauda, který ke všemu přistupuje velmi poctivě. Provedení bude rozhodně stát za to.

Oslovil vás právě on?

Ano, už jsme spolu pracovali na Rybově Stabat mater. Podílel jsem se předtím na uvedení dirigentem Vojtěchem Spurným v Plzni. Potom Jakub Hrubý se Zdeňkem Klaudou připravili novou edici a skladbu natočili. Byla s tím spojena řada koncertů a při některých jsem zaskočil za Adama Plachetku, který zpívá na nahrávce… Ale se Zdeňkem se znám i z běžného divadelního provozu.

Jste v Praze často?

Víc jsem určitě v Brně než v Praze. Studoval jsem na JAMU a v posledním ročníku jsem byl prostřednictvím programu Erasmus ve Vídni. Díky tomu jsem se dostal do Salcburku do projektu Young Singers. Pak jsem udělal konkurs do Lyonu do Operního studia na Rusalku, jen na jeden projekt, ale díky tomu jsem se seznámil s agenturou v Německu, přes kterou jsem dělal konkurs do Düsseldorfu, kde jsem byl v Operním studiu rok a půl. A pak přišla nabídka do souboru Janáčkovy opery… Takže okruhem z Brna do Brna.

Sbírání zahraničních zkušeností je už za vámi?

Teď jsem byl opět v Düsseldorfu, zpíval jsem ve Sněhové královně, v moderní opeře. Snad se tam bude rýsovat i něco dalšího. A na jaře pojedu zase do Lyonu, kde se mám menší rolí podílet na Čajkovského Čarodějce. Kontakty se snažím udržovat.

Směřujete snad do ciziny jednou nastálo?

V rovině umělecké jsem v Brně naprosto spokojený, i když si současně připadám ještě dost mladý na to, abych se tu usadil napořád. Ale nijak hrozivá vyhlídka by to nebyla, za současného vedení divadlo směřuje velmi dobrým směrem. Druhá rovina je rodinná – máme dva malé kluky, i moje žena studovala v Brně, je nám tu fajn, máme tu spoustu známých… Cestování a přesidlování by bylo složitější. Ale pořád mám zároveň pocit, že bych nabrat nějaké vědomosti a zkušenosti ještě někde jinde mohl a měl.

V menších úlohách?

Ano.

Ale tady v Brně se po vás chtějí i úlohy větší… A říkává se, že to může být i nebezpečné pro hlas, pokud se člověk do něčeho pustí moc brzy.

I z toho důvodu jsem zde spokojený. Velké příležitosti – jako je Verdi a podobně – sice v nabídce přicházejí, ale po domluvě mohu říci, že ještě ne… S panem Heřmanem si korektně vycházíme vstříc.

Co všechno v Národním divadle v Brně teď zpíváte?

Haraštu, Radovana v Libuši, zpíval jsem Dona Giovanniho, zpíval jsem v Cosi fan tutte, v Nápoji lásky, v Hraběti Orym. Velmi pěkné věci, teď se moc těším na premiéru Tří fragmentů z Julietty, kterou má v červnu režírovat David Radok. V Ostravě jsem obsazen v Janáčkově Osudu, rýsuje se i tam nějaká další spolupráce…

Ještě jste nejmenoval Kaiju Saariaho a její operu Láska na dálku v loňském nastudování…

Ano, ta mě nadchla – jako dílo i jako inscenace. Bude se na jaře vracet, ale já jsem zrovna v Lyonu, takže bude Poutníka zpívat Palo Kubáň, vynikající mladý slovenský barytonista. V dalších rocích mě snad tahle opera už nemine. Je naplánovaná přinejmenším i na příští sezonu.

Ve spektru od Rossiniho po moderní hudbu šlo o nejzazší úkol. Byl hodně těžký?

Hodně jsem do toho chtěl jít, pak jsem se podíval na noty – a myslel jsem, že budu muset úlohu vrátit… Když už to pak ale člověk umí a když to zapadne do výsledku tak, jak se to povedlo tady v Brně, tak jde o zážitek!

