„Museli jsme dny na Letní hudební akademii v Kroměříži trošku nafouknout.“

„Budeme mít na festival Dvořákova Praha zkoušky od 11. září, budeme intenzivně pracovat po čtyři dny.“

„Jejich hra je plná energie, takové té mladé, rázné, divoké, nespoutané a v dobrém slova smyslu neupravené.“

Letní hudební akademii Kroměříž uzavřel dnešní koncert, výsledek týdenní výuky orchestrální hry. Smyčcové těleso, které se představilo ve Skleníku Květné zahrady, je základem orchestru Mladí filharmonici Dvořákovy Prahy. Ten vystoupí v pražském Rudolfinu 14. září. Kroměřížská akademie v desítce oborů – vedle smyčcových nástrojů to byl mimo jiné také klavír, zpěv a cembalo – poskytla výuku šesti desítkám mladých hudebníků. Stojí za ní jako iniciátor a umělecký šéf Tomáš Netopil, který vedl orchestrální hru a bude po dnešním koncertě dirigovat také program na mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje organizaci výuky, charakter orchestru mladých i pocity, které práce s nimi vyvolává.

Loni projekt výuky orchestrální hry při Letní hudební akademii Kroměříž kvůli pandemii nevyšel, letos tedy byla součástí poprvé. Ukázalo se, že šlo o dobrý nápad? Budete napřesrok pokračovat?

Jsem přesvědčen, že jde o dobrý nápad. Studenti, kteří do Kroměříže přijedou, mohou vedle práce na sobě samých zažít ještě něco dalšího… V momentě hry v orchestru přichází totiž další stupeň hudební socializace. Musejí hrát společně, společně najít řeč, aby celek fungoval, vzájemně se musejí hodně poslouchat… Nejen zvládnout materiál, ale stmelit se v ansámblu, protože nehraje najednou každý jen sám za sebe.

Hodně jim to takhle vysvětlujete? Nebo především hrajete a necháváte prostor, aby se tohle vše uskutečnilo samo a mimoděk?

Musí to být kombinace obojího. Měli jsme před sebou ke studiu obrovský repertoár. Velká práce pro nás všechny byla příprava soudobé skladby, premiéry fantazie „Dvořák Airlines“ od Lukáše Sommera. Byla pro nás náročná, vzala nám nejvíc času, museli jsme se skladbou opravdu prokousávat. Naopak Haydnův Violoncellový koncert aspoň jedna třetina členů orchestru znala a větší část hudebníků znala i Čajkovského Serenádu. Tam bylo studium v něčem trošku jednodušší. Na konci zkouškového procesu už nám nedělalo tolik problémů realizovat a se ctí provést soudobou skladbu, měli jsme ji už zažitou. Ale i Haydnův klasicismus, a vnímám to tak s každým orchestrem, je vlastně náročný: aby frázování a styl byly takové, jaké mají být, když hraje orchestr profesionálně.

Museli jste letos oproti předchozím ročníkům ubrat čas na individuální hodiny, když byl orchestr, výuka orchestrální hry, vlastně nově navíc?

Ne, my jsme naopak museli den trošku nafouknout. Snažili jsme se v době tří hodin věnovaných orchestru minimalizovat soukromé lekce. Samozřejmě jsme se nějakým kolizím nevyhnuli, někdo třeba přišel později, ale zařazení orchestru neznamenalo zmenšení rozsahu individuální výuky. Měli jsme k dispozici sedm nebo osm dní a do nich se nakonec dalo vše vměstnat.

Zůstanete pro příští rok u smyčcového orchestru?

Uvidíme. Teď jsme ještě v plném nasazení a budeme potřebovat po akademii trošku vydechnout, abychom se na letošek mohli zpětně v klidu podívat a všechno zhodnotit. A zjistit, co by pro studenty bylo v příštích letech dobré. Já bych moc rád znal i jejich reakce, jejich reflexi, abychom věděli, jestli je v jednom týdnu úplně neždímeme. Jde přece o to, aby z akademie měli i při intenzivní práci radost, aby si z toho týdne vzali co nejvíc. Pokud bychom měli reakce, že toho bylo už opravdu moc, že se nestíhali připravovat a nedokázali si to úplně užít, pak bychom se snažili hledat nějakou jinou, lepší formu. Ale za sebe musím říct, že se mi moc líbí, že se mohli takhle scházet.

