pátek, 26 listopad 2021 19:08

Vojtěch Dyk: Mysliveček je v české kinematografii mimořádnou postavou

Autor:

„Když jsem byl kluk, můj vkus byl definován Puccinim a Bizetem.“

„Bernsteinova Mše je moje srdcová záležitost.“

„Osudů takových zapomenutých českých géniů, kteří prorazili ve světě jako Mysliveček, a vůbec o nich nevíme, je víc.“

 

2000

 

Jedním z nejúspěšnějších Čechů byl v osmnáctém století Josef Mysliveček. Český velkofilm Il Boemo, zachycující jeho italskou kariéru operního skladatele, má přijít do kin 21. července 2022. Předchází mu nyní vydání českého překladu knihy Il Boemo z pera amerického muzikologa Daniela E. Freemana. Herec a zpěvák Vojtěch Dyk, který ztvárnil titulní roli ve filmu, a proto jeho tvář v dobové paruce dominuje i obálce knihy, v rozhovoru pro portál KlasikasPlus.cz přibližuje svůj pohled na Myslivečka a jeho hudbu. Připomíná však i svou cestu ke klasické hudbě, která začala zpíváním v dětském sboru.

Jste známý nejen jako herec, ale i díky kapele Nightwork, zpíval jste také v Bernsteinově Mši… V jakých hudebních žánrech jste vyrůstal a ve kterých se cítíte nejvíc doma?

Já jsem v pěti letech začal zpívat v dětském sboru Pueri gaudentes a díky tomu jsem se dostal do Státní opery Praha. Začínal jsem tedy jako malý kluk v operách Carmen a Turandot a můj vkus byl definován Puccinim a Bizetem. Když jsem si představil klasickou muziku, tak tyhle opery. Potom jsem ji začal objevovat víc. Můj táta studoval klasický zpěv, hudbu zbožňoval, takže jsme měli nahrávky hlavně Pavarottiho, Carrerase a Dominga… Do toho jsem ale zároveň poslouchal i Nirvánu nebo skupinu Twenty 4 Seven. Od toho se odvíjí celé moje stírání hranic mezi hudebními žánry.

Díky Myslivečkovi jste se začal zase víc vracet ke klasické hudbě?

Víte, v autě převážně poslouchám právě klasickou hudbu, takže zas až tak velký skok to nebyl. Klasika ve mně nějakým způsobem je, klasiku obdivuju… a i když si myslím, že na to nejsem úplně stavěný, tak se zároveň pokouším ji dělat. Protože když za vámi zaduje symfonický orchestr, tak je to jeden z nejkrásnějších možných zážitků!

Výrazně jste na sebe před pár lety upozornil ve šňůře představení v klíčové roli Bernsteinovy Mše: provokativní, polystylové, strhující. Byly to výjimečné chvíle?

Bernsteinova Mše je moje srdcová záležitost. Byla i součástí té mé anabáze v dětském pěveckém sboru. Jako kluk jsem v ní zpíval chlapecké sólo a pak jsem se rozhodl, že bych si chtěl zazpívat hlavní roli Celebranta. A celé to zprodukovat. Vyšlo to. Chtěl bych s tím samozřejmě pokračovat, protože to je pro mě dílo, které nevnímám jen jako nárazovou věc. Ale momentální doba tomu moc nesvědčí…

 

1125

 

Pokud se týká Myslivečka, nenalháváme si něco, když zjišťujeme a říkáme, že byl hodně dobrý… jako Mozart...?

Myslím, že určitě nenalháváme. Když si přečtete něco třeba o hraběti Sporckovi… Kulturní sféra v čele s Josefem Myslivečkem byla v té době byla na jedné z předních pozic na pomyslném žebříčku. Srovnávání s Mozartem nechci úplně precizovat, samozřejmě byli souputníci, ale nevím jestli říkat učitel a žák, nevím, jestli ho Mysliveček natolik ovlivnil, ale určitě byl jedním z těch, kdo ho ovlivnili. A to se také počítá. Ale i bez srovnání s Mozartem: když si poslechnete Myslivečkovu hudbu, tak je podle mého velmi nadčasová.