Účinkoval jste i na Výstavišti, kde se v uplynulém roce několikrát hrála opera jako na zcela výjimečném místě, umožňujícím úplně jiný režijní přístup. Jak jste se tam, vy zpěváci, cítili?

Účinkoval jsem v Libuši. Velký jakoby industriální prostor, který se mi nakonec zdál i akusticky přívětivý. Vnímali jsme tamní účinkování jako hodně zajímavou příležitost. Pro mě byla Libuše hodně spojena i s výročím Československa, jako vrchol oslav… I díky tomu šlo o velký zážitek.

Vnímáte výrazně Smetanovu hudbu? A jak konkrétně Libuši?

Byl to můj první Smetana. Role Radovana není rozsáhlá, ale je to hodně exponované zpívání… Sice jsem Libuši neviděl z pozice diváka, ale když jsem zrovna nezpíval a čekal v zákulisí – a sledoval třeba ansámbl „Díky tobě, vyvolenče bohů“… To je tak fantastická hudba! Pro diváka je Libuše možná náročnější opera, protože je dlouhá a zas tak moc se toho neděje, ale v naší inscenaci je na co se dívat. Má se přenést do Janáčkova divadla. To pak bude zase něco úplně jiného…

Jak jste na tom s Janáčkem?

S operním Janáčkem jsem se setkal, když se před několika lety v Brně inscenoval Osud, zpíval jsem tehdy Konečného. Letos mám tři Janáčkovy role. Haraštu v Lišce Bystroušce, Lhotského v Osudu a tady v Brně jsem dostal také důvěru na Přemysla v Šárce, kterou připravila Opera diversa pro festival Janáček Brno 2018. Pokud by na Janáčka bylo poloprázdné divadlo, bylo by to smutné. Snad se situace začíná měnit. Letošní Janáčkův festival měl ducha a pěknou propagaci a soubory, které přijely hostovat, byly skvělé! Leoš Janáček je velký hudební úkaz.

Považujete Brno za místo, které drží a posunuje janáčkovskou tradici?

Dramaturgicky se o to divadlo snaží, ale trochu mě mrzí, že třeba vysoká škola, Akademie, která nese jeho jméno, nedělá ještě víc. Ano, pamatuji si Její pastorkyňu jako studentské představení, ale většinou student skončí na Moravské lidové poezii… Seznamuji se s Janáčkem vlastně pořádně až teď, několik let po škole.

Je snad pro studenty náročný, že ho pedagogové víc neuplatňují?

Když jsem měl možnost porovnat situaci s Vídní, kde jejich Schuberta zná skoro každý… Ano, Schubert je z laického pohledu jakoby jednodušší hudba než Janáčkova. Ale můžeme vzít i brněnské Janáčkovy žáky, kteří se vůbec nehrají a nezpívají, nebo jeho současníky – Nováka a Foerstera… Nebo i Martinů… Setkal jsem se třeba s Písní bratra slunce nebo s Horou tří světel. To jsou úžasné skladby, mrzí mě vlastně, že jsem s nimi seznámil až teď.

Zmínil jste Schuberta a tím i jeho písně – jak se tu daří tomuto komornímu koncertnímu žánru?

Divadlo se snaží dvakrát nebo třikrát do roka uspořádat písňový recitál. Měl jsem ho loni. Skvělá věc. Smutnější je, jaká je návštěvnost…

Když se vrátíme k Janáčkovi a Lišce Bystroušce, umíte si představit, že budete jednou zpívat Revírníka?

Harašta, i s energií té postavy, je teď přesně pro mě. Revírníka? Jednou možná ano, rád. Ale nespěchám, tam člověk musí dozrát. I když se zadaří v zahraničí, moc rád bych tady v Brně udržel drápek, opera je tu se současným vedením na dobré cestě! I s tím, že se tu například objevila Carsenova světová produkce Káti Kabanové. A těším se na režii Davida Radoka.

Foto: archiv Romana Hozy, Petr Veber