„Skladba byla takovým mým tajným snem.“

„Škola zajistila pro celý ročník nahrávání absolventských prací s orchestrem v londýnském studiu Abbey Road, kam jsme se všichni vypravili.“

„Zpěv mě vždycky hodně bavil.“

Všestranně vzdělaná a nadaná umělkyně Zuzana Michlerová směřuje svou profesní kariéru především na hudbu vázanou k filmovému světu. Tato mezinárodně etablovaná skladatelka se však intenzivně věnuje také klasické artificiální kompozici. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Zuzana Michlerová přibližuje, jak se k tvorbě hudby pro film dostala, vysvětluje roli moderních technologií ve filmové hudbě a také zmiňuje zajímavé projekty, na kterých se podílela.

Zuzko, když zapátrám hluboko v paměti, od kdy se my dva známe, tak se dostanu někam do roku 2008, kdy v rámci festivalu Pražský podzim dirigoval Krzysztof Penderecki orchestr Sinfonia Varsovia. Když jsem s ním po koncertě šel prohodit pár slov, tak jsi mu tam tehdy asistovala jako festivalová produkční, pamatuješ?

To bylo krásné! Vůbec zážitek s Pražským podzimem byl neskutečný – tehdy jsem byla ještě studentkou konzervatoře a původně mi šlo o to, abych mohla slyšet co nejvíc koncertů a seznámit se s co nejvíce úžasnými umělci. Tak jsem si řekla, že pošlu email a životopis a zeptám se, jestli nepotřebují třeba hostesku nebo jakoukoliv práci pro festival, abych prostě mohla být u toho. No a druhý den mi přišla neuvěřitelná odpověď, ať se dostavím k interview, přičemž vyšlo najevo, že potřebují produkčního manažera. Zřejmě se jim líbila má jazyková vybavenost – angličtina, francouzština, italština a němčina. Nastoupila jsem v srpnu a ukázalo se, že budu muset během měsíce vyřídit mnohé organizační a produkční záležitosti festivalu, včetně komunikace se všemi zahraničními partnery a účastníky.

To musela být strašlivá nálož…

No, nějakým způsobem jsem to zvládla. Byla to totiž ohromná výzva, vždyť mi tenkrát bylo teprve třiadvacet a šlo o jedno z mých prvních zaměstnání. Nakonec se to podařilo, všechny orchestry a umělci přijeli, koncerty proběhly, jak měly, a když festival skončil, cítila jsem ze všech stran spokojenost. No, ale hlavně bylo úžasné, že jsem všechny ty koncerty slyšela a nejen koncerty, chodila jsem i na zkoušky. Spojila jsem příjemné s užitečným – bylo totiž mnohem efektivnější a hlavně zábavnější být v sále, komunikovat přímo s umělci a být prostě v centru dění než sedět někde v kanceláři. Podařilo se mi tak naplnit, co jsem si předsevzala. Bylo to super, vždyť tenkrát přijely do Prahy v průběhu jednoho měsíce orchestry z celého světa!

Dneska jsi úspěšná skladatelka, orchestrátorka a aranžérka. Cesta k uplatnění ale musela být dlouhá. Pocházíš z muzikantského prostředí?

Pocházím z Mostkovic u Prostějova a oba mí rodiče jsou muzikanti. Potkali se na konzervatoři v Kroměříži, kde oba studovali housle. A tatínkův otec, můj děda, byl také houslista. V rodině z maminčiny strany byla zase spousta amatérských houslistů. Doma ta muzika byla tak nějak všudypřítomná, od malička mě rodiče také brali i na koncerty a představení, protože děda hrál v olomoucké filharmonii i opeře. Já jsem jako dítě hrála samozřejmě také na housle a mám na to takovou úsměvnou vzpomínku – v Olomouci byla zkouška orchestru a já pokukovala po hráčích. Když vtom jsem uviděla dědu, tak jsem za ním běžela a s údivem jsem se ho ptala: „Dědo, jak to, že máš moje housličky…a můj smyčec?“ Tímto malým intermezzem jsem tehdy rozesmála celou olomouckou filharmonii a pamatuji si to dodnes.

A kromě housliček jsi dělala i další věci?

Chodila jsem také do klavíru, do flétny, na zpěv a na balet. Vlastně toho bylo v určitý moment trochu moc, takže přestože jsou rodiče houslisté, tak to paradoxně housličky odnesly a zaměřila jsem se primárně na zpěv a klavír.

