„Myslím, že v USA nazrál čas na rozšíření omezeného specifického hudebního kánonu, který střežíme a studujeme a který už je podle mého názoru příliš obehraný.“

„Jak vyčíslit Voříškův vliv na Schuberta, Vaňhalův na Haydna, Myslivečkův na Mozarta…? Jsou to všechno jedineční a velkolepí hudebníci, kteří utvářeli hudební historii a zaslouží si místo ve světě.“

„Při práci s nimi jsem v Brně zakusila realitu a bezprostřednost, které Američané zažívají jen z druhé ruky.“

Americká klavíristka, muzikoložka a pedagožka Katelyn Bouska působí ve Filadelfii. České kořeny ji však poutají ke Spillville ve státě Iowa, kde její předkové vyučovali na Bouškově škole. V roce 1893 se tam při jeho návštěvě setkali s Antonínem Dvořákem. Katelyn na učitelskou tradici navázala na hudební škole Curtis Institute of Music. V její koncertní, pedagogické i výzkumné činnosti se odráží kulturní dědictví spletené z českých i amerických pramenů. Často se věnuje českým a americkým skladatelům ze současnosti i z minulosti a snaží se tyto kulturní a hudební prvky přenést do zvuku. Ve své doktorské práci se zaměřila na klavírní dílo brněnského skladatele Miloslava Ištvana a nedávno dokončila nahrávku pro Český rozhlas Brno jeho souborného díla pro sólový klavír. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, ještě před letošní listopadovou cestou do České republiky, popisuje americký hudební život, zejména s ohledem na českou hudbu, ale mluví i o sobě.

Jaký je současný statut české vážné hudby v USA? Kteří skladatelé jsou nejvíc žádaní a jaké pozorujete trendy a změny v oblíbenosti?

Hudební kulturu ve Spojených státech hodně ovlivňují regionální prvky a ty ve velké míře vycházejí z kulturního dědictví. Třeba na Středozápadě, kde jsem vyrůstala já, je velká česká komunita, a proto je tam známá česká hudba. Když jsem byla malá, obklopoval mě Dvořák, Smetana, Janáček, Zelenka a Suk. Další příklad je Texas, kde Česká vzdělávací nadace podporuje výuku češtiny na středních školách a financuje konference o české hudbě a kultuře. Na východním pobřeží, kde už více než deset let žiji a pracuji, je situace úplně jiná. Typický je tu konzervativní přístup, na programu je vesměs americká hudba a tradiční klasické kusy, které jsme zvyklí poslouchat, třeba Beethoven, Brahms, Mahler. Já se to samozřejmě snažím změnit!

A co studenti? Na prestižních amerických hudebních školách a konzervatořích se vyučuje Dvořák, Martinů, Janáček. V jakém kontextu?

Vybraná díla české hudby se dostala do běžného repertoáru, často se třeba hraje Janáčkova houslová sonáta a jeho smyčcové kvartety. Totéž platí pro některé Dvořákovy symfonie, Violoncellový koncert h moll a tak dále. Já při výuce zacházím v repertoáru do větší hloubky a v několika předmětech se zaměřuji na specifické oblasti české hudby a historie. Nezaznamenala jsem všeobecný nárůst popularity, ale já při své pedagogické činnosti na Curtisově institutu aktivně prosazuji díla řady skladatelů. Napadá mě třeba Miloslav Ištvan, Klement Slavický, Miloslav Kabeláč, Jaroslav Šťastný, Ivana Loudová, Bohuslav Martinů, Vitězslava Kaprálová, Pavel Haas, Zděnek Fibich, Josef Suk, Josef Bohuslav Foerster… Studenti po nich doslova skočili. Nezůstávají u předepsaného repertoáru, pídí se po dalších skladbách a dál je zařazují na program. Své první dojmy z této hudby studenti popisují slovy bezprostřednost, ukotvenost v realitě, přímočarost vyjádření, živé a vibrující rytmy a nezvyklá rytmická schémata. Myslím, že v USA nazrál čas na rozšíření omezeného specifického hudebního kánonu, který střežíme a studujeme a který už je podle mého názoru příliš obehraný. Pokud máme hrát Schuberta, tak proč ne i jeho přítele Voříška, stvořitele žánru impromptu, který Schubert tolik proslavil? Právě takové otázky kladu svým kolegům a studentům.

