„Nemáme v úmyslu používat klavír jako bicí nástroj. Častý způsob hraní Bacha skutečně je mechanický. Ale to není úplně přesně to, co se mi líbí.“

„Bachova hudba je mnohem, mnohem větší než kterýkoliv z instrumentů, které užil. Jde o hudbu, která existuje sama o sobě, v jakési dokonalé podobě.“

„Smetanova Vltava pro nás doma byla téměř národní hymnou. V nahrávce České filharmonie a Karla Ančerla. Nejen proto, že to byli skvělí muzikanti, ale i proto, že Československo je zemí mé babičky.“

David Fray je francouzský pianista, který přijel do Prahy na Festival Rudolfa Firkušného. Spolu se členy Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a se třemi dalšími kolegy, jimiž jsou Jacques Rouvier, Emmanuel Christien a Audrey Vigoureux, zahrají v sobotu v Rudolfinu pět skladeb Johanna Sebastiana Bacha, pětici koncertů pro dva, tři a čtyři klavíry. David Fray v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje nad Bachovou hudbou, přibližuje festival, který založil v Tarbes na úpatí Pyrenejí, ale také přiznává, že asi není typický Francouz, protože v podstatě nehraje Debussyho. Ale možná jím není také proto, že jeho babička pocházela z Moravy.

Je těžké hrát Bacha ve čtyřech? Aby byli čtyři klavíristé přesně spolu?

Ono nejde jenom o to, být přesně spolu. Co to znamená být spolu? Hrát vertikálně spolu je dobré, ale mnohem těžší je být spolu ve smyslu frázování, artikulace, dynamiky, dotyku s podstatou hudby… A právě proto podnikám tenhle projekt společně s mými blízkými přáteli. Náš program je příběhem společného přátelství a kolegiality, vzájemného vztahu i mentorství. Vycházíme z jedné školy, což ovšem neznamená, že hrajeme úplně všichni čtyři stejným způsobem. Každý z nás má svůj vlastní přístup, svůj zvuk, svoji osobitost, ale všichni máme stejné zázemí, a proto si myslím, že jsme byli schopni pro nahrávku – a že jsme schopni i pro koncerty – dosáhnout toho, co si přejeme. To všechno díky našemu přátelství i díky naší společné minulosti.

Když jsem říkal hrát spolu, tak jsem měl na mysli opravdu přesné spouštění tónu, dané tím, že klavír je vlastně bicí nástroj.

Dobře, ale my pro tenhle typ hudby nemáme v úmyslu používat klavír jako bicí nástroj. Častý způsob hraní Bacha skutečně je mechanický. Ale to není úplně přesně to, co se mi líbí. Od začátku, co se Bachovou hudbou zabývám, se snažím najít cestu – a to je opravdu to těžké – aby nezněl romanticky, ale přesto expresivně a lyricky. Pro mě je zásadní otázkou, jak najít lyrismus – a přitom nebýt romanticky. Právě to považuji jako hráč za svůj hlavní úkol. Občas mi lidi říkají, možná jsou to ti, co se třeba nedokáží úplně přesně vyjádřit, že Bach je vlastně hodně romantický. Ale já jim odpovídám: Ne, ne, opravdu si nemyslím, že moje interpretace Bacha je romantická, a doufám, že není. Možná je expresivní, ale uvědomte si, že romantismus nemá monopol na expresivnost a intenzitu. Cítit expresivnost Bachovy hudby a její intenzitu, která se nepodobá žádné jiné hudbě, je to, co určuje sílu výrazu, kterou interpret jako já hledá.

Berete v úvahu přístupy, jako je historicky poučená interpretace?

