čtvrtek, 25 listopad 2021 20:11

Dagmar Pecková: Hříchy u člověka existují, co je na Zemi

Autor:

„Od Brechta jsme na takové věci zvyklí, on vždycky pojímal vážná témata podobným způsobem.“

„Vždycky je jednodušší si přípravu nějaké inscenace udělat jednodušší tím, že se lidé, kteří na ní pracují, mají rádi.“

„Takže jsem poděkovala za role tetiček a babiček a řekla jsem si, že tímto způsobem pokračovat nemíním. Začala jsem si dělat vlastní věci.“

 

Peckova2fotoilonasochorova

 

Opera pražského Národního divadla naplánovala na 26. a 28. listopadu a pak i na několik dalších termínů projekt, ve kterém se potkávají na jevišti Státní opery dva různé hudební i divadelní světy, ztělesňované skladateli Arnoldem Schönbergem a Kurtem Weillem. Po monodramatu Očekávání, které mělo premiéru v roce 1924 v Praze a které nabízí pohled do „světa v ženě“, tvoří druhou polovinu večera ironicky koncipovaná Weillova operní miniatura Sedm smrtelných hříchů, napsaná na libreto kritika měšťácké společnosti Bertolta Brechta. Ukazuje naopak „ženu ve světě“. Inscenaci nastudovali režisérka Barbora Horáková Joly a dirigent Jiří Rožeň. Mezzosopranistka Dagmar Pecková v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje Weillovo dílo, jehož je protagonistkou, ale rekapituluje i své další umělecké i organizační aktivity.

Kurt Weill je pro vás velké téma, před pár lety jste z jeho songů sestavila velký koncertní program, kabaretní revue. Teď jde však o operu. Je pro vás pokračováním, doplněním Weillova obrazu?

Opera u Kurta Weilla rozhodně neznamená belcanto, styl, na který jsme všichni u opery zvyklí. Je to prostě Kurt Weill. Spojení s Bertoltem Brechtem navíc klade nároky na text. Nejde jen o krásný zpěv. Na jevišti by jejich dílo měla ztvárňovat osoba schopná realizovat typické a skutečné německé hudební divadlo. Ostatně, právě o to se snaží i paní režisérka. Nestačí postavit se na jeviště a krásně zpívat. V tomto případě jde o zpívaný balet, který vznikl na objednávku jednoho choreografa pro divadlo na Champs-Élysées v Paříži v roce 1933. Interpretka musí splňovat nejen pěvecké nároky, i když ten part není úplně obtížný. Musí naplnit i další nároky. Rozsah partu mně vyhovuje, ale potřeba se napojit na balet. Na výrazový balet. Ani ten tady není nic klasického. A stejně tak výrazové musí být i zpívání.

Dílo navíc asi není myšleno úplně vážně. Je to ironie?

Ano, ironie, satira. Od Brechta jsme na takové věci zvyklí, on vždycky pojímal vážná témata podobným způsobem. A Weill je sám o sobě také velký ironik. Cokoli od něj vezmete, tak to tryská z každého taktu. Je to tedy nevážně-vážně o velmi závažných tématech, jimiž smrtelné hříchy jsou. Vždyť ty u člověka existují, co je na Zemi. Neustále platí, že se člověk vlastně vůbec nemění. Hříchy zaznamenané ve Starém zákoně před několika tisíci lety jsou tady s námi pořád, neopouštějí nás. Člověk je hříšný tvor...

 

DSC2008

 

Který z těch hříchů je ten „nejhříšnější“, alespoň podle Brechta a Weilla?

V opeře je uplatněno mužské kvarteto, což je rodina hlavní postavy Anny, kterou ztělesňuju já. Tanečnice je její druhé já. A ta rodina – matka, otec a dva bratři – jsou stále přítomná. Ironie je už v tom, že matku zpívá basista, v našem případě Zdeněk Plech. Dnes se řeší téma jednopohlavní rodiny... Brecht s tím vlastně ve třicátých letech už otevřeně pracoval…! Ať už zpívám sama, nebo dohromady s nimi, tak v každém čísle se pojednává o jednom z těch sedmi smrtelných hříchů. Je to závist, rozežranost, lenost, pýcha... Každý z těch hříchů tam je tedy popsán a pojmenován, ale vždy je to ztvárněno tak, že rodina z toho obviňuje Annu. Annu, kterou vyslala vydělat na postavení domku. Je to banda lenochů. A to děvče na ně musí pracovat a vydělávat. Ve finále, aby vydělala pokud možno co nejdřív, tak samozřejmě skončí v bordelu... A nedopadne to s ní úplně nejlíp...