Ano, co si pamatuji, tak později, v době, kdy jsme se už znali, jsi na Pražské konzervatoři studovala právě zpěv a skladbu.

Skladba byla takovým mým tajným snem. Vždy mě bavilo víc hrát si na klavír věci, které mě samy napadly, než cvičit obvyklý repertoár. Bylo to však mnoho let živelné, neměla jsem žádný feedback. Důležitým impulsem vedoucím k rozvoji vlastní tvorby bylo také někdy v začínající pubertě postupné seznamování se se symfonickou hudbou – začalo to tak, že mi rodiče vypůjčili z hudebky na prázdniny soubor cédéček mistrů klasiky. Ke každému albu bylo i nějaké to povídání o skladatelích, historický background, a analytické postřehy. Hrozně mě to bavilo a několik prázdnin jsem strávila posloucháním klasiky i studiem jednotlivých autorů. Později, když jsem přišla do Prahy, začala jsem navštěvovat velmi často koncerty a operu. Mohla jsem tak studovat jednotlivé autory hlouběji. A takhle to šlo až tak nějak do těch dvaceti, kdy jsem přišla na konzervatoř.

Aha, takže jsi šla na konzervatoř až po střední škole?

Nejen po střední škole. Po osmiletém gymnáziu v Prostějově jsem nastoupila na Vysokou školu ekonomickou v Praze a teprve pak jsem přišla na Pražskou konzervatoř a studovala ji s VŠE paralelně. Kromě toho jsem ještě předtím při gymnáziu jezdila na konzervatoř v Brně na soukromé lekce zpěvu k paní profesorce Janíčkové.

To je tedy obdivuhodný záběr! Vraťme se však ke kompozici – jak to tedy v Praze tenkrát bylo?

To bylo tak – přestože jsem z muzikantského prostředí, tak jsem předtím vlastně žádné živé skladatele neznala a strašně jsem toužila někoho z nich poznat. Nebo si alespoň popovídat s někým, kdo také skládá, kdo má tvůrčí zkušenost, prostě najít lidi, kteří to mají podobně jako já. Jednou na podzim, byla to sobota, pořádali na konzervatoři den otevřených dveří. Říkala jsem si, co budu dneska dělat, je sobota a ještě ke všemu škaredě, tak se tam vypravím s tím, že tam třeba potkám nějaké ty skladatele. Takže jsem se tam vypravila a namířila si to rovnou na oddělení skladby. Tam v jedné třídě seděli takoví dva milí starší pánové, kteří se jmenovali Otomar Kvěch a Bohuslav Řehoř, načež mě vyzvali: „Tak nám něco předveď, něco nám zahrej“. Sedla jsem tedy ke klavíru, něco zahrála a začali jsme si povídat. Pan profesor Kvěch byl strašně milý a řekl mi: „No to je pěkný, a tak to zkus zapsat do not, tady máš moje telefonní číslo a až to budeš mít, tak se ozvi.“ Byla jsem z toho tehdy úplně „u vytržení“, taková nabídka!!! Vůbec jsem nečekala tak pozitivní feedback. Setkání mě tak nadchlo, že jsem své hudební nápady naprosto živelně zapsala hned a neuběhl ani týden a volala jsem panu Kvěchovi, že už to mám hotovo a jestli můžu zase přijít. On byl rád a když jsme se viděli, tak mě pochválil, že je to dobré. Zadal mi pak, abych napsala píseň a nějaké další kompoziční úkoly a zeptal se: „No, a už jsi podala přihlášku na přijímačky?“ Tak jsem se tedy hned přihlásila, rychle napsala, co bylo potřeba a v lednu mě přijali. Šlo to všechno velmi rychle a tyhle zážitky pro mě znamenaly obrovský milník. Jeden den jsem neznala nikoho a během pár týdnů mě mezi sebe přijali takoví skvělí autoři. Ohromná motivace!

To tedy ano!

