úterý, 23 listopad 2021 13:00

Roman Janál: Opera i píseň jsou velmi propojeny

Autor:

„Partnerství s klavíristou musí dosáhnout naprosto rovnocenné úrovně, jsou dva, ale naprosto splývají.“

„Považuji za velmi užitečné a radím všem pěvcům, pokud ta možnost je, zpívat komorní hudbu.“

„CD je krásný návrat ke kořenům i k písničkám, které mě provázejí od chlapeckých let.“

 

DSC3500

 

Přední český barytonista Roman Janál odpovídá v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz na otázky o hudebních začátcích, studiu v Bulharsku, vztahu k písňové literatuře i svých zkušenostech ze soutěží. A přibližuje nové CD, na které nahrál spolu s klavíristou Karlem Košárkem písně Mikuláše Schneidera-Trnavského a Bohuslava Martinů inspirované slovenskou lidovou poezií.

Romane, ty jsi vystudoval hru na housle na konzervatoři v Plzni, ale pak jsi už pokračoval ve studiu zpěvu v bulharské Sofii. Jak k tomu došlo?

Už v době, kdy jsem studoval na konzervatoři v Plzni, tak někdy v maturitním ročníku jsem začal reálně přemýšlet o tom, že bych studoval i zpěv. Všechny okolnosti nasvědčovaly tomu, že by bylo dobré to řešit a rozhodnout se, kterým směrem se dám. V té době jsem se zúčastnil dvou ročníků soutěže „Puškinův památník“, kde jsem dvakrát vyhrál – byl jsem absolutním vítězem. Dostal jsem za to hezké ceny: jedna obnášela týden v Petrohradu, kde jsem mohl chodit do divadel – na operní i baletní představení, a další rok to byla okružní plavba ze Soči až do Novorossijsku. Na základě těchto úspěchů jsem byl dost přesvědčen o tom, že bych ten zpěv měl „uchopit za pačesy“, jak se říká. (smích) Tak jsem začal navštěvovat Jindřicha Jindráka na pěvecké konzultace.

Postupně jsem došel k závěru, že bych rád jel na nějakou pěveckou studijní stáž – roční nebo dvouletou. Ale to bylo za doby, kdy se nedalo moc přemýšlet o tom, že by se člověk snadno dostal do Itálie nebo jinam, kde by získal tu pravou belcantovou školu. Od ředitelky konzervatoře jsem dostal takový katalog hudebních akademií, z kterého jsem si mohl vybrat. Nejoptimálnější se mi jevilo Bulharsko. Jejich vokální škola byla proslulá tím, že většina pedagogů byla vyškolena italskou belcantovou školou. Podal jsem si tedy žádost a v absolventském ročníku už jsem se chystal k přijímacím pohovorům na pražskou AMU. Teprve na jejich základě jsem pak mohl dostat doporučení na zahraniční studium. Po všech těchto peripetiích – ty pohovory dopadly velmi dobře – jsem na základě jednoho vystoupení na konzervatoři, kde jsem hrál jako houslista, ale i zpíval, byl poslán na Ministerstvo školství a kultury a odtud mě doporučili na zahraniční stáž. Nakonec z toho vyplynulo, že by byla možnost celého pětiletého studia. Sofie byla už daná v tom, že tam byly ty nejoptimálnější a nejvhodnější podmínky. V Praze jsem musel ještě absolvovat týdenní přípravný kurz. Pak už jsem odjel do Sofie, kde jsem nejprve na zahraničním institutu absolvoval osmitýdenní intenzivní kurz bulharštiny. Nebyl jsem si tedy úplně jistý, že to zvládnu, ale nakonec nějak ano. Potom jsem ještě na začátku září musel předzpívat před odbornou komisí na Hudební akademii v Sofii, protože oni nevěděli, koho Československo vysílá do Sofie, tak aby nekupovali „zajíce v pytli“. (smích) Teprve po tomhle všem jsem byl definitivně přijatý ke studiu. Pak jsem mohl ještě na tři týdny domů a od 1. října 1985 jsem tam studoval plných pět let…

Musím říct, že to studium bylo programově velmi zajímavé a intenzivní, řada předmětů. Kromě těch základních – zpěv, komorní zpěv, zpěv s dirigentem, jevištní řeč, pohybová výchova, historické tance, historický šerm – byla povinným jazykem celých pět let italština a druhý povinně volitelný jazyk, tam jsem si zvolil němčinu.