Mohli by Američany zajímat české skladatelky?

Stejně jako většina uměleckých oborů i klasická hudba teprve pomalu začíná objevovat mnoho zajímavých tvůrčích osobností, které jsme zatlačili do pozadí ve prospěch těch tradičních. Postihlo to určité národnosti a samozřejmě také ženy-skladatelky, které v určitých historických obdobích neměly stejné příležitosti ke vzdělávání. Ještě nás čeká hodně práce, ale napadnou mě hned dvě skladatelky, jejichž tvorbu jsem studovala. A když jsem jejich skladby hrála, posluchači je přijali s velkým zájem. Vítězslava Kaprálová (1915–1940) a Ivana Loudová (1941–2017). Obě se vyznačují vysokou vnímavostí, výrazným projevem a jedinečnou barvou. Kaprálovou silně inspirovaly texty a napsala nádherné písně. Předpokládám, že vztah k písni jí předala její matka, vynikající zpěvačka. Její otec, uznávaný brněnský skladatel, ji vybavil pevnými základy v kompozici a podporoval ji ve snaze proniknout do světa kompozice a dirigování, kterému dominovali muži. Loudová pak pod dojmem studií u Messiaena v Paříži obohatila český hudební svět v Praze o skutečně jedinečnou a citlivou intuici ve vztahu k hudební barvě. Celé řadě dalších se pomaličku začínám víc věnovat. Teď mě právě velmi zaujala Agnes Tyrrell (1846–1883), což byla skladatelka a klavíristka anglicko-českého původu, dcera učitele angličtiny v Brně a matka významného muzikologa zaměřeného na českou hubu Johna Tyrrella.

A co stará česká hudba, od baroka dál?

Zhruba před deseti letech, ještě na studiích, jsem narazila na zajímavou poznámku Charlese Burneyho, autora z 18. století, který jezdil po Evropě a dokumentoval stav hudby v jednotlivých evropských zemích. Za svého pobytu v Praze a na českém venkově popsal vysokou úroveň hudební výuky na základních školách a prohlásil, že nikdy nepotkal žádný jiný národ, kterému by byla hudba natolik vrozená jako Čechům. Byla jsem zvědavá, jací hudebníci se z této muzikální společnosti zrodili. Když nahlédnete pod povrch hudební historie 18. století, najdete spoustu skladatelů, kteří ovlivnili vývoj hudby, jak ji známe a obdivujeme dnes. Za zmínku stojí například rodina Bendů, Zelenka, Stamic, Vaňhal, Mysliveček, Dušek, Voříšek a tak dále. Někteří nám unikají, protože mají poněmčená jména. Zdá se, že němčina měla stejné potíže se jménem Křtitel jako já, a tak si z něj udělala Baptistu. Tito skladatelé zanechali stopu na hudební historii a já doufám, že v budoucnu jim bude vyhrazeno víc místa v učebnicích. Jak vyčíslit Voříškův vliv na Schuberta, Vaňhalův na Haydna, Myslivečkův na Mozarta…? Jsou to všechno jedineční a velkolepí hudebníci, kteří utvářeli hudební historii a zaslouží si místo ve světě.

Je šance, že se noví čeští skladatelé prosadí v USA? Jaký je recept na úspěch?

Kdyby tak jen byl nějaký recept na úspěch! V minulosti čeští skladatelé našli v USA velkou podporu. Jeden zjevný příklad je Martinů, další je Oskar Morawetz, který byl předním kanadským skladatelem a zanechal v této zemi významnou stopu. Mezi další známé příklady patří Karel Husa, pianista Rudolf Firkušný a dirigent Karel Ančerl. Velká otevřenost americké kultury má své výhody i nevýhody, pokud jde o budování úspěšné kariéry. Na jednu stranu se vážná hudba vyznačuje neuvěřitelnou rozmanitostí žánrů. Na druhou stranu může být těžké zařadit se do konkrétního hudebního stylu – a jak už jsem říkala, každý region má specifické zaměření. Možná že základním rysem amerického stylu je prostě experiment, změna, růst – hledání něčeho nového. Mám ale za to, že některé prvky, které jsou české hudbě vlastní, její typické barvy, rytmy a hudební formy, by mohly být ohromným přínosem pro kompoziční styly ve Spojených státech a stále ještě čekají na svůj objev. Jak víme z četby historie (nebo taky Járy Cimrmana), velkou částí úspěchu je správné načasování a štěstí. Další část je talent, dobrá průprava, sebepoznání a sebejistota. To se asi nejvíc přibližuje jakémusi receptu na úspěch.

