úterý, 10 srpen 2021 16:58

Andrés Orozco-Estrada: Dvořákova hudba je přirozená celou svou podstatou

Autorka:

„Dvořákova hudba otevírá nezkušenému posluchači mnoho dveří, kterými může do světa hudby vkročit, a nabízí různé cesty, jak z ní mít potěšení.“

„Pro mě jako dirigenta není důležité být expertem na toho či onoho skladatele, mým hlavním cílem je nechat proudit pocit, emoce skladatele nebo určité skladby.“

„Protože ať diriguji ve Vídni, ve Frankfurtu, v Houstonu nebo v Praze, nepracuji rozdílně. Vkládám do svého dirigování stejnou energii, stejného ducha, stejné naděje.“

 

1

 

Původem kolumbijský dirigent usazený ve Vídni, dosavadní šéf Frankfurtského rozhlasového orchestru a Houstonských filharmoniků, se v příští sezoně stane uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Vídeňských symfoniků. Ještě předtím si však tento ve světě uznávaný dirigent odbyde svůj pražský debut. S orchestrem Filarmonica della Scala a violoncellistou Danielem Müller-Schottem vystoupí 6. září na zahajovacím koncertě Dvořákovy Prahy s Koncertem h moll a Devátou symfonií Antonína Dvořáka. Den nato se  Andrés Orozco-Estrada na festivalu ještě představí s jiným programem, s Weberem, Mozartem a Brahmsem.

Uvádíte Dvořákova díla pravidelně. Dokonce jste pět z jeho symfonií natočil s Houstonskými symfoniky. Čím je vám Dvořák tak blízký? Co v jeho hudbě slyšíte?

Nejprve musím zdůraznit, že je pro mne velkou ctí poprvé vystoupit na tak prestižním festivalu, jako je Dvořákova Praha. Ano, vím, že je tradicí otevírat ho Dvořákovým violoncellovým koncertem. A vím, že české publikum zná tuhle skladbu skrz naskrz. To pro mě znamená obrovskou motivaci v přípravě a jejím provedení. Proč to říkám? Vnímám, jako by Dvořákova hudba vyjadřovala velmi důležité lidské stránky. Je tak přirozená, nejen harmonicky, melodicky, nejen formou, ale celou svou podstatou. A proto je jeho hudba tak oblíbená a blízká snad každému člověku na světě. Na Dvořákovi nejvíc obdivuji tu směsici inteligence a jedinečného kombinování lidové hudby vyvěrající z jeho českých kořenů a klasiky německého nebo vídeňského původu. Je tak autentická a já ji mám velmi rád. Navíc otevírá nezkušenému posluchači tolik dveří, kterými může do světa hudby vkročit, a nabízí různé cesty, jak z ní mít potěšení. Jako profesionální hudebník musím říct, že Dvořák je neobyčejný skladatel, který do hudby vtělil svou osobnost. Je to krásná hudba a mě velmi inspiruje.

Antonín Dvořák je jedním z romantických autorů, které průběžně s orchestry uvádíte. Jak blízké je vám období romantismu?

Nemohu prohlásit, že romantismus je pro mě tím nejbližším obdobím, ale je pravda, že přinesl silná hudební vyjádření. Hodně se věnuji i jiným obdobím, ale romantismus mě přitahuje právě svou lidskostí, emocionalitou i skromností v některých skladbách. Je to výjimečný styl a Antonín Dvořák je jedním z těch skladatelů, kteří tyto aspekty dokázali spojit. A to je i důvod, proč mě jeho hudba tak přitahuje.

K vašim oblíbeným patří i jiný český skladatel, jehož díla hojně uvádíte. Je jím Bohuslav Martinů. Jak jste ho objevil a co na jeho hudbě oceňujete?