Jak to probíhalo po absolvování?

Po absolvování této školy jsem se vrátil do Prahy. Nejdřív jsem se zúčastnil konkurzu do opery Mozart a bylo mi nabídnuto angažmá hned od 1. července 1991. Tam jsem nastoupil a první čtyři roky jsem zpíval především Mozartovy barytonové role. Navíc to byla ohromná zkušenost. Pak už jsem dostal nabídku hostování v menší roli Grégoria v Gounodově opeře Romeo a Julie. Na základě toho jsem dostal hostování v Bohémě. A ještě mě v průběhu těch čtyř let oslovil Karel Drgáč, tehdejší ředitel Státní opery, zda bych tam nechtěl do angažmá. V roce 1994 mě pozval na hostování do Lazebníka sevillského. Posléze jsem měl takové debutující představení Così fan tutte a na základě toho jsem dostal smlouvu do ansámblu Státní opery.

 

Don-Giovanni-096

 

V roce 1995 jsi pak vyhrál karlovarskou pěveckou soutěž Antonína Dvořáka. Shodou okolností se zrovna před několika dny uzavřel její pětapadesátý ročník. Jak vnímáš soutěže? Jsou pro zpěváky důležité?

Každá účast na soutěži má svůj smysl. Z druhé strany jsou ale soutěže velmi relativní. Když se člověk zúčastní jakékoliv soutěže, tak každá je specifická. Člověk se tam snaží dát ze sebe maximum, podat nejlepší výkon. Ale i když neuspěje, má možnost slyšet jiné výkony a zamyslet se nad tím, jestli je na tom ve svém momentálním stádiu tak, aby byl přesvědčen, že na tu soutěž měl, nebo neměl chodit. Mnohdy se ale také děje, že ta hodnocení a umístění jsou neobjektivní.

Když jsi v porotách soutěží, co je pro tebe tou prioritou? Co vyhledáváš?

V každém případě, byť u úplně mladinkého pěvce, někoho, kdo začíná a proniká do vokální techniky a interpretace, vnímám jako atribut talentu, že by měl mít dar muzikality, pěvecké inteligence, pokud možno současně ovládat i nějaký hudební nástroj. Musím říct, že za celá ta léta – teď už desetiletí – co jsem v provozu a už mám větší kus té umělecké dráhy za sebou, vnímám, že hudební nástroj je k tomu pěveckému umění nesmírně důležitý z mnoha důvodů. Když poslouchám výkony na soutěžích, například Duškově pěvecké soutěži nebo soutěži konzervatoří, tak je strašně poznat, jak je ten mladý člověk nebo dítě – i když je třeba ještě v období před-mutačním – muzikální a koncentrovaný v tom, co chce předvést. Navíc já bazíruji hodně na tom – když se student prezentuje na soutěži, stoupne si a začne zpívat – aby bylo znatelné, že přednáší. Že to není o tom, jak tvoří tóny a jak frázuje, ale sděluje prostřednictvím jakékoliv písně nebo árie „něco“. Každý učitel zpěvu by měl dbát, aby současně s vokální průpravou vypracovával velmi důsledně artikulaci, dikci a zároveň interpretaci textu, toho obsahu. Vím, že je to strašně náročné a je to taková mravenčí práce, která vyžaduje hodně trpělivosti.

