„Max Reger to vyjádřil slovy, že Bach stojí na počátku i na konci vší hudby…“

„Říkávám, že jsme takoví hudební desetibojaři.“

„Chtěl jsem hráče přivést blíž posluchačům, aby bylo vidět, že jsou to také lidské bytosti.“

Pátý koncert Mezinárodního varhanního festivalu, který v Praze pořádá Svatojakubské Audite Organum, patří ve čtvrtek německému varhaníkovi Christianu-Markusi Raiserovi, kantorovi evangelického Městského kostela v Karlsruhe. Působí tam jako varhaník a sbormistr už pětadvacet let a stojí nejen za podobou hudby při bohoslužbách, ale také za koncepcí tamního letního varhanního festivalu Internationaler Orgelsommer Karlsruhe. Právě v souvislosti s ním v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz s úsměvem říká, že varhaníci jsou tak trochu jako duchové. Nejsou totiž většinou na kůru vidět…

Souvisí německá hudba ve vašem programu i s tím, že pracujete v luterské církvi?

Když jedu do nějaké cizí země, tak samozřejmě chci prezentovat hudbu své vlasti, takže hraju hodně německé hudby. Ano důvodem je samozřejmě i moje práce pro církev, která se hodně týká duchovní hudby a tím i německé hudby, ale na druhou stranu – při bohoslužbách zdaleka nezní jen německá hudba. Spousta varhanní literatury je i francouzského a dalšího původu. Tohle se ostatně týká i letního festivalu Internationaler Orgelsommer Karlsruhe, který pořádáme. Ale pokud se týká mých koncertních aktivit, tak volba repertoáru hodně záleží i na tom, jaký mám úkol, na jakém festivalu nebo v jakém cyklu hraju. Občas mívají přehlídky nebo koncertní série nějaké speciální téma nebo se soustřeďuji na nějakého skladatele a podobně. A samozřejmě velkou roli hraje i prostor a jeho akustika. A v neposlední řadě, nebo i na prvním místě, také nástroj, na který hraju. Když to tedy shrnu, tak výběr repertoáru pro konkrétní koncert je ovlivněn opravdu velkou řadou faktorů.

Do Prahy přivážíte také hudbu Jana Pieterszoona Sweelincka a Girolama Frescobaldiho, což nejsou samozřejmě němečtí autoři. Tady se patří spíše zeptat, jak často a rád hrajete i tuto nejstarší tvorbu pro klávesové nástroje?

Mám ji rád a rád ji hraju. Stejně tak rád hraju i na cembalo. Ostatně studoval jsem kdysi ve Stuttgartu u specialisty na starou hudbu Jona Laukvika. Abych to trochu zjednodušil – mám rád každou dobrou hudbu, starou, stejně tak jako romantickou nebo moderní. Ovšem pokud je k dispozici skvělý historický nástroj, tak samozřejmě rád zahraju starou hudbu, jako je Frescobaldi a podobně. V Praze u Jakuba hraju první skladby na barokní chórový nástroj na postranním kůru. Vyslyšel jsem přání kolegyně Ireny Chřibkové, která festival pořádá, abych tento historický menší nástroj také využil. Pro publikum je to jistě zajímavé…

A jak je to u vás a pro vás s Bachovou hudbou?

Pro nás Němce je Bach idolem. Max Reger to vyjádřil slovy, že Bach stojí na počátku i konci vší hudby… Je celkem pochopitelné, že ve většině mých programů se objevuje, navíc má přece tolik různých a rozličných skladeb: koncerty, preludia, toccaty, fugy, chorální předehry… Vždycky se najde něco, co se do daného programu velmi přesně hodí. Bach prostě je pro nás varhaníky nezbytností.

Natočil jste desku, kde s varhanami znějí i zvony…

Vždycky se snažím hledat nějaký zvláštní zvuk, nebo se snažím trochu experimentovat. A když jsem se setkal s jedním vynikajícím specialistou na zvony, na zvuk zvonů, a když jsme si společně uvědomili, kolik existuje varhanních skladeb, které mají něco společného se zvony, ať už se nějakým způsobem dotýkají jejich zvuku, nebo mají zvony aspoň třeba v názvu, tak jsme si řekli: Proč to nezkusit s opravdovými zvony?! A funguje to. Nahrát takovou desku byla úžasná práce. Jedním z nejznámějších kusů je v tomto směru Carillon de Westminster od Louise Vierna. Ale je jich mnohem víc a bylo strašně zajímavé, hledat společně nahrávky vhodných zvonů. Vybírali jsme takové, které se zvukově hodily nebo hodí ke konkrétnímu zvuku varhan, a našli jsme je.

