„Mozartova Královna je jedna z psychicky nejnáročnějších operních rolí.“

„Povzbuzení a chvála od kolegů, jako je on, vám dodá tolik chuti na sobě pracovat, jako nic jiného!“

„Ráda bych uvedla na koncertním pódiu skladbu mého dědečka Jindřicha Felda. Inspiroval se významným literárním dílem – Kosmovou kronikou.“

Jméno sopranistky Lucie Kaňkové v poslední době rezonuje českou, ale i zahraniční hudební scénou. Mladá umělkyně má na svém kontě řadu významných úspěchů. Kromě rolí, které ztvárňuje po celé naší vlasti a k nimž se nedávno připojil i debut v Národním divadle, se objevuje často i na koncertních pódiích. V rozhovoru prozrazuje, jaká cesta vedla například k jejímu účinkování na galakoncertu k nezávislosti Ukrajiny po boku Aleksandrse Antonenka nebo k roli Violetty v moldavském Kišiněvě. Mimo to naznačuje, že podobných příležitostí ještě bude více…

Kdysi jsem slyšel hezký bonmot, že „domluvit se spolu mohou jen lidé, kteří už jsou předem domluvení“. Pochopil jsem ho tak, že občas potkáte člověka, se kterým si už po několika minutách výborně porozumíte a na všem podstatném se okamžitě shodnete. Zkrátka a dobře – zjistíte, že jste spolu byli domluvení, ještě než jste se poznali… Podobně vzpomínám na své první setkání se sympatickou sopranistkou Lucií Kaňkovou, které se odehrálo téměř přesně před rokem. Tenkrát jsme spolu během několika okamžiků dohodli její koncert, na jehož organizaci jsem se měl v prosinci 2020 podílet. Covidová pandemie pak sice s našimi plány notně zamíchala, ale všechno jsme si následně vynahradili letos v červenci, kdy se koncert konečně uskutečnil a Lucie na něm vystoupila po boku svého tatínka, violoncellisty Michala Kaňky, a strýce, houslisty Libora Kaňky. A to vlastně bylo teprve naše setkání číslo dvě. Do třetice všeho dobrého jsme se viděli až před dvěma týdny, kdy Lucie poprvé vystoupila ve Stavovském divadle v jedné ze svých nejoblíbenějších rolí. A protože se v její kariéře jednalo o poměrně zásadní okamžik, považoval jsem to za dobrý důvod zeptat se jí na bezprostřední dojmy, zážitky z dalších aktuálních vystoupení i na plány do budoucna. Protože jsme lidé na všem podstatném předem domluvení, bylo to velmi příjemné povídání – ostatně, posuďte sami.

V úterý 14. září jsi debutovala se souborem Národního divadla ve Stavovském divadle jako Královna noci v Mozartově Kouzelné flétně. Protože to je ještě čerstvý zážitek, ze kterého jsi určitě stále plná dojmů, zeptám se hned na úvod, jak sis svůj vstup na pražskou operní scénu užila.

Na debut v roli Královny noci ve Stavovském divadle jsem si kvůli covidovým restrikcím počkala více než rok! Proto jsem si ho užila náramně a radost z toho, že se představení s živým publikem vůbec koná, převážila nad jakýmkoliv pocitem nervozity. Samozřejmě mám k tomuto prostoru obrovský respekt. Přece jen je to místo, kde dirigoval sám Mozart, genius loci zde stále přetrvává. Stručně – zažívala jsem neskutečný pocit štěstí, že se vše povedlo.

Jakou úlohu vlastně hraje Královna noci ve tvém repertoáru a kde všude už ses s touto roli setkala?