Každý má období, kdy se ten vývoj výrazně posune dál, a někdy to zase najednou stagnuje. A tohle období, kdy si člověk i přestane věřit, nebo ho to dokonce přestane bavit, ztratí motivaci, to může nastat u každého. Je potřeba podtrhnout cílevědomost, ale tu zdravou. Tu ambici, že koncentrovanou prací a pílí, trpělivostí, pragmatickým a racionálním přístupem – který ale nemůžeme úplně vyžadovat u dětí či adolescentů – mohu něco dokázat. Je úkolem učitele, aby se v mladém člověku snažil přijatelným způsobem, ne tím dogmatickým, pěstovat vnitřní disciplínu a cílevědomost. A pochopitelně je tu aspekt individuality, každý je jiný – mentálně, emočně, každý má jiný přístup k povinnostem, k cíli. A to je na tom nejtěžší, najít si správnou cestu, jak ke komu přistupovat.

Občas se děje, že potkám některé talenty – a znám dost případů, ještě když jsem učil na státní konzervatoři – a zjistím, že jejich život směřoval úplně jinam. A i když měli ambice, že budou působit v tomto oboru, tak nakonec došli k rozhodnutí, že budou raději dělat něco úplně jiného. A byli to talentovaní lidé, ale byli buď znechuceni či zklamáni, nebo pragmaticky dospěli k závěru, že to asi není to, co by je mohlo živit, kde by se mohli uplatnit.

 

DSC3549

 

Když by ses měl zamyslet ze svého pohledu nad dvěma hlavními pěveckými směry – opera a píseň. Pro tebe je opera, coby držitele dvou Thálií, určitě to hlavní. Ale k písním máš také velmi blízký vztah. Máš dojem, že to jsou dva různé světy?

Ze dvou aspektů jsou opera i píseň velmi propojeny. Mají takříkajíc společného jmenovatele: interpretační a hudební vypracování, hluboké prožití a sdělení. Druhým aspektem je rozlišení toho, co zpívám. V písni, pokud je hlas většího objemu, je člověk nucen ten volumen a barvu hlasu mnohem více kultivovat. V opeře můžete hlas víc „rozbalit“, více ho rozvinout v intenzitě, nasazení. Tím myslím objem hlasu, průraznost. Ale zase pozor, to interpretační nasazení nesmí být v písni o nic menší. Tam když není interpretační, hudební a emoční nasazení, i když v určitém smyslu subtilnější, je to na úkor kvality a přesvědčivosti. Považuji za velmi užitečné a radím všem pěvcům, pokud ta možnost je, zpívat komorní hudbu. V opeře a ve všech možných rolích a stylech lze uplatnit komponenty, které vyžaduje píseň. Například práci se slovem, frázování, miniaturní práci s dynamikou. Jsou operní role, kdy se právě tato práce dá uplatnit. Měl jsem s tím zkušenost třeba v operách Benjamina Brittena, ale i v jiných, například Mozartových nebo barokních operách.

Barokní opera je také specifická. Teď se hodně razí vytříbená stylová interpretace barokní hudby. Všichni dobří interpreti, kteří se na ni soustřeďují, ale neznějí sterilně, pracují s dynamikou. Ale když je to potřeba, tak to „rozbalí“. To je případ i Bachových nebo Händelových kantát či oratorií, jsou tam i árie, kdy se hlas musí projevit impozantně, nejen úsporně nebo dynamicky či emocionálně krotce.

Píseň představuje v jistém smyslu partnerství s klavíristou. Ty spolupracuješ s různými klavíristy. Jak poznáš, že to „funguje“?

Po těch zkušenostech, co doposud mám, musím říct, že v první řadě už při prvním setkání s klavíristou, který je rovnocenným partnerem, jsme v podstatě komorní duo, je to poznat. Oba, pokud jsou citliví a vnímají to partnerství, tak poznají, jak je důležité, aby našli „společný dech“, společnou vnitřní pulzaci – rytmickou souhru, vnímání frázování, dynamických kontrastů. Je to vzájemné, klavírista musí naslouchat zpěvákovi, ale i naopak. Klavír je podle mě pro pěvce naprosto prioritní nástroj pro vnímání hudebního pojetí. Partnerství musí dosáhnout naprosto rovnocenné úrovně, jsou dva, ale naprosto splývají.