Ještě bych to trochu doplnila tím, že rodiče mě od komponování dlouho spíše odrazovali a moc se na tyhle mé tendence netvářili. Měli totiž z provozu a dějin hudby zafixováno, že skladatelé to nemají s uplatněním růžové, takže jsem byla častována poznámkami typu: „Chceš být žebrák?“ a podobně. Když jsem ale přišla domů, že mě do své třídy přijal Otomar Kvěch, tak ta reakce byla překvapivá: „No tedy, o Otomaru Kvěchovi jsme se na konzervatoři v dějinách hudby učili jako o mladém, nadějném skladateli… a tak dobře, tak si to teda studuj.“ (smích)

A co zpívání?

Zpěv mě vždycky hodně bavil a šlo mi to, tak jsem si jej hned ve druhém ročníku přidala jako druhý obor na konzervatoři. Říkala jsem si, že když už tam jsem, tak to budu mít tak nějak pod „jednou střechou“. Ve zpěvu jsem pak absolvovala ve třídě paní profesorky Škvárové ve stejný rok jako ve skladbě.

Hluboký obdiv ke Tvé všestrannosti!

No přiznám se, že s VŠE zároveň to bylo v jeden moment už fakt hodně, ale zvládla jsem to!

Pokud bys mohla zmínit nějaké skladby z období pražských studií, které bys zmínila?

Určitě jednoaktovou operu Pramen! Byl to můj absolventský projekt a provedli ji mí spolužáci z oddělení zpěvu za doprovodu Talichova komorního orchestru. Pramen nastudoval a dirigoval Tomáš Hála, režíroval Gustav Skála. Skvělé bylo, že jsem velmi dobře znala možnosti hlasů svých spolužáků a věděla tak, co si mohu dovolit. Byl to opravdu příjemný tvůrčí zážitek strávený mezi kamarády. Hodně si cením také kantáty Medea. I vzhledem ke svému zaměření jsem prostě tendovala k vokálním dílům.

Po konzervatoři ses vydala jakým směrem?

Konzervatoř jsem skončila roku 2012 a dala jsem si od studií dva roky pauzu. Pracovala jsem tehdy nějakou dobu v Dilii jako divadelní agent pro frankofonní oblast. Byla to fajn práce, ale postupně jsem si uvědomila, že kancelářská práce pro mě asi nebude úplně to pravé a že potřebuji nějakou tvůrčí činnost. Roku 2013 jsem získala (tehdy už potřetí) stipendium italské vlády, tentokrát pro studium na Accademia Musicale Chigiana. Z několika nabízených možností, jak stipendium využít, jsem si vybrala měsíční studium filmové hudby v rámci masterclass u legendárního Luise Bacalova. Zkusila jsem si tam zkomponovat hudbu k jednomu krátkému filmu a moc mě to bavilo. Cítila jsem, že i pan Bacalov se mnou rád pracoval, protože jsem za skladbičku získala i nějaké to ocenění a kromě toho mi byla na závěr provedena místním ansámblem. Potkala jsem tam také jednoho spolužáka, který už tehdy studoval filmovou hudbu na Berklee College of Music v Bostonu a svěřila se mu, že bych ráda filmovou hudbu studovala více do hloubky. Dozvěděla jsem se od něj, že Berklee otevřela v Evropě nový kampus ve Valencii a mají kromě jiného mezi studijními programy také Master program filmové hudby (Scoring for Film, TV and Video Games). To se mi líbilo, tak jsem se přihlásila a ono to vyšlo. Nastoupit jsem mohla mimo jiné i díky štědrému stipendiu ze strany Berklee College of Music.

To zní skvěle…

Ano, program filmové hudby vedl skvělý Lucio Godoy s týmem svých kolegů. Byla to dobrá volba – prostředí a celková atmosféra byly neskutečně inspirativní a kreativní. Program byl velmi prakticky zaměřen. Velký důraz byl kladen na to, aby si skladatel osvojil dovednosti, které mu co nejlépe pomohou v uplatnění v praxi, ať už se vydá jakýmkoli směrem. Pro začínajícího skladatele bylo obzvláště hodnotné, že každý měsíc mohl slyšet svou skladbu provedenou a studiově nahranou živým profesionálním ansámblem nebo orchestrem. Tím si během studia mohl vytvořit pěkné kvalitně znějící portfolio a zároveň se seznámit s celým tvůrčím procesem – přípravou kvalitního notového materiálu a samotnou kompozicí počínaje a nahráváním, dirigováním a mixováním nahrané muziky konče. Dalším pro mě hodnotným prvkem studia zde bylo seznámení s moderními technologiemi v oblasti hudby. To se ukázalo být později pro praktické uplatnění klíčové. Vůbec důležitým aspektem bylo také podpoření a vybudování důvěry v sebe, což je též důležitá ingredience.