Povídejme si teď chvíli o vás. Řekněte mi něco víc o vašem rodinném odkazu…

Bouškové, kteří emigrovali do USA v polovině 19. století, byli jen první z mých českých předků, kteří sem přijeli. Ale právě o této straně rodiny toho vím nejvíc. Měla jsem velkou radost, že jsem se mohla podívat do vesnic, ze kterých mí předkové pocházeli, byly to Borovany a Bernatice v jižních Čechách, a navštívit potomky rodové linie, která neemigrovala. Můj prapradědeček byl hudebník a učitel ve škole ve Spillville ve státě Iowa a na toto své dědictví jsem velmi pyšná. V následujících generacích se na Středozápad USA přesunuli další z mých předků z matčiny i otcovy strany, babička byla Kotková a maminka Mašková. Máme v rodině další jména ze stejného koutu jižních Čech, třeba Bezpalec, Koudelka, Švec. Vyrostla jsem v komunitě na americkém Středozápadě, která si udržela velmi silné vazby na českou minulost. Ve škole ve Spillville se například až do roku 1920 vyučovala čeština.

Jak je vaše kariéra spojená s českou hudbou?

To musím vzít trošku víc zeširoka. Česká hudba a kultura je nepřetržitá niť, která se mi v mnoha různých podobách táhne životem. Vyrostla jsem v komunitě, která kladla velký důraz na české dědictví, a v rodině, kde se výrazně projevovala hudba a česká emigrantská kultura. Jako dítě jsem se třeba na rodinných oslavách učila tančit polku, od babičky umím péct koláče a vařit svíčkovou, dědeček hrával na místních tancovačkách na tahací harmoniku, tatínek hrál na akordeon, moje sestra-houslistka má dvoje housle, které s sebou mí předkové přivezli do USA.

Výzkumem české hudby jsem se začala vážně zabývat až za doktorských studií. Předtím se má průprava jako u každého interpreta vážné hudby zaměřovala na všestranné hudební vzdělání – studovala jsem různé kultury, vývoj západního klasického kánonu a vývoj techniky pro mé nástroje, klavír a cembalo. Až jako doktorandka jsem se mohla od všeobecného vzdělání odrazit dál a začít se specializovat, najít si své vlastní místo, které odpovídá mé povaze a stylu hry. Vždy mě to táhlo k rytmům, frázování a zbarvení, které uplatňovali Janáček, Dvořák a Smetana. Proto mě zajímalo, kdo přišel před nimi a připravil scénu pro tyto hudební velikány. A kdo navázal na jejich odkaz? V čem spočívají specifika české hudby? Jak vyčíslit něco, co se nedá vyjádřit slovy? Na tuto otázku hledám odpověď dodnes… Na některé otázky je odpovědět snadné. Jak se jedinečné aspekty českého jazyka projevují v rytmech. Nebo tance – lidová kultura. Ale to je všechno jen na povrchu. Hlubší otázky historie, kultury, ty jsou zanořené v hudbě a musí se prožít, ne popsat. Dvořák napsal za svého pobytu v Americe v únoru 1895 článek pro časopis Harper’s Magazine o tom, jak je lidová hudba spjatá s každým člověkem a jak svou vlastní lidovou hudbu vždy poznáte, i když jste ji předtím nikdy neslyšeli:

Když Čech, Polák nebo Maďar v této zemi [v Americe] uslyší některou svou lidovou píseň nebo tanec, může ji slyšet poprvé v životě, ale okamžitě se mu rozzáří oči a poskočí v něm srdce a pozná, že k němu tato hudba patří.

Nedávno jste pro České centrum v New Yorku vedla masterclassy o americké interpretaci Janáčka, Martinů a Kaprálové. Co bylo to hlavní, co jste chtěla posluchačům předat?

