pátek, 24 září 2021 17:37

Alexander Liebreich: Moje pouť s Českou republikou ještě neskončila

Autor:

„Smetanu a Dvořáka vnímám jako méně pražské skladatele než Zemlinského. Jsou hodně ´čeští´, ale on je opravdu ´pražský´.“

„Když zblízka člověk vnímá zdejší přírodu, tak potom víc chápe ideje, které stojí za Smetanovou Vltavou a za českou hudbou vůbec.“

„V Praze jsem se docela hodně stavěl za objednávky nových děl u současných skladatelů.“

 

Matthias-Ziegler12

 

Šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu je Alexander Liebreich od roku 2018. V pátek 1. října v Rudolfinu řídí zahajovací koncert abonentních programů. Rozhodnutí rozhlasu, že tato sezóna bude v Praze jeho poslední, bylo v zimě překvapivé, i proto, že vzhledem ke koronakrizi nemohl zatím ze svých představ uskutečnit zdaleka vše… Německý umělec, jehož prarodiče žili v Brně, tím pádem sice kývl na nabídku z Valencie, ale jak říká v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, s Českou republikou má spojenu ještě řadu snů, které by chtěl naplnit.

Minulou sezónu jste v červnu uzavřel Lyrickou symfonií Alexandera Zemlinského, dílem šéfa pražského Nového německého divadla premiérovaným v Praze v roce 1924. Jedna z vašich srdečních záležitostí?

Ano. Skladba z Prahy s německo-židovským zázemím, z doby předělu mezi pozdním mahlerovským romantismem a raným schönbergovským modernismem…! Odráží ještě dobu konce století a secese, je to úžasná věc a texty od Rabíndranátha Thákura jsou tak dobré! Zpívá se v ní o krásném konci, o loučení… Při vědomí, že u orchestru za rok končím, z čehož jsem smutný, to bylo skoro symbolické.

Byla Lyrická symfonie jedním z děl, která jste toužil a plánoval v Praze provést?

Ano. Zemlinsky je pro mě velmi, velmi „pražský“ skladatel. Přiznávám, že na prvním místě u mě z české hudby nebyl Dvořák, ale Janáček. A musím říci, že vlastně Smetanu a Dvořáka vnímám jako méně pražské než Zemlinského. Jsou hodně „čeští“, ale on je opravdu pražský. To není česká hudba, to je prostě hudba Prahy z přelomu století, respektive na počátku dvacátého století, kdy Praha byla opravdu tavícím kotlem intelektuální kultury. Právě tohle mě fascinovalo na možnosti přijít působit do Prahy. Tehdy nešlo o to, jestli něco je české, nebo německé. Byla to společná kultura. To je na Praze té doby fascinující. A čistě hudebně? Když srovnám devatenácté století, tak bylo v Praze mnohem silnější než v Polsku. Když jsem pracoval u rozhlasového orchestru v Katovicích, tak jsem ale něco podobného jako se Zemlinským zažíval s hudbou Szymanowského, který také stojí na pomezí pozdního romantismu a moderny.

 

SORPetrHornk

 

Je Zemlinsky tak trochu symbolem kořenů po předcích, žijících v Československu, které jste vy sám tady chtěl hledat a najít?

Ano. Já sám jsem narodil už jinde, u Dunaje v Regensburgu, u řeky, která pak spojuje Linec, Vídeň, Bratislavu a Budapešť. Ale moji prarodiče byli usazení v Brně. Dědeček potom pracoval v Ústí nad Labem, ale vrátil se zase do Brna, odkud chtěli uprchnout před nacisty. Na Brnu mě zajímá také to, jak bylo ovlivněné Vídni. Řekl bych, že bylo a je vlastně víc otevřeno a integrováno s evropskou kulturou. V případě Prahy to není tak jednoduché, tak jednoznačné. Určitě byla a je i řada lidí, vnímajících ji hlavně prizmatem toho českého. Ale já si myslím, že i Praha je spojená se střední Evropou a že její podstata byla a je multikulturní.

Budete zase hostovat v Brně?

Určitě, máme s tamní filharmonií plány.

V Praze se ještě neloučíte, máte před sebou celou sezónu… Čtyři plné roky by asi nebyly dostatečné pro vytvoření éry, nicméně koronakrize způsobila, že vaše čtyři sezóny vlastně vůbec nejsou čtyři. V úplnosti se uskutečnila jen ta první a teď – doufejme – se uskuteční ta poslední.

