úterý, 14 září 2021 11:30

David Mareček: Violoncello má schopnost vyprávět

Autor:

„Cíl je ale pokaždé stejný: dosáhnout přirozeného a hlubokého hudebního napojení.“

„České kořeny člověk nikdy neztratí.“

„Violoncello je možná nejpodobnější lidskému hlasu, proto posluchače tak přitahuje.“

 

100

 

Dnes večer v Besedním domě při zahájení sezony Spolku přátel hudby při Filharmonii Brno, ve středu v královéhradecké Petrof Gallery, ve čtvrtek v Sukově síni pražského Rudolfina a v pátek v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech. Čtyřikrát ve čtyřech dnech takto vystoupí violoncellistka Michaela Fukačová při miniturné nazvaném Můj hudební domov. V komorních programech ji doprovází pianista David Mareček, jinak ředitel České filharmonie, který v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje vybraný repertoár i pozici spolupracujícího klavíristy.

Michaela Fukačová žije dlouho v Dánsku. Odhadněte, dají se české kořeny v cizině zapomenout?

Myslím, že české kořeny člověk nikdy neztratí. Pobytem v cizině určitě rozšíří svůj pohled na hudbu, což je spíše ku prospěchu věci, zároveň však z hudebního projevu vždy prosvítá česká duše.

Které skladby jste vybrali pro společné koncerty?

Chtěli jsme uvést reprezentativní výběr z české hudby, proto jsme zvolili skladby Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Leoše Janáčka. Druhá polovina programu patří Sonátě A dur Césara Francka, která nás oba provází celý život a Michaela s ní uspěla v soutěži Pražského jara.

 

101

 

Jak jste se dali umělecky dohromady?

Bezprostředním podnětem bylo pozvání ke společnému vystoupení na zahajovacím koncertu Spolku přátel hudby při Filharmonii Brno. Při přípravě programu jsme se dohodli, že ho nabídneme i dalším českým pořadatelům, a tak vzniklo současné malé turné.

Vystupoval jste v poslední době se smyčcovými kvartety, s pěvci – například s Janem Martiníkem – také s violoncellisty. Před lety i s jinými instrumentalisty. Cítíte velké rozdíly?

Každá hudební osobnost je jiná a přirozeně se liší i způsob práce podle oboru. Cíl je ale pokaždé stejný: dosáhnout přirozeného a hlubokého hudebního napojení. Když se to na koncertě podaří, je to pro muzikanta ta nejlepší odměna.

 

102

 

Co v sobě vlastně má violoncello, že jeho zvuk lidé tak rádi poslouchají...?

Violoncello je možná nejpodobnější lidskému hlasu, proto posluchače tak přitahuje. Spojuje melodické možnosti smyčcového nástroje se schopností "vyprávět", kterou mají pěvci.

 

------------

David Mareček, ředitel České filharmonie, je jako pianista absolventem brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Vedle manažerské činnosti zůstává komorním hráčem, jak o tom svědčí jeho vystoupení s violoncellisty Alisou Weilerstein nebo Gautierem Capuçonem, koncertní uvedení a oceňovaná nahrávka Schubertovy Zimní cesty s basistou Janem Martiníkem nebo koncerty se smyčcovými kvartety Jerusalem String Quartet a Dover Quartet.

Michaela Fukačová je absolventkou brněnské konzervatoře, Hudební fakulty AMU v Praze a Královské konzervatoře v Kodani. Od roku 1985 žije v Dánsku, na ostrově Fyn. Řadu let je první violoncellistkou Nielsenova orchestru v Odense, učí na různých kurzech a workshopech. Letos v létě byla už druhým rokem mezi lektory Letní hudební akademie Kroměříž. Nechala se v té souvislosti slyšet, že chce mladým hudebníkům především pomáhat nacházet jejich potenciál a inspirovat je, že se považuje za „otevírače bariér“. Vyučování je podle ní z velké části uvolňováním ke svobodě, protože je ve hře často přítomen nějaký blok, který brání svobodě projevu nebo svobodě zvuku. Jako pedagožka se snaží, aby ve všem, co studenti hrají, byl cítit jasný charakter: aby se naučili hudbu okamžitě procítit a přesně říci to, co chtějí, aby hudba nebyly pouhé noty. Sama za sebe, jak říká, cítí jako silný apel, že interpret nesmí lidi nudit. Muzikant by měl mít pocit, že od prvního tónu chytne posluchače na naviják – a pak už nesmí pustit.

 

103

 

O jejich společném miniturné jsme psali ZDE.

 

Foto: Martin Špelda, Česká filharmonie, C.E.M.A., archiv KlasikyPlus 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.