Samozřejmě tento způsob interpretace znám a vyrostl jsem na nahrávce Matoušových pašijí dirigenta Gustava Leonhardta, ale myslím si, že patřím ke generaci, která ví o romantické i o historicky poučené interpretaci barokní hudby, která se ale snaží najít nějakou novou kvalitu. Já se totiž sám domnívám, že sedmdesátých a osmdesátých letech byli někteří lidé příliš militantní, že si mysleli, že mají jedinou pravdu… Ale já oceňuji hudebníky, kteří tuhle skálopevnou jistotu nemají. Ani já sám ji nemám, vždycky mám pochybnosti, vždycky se snažím hrát něco dalšího, nového, odlišného…. Pokud by prostředkem interpretace byl jenom hudební nástroj, pak by to bylo až moc snadné. Styl nespočívá jenom ve střevových strunách, ty neřeší všechny problémy nebo otázky správného stylu. Je to mnohem složitější…

Kam vy osobně stavíte Bacha?

Pokud se týká mého názoru, tak já bych dokonce Bacha postavil stranou veškeré další barokní hudby. On sám přece nevěnoval často tolik pozornosti tomu, o jaký nástroj jde. Jsou skladby, které se dají hrát jak na varhany, tak na jiný klávesový nástroj… Taky vytvořil řadu transkripcí svých děl i skladeb jiných autorů. Některé z těch koncertů, které hrajeme, byly původně pro housle s hobojem nebo pro dvoje housle. Napovídá mi to, a považuji právě to za velmi unikátní, že Bachova hudba je mnohem, mnohem větší než kterýkoliv z instrumentů, které užil. Jde o hudbu, která nezávisí na nástrojích, o hudbu, která existuje sama o sobě v jakési dokonalé podobě. Bachova hudba má v sobě cosi abstraktního, co ji dovoluje hrát na jakýkoli nástroj. Tohle je přesně ten důvod, proč já sám nehraju na klavír třeba francouzské barokní autory hudby pro klávesové nástroje, ačkoliv je mám rád. Nebo proč nehraju Händela nebo Scarlattiho… Mám totiž dojem, že jejich hudba je mnohem víc spojena s konkrétním nástrojem, třeba s cembalem. U Bacha ten dojem nemám.

Jak jste se vlastně k Bachovi dostal? Odhadoval bych, že ve Francii Bachova nebo vůbec německá hudba nestojí zas tak často v centru pozornosti.

Máte pravdu, Bach je hodně německý hudebník. Ale současně je i hodně mezinárodní. Byl docela dost ovlivněn italskou hudbou, také existují příklady jeho francouzských ouvertur… Tance, které stylizoval, měly původ v nejrůznějších zemích. Řekl bych, že v Bachovi má průsečík řada kultur. Možná máte pravdu, že není ve Francii tak velká a silná tradice hrát Bacha. Možná máte pravdu, nevím proč to takje… Ale bylo by dobré, kdyby se to změnilo! Zároveň musím přiznat, že já mám ke kultuře z Německa a Rakouska osobně hodně silný vztah díky svému rodinnému zázemí. Moje matka učí němčinu a můj otec je učitel filozofie, takže jsou oba navázáni na německou kulturu a hodně toho, co jsme doma poslouchali, bylo z repertoáru německé hudby. Bach, Beethoven, Schumann, Schubert… To byla převážná část hudby, kterou jsme doma poslouchali…

Což ovšem neznamená, že nehrajete nic jiného, viďte…

No, víte… Já vlastně především hraju německou hudbu… Jsou nějaké výjimky, ale německá hudba opravdu tvoří základ mého repertoáru…!

A co Ravel, Debussy…?

No, hraju třeba Ravelův Koncert G dur…

Nebo sólové skladby od Debussyho?

Toho jsem hrál vlastně jako teenager, ale teď už moc ne…

Vy nejste úplně typický Francouz, že…

Řekl bych, že úplně ne. Ale kdo ví, třeba to ještě přijde.

Má to něco společného s regionem, ze kterého pocházíte? Je na jihu, je u španělských hranic…

Neřekl bych. Opravdu to souvisí především s kulturním zázemím a zaměřením mé rodiny.

Vy jste založil tam u vás hudební festival?

Ano, Festival l’Offrande Musicale, přímo v mém rodišti, v Tarbes. Letos v červnu v červenci měl první ročník. Byl jsem moc rád, že jsem získal tuhle novou zkušenost. Totiž, že jsem schopen být hudebníkem ještě v dalším slova smyslu, že dokážu vytvořit událost. A festival má velmi důležitou sociální stránku, podporuje totiž postižené. S tím mám zkušenosti z rodiny. Také se mi podařilo do našeho regionu, do Pyrenejí, přivézt skvělé umělce. Bez mého festivalu by se tam nikdy asi nedostali. Takže jsem docela hrdý na to, že jsem schopen najít a přitáhnout jedny z nejlepších umělců.