Bohužel… Víte, s covidem vůbec nastaly velké změny. Byli jsme konfrontování se smrtí a s otázkami budoucnosti lidstva. A pokud se týká rozhlasu, mám dojem, že v době covidu získal na důležitosti. Měli jsme řadu problémů. Také zavřené hranice, nemohli jsme cestovat… Ta doba vyžadovala dělat jenom relevantní věci a také vyžadovala vynakládat pro dříve běžné věci větší úsilí.

 

Tom-Vodnansk

 

Absolvoval jste jediný zájezd s orchestrem, a to na Festival Richarda Strausse do Garmisch-Partenkirchenu. Ani po této stránce jste vlastně nezažil normální situaci jako šéfdirigent.

Bohužel ne. V roce 2019 jsme měli mít turné po Číně, ale bylo tehdy zrušeno z politických důvodů, kvůli Tchaj-wanu. A pak byl covid…

Jak je to s nahrávkami? Existují samozřejmě rozhlasové snímky abonentních koncertů, ale máte nějaké společné CD?

Točili jsme Zemlinského písně na slova Maurice Maeterlincka s Dvořákovou Anglickou symfonií, kterou považuju za mimořádně krásnou. Zemlinského Lyrickou symfonii, která by se logicky nabízela, jsem už dřív natočil v Polsku, to by teď nešlo znovu. Ale myslím, že by nebylo špatné natočit skladby, které jsme objednali. Za objednávky nových děl u současných skladatelů jsem se v Praze docela stavěl, tak uvidíme.

Natáčeli jste v Rudolfinu?

Pro nahrávku na CD je vždycky dobré, když orchestr vnímá velkou síň, když je na nahrávce přítomna aura koncertního sálu. Dělá to tak i Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu. Pro archiv, pro rozhlas, se natáčí samozřejmě ve studiu, ale pro kompaktní disky je lepší sál. Samozřejmě by šlo přidat nějaký dozvuk a podobně, ale o to nejde – jde o cítění hudebníků, o pocit, který při hře mají. A v Rudolfinu ho pochopitelně mají jiný než v rozhlasovém studiu. Patří k tomu i respekt k lidem, kteří tam vystupovali před nimi… Z těchto důvodů je prostě Rudolfinum fantastické.

 

blacklightphotography

 

Odhadněte – zůstane v budoucnu pro vás pražské a české hudební dědictví v paměti tak silně jako to polské, které jste nasál během mnoha let, kdy jste působil jako šéfdirigent v Katovicích?

V Polsku jsem byl šestnáct let, z toho osm let šéfdirigentem…

…na druhou stranu v Polsku nemáte rodinné kořeny jako v Česku.

To je pravda, ani ty kořeny nemusí člověku nic usnadňovat. Do Polska jsem přišel poprvé v roce 2003 a skončil jsem tam v roce 2019. Za ty roky se tam vybudovala nová koncertní síň, nový festival, nové koncertní řady, natočili jsme desky... Velký vývoj, opravdu jasná cesta někam kupředu... Byli jsme v Koreji, dvakrát v Garmisch-Partenkirchenu, hostovali jsme v Labské filharmonii v Hamburku, v amsterdamském Concertgebouw… Hráli jsme velké opery včetně Salome, Parsifala a Valkýry, včetně tří Mozartových oper na libreta Lorenza da Ponte… Spolupracovali jsme s Bavorským rozhlasem, byli jsme Evropskou kulturní metropolí UNESCO, v Katowicích se konala během těch let řada významných světových akcí, při kterých jsme hráli. A byli jsme národním orchestrem.

To je velký rozdíl.

Jistě. Tady v Praze je rozhlas veřejnoprávní institucí, ne národní. Výhodou v Polsku bylo, že tam jezdil jak ministr kultury, tak prezident, ale samozřejmě nevýhodou byla politická závislost. Tady rozhlas politickou záležitostí není. Výhodou je svoboda, nicméně má to i nevýhodu: totiž že rozhlasový orchestr nemá státní podporu. Vždyť máte rozhlasové poplatky, řeknou...

 

SORLiebreichfotoPetrHornik

 

Takže vaše polské působení zůstane v paměti silnější? Mimo jiné i proto, že bylo mnohem delší než to pražské?