I proto říkám, že je dobře, když pěvec ovládne nějaký hudební nástroj. Pro mě jsou třeba housle významnou pomocí, co se týče intonační představivosti, zvukové kvality… Ten nástroj může určitě pěvce korigovat, inspirovat. Také inspirace barvou nástroje: klarinetem, violoncellem, které považuji za jeden z nejkrásnějších nástrojů.

Ale často jsem zažil, že při písňovém recitálu, kde je klavírista a pěvec, někdo řekne: klavírní doprovod. To nechápu. Podobně jako v instrumentálních sonátách je klavír mnohdy více exponován než „sólista“, někdy se skladby jmenují „pro klavír a housle“ a podobně. U písní jsou určitě oba stejně důležití.

 

DSC3416

 

Vy jste dlouholetí hudební partneři s klavíristou Karlem Košárkem. Tento týden spolu křtíte CD „Slovenská lidová poezie v písni“ s hudbou Mikuláše Schneidera-Trnavského a Bohuslava Martinů. Kdo vymyslel tuto dramaturgii a co bylo motivací?

Tento nápad dostal Karel Košárek, u něj to v každém případě vzniklo. Já jsem si netroufal navrhnout dramaturgii sestavenou jen z lidových písní. Nakonec jsme se rozhodli, že zvolíme jen dva autory – Schneidera-Trnavského a Martinů. Původně jsme uvažovali i o Novákovi, Janáčkovi a Suchoňovi. Ale Karel ze své zkušenosti doporučil zaměřit se maximálně na dva autory. A je pravda, když se nad tím zamyslím, že dobrý „neokoukaný“ dramaturgický počin víc nepotřebuje. Takhle jsou tam zastoupeny obě země – Slovensko i Čechy. Karel zjistil, že téměř neexistují nahrávky většího množství písní z pěti sešitů Slovenských národních písní Schneidera-Trnavského ani Nové slovenské písně Bohuslava Martinů. A tam je taková „hřivna“ písní. Úpravy obou jsou úžasné.

Dokonce ani na Slovensku se Mikuláši Schneideru-Trnavskému málokdo systematicky věnuje, ani Slováci ještě nedocenili jeho význam a kvalitu. Existuje několik příčin, ale to by bylo rozsáhlé povídání.

Když jsme předložili tuto koncepci vydavatelství ArcoDiva, konkrétně řediteli Jiřímu Štilcovi, tak řekl, že by to „mohla být bomba“. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit. Podotkl, že ten projekt by byl kuriózní nejen v Čechách a na Slovensku, ale i v zahraničí. Bez jeho podpory by toto CD asi nevzniklo, takže mu i takto vyjadřuji svůj dík.

Ty, jakožto Slovák původem, máš určitě k lidové písni a poezii blízko. Cítíš to jako návrat ke svým kořenům?

Určitě. Já si vzpomínám, když jsem chodil na hudební školu v Trenčíně, kde jsem od pěti let hrál na housle a pak jsem se o rok později přihlásil i na zpěv, že jsem měl výbornou paní učitelku Sýkorovou. Ta mě učila celých sedm let. Díky ní se mi ten hlas vyvíjel velmi přirozeně, protože do toho nikdo moc „nehrabal“. (smích) Hlavně mě naučila dobře dýchat. To je pro zpívání alfa a omega, aby to vůbec fungovalo a zpěvák měl tu bázi. Pamatuji si, že ve třetí čtvrté třídě jsem zpíval mimo jiné právě lidové písně v úpravě Schneidera-Trnavského, a některé mě provází dosud. Řekl bych, že pět až sedm je nyní nahráno na našem CD. Je to krásný návrat ke kořenům i k písničkám, které mě provázejí od chlapeckých let.

 

FB082306

 

CD máte křtít 25. listopadu. Kdo bude kmotrem?