Jste zaměřeni na komorní hudbu, nebo šířeji?

Máme široký záběr a každý rok se budu snažit zařadit i koncert, který není ryze klasický. Festival je pro mě moc důležitý a jsem rád že se na něj ptáte! Jsem šťasten, že jsme měli početné publikum… Byl to pěkný úspěch.

Také na svém festivalu hrajete?

Ano samozřejmě. Nejsem jenom organizátor, i když je docela těžké to skloubit.

A hráli jste i tento bachovský program?

Ano, byl to zahajovací koncert festivalu. Už jsme tenhle program hráli v Paříži, v Toulouse, také v Abu Dhabi… Je to moc dobrý program a baví mě na něm i to, že mohu být se svými přáteli. Jsme taková malá rodina. Ale věřím, že je to program hodně zajímavý i pro publikum, protože není tak obvyklý. Ono dát dohromady čtyři klavíry a čtyři klavíristy není až tak jednoduché. Ani levné. Takže jsem moc rád, že se náš program dostal do nabídky Festivalu Rudolfa Firkušného.

Jak mimochodem vnímáte jméno Rudolfa Firkušného? Je to silný pojem? Žil v exilu, byl Američan… Jak ho vidíte vy jako Francouz?

S jeho jménem jsem se setkal poprvé díky jeho janáčkovským nahrávkám pro Deutsche Grammophon. Viděl jsem nedávno i nějaký filmový záznam jeho vystoupení, myslím, že to bylo s violoncellistou Jánosem Starkerem… Musím říct, že na mě působí tak, že jeho hra byla úplně stejně elegantní, jako byl i on sám. Stejně tak přemýšlím o Ivanu Moravcovi, který měl velký smysl pro krásný styl, pro zvuk. Čechy byly vždycky velmi hudební zemí, takže není tak překvapivé, že jste měli takové muzikanty, jako byli Firkušný, Moravec nebo třeba Ančerl a Kubelík. Vyrostl jsem ve velmi silné vnímavosti k vašemu regionu. Smetanova Vltava pro nás doma byla téměř národní hymnou. V nahrávce České filharmonie a Karla Ančerla. Nejen proto, že to byli skvělí muzikanti, ale i proto, že Čechy nebo Československo je zemí mé babičky.

Matky vaší maminky?

Ano, pocházela ze Zlína, respektive z Gottwaldova, takže já jsem jako dítě strávil docela mnohé prázdniny právě tam: ve Zlíně a v Luhačovicích.

Tam jezdíval Janáček…!

No vidíte. A já také. Babička mi vyprávěla české pohádky a zpívala české písničky a říkadla, jako je „Vařila myšička kašičku“ nebo „Budulínek“. Takže si umíte představit, že být teď v České republice je pro mě velice silným zážitkem, něčím úplně jiným, než být v jakékoli jiné zemi. Babička bydlela ve Francii, dodnes mám z její strany příbuzné ve Zlíně.

A hrajete Janáčka?

Před lety jsem hrál jeho Sonátu, což je skladba, kterou hluboce obdivuju. Určitě se k ní zase vrátím. Nic dalšího jsem od něj zatím nehrál. Možná se k něčemu také dostanu. Janáčkova hudební řeč je mimochodem velice svérázná, naprosto unikátní, osobitá, nedá se srovnat s žádnou jinou hudbou a nedá se ani na ni navazovat. Je v ní určitá dravost, ale i sensualita a na interpreta klade speciální nároky. Rudolf Firkušný v tom byl opravdu vynikající, protože Janáčka nehrál jenom krásně, ale opravdu autenticky.

Takže příště na Firkušného festival přivezete českou hudbu?

Proč ne, kdo ví.

Foto: Jean-Baptiste Millot, FB festivalu l’Offrande Musicale