Jak je to s vašimi dirigentskými povinnostmi v kostele?

Jsou docela podstatnou částí mé práce. Musím upozornit, že zrovna tohle je specialita německého evangelického církevního hudebního provozu. V mnoha jiných zemích je práce varhaníka a vedoucího sboru či sbormistra oddělena, u nás v luterské církvi ovšem spojení obojího vychází už z Bachova kantorství v Lipsku. Hraní na varhany a dirigování sboru je v této tradici prostě dodnes podobné Bachově práci. Říkávám, že jsme takoví hudební desetibojaři. Děláme všechno a děláme to všechno rádi. Ve sportu musejí být desetibojaři opravdoví milovníci řady disciplín. My v Německu to máme podobně…

Samozřejmě je ale každá z těch věcí specifická!

Jistě. Když hrajete na varhany, jste sám s nástrojem, jste v kostele s jeho akustikou. Ale když dirigujete sbor a případně sbor s orchestrem, tak musíte najednou být vůdcem velké skupiny… Mám komorní sbor CoroPiccolo Karlsruhe s pětatřiceti členy a pak druhý oratorní velký sbor, Bachchor Karlsruhe. V Německu se minimálně od počátku dvacátého století v každém větším městě vytvořil takový „bachovský sbor“. Ten náš má víc než stovku členů, takže když k němu mám ještě velký orchestr, mám na pódiu možná nějakých dvě stě lidí. A to je pak už samozřejmě naprosto jiný způsob práce, než když jsem sám u varhan.

Ale jak říkáte, máte dát obojí…

Ano. Současně musím konstatovat, že v poslední době řada mladých hudebníků, kteří končí studia na vysoké škole, chce být čím dál víc na něco specializována. Chtějí být buď varhaníkem, nebo sbormistrem. Patrně ta stará tradice už nebude typickým obrázkem pro budoucnost. Možná prostě ten model, o kterém jsem hovořil, skončí. Sám mám nějaké studenty a zjišťuji i u nich, že se prostě chtějí specializovat na jednu věc.

Jak koncipujete letní varhanní festival v Karlsruhe?

Máme k dispozici dva nástroje, krásný francouzský barokní a velký nástroj vhodný pro moderní a romantickou hudbu. Většina varhaníků, kteří u nás vystupují, jsou rádi, že můžou využít oba. Současně je vždycky žádám, aby přišli s nějakou hudbu ze své země. Teď jsme měli poslední koncert našeho varhanního léta, hostoval u nás americký varhaník Alcee Chriss z Dallasu a hrál americké skladatele, které jsme neznali. A také se snažím, abychom v každém ročníku měli alespoň jednu varhanici, protože většina varhaníků jsou muži. Irena Chřibková u nás mimochodem byla už dvakrát… A máme také jeden speciální moment našich koncertů, který jsme ovšem teď v době pandemie bohužel nemohli uplatňovat, a to rozhovor před koncertem. Vedla mě k této myšlence skutečnost, že varhaníci jsou cosi jako duchové, protože je publikum nevidí. Chtěl jsem proto hráče přivést blíž posluchačům, představit je, zviditelnit, aby bylo vidět, že jsou to také lidské bytosti. A je to moc pěkné. V nevelké kapli právě tohle ale letos nebylo kvůli hygienickým opatřením možné… Snad se k tomu v budoucnu zase vrátíme.

V Praze v bazilice svatého Jakuba jste poprvé?

Podruhé. Před mnoha lety jsem tu měl koncert s komorním souborem. Je to nádherný kostel a jsem moc rád, že jsem se mohl zase vrátit.

A nebudete žádný duch, protože budete vidět na velké obrazovce!

To je pravda!

Pro publikum je přenos obrazu z kůru příjemnou věcí. Vám varhaníkům to nevadí?

Nevadí. Lidé to mají rádi a děláme to, myslím, také rádi. Jsem přesvědčen, že publikum tak může hudbu vlastně poslouchat s větší koncentrací, může lépe zachytit i komplikovanější skladby.

Foto: Michal Horák, Fb Stiftsmusik Stuttgart, Fb Evangelische Kirche Karlsruhe