Jaké technologie jsou dnes pro filmového skladatele potřebné?

Pro skladatele a hlavně orchestrátora je klíčové se podrobně seznámit aspoň s jedním z nejvíce používaným notačních programů, což je dle mého názoru Sibelius a Finale, velmi progresivní je také Dorico. Já používám Sibelius. Dále je pro skladatele celkově užitečné seznámit se s některou z dnes používaných DAW (Digital Audio Workstation), jako například Pro Tools, Digital Performer, Cubase nebo Logic. Pro Tools se dnes používá především na nahrávání a na mixování hudby. Filmoví tvůrci dnes vyžadují dobře znějící mockup, aby si udělali představu o tom, jak hudba zní dříve, než se živě nahraje, a k vytvoření mockupu nám též poslouží DAW.

Promiň, že Ti skáču do řeči, co to přesně je?

Mockup je demo snímek skladby, který vytvoříš v DAW za pomoci virtuálních hudebních knihoven. V nich najdeš nasamplované jednotlivé hudební nástroje tak, abys, když hraješ na midi keyboard připojený k počítači, slyšel zvuk daného nástroje. Party každého nástroje tak můžeš nahrát do DAW jeden po druhém, můžeš modelovat dynamiku a výraz každého nástroje a nakonec celou skladbu mixovat podobně, jako bys to dělal s živě nahranou hudbou. V DAW můžeš zároveň i synchronizovat video s hudbou a modelovat tempo mapu. Jednoduše by se dalo říci, že v DAW s virtuálními knihovnami můžeš vymodelovat obraz skladby co nejpodobněji tomu, jak by zněla, kdyby byla provedena živě. Samozřejmě kvalitní živé provedení hudby je, dle mého názoru, zcela nenahraditelné a přináší takovou energii, kterou mockup nikdy nepřinese. V každém případě filmový režisér chce slyšet, jak hudba bude znít v jeho filmu dříve, než se nahraje, aby mohl reagovat, dát skladateli zpětnou vazbu a doladit hudbu k jeho obrazu. Hudba zapsaná pouze klasicky v partituře by tento účel, řekněme mezikrok v tvůrčím procesu celého týmu, nesplnila. Čím věrohodnější demo snímek je, tím lepší představu si režisér může udělat. Pouhý export audia z notačních programů by v tomto směru zdaleka nestačil, nehledě na to, že v DAW můžeme také mixovat instrumentální hudbu s elektronikou, což se v dnešní filmové hudbě vyžaduje.

Takže zkušenost z Berklee Ti pomohla k uplatnění v praxi a získání kontaktů?

Zkušenost z Berklee, dovednosti tam nabyté a pěkně znějící portfolio mi každopádně maximálně pomohly k tomu, abych mohla začít a rozvinout první zkušenosti především jako orchestrátor. Právě to pěkně znějící živě nahrané instrumentální/orchestrální portfolio přitáhlo pozornost prvních zájemců o moje hudební aranže a od toho se začaly rozvíjet první kontakty. Sama jsem tímto i v sobě objevila, jak moc mě baví pracovat s orchestrálními barvami, ať už se jedná o mé vlastní skladby nebo o skladby někoho jiného. I v oblasti hudebních aranží a jako orchestrátor se mi také velmi osvědčila dobrá dovednost práce s hudebními programy.

Na jakých zajímavých projektech jsi například pracovala?