Děkuji za tuto otázku. Mám jeho hudbu rád, protože cokoli od Martinů slyšíte, nikdy předtím jste se s tím nepotkali. Martinů vytvořil vlastní styl. Ovlivnil mnoho skladatelů, žil v mnoha zemích – narozen v Československu, ale žil v Paříži, v Americe, ve Švýcarsku… I proto mohl vstřebávat a ve své hudbě kombinovat různé vlivy, inspirace a zkušenosti. Ostatně, něco podobného najdeme i u Dvořáka. Jen si vezměte, jak pracují s rytmem. Pro ně to není něco daného, co má hudba obsahovat. Ale jejich skladby vždy kypí jak rytmem, tak melodií. A Martinů byl génius rytmu. Vytvořil svůj vlastní jazyk, vlastní hudbu. Na základě vlastní zkušenosti jsem si uvědomil, že jeho hudba je tak jedinečná, že se nedá s žádnou jinou porovnávat. A proto má tak velkou sílu a moc. Martinů možná není tak populární jako jiní skladatelé, ale vždycky jsem toužil hlouběji se do jeho hudby ponořit. A jak jsem Martinů objevil? Mnoho mých přátel mi říkalo: „Slyšels toho Martinů? To si musíš poslechnout! To je tak zajímavá hudba. Určitě si ji zamiluješ.“ A tak jsem si nechal poradit a udělal jsem to. Nejprve jsem si poslechl První symfonii, Čtvrtou symfonii, Tři lyrické kusy a tak dále. A byl jsem uchvácen.

 

 

Na druhém večeru Dvořákovy Prahy provedete s orchestrem Filarmonica della Scala Druhou symfonii Johannesa Brahmse. Pražské publikum tedy bude mít možnost slyšet váš široký repertoár. Mimochodem, na YouTube je možné zhlédnout mnoho vašich vystoupení s Frankfurtským rozhlasovým orchestrem. Všechna zaujmou vaším entuziasmem, nadšením, ať se jedná o Šostakoviče, Dvořáka, Strausse nebo Schuberta. Tak mě napadá, je možné vás charakterizovat jako univerzálního dirigenta, který se nespecializuje na jeden hudební styl, určité hudební období?

V určitém slova smyslu máte pravdu. Ano, jsem univerzální. Kdybych však měl sám sebe vidět jako specialistu na nějakého skladatele nebo období, řekl bych, že by to byli skladatelé, kteří nerezignují na lidskou a emocionální stránku své hudby. To je pro mě velmi důležité a toto propojení je přirozené. Když diriguji a vlastně znovu vytvářím díla Dvořáka nebo Berlioze, snažím se předat obecenstvu – a pochopitelně i hráčům orchestru – jejich podstatu. Pro mě jako dirigenta není důležité být expertem na toho či onoho skladatele, mým hlavním cílem je nechat proudit pocit, emoce skladatele nebo určité skladby.

Máte rád operu. V čem je pro vás opera víc než symfonický repertoár?

To máte pravdu. Operu miluji. Krátce se pokusím vysvětlit, co pro mě jako pro dirigenta znamená. Technicky je to dobrodružství, výzva, protože je nutno dát dohromady mnoho věcí: zpěváky, scénu, myšlenku a psychologickou stránku díla, orchestr – a hlídat, aby to všechno do sebe dokonale zapadalo. Je to interakce mezi lidmi a to já mám velmi rád. Opera je něco nádherného. Když uvádíte neprogramní symfonii, musíte v ní hledat významy, což je zajímavé a vzrušující, ale každá opera má svůj příběh, kterému musíte porozumět, interpretovat ho a zvukově ho ztvárnit, navíc je doplněn vizuálním vjemem scény. A proto tolik miluji operu.

Jak jste prožíval dobu, kdy covid zničil živou kulturu a koncerty se konaly bez publika?

To byla velká tragédie a obtížný rok pro mnoho umělců. Měl jsem jako šéfdirigent Frankfurtského rozhlasového orchestru velké štěstí, že jsem mohl pracovat. Už během lockdownu – v květnu loňského roku – jsme začali se streamováním koncertů, a tak jsme měli co dělat. Ani já jako dirigent jsem nemusel přestat pracovat. Vím, že řada dalších umělců v mnoha jiných zemích to štěstí neměla.

 

6

 

Podle záznamů vašich koncertů soudím, že potřebujete publikum a to vám zase dává najevo, jak vás miluje. Jaké je tajemství vaší komunikace s publikem?