Královna noci je magická role. Je zcela výjimečná, originální svou pěveckou linkou a polohou, tajemností… A její slavná árie „Der Hölle Rache“ je notoricky známá i neoperním fanouškům. Chybu pozná úplně každý, takže se zpěvačka pohybuje doslova na kraji propasti. I ti, kteří v divadle podřimují, se na chvilku probudí a zbystří. Odvažuji se říct, že Mozartova Královna je jedna z psychicky nejnáročnějších operních rolí, na kterou jsou kromě dobré pěvecké techniky potřeba i nervy ze železa… Snažím se do role vložit něco navíc i po herecké stránce. Královna noci je důležitá svým bytím na jevišti, i když zrovna nezpívá: každé gesto, každý pohled musí mít svůj význam. Symbolika je v Kouzelné flétně extrémně důležitá. Udělalo mi velkou radost, že se panu režiséru Morávkovi mé pojetí líbilo. Kromě Prahy jsem zpívala Královnu ve Švýcarsku, kde se bude ještě konat letní operní produkce na Opernfestspiele Munot, koncertně v Oděse a nespočetněkrát při různých soutěžních a koncertních příležitostech.

Máš v tomto partu nějaké pěvecké vzory, které jsou pro tebe inspirací?

Při studiu role se nenechávám moc ovlivňovat nahrávkami. Vždy si nejprve projdu noty, zápis, poznámky autora, a až když si udělám vlastní obrázek, procházím si nahrávky, které mě samozřejmě inspirují, ale vnímám je jako jakousi nadstavbu. Ze všeho nejvíc se snažím pochytit originální hudebnost jazyka opery ideálně od zpěváka – rodilého mluvčího – v případě Královny noci tedy například od Diany Damrau, pokud mám jmenovat někoho konkrétního. Když zpíváte tuto roli v německy mluvících zemích, jsou nároky na úroveň německé výslovnosti opravdu vysoké a nemilosrdné, protože i deklamace v próze tu hraje podstatnou úlohu. Jinak fráze, dýchání, celkové pojetí role, to vše si tvořím po svém. Jsem schopna jít i proti tradici, ale nikdy ne bezhlavě a neopodstatněně.

Jsou v plánu tvá další hostování na jevištích Národního divadla? Pokud ano, tak kdy a v jakých rolích?

V to pevně doufám, ráda bych se představila v koloraturních rolích zejména italského i německého repertoáru, láká mě i francouzský. V nejbližší době budu zpívat Královnu noci opět 2. prosince, další série představení se chystá na jaře. Jinak jsem vázaná na jiných operních scénách.

Novou sezónu jsi zahájila na místech, kam se našinec běžně nedostane a většinou nemá ani základní povědomí o jejich kulturním životě… Takže: jak se přihodilo, že jsi 22. srpna zpívala v Oděse na galakoncertu k výročí ukrajinské nezávislosti? Kde koncert proběhl a jak se ti spolupracovalo s hvězdami typu Oksany Volkovy nebo Aleksandrse Antonenka?

Na jaře 2021 jsem vyhrála operní soutěž Nomea a navíc jsem získala několik zvláštních cen v online operní pěvecké soutěži Scuola dell’Opera Italiana Fiorenza Cedolins. A tam si mě vyhlédly skvělé umělecké osobnosti – dirigenti Andriy Yurkevych a Speranza Scappucci. Následovalo pozvání do moldavského Kišiněvu, kde je Andrei Yurkevich šéfdirigentem. Dirigentka Speranza Scappucci mě zase pozvala na předzpívání do divadla v belgickém Liège, další překvapení si nechám zatím pro sebe… Andrei Yurkevich mě okamžitě po soutěži pozval k účasti na galakoncertu ke třicátému výročí nezávislosti Ukrajiny v Národním divadle v Oděse. Stejně jako Státní opera v Praze je to budova z architektonické dílny pánů Fellnera a Helmera, ovšem kapacita je o polovinu větší – má přes 1 700 míst. Během zkoušek nám organizátoři poskytli perfektní zázemí a laťka uměleckých výkonů účinkujících byla nastavena opravdu vysoko. Všichni víme, jakou studnicí pěveckých talentů Ukrajina je. Na tomto koncertě vystupoval skutečný výkvět těch nejlepších. Zároveň jsem našla mezi účinkujícími i několik nových přátel. Hvězdný tenor Aleksandrs Antonenko, který zpívá s nejlepšími sopranistkami světa, jako jsou Anna Netrebko nebo Sonja Yoncheva, mi dokonce prozradil několik svých tipů pro osvědčená pěvecká cvičení, která jsem dřív neznala. Povzbuzení a chvála od kolegů, jako je on, vám dodá tolik chuti na sobě pracovat jako nic jiného!

