neděle, 03 říjen 2021 10:26

Hana Foss: Brno na mě působí mysteriózní aurou undergroundu

Autor:

„Ukázalo se, že multimediální kompozice je umělecky, intelektuálně, i osobnostně nesmírně náročný obor.“

„Nepál, to je moje láska!“

„Už i u nás existuje řada akcí, která je na undergroundovou tvorbu zaměřená.“

 

112

 

Hana Mlnaříková alias Hana Foss je mladá umělkyně, zástupkyně poněkud specifického oboru multimediální kompozice. Pochází z krásného kraje Valašska a absolvovala studium na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se svěřuje, jak se ke své profesi dostala, jaké jsou její další zájmy a jak se snoubí s tvůrčím uměleckým vyjádřením.

Hani, známe se snad už víc než deset let, připomeň mi prosím, kdy jsi vlastně přišla do Brna…

V Brně jsem měla hodně kamarádů už od dětství, protože rodiče zde měli mnoho známých a často jsme tam jezdili. Tehdy mě ale samozřejmě nenapadlo, že bych v Brně někdy mohla studovat a žít, nicméně jsem si město zamilovala a prostě jsem se ráda vracela. Zajímavé je, že jako na puberťačku na mě Brno působilo určitou mysteriózní aurou undergroundu a vlastně mi to svým způsobem zůstalo doteď.

To je zajímavé! A jak jsi se pak dostala na JAMU?

To je pro mě velmi pěkný příběh! Původně jsem se na JAMU chtěla hlásit na klasickou kompozici, a protože pocházím z Rožnova pod Radhoštěm, začala jsem navštěvovat soukromé hodiny u Milana Báchorka v Ostravě. Bohužel jsem ale v té době vážně onemocněla a nemohla jsem dlouhou dobu dělat vůbec nic, natož se připravovat na přijímačky. Rozhodla jsem se tedy přihlásit na obor multimediální kompozice, který mi přišel ke klasické skladbě velmi blízký, ale zároveň nekladl takové řemeslné nároky pro přijetí. To bylo roku 2011. Když mě přijali, skákala jsem radostí až do stropu. (smích)

 

116

 

Aha, už si vybavuji jak jsme se potkali – já tehdy končil doktorát a ty jsi přišla do prváku… nehrál jsem ti tehdy náhodou nějakou skladbičku na SSH (Cyklus koncertů Studia soudobé hudby při JAMU, kterému studenti od pradávna neřeknou jinak než „škaredá středa“, pozn. aut.)?

To je také hezká historie – na JAMU jsem se hlásila především proto, abych porozuměla svým hudebním představám a dokázala je zapsat. Tehdy jsem si totiž vnitřně hudbu představovala v širokých orchestrálních strukturách a rozsáhlých plochách, o kterých jsem snila a toužila je vytvářet… no a první, co mi zadali, bylo zkomponování sólové skladby. Úplný paradox, prostě něco, co jsem vůbec nechtěla dělat. Nicméně jsem důvěřovala svým profesorům v tom, že vědí, co dělají, když mi takový úkol zadali, a pustila jsem se do toho s vervou sobě vlastní. Nakonec to tedy nebyla sólovka, ale prosadila jsem si přece jen duet – pro nás dva (Duo pro zobcovou flétnu a violoncello, pozn. aut.). Jsem za to vlastně dodnes ráda. Relativně nedávno jsem nahrávku znovu slyšela a byla jsem docela překvapená, jak je to dobrá skladba.

K tématům akademických studií se ještě vrátíme, ale prozradíš čtenářům něco o jádru své muzikality? Já třeba vím, že jsi z Valašska a že prvky lidové hudby se ve tvých dílech často objevují. Jak to ale vnímáš ty?

Když mně bylo asi pět let, tak jsem měla sen, že v mém stole s pastelkami jsou schované housličky. Byly jenom moje a já si je potajmu vytahovala a hrála si na ně. Pak jsem pořád chodila za rodiči a ptala se jich, kde jsou ty mé housličky, ale oni samozřejmě nevěděli… tehdy jsem totiž ještě nedokázala rozlišit sen od reality… Následně jsem naše prosila asi tři roky, aby mě přihlásili do hudebky alespoň na flétničku, ale oni nechtěli, protože jsem v pěti letech nedokázala „upaličkovat žirafu“ (způsob výroby krajek, pozn. aut.), prý nemám trpělivost a prostě nechtěli a nechtěli. Nakonec se mi podařilo je přesvědčit, ale nejdřív jsem měla chodit jen do sboru, protože se našim nechtělo platit za nástroj, a teprve když prokážu trpělivost, tak že mě na nějaký nástroj přihlásí…

…ty máš tedy přísné rodiče…

No, jenže když jsem přišla na talentovky, tak komise usoudila, že se mnohem víc hodím na sólový zpěv než na sborový, ale že k tomu je potřeba také chodit do nějakého nástroje. Takže naši měli smůlu a museli mě přihlásit i na flétničku. Zpěvu jsem samozřejmě nechala, co nejdřív to šlo, a zůstala právě ta vytoužená flétnička, čímž jsem na rodiče nakonec pěkně vyzrála. (smích)

 

115

 

Ke komu jsi chodila?