Kontakt s publikem nelze nahradit – sál je plný energie, která vzájemně proudí mezi vámi a posluchači. O tom není žádných pochyb. Je však malý rozdíl mezi sólistou a dirigentem. Sólista stojí na pódiu čelem k publiku, vnímá jeho energii, to, jak se tváří, jak reaguje, a když je sál prázdný, velmi ho to ovlivňuje. Já jsem ovšem obrácen k publiku zády. Uvědomuji si jeho energii, ale více jsem zaměřen na orchestr. Ale přesto vím, ano, publikum je zde, a ať je to kdekoliv na světě, všude má stejnou energii. Protože ať diriguji ve Vídni, ve Frankfurtu, v Houstonu nebo v Praze, nepracuji rozdílně. Vkládám do svého dirigování stejnou energii, stejného ducha, stejné naděje. A každý posluchač toto propojení cítí. Nevím, jestli se mi to pokaždé podaří, ale pokouším se o to. Kdybych měl tu moc a byl umělcem číslo jedna, pozval bych na scénu klauny, aby lidi donutili se usmívat. Úsměv je nejupřímnější výraz, čím víc se usmíváte, tím lidi více spojujete.

Vy se také stále usmíváte. Ne jen na publikum, ale zejména na hráče v orchestru.

Důvod, proč se usmívám, je, že muzikanti hrají krásně. Když slyším krásné sólo, usmívám se. Ať je to zkouška, nebo koncert, když se něco nádherného podaří, cítím se šťastný. Když slyším to nádherné sólo v Dvořákově poslední symfonii, je to taková krása, že se ocitám v nebi. Tak proč bych se neusmíval?

Myslíte si, že vaše muzikalita a energie pocházejí z vašeho těsného propojení se třemi kontinenty – Evropou, Severní Amerikou a Latinskou Amerikou?

Rozhodně. Kdybyste se mě zeptala, jestli jsem Kolumbijec, odpověděl bych, ano, jsem. Jestli jsem Rakušan – ano, jsem. A samozřejmě jsem velmi ovlivněn Amerikou i Německem, kde působím. Všechny tyhle rysy jsem vstřebal do své osobnosti – nejen lidské, ale i ty hudební. Tvoří velmi podstatnou součást toho, kdo jsem. Spontánnost a energie pocházejí z mého kolumbijského původu, Rakušané jsou zase velmi muzikální a lpějí na tradicích, od nich jsem se naučil strukturovanému myšlení. A když jste zmínila Ameriku, tam je zase velmi důležitá komunikace s publikem. Před koncertem jim vysvětlujete, o čem skladba je, jaké jsou její zdroje… Takže tento mix je podstatou mé osobnosti a vnímám to jako něco nádherného. Bez něho bych se asi ve Vídni nestal šéfdirigentem Vídeňských symfoniků.

 

3

 

Vnímáte svůj post uměleckého ředitele Vídeňských symfoniků jako návrat domů – po působení ve Frankfurtu? S jakým respektem přistupujete k takzvané „vídeňské tradici“?

Ano, vnímám to tak. Žiju ve Vídni už více než dvacet let, je to můj domov, svou profesionální kariéru dirigenta jsem nastoupil tam, u Tonküstler Orchestra. Vídeň mě hluboce ovlivnila. A když nyní nastupuji jako umělecký ředitel a šéfdirigent Vídeňských symfoniků, jsem velice šťastný. Tento orchestr patří k nejlepším, má neobyčejně pestré a jemné kvality, je velmi muzikální, ctí tradici a styl. V minulosti u něj působili dirigenti jako Karajan nebo Sawallisch a to je velmi silná historie. Ovšem generace, které po nich následovaly, tuto tradici dále rozvíjely. Jsem velmi poctěn, že mohu být její součástí a navazovat na ni. To všechno je součástí mého domova. Když jsem do Vídně přijel, začal jsem objevovat klasický repertoár – Mozarta, Haydna, Schuberta, Beethovena… Jak jsem řekl, mám štěstí, že Vídeň mohu považovat za svůj domov. Tohle město je dokonalou směsicí tradice a velkých příběhů, které plynule přecházejí do nové doby. To považuji i za svůj cíl – být součástí tohoto přechodu a vytváření nových kvalit.

V této sezoně končíte svá působení u dvou skvělých orchestrů – Frankfurtských rozhlasových symfoniků a Houstonských symfoniků. Jak šéfdirigent, který vede tělesa po několik let, společně zažili nezapomenutelné koncerty a vytvořili výborné nahrávky, prožívá loučení s orchestrem?