Má být film Il Boemo něco jako Formanův Amadeus?

To se nedá srovnávat. Amadeus byl výpravný, hezky udělaný velkofilm. Tohle je ale velkofilm duše. Duše muzikanta. Na české poměry to ale velkofilm opravdu je. I když nebylo pochopitelně k dispozici tolik prostředků, jako měli tvůrci Amadea. Il Boemo jde po úplně jiných linkách a nitkách, spíše po těch hudebních. Ve filmu je hodně hudby a je celá nahrávaná naživo, což je ojedinělé. Hlavně Collegium 1704 a zpěváci. S kontaktním zvukem. To se hned tak nevidí.

 

1100

 

Díky Amadeovi se evidentně obrátila pozornost řady lidí k Mozartově hudbě. Bylo by možné alespoň tady vidět paralelu? Že by tento film mohl zapůsobit podobně, co se týká Myslivečkovy hudby?

Doufám, že to tak bude. Vidím to na sobě. Do té doby, než jsem dostal tuhle nabídku, jsem o Josefu Myslivečkovi věděl, ale to bylo tak všechno. Nebylo moc nahrávek, nebylo zřejmé, s jakým typem hudby se ztotožnit. V takovém případě se člověk nakonec věnuje víc třeba právě Mozartovi. Doufám, že díky producentovi Janu Macolovi, režiséru Petru Václavovi a dirigentu Václavu Luksovi, kteří umožňují jeho znovuzrození, budeme moci být na Myslivečka o hodně pyšnější. Protože si jeho hudbu budeme umět připojit k nějakému osudu a k nějakým posluchačským zkušenostem.

Měl jste jako herec šanci se s postavou ztotožnit, napojit se na ni vnitřně? Bylo na co?

Hlavně na hudbu, jinak toho moc nebylo, nebylo příliš literatury ani obrazových záznamů, jen nějaké dopisy jsou, to je asi jediné. Včetně korespondence s Mozartem. Ale pro mě je nejjednodušší navazovat na hudbu, protože koneckonců i ona má v sobě ten osud.

 

1120

 

Jak jste Myslivečka hrál? Jak jste ho vytvořil? Byl to zarputilec, nebo milý člověk...?

Byl to obyčejný kluk z mlýna v Praze, žádný geniální blázen. Zároveň měl podle mě touhy z Prahy odjet, protože nepochybně byl obrovsky talentovaný. V Praze možnosti, jak se prosadit, takové nebyly. Určitě byl ambiciozní, ale mám ten pocit, a tak jsem se ho snažil i hrát, že ambice nebyla víc než radost z hudby. Nadšený ze samotné tvorby a z toho, že ho hrají, je určitě jakýkoliv autor. Později samozřejmě začíná promlouvat i ješitnost a ego, ale nikdy to nebylo podle mého tak, že by lidé měli Myslivečka za nějakého náfuku. U Mozarta máme pramenů více a jasnějších, takže víme, že byl nějakým způsobem „pošahaný“ génius. U Myslivečka nic nevíme, tak jsme ho mohli udělat víc, jak jsme chtěli. Já jsem se ho snažil udělat lidsky. Poslouchat hudbu a v jejím rámci jít dopředu.

Jak Myslivečkova postava figuruje ve vaší filmografii, nejen v té již hotové, ale i v předpokládané budoucí? Je a bude něčím mimořádným, jedinečným? Máte šanci dostat se ještě k podobné roli, k takové postavě z minulosti?

Mimořádná v rámci českého kontextu, v rámci české kinematografie ta role určitě byla. Mimořádná byla i pro mě. Doufám, že nebude jediná. Dobové filmy se u nás moc nedělají, je to finančně náročnější… Ale osudů takových zapomenutých českých géniů, kteří prorazili ve světě, a vůbec o tom nevíme, je víc. Tak snad se najde nějaký scenárista a režisér, který třeba vyslyší nějaké moje volání...

 

1122

 

Foto: Mimesis Film, Tino Kratochvil

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.