Tentokrát jsem si vybral Lukáše Hurníka, a dokonce mi přislíbil, že bude Rádio D-dur jakýmsi mediálním partnerem. A roli průvodce večerem přijal, k mé obrovské radosti, pan Jiří Vejvoda. S tím se známe dlouhá léta, nyní jsme se poměrně dlouho neviděli. Karel Košárek, který se s ním také zná, navrhl ho oslovit. A pochopitelně budou přítomni úžasný hudební režisér Jaroslav Krček a neméně skvělý mistr zvuku Karel Soukeník, bez nichž by to CD rozhodně nebylo takové, jaké je, a za to jim patří velké díky.

Křest bude probíhat v nádherném prostředí Novoměstské radnice, kterou navrhla moje dcera Kateřina. Ta byla ostatně i zásadní producentskou a organizační oporou celého nahrávání a vydávání, za to jí musím moc poděkovat. Na Novoměstské radnici jsem vystupoval už vícekrát. Je to krásné, estetické a důstojné prostředí, které má své určité charisma, takže jsem moc rád, že to bude zrovna tam. Teď už si jen držíme palce, aby Pánbůh dal a všechno se stihlo a bylo opravdu co křtít.

Jaké jsou tvé následující plány?

To je v tomto období – dovoluji si říct, pro mnohé krušném – trochu risk vyslovit. Mám v hlavě dva dramaturgické plány na CD. Nebudu zatím prozrazovat, o co se jedná, snad jen, že jsou to zatím neznámé a nenahrané skladby. A co se týče plánů divadelních, tak v Národním divadle by mě měly čekat dvě nové inscenace – v této sezóně ještě Smetanova Prodaná nevěsta a pak v sezóně 2022/23 Švanda Dudák od Jaromíra Weinbergera, kde mám charakterní roli Černokněžníka. To mě docela inspiruje. (smích) Ale je možné, že všechno bude jinak, až se změní vedení opery Národního divadla. Navíc, kdo ví, co bude. Teď se hraje a návštěvnost se zdá být dobrá.

Také mě čekají pěkné koncerty, kde bych měl například v rámci komorního spolku České filharmonie provádět Missu brevis od Zdeňka Lukáše. Také mám nyní premiérovat dva nové cykly soudobých skladatelů. V příštím kalendářním roce jsou v plánu ještě koncerty s plzeňskou a královéhradeckou filharmonií.

Vyhlídky jsou pěkné, tak jen věřím, že to neblahé, co nás teď obklopuje, brzy pomine a my budeme moct dále fungovat normálně, plnohodnotně a s motivací.

Držme si palce. Děkuji za příjemný rozhovor.

 

DSC3342

 

Foto: archiv Romana Janála

Jan Dušek

Skladatel a klavírista

K hudbě měl vztah od útlého dětství, zpíval v dětském sboru, hrál na klavír. Vystudoval konzervatoř v Teplicích (klavír, skladba) a pokračoval ve skladbě na Hudební fakultě AMU v Praze. Tam také dokončil v roce 2012 doktorské studium a začal ihned působit jako odborný asistent. V obou svých oborech je držitelem cen a uznání v různých soutěžích. Interpretačně ho velmi ovlivnilo setkání s osobnostmi jako Angela Hewitt, Gordon Fergus-Thompson nebo Maria João Pires. Jako interpret se věnuje méně známým autorům především 20. století, se sopranistkou Irenou Troupovou natočili kompletní písňovou tvorbu pro soprán a klavír Viktora Ullmanna a v roce 2021 spolu vydali i kompletní písně Hanse Winterberga. Pro Český rozhlas pořídil mimo jiné nahrávky kompletní klavírní tvorby Rudolfa Karla. Je zakladatelem spolku Lieder Company, který si klade za cíl popularizaci písňové tvorby. V hudbě má rád všechna stylová období, v interpretaci si nejvíce cení pokory a upřímnosti.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.