To je ten nejhorší hřích?

Myslím, že jako nejhorší je uvedena závist. Annina závist, že ostatní se mohou mít lépe než ona, která strašně pracovala a na domek vydělala. Vrací se úplně zničená. Já být Annou, tak vezmu peníze a zmizím, ale ona jim ty peníze na domek opravdu donese… a tyranie a zneužívání člena rodiny začíná nanovo.

Bavíte se s kolegy dobře? Je to i pro vás zábavné?

Samozřejmě, že ano, i když pro moje kolegy to zpívání asi není úplně jednoduché. Jsou takovým tím antickým chórem, který bylo zvykem užívat v řeckých tragédiích. V antické tragédii ani nesměly hrát ženy, takže i to obsazení čtyři muži má svou logiku. Sešli jsme se velmi pozitivní lidé, i paní režisérka a dirigent...! Vždycky je jednodušší si přípravu nějaké inscenace udělat jednodušší tím, že se lidé, kteří na ní pracují, mají rádi, že se respektují a vyjadřují k sobě ohledy. Těch ostatních úskalí kolem je víc než dostatek.

 

Peckova1fotoilonasochorova

 

Paní režisérka připravila něco hodně avantgardního, nebo se spíše snaží přiblížit duchu třicátých let?

Jde o ducha třicátých let, včetně kostýmů. Ale na druhou stranu právě proto, že hříchy jsou věčné téma, tak i kdyby se to dotýkalo současnosti nebo minulosti, jakékoliv doby, tak zůstáváme u stejného výraziva. Je to nadčasové... Možná budou někteří příznivci klasiky překvapení, ale o tom to přece je: nedělat všechno stejně a nedělat všechno podle očekávání. To je hodně důležité.

Kdy jste vlastně naposledy zpívala v pražské Státní opeře?

Já myslím, že to opravdu naposledy bylo na úplném konci osmdesátých let v Mozartově opeře Cosi fan tutte, kde jsme se tak neslavně potkali s panem dirigentem Zdeněk Košlerem. Tehdy to bylo ještě Smetanovo divadlo. Od té doby jsem tam asi už nezpívala...!

Kdy naposledy v Národním divadle?

Tam jsem zpívala Carmen a v Rusalce Cizí kněžnu i Ježibabu. To už víc než deset let. Od té doby jsem v Čechách na divadle nezpívala...

A mimo naši republiku?

Po třiceti letech, což bylo někdy v roce 2015 nebo 2016, jsem ukončila mezinárodní kariéru a začala jsem se věnovat svým projektům. Vzhledem k mému věku a tím, že jsem na volné noze… Na Západě to ani jinak nejde, tam nejsou zaopatřovací ústavy v podobě divadel jako u nás, kde zpěvačka, i když nezpívá, je dál vydržovaná za ne zrovna malou měsíční apanáž... Tam to neexistuje, divadla si velmi dobře hlídají, aby někoho nemusela držet až do důchodu. Vzhledem k tomu, že jsem byla od roku 1993 na volné noze, tak jsem si velmi rychle a dobře spočítala, jakým způsobem by se moje další kariéra mohla vyvíjet. Takže jsem poděkovala za role tetiček a babiček a řekla jsem si, že tímto způsobem pokračovat nemíním. Začala jsem si dělat vlastní věci.

 

005

 

Včetně festivalu Zlatá Pecka.

Ano. A nebo v poslední době, i když s přerušováním kvůli lockdownu a podobně, jsme měli velmi úspěšnou premiéru v divadle v Mladé Boleslavi, kde dělám Mistrovskou lekci – Marii Callas – v režii Petra Mikesky. Je to dvouapůlhodinové monodrama pro jednu herečku, kde se občas vyskytne nějaký kolega, ale jevišti jsem víceméně sama. A mluvím a mluvím… Myslím si, že se to povedlo, máme velmi dobré ohlasy. Myslím, že by Mistrovskou lekci měl vidět hlavně každý adept pěveckého studia a umění. Je tam všechno velmi nepřikrášlovaně řečeno! Maria Callas je zářným příkladem toho, jak to jde, i jak to nejde. Jak to šlo – a jak to nešlo. Mě ta role strašně baví, vidím tam spoustu paralel. A je to i taková moje psychoterapie.