Na flétničku a následně na hoboj mě učila Lilian Relovská a byly to krásné roky. Měla nás ráda, věnovala se nám a posílala nás často na všemožné dětské soutěže včetně komořin, odkud jsme pravidelně vozívali ceny. Později jsem jí nosila také své první skladbičky.

Takže ses řízením osudu šťastně dostala do dobrých rukou. Vraťme se nyní k předešlému tématu – po gymnáziu jsi tedy studovala multimediální kompozici na JAMU. Ty jsi byla vlastně jedna z prvních studentek tohoto relativně mladého oboru. Čtenáře by jistě zajímalo, jak studium probíhá. Popíšeš jim, v čem je rozdílné od klasické kompozice?

Ukázalo se, že multimediální kompozice je umělecky, intelektuálně i osobnostně nesmírně náročný obor. Jedná se totiž o obor mezifakultní. Jádro studia leží na Hudební fakultě, museli jsme ale docházet také na předměty na FaVU (pozn. Fakulta výtvarných umění VUT), do filmového ateliéru Rodriga Moralese na FSS MU (pozn. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity) a na Divadelní fakultu JAMU…

Hodně široký záběr…

Široký, úžasně zajímavý, ale nutno dodat, že nezvládnutelný bez určitých kompromisů. Musela jsem po určité době zvolit priority, v čem půjdu více do hloubky a s čím se spíš okrajově seznámím. Informací, které jsme dostávali, bylo totiž tolik, že bylo nereálné naučit se všechno. Byl to zprvu hodně stresující pocit, ale později jsem našla svůj vnitřní klid s tím, že jsem si řekla, že se pokusím naučit od všech těch kapacit, co půjde, ale na delším časovém horizontu celých pěti let. Ani jsem nejela nikam na Erasmus, protože těch impulsů, které jsem potřebovala vstřebat, bylo hodně a zároveň jsem se potřebovala na stejné časové ploše dostat k práci v oboru, aby umělecká činnost nezůstala v šuplíčku „koníček“. Zmínila bych ale i pozitiva – na rozdíl od v určité bublině žijících klasikářů jsme byli vedeni především k navazování kontaktů a kooperací mezi obory, mezi fakultami, mezi univerzitami a vznikly tak velmi plodné umělecké výsledky.

 

11

 

Jací pedagogové tě zaujali?

Rozhodně Richard Fajnor! Také Ivo Medek se svou zkušeností z realizace velkých partitur nebo Dan Dlouhý, ten dával úplně bezvadné domácí úkoly. Edgar Mojdl a jeho vztah k etnickým nástrojům. Samozřejmě improvizace s Jaroslavem Šťastným a – co se týká technické stránky – mě hodně ovlivnil Jan Kavan, ten uměl ocenit ducha mé hudby. Ale Richard Fajnor, ten vede k umění – učí primárně multimediální kompozici a to bylo jiné, hodně se zajímal o to, co vlastně chceme dělat a co nás na umění zajímá, jestli dokážeme zaujmout nějaký postoj. Nutil nás se na svá díla podívat uceleně a abychom věděli, co chceme a proč to tak chceme, a uměli si to také obhájit. Také nás vedl k tomu, abychom měli „oči otevřené“, dívali se a pátrali, co se děje v našem oboru ve světě.

Kdybys měla vyzvednout nějaké své multimediálky nebo i klasické kompozice – na které bys poukázala?

Hodně mě bavila site-specific umělecká instalace Janáčkových citátů v budově HF JAMU. To vzniklo právě pod vedením Richarda Fajnora. Nápisy jsou dodnes součástí budovy a vtipné je, že už dávno nikdo neví, kdo to udělal, jak to vzniklo a že jsem autorkou. Vždycky když vejdu do budovy, tak mě zahřeje, že jsem prakticky anonymně vytvořila něco, co stále žije a co tak nějak už s budovou „srostlo“ a ovlivňuje svým způsobem všechny, kteří prostorem procházejí… Nebo třeba interaktivní socha „Nice to meet you“, s tou mi zase pomáhal Jan Kavan. Vytvořila jsem jednoduchou umělou inteligenci a v kontrastu k tomu postavila živou květinu. Socha reagovala na podněty, které dostávala květina, na níž byl připevněn snímač. Šlo o konflikt mezi technologií a přírodou, mezi robotizací a lidstvím. V průběhu instalace jsem sledovala reakce lidí a byla jsem vlastně zklamaná, že většina se zajímala o neživý objekt a krásné živé květiny si prakticky nevšímala…Velmi zásadní pro mě byla také magisterská instalace – to byla zase zvukově-prostorová instalace v Galerii Kabinet, která byla zaměřena na percepci vnímání.