Tenorista Aleksandrs Antonenko, Lucie Kaňková a dirigent Anderey Yurkevich během zkoušek na koncert v Oděse

Zmínila jsi také pozvání do Kišiněva. Co vedlo ke tvému tamnímu debutu ve Verdiho Traviatě 5. září, jak proběhl a konečně – jak se ti v Moldávii líbilo?

Produkcí Traviaty jsme zahajovali operní sezonu a tamní nejvýznamnější přehlídku „Maria Bieșu International Opera and Ballet Festival“. Šlo o velkou místní událost, které se účastnily politické špičky i společenská smetánka. Opera byla vysílána v přímém televizním přenosu. Měla jsem skvělé kolegy: španělského tenoristu Celsa Albela v roli Alfreda a rumunského barytonistu Luciana Petreana v úloze Germonta. Oba mají zkušenosti z těch nejlepších světových pódií od Scaly po MET. Moldavskou pěveckou modlou je sopranistka Maria Bieşu, vrstevnice Luciana Pavarottiho, jejíž jméno nese i samotný kišiněvský operní dům. Opera patří přirozeně k místní kultuře: cítila jsem, že mi tam všichni vycházejí neskutečně vstříc! Líbilo se mi tam moc a můj výkon ocenil i generální ředitel divadla nebo ministr kultury, který se přišel podívat na představení. Mám pozvání na další hostování, dokonce i na novoroční koncert, takže doufám, že se do Moldávie zase brzy vrátím.

Celso Albelo jako Alfredo a Lucie Kaňková v roli Violetty v inscenaci Traviaty v moldavském Kišiněvu

Ze světa ale zpátky domů: 12. září jsi zpívala na festivalu Dvořákova Příbram koncert složený ze Smetanových písní a zhudebněných sonetů Williama Shakespeara, které ti skladatel Marek Pavlíček napsal takříkajíc přímo na tělo. Jak jsi ve finále s touto kompozicí a s koncertem spokojena? Plánujete s tímto či jiným současným skladatelem nějakou podobnou spolupráci?

Marek Pavlíček vyhrál s těmito skladbami soutěž, kterou Dvořákova Příbram každoročně pořádá. Inspiroval se přímo mým hlasem, takže mi jeho hudba opravdu sedí a potřebnou koloraturní akrobacii si vysloveně vychutnávám. Současné hudbě jsem určitě otevřená a nebráním se jí! Domnívám se, že bychom měli publiku pomaličku představovat i jiné autory než ty, na které je tradičně zvyklé. Já osobně bych ráda uvedla na koncertním pódiu skladbu mého dědečka Jindřicha Felda. Ten se také inspiroval významným literárním dílem – Kosmovou kronikou. Je to kantáta-oratorium pro sóla, smíšený sbor a symfonický orchestr. V roce 2025 navíc uplyne devět set let od sepsání kroniky a mimo to oslavíme i dědečkovo sté výročí narození…

Tato otázka mi připomněla tvůj nedávný vstup do repertoáru, který mě poměrně překvapil: v únoru jsi účinkovala v online koncertu z Opavy, na němž jsi zpívala program složený z populárních songů George Gershwina. Můžeme se těšit nějaký další zajímavý projekt podobného ražení? A jaký je vlastně tvůj vztah k muzikálovému žánru – neláká tě?

Mojí vášní je tanec a Gershwin k tanci přímo vybízí! Muzikál si ráda jednou za čas poslechnu, ale popravdě mě tento žánr jako zpěváka netáhne. Zpívání na mikrofon je úplně jiná pěvecká disciplína a mně osobně není ani příjemné, když se dozvučují openairové operní produkce. Je to prostě úplně jiné zpívání… Ráda si ale občas zazpívám nějaký operetní kousek, například Adélu z Netopýra.