Co se týče orchestrace, je toho již celá řada. Z filmové oblasti bych zmínila například nedávnou spolupráci s americkou skladatelkou Chandou Dancy-Morizawa na její hudbě k filmům Devotion, Aftershock nebo na televizní sérii The Defeated. Úžasnou zkušeností byla také spolupráce se skladatelem Nathanielem Méchalym na televizní sérii Shadowplay a Fox Hunt. Na několika filmových projektech jsem spolupracovala v různých rolích také se skladatelem českého původu Eliou Cmíralem. S ním jsem také spolupracovala jako orchestrátorka na jeho dvou krásných koncertních dílech pro Panovu flétnu a orchestr, která se nahrála začátkem prosince v Praze. Velmi si cením také spolupráce s Óli Jógvanssonem, pro nějž jsem aranžovala několik jeho skladeb, z nichž dvě zvítězily v instrumentální kategorii UK Songwriting Contest. Úžasným zážitkem a zkušeností pro mě je, že mohu výsledek své práce s orchestrem slyšet na nahráváních díky těmto příležitostem relativně často. Měla jsem tu možnost účastnit se projektů nahrávaných s různými skvělými orchestry v Praze, v Paříži, v Londýně, v Nashvillu, v Bostonu, v Krakově, v Budapešti, ve Valencii, v Sofii, ve Skopje. Jako by se navázalo na tu mou touhu slyšet všechny symfonické koncerty Pražského podzimu. Myslím si, že právě poslechem živých orchestrálních koncertů a nahrávání se člověk o orchestraci hodně naučí. Co se mé skladatelské tvorby pro komerční sféru týče, ráda bych zmínila, že jsem se účastnila tvorby znělek pro kanál CNN Prima News. To byla pro mne zkušenost zase z úplně jiného soudku.

Vím, že jsi též krom ocenění skladeb, které jsi aranžovala pro Óliho Jógvanssona, získala i jiná ocenění jako skladatelka.

Ano, je tomu tak. V roce 2019 jsem se stala jedním ze tří finalistů soutěže SABAM Award for Best Young International Composer. Skladba, kterou jsem pro soutěž napsala, byla pak provedená s Bruselskou filharmonií během gala večera při předávání cen World Soundtrack Awards. Součástí ocenění byla i pozvánka na filmový festival v Gentu, což byla skvělá zkušenost. Dále pak minulý rok jsem se stala finalistkou mezinárodní soutěže Gil Soundtrack Award 2020.

Natáčela jsi prý také ve slavném londýnském studiu Abbey road…

To bylo natáčení mé absolventské skladby z Berklee. Zadáním absolventského výstupu bylo zkomponovat hudbu pro symfonický orchestr ke krátkému filmu. Škola zajistila pro celý ročník nahrávání absolventských prací s orchestrem v londýnském studiu Abbey Road, kam jsme se všichni vypravili. Každý jsme si svou absolventskou skladbu i dirigovali. To byl naprosto fenomenální zážitek, zkrátka pohádka – prostředí, orchestr zněl fantasticky!

Velké gratulace k takovým úspěchům! Poslední otázku bych rád věnoval artificiální tvorbě. My jsme spolu na jaře natáčeli Tvou letošní novinku komponovanou dle Janova evangelia pro zpívajícího violoncellistu, kterou jsi nazvala Světlo světa. Jaké máš další plány ohledně klasiky?

To je dobrá otázka. Nejvíce mě přitahuje práce s lidským hlasem a vokální formy obecně, a samozřejmě také práce s orchestrem. Po opeře Pramen, která byla uvedena v Praze a následně pak ještě v Městském divadle v Prostějově, se průběžně zabývám komponováním opery Bábel. Autorem námětu a libreta je Vladimír Kiseljov. Opera byla provedena z nahrávky v podobě demo snímku s mým zpěvem za doprovodu živé malby Vladimíra Kiseljova v rámci festivalu Theatrum Kuks. Této opeře se však chci i nadále věnovat, doladit ji v detailech a byla bych ráda, aby byla živě scénicky provedena a nahrána se zpěváky a orchestrem. Je to úžasné téma, jehož zpracování si zaslouží náležitou pozornost. Práce byly mnohokrát přerušeny orchestracemi nebo komponováním jiných menších skladeb, mezi nimiž bych ráda zmínila melodram Dopisy z Terezína, který byl zkomponován pro Mezinárodní festival slovanské hudby, v rámci něhož byl v roce 2018 uveden. V nejbližší době se také budu věnovat vytvoření orchestrální suity z jedné z mých hudeb k filmu, která bude zahraná živě na koncertu v rámci série workshopů pořádané platformou Soundsgate „Composers Summit 2022“, která se uskuteční v dubnu příštího roku. Mimo jiné bych se také chtěla věnovat vytvoření edukační platformy zaměřené na vzdělání v oblasti orchestrace a orchestrální hudby a tímto způsobem ráda sdílela a předávala své dosavadní zkušenosti zájemcům o tuto oblast.

Bylo mi velkým potěšením si s Tebou popovídat a držím palce ve Tvém skladatelském úsilí!

Foto: Fb a archiv Zuzany Michlerové