Po studiích jsi byla zaměstnaná v Divadle na Orlí?

Ano, krátce po JAMU jsem na Orlí dělala mistra zvuku. Zvučila jsem zároveň také v Divadle U Stolu a příležitostně i na dalších scénách. Poslední rok a půl (do června 2020) jsem pak působila jako hudební režisérka a mistr zvuku Nahrávacího studia Divadla na Orlí.

 

113

 

Také jsi dost cestovala, že? Co vím, tak Skotsko, Portugalsko, Nepál…

Nepál, to je moje láska! To bylo tak: jednou přišel kolega do zvukařské kabiny s tím, jestli s ním někdo chce jet do Nepálu. Tak jsem řekla „já“, a vzhledem k tomu, že se nikdo další nepřihlásil, tak jsme se sbalili a jeli ve dvou na sedm týdnů do Nepálu. Ten výlet byl mimochodem dost zlomová událost, dělala jsem toho tehdy totiž strašně moc naráz – zvučila jsem na dvou scénách, komponovala, hrála koncerty… všechno jsem si užívala, ale bylo toho na mě prostě moc a začala na mě doléhat chronická únava a vyhoření. V Nepálu jsem ohromně zesílila a také zažila spoustu neuvěřitelných zážitků jak duchovních, tak fyzických. Hned během prvních dní jsem třeba potkala Lámu, se kterým jsme diskutovali o všem možném od smyslu života po „nesmrtelnost chrousta“. Po fyzické stránce mě zase treky v nadmořské výšce přes 5 000 metrů nad mořem donutily sáhnout si na úplné dno. Netrénovaný člověk tam jde jako šnek, každý krok je velká námaha, uděláš tři nádechy na jeden výdech… a takhle prostě jdeš. Velká škola trpělivosti! Duchovní i fyzickou zkušenost, kterou jsem tam nabrala, se v poslední době snažím převést do tvůrčí činnosti. Hodně se to projevilo třeba za covidových lockdownů, kdy jsem dlouho neměla žádné koncerty ani výstupy, přesto jsem v sobě našla vůli a zdroje, abych udržela svého tvůrčího ducha koncentrovaného a aktivního.

Řekni mi, se kterými lidmi v branži ráda pracuješ? Samozřejmě, že se mnou, ale kdo je další? (smích)

Zmínila bych třeba Bastl Instruments, kteří vyrábějí syntetizéry – pro ty jsem pájela a za dobrou práci jsem od nich jeden syntetizér dostala darem. S tímhle nástrojem jsem se pak prosadila na mezinárodní undergroundové scéně, to bylo ještě před Covidem. Pak bych zmínila divadelní režisérku Báru Chovancovou, se kterou periodicky tak jednou za dva roky na nějakém projektu spolupracujeme. Teď třeba chystáme s režisérkou Olívií Fantúrovou premiéru další divadelní hry, tentokrát tematicky o Malé Straně ve Studiu Rubín. Nedávno jsem napsala také skladbu dle básní slezského básníka Davida Bátora pro Trio Triova. Určitě bych také zmínila dlouhodobou spolupráci s akordeonistkou Žanetou Vítovou. Obecně si ráda ke spolupráci vybírám studenty a mladé lidi mé generace, protože věřím, že za pár let, až všichni profesně vyrosteme, tak budeme moci realizovat skvělé umělecké věci!

 

114

 

Ve tvé předchozí odpovědi byla velmi zajímavá zmínka o hudebním undergroundu. Docela by mě zajímalo, co tím vlastně míníš. V České republice je totiž zafixovaná představa hudebního undergroundu ve tvorbě pololegálních beatových kapel v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Předpokládám ale, že ty máš na mysli něco jiného…

Posluchači by si mohli představit sub-scénu artificiálního umění, kde se využívají nové prostředky, nové nástroje, kombinují se živé nástroje a syntetizéry, vytváří se syntetické zvukové plochy. Také je třeba podotknout, že tato hudba je spíš pro mladší publikum, jde totiž o intenzitu kontrastů a celkové hlasitosti, kdy unavenému uchu už používané zvukové objekty mohou být skoro až nepříjemné. Tahle scéna je rozvinutá především v západní Evropě, ale už i u nás existuje řada akcí, která je na undergroundovou tvorbu zaměřená.

Hani, velmi děkuji za hezký a zajímavý rozhovor, držím palce ve tvém úsilí i hledání nových výrazových prostředků!

 

Foto: fb a archiv Hany Foss

Štěpán Filípek

Brněnský violoncellista, hudební skladatel, dramaturg a publicista.

Absolvent Pražské konzervatoře, Brněnské konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění. Jako interpret se zaměřuje na komorní a sólové projekty, v kompozici navazuje na východiska autorů brněnské kompoziční školy. Své teoretické i praktické poznatky využívá jak v dramaturgii koncertů, tak v hudebně-popularizační publicistice.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.