V současné době patříš k našim nejvytíženějším cestovatelkám po republikových operních scénách: závazky máš v Opavě, Ostravě, Plzni nebo Českých Budějovicích. V jakých rolích jsi tam v poslední době vystoupila a na co z právě zahájené sezóny bys ráda upozornila?

K srdci mi přirostla role Barčete v Ostravě, v Českých Budějovicích se už brzy vyřádím jako Fiordiligi. Premiéra je 14. října a zajímavostí je, že je to provedení v českém překladu Jarka Nohavici. V Opavě zpívám Zuzanku a Violettu a těším se v této sezóně ještě na Gildu nebo Donnu Annu. V Plzni mě čekají Monteverdiho Poppea a Elvíra v Italce v Alžíru, dále samozřejmě vystupuji i koncertně.

Zbývá ti ve tvém hektickém pracovním programu čas i na soukromý život? Ptám se i proto, že vím, že – snad aby sis to příliš nezjednodušovala – jsi teď doma především ve Švýcarsku…

Snažím se spojit příjemné s užitečným. Například mám zálibu v archeologii – kamkoliv mě pěvecká práce zavede, projdu všechna možná muzea, prohlédnu si místní sbírky. Ráda dobře jím, navštěvuji proto restaurace a ochutnávám speciality. V tomto ohledu byla absolutním zážitkem právě Moldávie s její pohostinností: stoly se prohýbaly pod dobrotami a červené víno teklo proudem! A co se týče takových těch obyčejných radostí – jak už jsem říkala, věnuji se tanci, i když už na něj není dost času, ráda čtu, učím se cizí jazyky a cvičím jógu. Mí blízcí v Čechách i ve Švýcarsku mají naštěstí pro mou práci velké pochopení a moderní technologie nás sbližují i navzdory vzdálenostem…

O dámě se nesluší prozrazovat její věk, nicméně časopis Forbes tě nedávno zařadil do svého výběru zajímavých osobností s názvem „Těsně nad třicet“. Závěrem se tedy zeptám, jak se aktuálně ve věku „těsně nad třicet“ cítíš a jaké jsou tvé umělecké a životní priority pro další třicítku, která je před tebou.

Pro koloraturní soprán je třicítka ideální věk – člověk už oplývá dostatkem technických dovedností a zároveň je plný mladistvých sil! Víš, že hlasivky se vyvíjí až do třicátého roku života, a proto italská belcantová škola zakazovala zpívat velké role před dovršením třicítky, aby se hlasivky nezničily? Musím sama uznat, že cítím, jak se hlas neustále mění a vyvíjí, a jsem ráda, že jsem doposud měla možnost zpívat jen role, které mi seděly a podporovaly můj vývoj. Spousta zpěváků se nechá brzy svést příliš dramatickými party a pak záhy jejich kariéra končí. Jak jednou řekla Anna Netrebko: „Když během zkouškového období zjistím, že mi role nedělá dobře a moc mě namáhá, po premiéře ji odložím a dále ji na jevišti neztvárňuji…“ Vysněných rolí je samozřejmě spousta: kromě splněné Královny noci či Violetty jsou to Lucia z Lammermooru, Adina z Nápoje lásky, Konstanze z Únosu ze Serailu nebo Straussova Zerbinetta. Z francouzského repertoáru Massenetova Manon nebo Gounodova Julie. Velice ráda zpívám i sakrální a barokní hudbu, moc se těším, až si v Plzni v prosinci zopakuji Monteverdiho Korunovaci Poppey. Mým cílem je každopádně pracovat poctivě, s plným nasazením a s kolegy na úrovni, kteří se vzájemně inspirují a jdou za společným cílem bez zákulisních intrik a malicherností. Ráda bych našla rovnováhu mezi uměleckým a osobním životem, protože „světská sláva, polní tráva“ – a bez rodinného štěstí si nedovedu svůj život ani představit!

Foto: Daniel Jäger, Dmitry Skvortsov, archiv Lucie Kaňkové, archiv Slezského divadla Opava, archiv HFAD