Těleso vystoupí v Praze. Ve spolupráci s Akademií klasické hudby a s festivalem Dvořákova Praha budete prohlubovat spolupráci ještě dál?

Ano, ale musíme být střízliví. Nemůžeme například za nás slíbit, že bychom obsáhli symfonický orchestr romantického typu. To není reálné. Ale mohli bychom i na této platformě dál pokračovat s orchestrem mozartovského anebo beethovenovského typu. Tedy s několika dechovými nástroji navíc.

Do barokní hudby s orchestrální výukou nepůjdete?

Ne, ale od loňska už starou hudbu zařazenu máme. V komorní podobě. Ostatně Kroměříž a barokní hudba k sobě absolutně patří, takže bychom tímto způsobem chtěli pokračovat.

Sám jste při barokních koncertech v rámci akademie hrál na housle, a to na barokní. Jak jste si zahrál?

Mě takový přesah baví. Housle jsou pro mě návratem ke zdroji, návratem k něčemu, čím jsem svoji hudební pouť začínal. Mimořádně mě také zajímá a baví, že mohu pracovat s partnery, kteří se baroku věnují.

Jako dirigent se k tomuto období dostanete málo…

Přesně tak. A přitom mě právě z dirigentského hlediska zajímá cesta, jak transformovat barokní styl do moderního velkého orchestru, aby vše mělo správné parametry a nepůsobilo to uměle. To je téma, které mě v současné době hodně zajímá, takže takové příležitosti využívám opravdu s chutí.

Vystoupení orchestru na festivalu Dvořákova Praha je plánováno na 14. září. Jak se budete připravovat? Přece jen bude víc než třítýdenní pauza… A sejdou se vlastně v Praze všichni z Kroměříže?

Pár hráčů ze studijních důvodů už nebude moci v Praze s orchestrem vystoupit, například jedna houslistka začíná studovat nový semestr ve Finsku a kvůli covidu se tam musí dostavit o týden předem, aby byla v karanténě. Takže z těchto důvodů nějaké změny v orchestru budou, ale většina účastníků se v Praze sejde. Budeme mít zkoušky od 11. září, budeme intenzivně pracovat po čtyři dny. Do orchestru přijdou ještě nějací další lidé, z konzervatoře nebo z řad vysokoškolských studentů a není vyloučeno, že budeme spolupracovat s některými členy České filharmonie, což je vždy moc dobré, protože mladí dostanou ještě další impuls: od profesionálů, kteří budou sedět přímo s nimi v orchestru.

A s Dvořákovou Prahou máte v plánech ještě nějaké další kroky, které by přesáhly rámec účinkování orchestru na festivalu?

Ano, uvažujeme o možnosti, která mi přijde velmi sympatická, totiž že bychom našim výborným absolventům mohli umožnit sólové vystoupení v rámci Dvořákovy Prahy. V rámci „mladé“ řady.

Teď trochu osobně: Jak prožíváte práci s takhle specifickým tělesem?

Je to veliká radost, ale zároveň je to samozřejmě extrémně náročné. Teď, když vidím a slyším, co nakonec dokážou zahrát, tak je to opravdu velký zážitek. Jejich hra je plná energie, takové té mladé, rázné, divoké, nespoutané a v dobrém slova smyslu neupravené.

A hledáte a probouzíte v sobě něco dávného, zasutého…? Jde o práci, která je hodně odlišná od práce s profesionálním tělesem. Nacházíte vzpomínky na to, jak jste třeba sám hrál jako student?

Spíš musím hledat nějakou metodiku, styl práce, který třeba u profesionálních orchestrů uplatňovat nemusím. Bavíme se třeba o tom, v jaké části smyku které místo hrát, jak používat vibrato… Samozřejmě i u profesionálního orchestru něco takového řeším, ale ne tak často a ne tak podrobně. Tady třeba musíme nějaké místo vícekrát opakovat nebo se k němu druhý zase vrátit, protože některé věci strašně rychle zmizí a spadnou… Ale stejně tak rychle se zase příští den najdou.

Cítíte nutnost jít do detailů jako osvěžující? Nebo je to jenom a jenom práce…?

Samozřejmě to tvrdá práce je, ale musím říct, že se mi po tom maratonu dní, ve kterých jsme se tak intenzivně scházeli, už teď hned začíná stýskat. Jde o něco neobvyklého, a proto je to mimořádný zážitek.

Foto: archiv akademie