Každý z těchto skladatelů je natolik odlišný, že je těžké vyvodit z toho jedno jediné sdělení. Ale mým hlavním záměrem bylo představit každou z těchto výrazných osobností pokud možno z nového pohledu. U Janáčka jsem věnovala hodně času tomu, že jsem se snažila vysvětlit, jak se mé chápání jeho hudby radikálně změnilo potom, co jsem měla možnost strávit nějakou dobu v Brně a pracovat se skvělými hudebníky, kteří přímo navázali na jeho jedinečný hudební odkaz. Při práci s nimi jsem zakusila realitu a bezprostřednost, které Američané zažívají jen z druhé ruky. Mám na mysli lidové idiomy, vazbu na přírodu, výraznou Janáčkovu osobnost, která se tolik liší od amerického způsobu života. U Martinů a Kaprálové jsem mluvila o jejich jedinečné situaci v čase a o tom, jak pobyt v zahraničí ovlivnil jejich hudební styl. Kaprálová se neúspěšně pokusila najít útočiště na Juilliardově škole v New Yorku. Martinů těsně unikl gestapu v Paříži a dorazil do New Yorku bez svých rukopisů. Neúnavně pracoval, aby svá díla stvořil znovu a napsal nové skladby, které budou vyhovovat americkému publiku. Jeho odkaz je stále živý v Curtisově institutu, na Princetonské univerzitě, v hudebním centru Berkshire a na škole Mannes School of Music. Tyto příběhy emigrantů mě fascinují. Americký příběh je v jistém smyslu vlastně příběhem emigrantů, je to můj příběh a je to příběh, se kterým se všichni můžeme nějak ztotožnit. Jaké to je, střetnout se s novou kulturou a prolnout s ní tu svou?

Co plánujete při své chystané cestě do České republiky?

Na tuto cestu se moc těším! Když jsem byla v České republice naposledy v listopadu 2019, měla jsem v úmyslu přijet znovu v dubnu 2020. Kdo mohl vědět, kolikrát se tyto plány budou odkládat, než budu moct po dvou letech konečně zase přijet…?! Především se s mým partnerem v duetu cellistou Štěpánem Filípkem chystáme dokončit nahrávku druhého společného alba pro Český rozhlas Brno. Mám z toho alba velkou radost, protože na něm budou dvě díla skladatele, se kterým jsem se s velkým potěšením více seznámila – Voříška –, a dvě skladby, které pro nás napsali přátelé, David Owen Carpenter a Barry Wan. První část jsme nahráli v roce 2019 a teď nás čeká část druhá. Už potřetí budu nahrávat s hudebním režisérem Tomášem Řezníčkem. Naše spolupráce je vždy velmi inspirativní a pokaždé svým způsobem jedinečná. Ujal se jako režisér mého prvního společného alba se Štěpánem, na kterém byla díla filadelfských a brněnských skladatelů (2018), a také mého prvního sólového alba, což bylo kompletní dílo Miloslava Ištvana pro sólový klavír (2019). Tohle album mám asi nejraději, protože to bylo vyvrcholení mnohaletého výzkumu. Je na tom něco naprosto mimořádného, když celé album věnujete souhrnnému dílu jednoho skladatele. Můžete si dopřát luxus ponořit se do jeho umělecké osobnosti a důkladně porozumět tomu, jak se coby skladatel vyvíjel v průběhu těch let, kdy tvořil. Velmi si vážím toho, že jsem měla možnost nahrát Ištvanovo dílo v Brně, kde žil, studoval a skládal. Těším se také na vystoupení v Českém muzeu hudby, které mě při této cestě čeká. Budu mluvit o Dvořákově cestě do Ameriky a o osobních vzpomínkách mých předků, kteří se s ním setkali při jeho letním pobytu ve Spillville. V takových rozhovorech o různých aspektech české a americké kultury se odráží mé umělecké dědictví a kulturní identita a patří to k tomu, co mě na nejvíc baví na výzkumu. Zbude mi také čas na návštěvu příbuzných, kteří teď žijí v Písku, na setkání s přáteli a kolegy z různých koutů České republiky a na práci se Štěpánem, se kterým se budeme připravovat na to, co si plánujeme na příští rok. Až si spolu po dvou letech konečně znovu zahrajeme, uslyšíme nesmírně zajímavé nové skladby, které jejich autoři napsali pro nás.

——–

Překlad Helena Koutná

Foto: Margo Reed