Ano, ale zároveň jste zmiňoval moje rodinné kořeny a ty zase dělají to zdejší působení něčím mnohem jedinečnější. Jak víte, moje kontakty s Českou republikou začaly před Prahou už v Brně. A právě tam to mělo a má sílu díky vědomí těch rodinných kořenů. Mimochodem i díky tomu vnímám velký rozdíl mezi Moravou a Čechami, mezi kulturou na Moravě a v Čechách. Je to jako víno a pivo. Jako Pálava a Plzeň.

Budete působit u orchestru ve Valencii. Přenesete něco z Polska a z Česka do Španělska? Repertoár?

Samozřejmě, že ano. Myslím, že jsem už dřív byl docela velkým vyslancem hudby Szymanowského a Lutosławského. Z České republiky určitě ponesu dál Janáčka. Možná i brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. A musím říct, že jsem opravdu nadšený hudbu Jiřího Kadeřábka. Řekl bych, že není doceněn. Mluvil jsem o tom s ním i s Jiřím Adámkem a Miroslavem Srnkou. Nazval bych to skoro bojem mladých skladatelů s Českou republikou… Víte, mým silným dojmem týkajícím se České republiky je choreograf Jiří Kylián, kterého jsem poznal díky své ženě. Tančila u něj v souboru Nizozemského tanečního divadla. Janáčka jsem poznal právě díky jemu. Kyliánovo ztvárnění Janáčkovy Sinfonietty bylo něco úžasného. A také on bojoval se svou rodnou zemí. Nejen v době exilu za komunismu, ale i po změně režimu. Já to vnímám tak, že tady v Čechách panuje tak trochu pohodlíčko.

V Německu je víc energie? Větší ochota ke změnám?

Praha žije tak trošku v takové bublině. Sice sem přichází hodně lidí z ciziny, ovšem jako turistů. A to je něco jiného… Podívejte, teď turisté za covidu zmizeli, včetně těch asijských, a Praha se změnila. Je prázdná. Ale město musí být plné svého vlastního života! Takže otázkou je, co zůstává, co je náš vlastní život, když to nejsou turisté. Já to znám trošku z Mnichova. Jezdí se tam na Oktoberfest, ale Mnichov není jenom Oktoberfest…!

 

4V0A0166

 

Jak vnímáte českou krajinu?

Moje první cesty do Čech z Regensburgu vedly přes Furth im Wald do Domažlic. Moc rád i teď jezdím přes Šumavu. Loni v létě jsem byl na lodi na Berounce... Když takhle zblízka člověk vnímá zdejší přírodu, tak potom víc chápe ideje, které stojí za Smetanovou Vltavou a za českou hudbou vůbec. Ale Praha je rozdílná.

Praha v jedenadvacátém století…

…potřebuje rozvoj, aby byla na špici. Když ji srovnám s Varšavou, která se proměnila v hodně moderní město, tak tam je hodně mladé síly, touha být novou elitou. Praha žije z turistů, ale jak se ukázalo, je to jenom sen, s nějakým rozvojem to nemá souvislost. Teď opravdu zůstává myšlenka, co dál, co v budoucnosti. Lidé v Česku nevěří politice, nevěří změně v politice, což je ještě horší, zdá se jim, že ani nemají šanci něco změnit. Poláci jsou mnohem političtější, chtějí bojovat. Lidé, když jsou zklamaní, tak pro svou zemi musí přece něco dělat. Myslím, že v Čechách to takhle ale moc nefunguje.

Jste vy osobně zklamán, že se vaše pražské působení uzavírá po krátké době?

Ještě mám spoustu snů. Svoji cestu, svoji pouť s Českou republikou jsem ještě neukončil. Přece jen tady je řada věcí, které jsou pro mě velmi důležité, je to jiná situace než s Polskem. Budu hledat cesty, jak ty sny naplnit.

 

258744

 

-----------------

Reflexi červnového koncertu, na kterém zazněla Zemlinského Lyrická symfonie, čtěte pod titulkem Janáček, Hosokawa a Zemlinsky. Událost na konci sezóny.

 

Foto: Mathias Ziegler, Vojtěch Brtnický, Tomáš Vodňanský, Petr Horník, Filip Jandourek, archiv A. Liebreicha

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.