Ale na festivalu Zlatá Pecka také někdy i vy sama zpíváte, že?

Já jsem umělecká ředitelka a rozhodně nedělám projekty tak, abych si tam zazpívala. Loňský festival jsme měli s tématem Maria Callas. Máme ho vždycky takhle tematicky zaměřený, ať to byla Carmen.. nebo Krásná Helena.. nebo Rusalka... Pořádáme i výstavy a další akce, které se k tématu váží. Ale staráme se, aby bylo postaráno i o mladou a nejmladší generaci, o ty nejmladší talenty. Pokud zpívám, tak proto, že to lidi chtějí slyšet. Do zpívání se nehrnu, raději nechám prostor pro kolegy, kteří jsou v tom nejlepším věku. Ale je pravda, že jméno prodává.

Zlatá Pecka pěkně obohacuje region, ne?

Kdybyste tohle ještě řekl i v Chrudimi na radnici...

Necítíte ideální podporu? Ale připravujete další ročník, že?

Ano, jsme samostatný spolek. Nijak jsme si to tím nezjednodušili, disponujeme s málo penězi a tak dále, ale já si tím pádem mohu vymýšlet krásná témata. Děláme to z dobré vůle a rádi, baví nás to. A ještě stále máme nervy na všechny ty věci kolem.

 

111

 

Co jste připravila na předvánoční dobu? Jsou vidět pozvánky na koncerty s Jaroslavem Krčkem na projekt Exaltatio...

To mě hrozně baví. Jaroslav Krček je strašně moc inspirativní člověk. Já jsem ho viděla před nějakými šesti nebo i více lety na společném koncertě se Spirituál kvintetem. Věděla jsem, že Musica Bohemica existuje. Vím, že existovala a existovat bude...! Šla jsem tehdy na koncert v dost neradostné konstelaci – a cítila jsem, jak Jaroslav Krček dokáže lidi neuvěřitelně zvednout ze židle. Já jsem měla vždycky odpor k takovým těm hloupým, kýčovitým, modernizovaným a jazzovým úpravám vánočních koled. Ale na tom koncertě mě v tu chvíli napadlo, že s Jaroslavem Krčkem chci natočit vánoční CD. A tak jsem k němu vlítla do šatny a hned to na něj zařvala..!

A stalo se.

Ano. V roce 2018 z toho byla deska s názvem Nativitas, která se držela několik týdnů na prvním místě v hitparádě. Pak jsem si říkala, že by bylo dobré natočit druhý díl. Natáčení jsme odkládali, nakonec jsme to natočili v květnu, vydalo se to, přišel lockdown... Druhé CD tím pádem tak trochu pluje v neznámu. Ale už teď předem se některé koncerty, které jsme měli k CD naplánované, včetně Českých Budějovic a Prahy, rušily. Škrtlo se. Lidi měli strach jít do divadla, pořadatelé měli strach, že neprodají...

Neradostná doba.

Přesně. Doba, kdy si pořadatelé a návštěvníci koncertů a divadel vzájemně nedůvěřují. Vstupenky se prodávají den dva před představením... Nechce se mi věřit, že lidé nevyužívají možnost boje proti covidu, která je v očkování. A bojím se, že se lidé naučí žít bez kultury. Je strašně nebezpečné, když se jim všechno servíruje v televizi, když jim to pošleme domů a oni na to můžou koukat v teplákách a bačkorách. A přitom jsou umělci hnáni k soustruhům a ke kasám a někteří lidé se tváří, že kultura není potřeba, že jsou to zbytečně vyhozené peníze... Kam se to řítíme?

Pesimistický konec...

Já vím, ale perspektiva není radostná.

 

114

 

Foto: Národní divadlo Praha, Ilona Sochorová, Petr Kurečka, Pavel Petruška, Petr Našic

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.