Čas strávený s těmito orchestry byl velmi přínosný a pro mě velmi důležitý. Mnoho jsem se díky nim naučil. Nejen co se týká hudby, ale hodně jsem se dozvěděl i o sobě – zejména o svých dirigentských schopnostech. S oběma orchestry se mi báječně spolupracovalo, plynulo to tak přirozeně, a všichni jsme do toho dávali stejný díl energie, soustředění, disciplíny a silných emocí. A to se týká obou orchestrů. V neposlední řadě jsem si uvědomil, jak rozdílně oba orchestry hrají například Dvořáka. S Houstonským orchestrem jsem natočil Dvořákovy symfonie, s Frankfurtskými jsme na turné prováděli Devátou, kterou jsme také natočili. Před dvěma roky jsme společně uvedli Dvořákovu Devátou s orchestrem Filarmonica della Scala. Ano, hudba je univerzální jazyk, který spojuje lidi, ale můžete ji vnímat zcela odlišným způsobem, protože každé těleso je jedinečné a vkládá do interpretace něco svého. A to je tak krásné! Poslouchat určitý orchestr s určitým dirigentem v určitém čase na určitém místě. Z toho vznikají neopakovatelné zážitky. Protože interpretace je vždy jedinečná, ne uniformní.

Sníte o tom, že provedete nějakou Dvořákovu symfonii s Českou filharmonií?

Tak rád bych! Není větší tradice a pochopení v uvádění Dvořáka než v případě České filharmonie. Znám její interpretaci Dvořáka a moc ji miluji a obdivuji. Zatím jsem v České republice nikdy nedirigoval. Vystoupení na Dvořákově Praze bude první, a jak jsem už řekl, považuji to za velkou výsadu.

 

4

 

Vraťme se k vašim počátkům. Narodil jste se v Medelínu, kde jste začal zpívat v chlapeckém sboru a hrát na housle. V patnácti jste začal studovat dirigování. Čím vás dirigování tak uchvátilo?

Zjednodušeně řečeno nevím. Pamatuji si, jak jsem jako malý chlapec – v šesti sedmi letech – dirigoval nahrávky. Poslouchal jsem Mozartovu Malou noční hudbu a představoval si, že stojím před imaginárním orchestrem. Ale to dělá mnoho dětí, z kterých se pak nestanou dirigenti. Ale o pět šest let později jsem se o provozování hudby začal zajímat jinak – jak to funguje, jak je všechno organizováno. Hrál jsem ve studentském orchestru na housle a nespustil jsem z dirigenta oči. Až mi jednoho dne řekl, dobrá, když se o to tak zajímáš, zkus si to. A stal jsem se druhým dirigentem. Svůj první koncert jsem dirigoval v patnácti letech. Pamatuji si, jak přirozené to pro mě bylo.

V roce 1997 jste se přestěhoval z Kolumbie do Vídně, abyste zde studoval dirigování. Přesídlil jste sem podle vašich slov kvůli vynikající dirigentské škole, která se vyznačuje jasnou technikou a jasnou mentální muzikalitou. Nejprve jste zpíval ve sboru. A často mluvíte o tom, jak hluboký dojem ve vás zanechalo nastudování Verdiho Requiem s Marissem Jansonsem. Co vám toto účinkování – už jako muzikantovi s dirigentskými zkušenostmi – přineslo?

Jsem rád, že to zmiňujete. Tohle setkání pro mě bylo velmi důležité. Mariss Jansons dokázal tak výborně s orchestrem i ostatními účinkujícími komunikovat a tlumočit své myšlenky, aniž by použil mnoha slov. Prostě jen hudební frázi zazpíval. A pro mě to bylo to nejpřirozenější, co jsem mohl zažít. Nebyl jsem profesionálně školený zpěvák, ale to, co vycházelo z jeho taktovky, jsem okamžitě pochopil a byl schopen to ztvárnit. Tehdy jsem si uvědomil, že hlas je nejpřirozenějším hudebním nástrojem. Ostatně, s Marissem Jansonsem jsem nezpíval jen Requiem, ale na turné s Oslo Philharmonic i Mahlerovu Druhou symfonii. A byl to právě takový zážitek jako Requiem.

Řekl jste: „Mým cílem není být kdekoliv, ale najít toho správného partnera pro provozování hudby.“ Našel jste ho?

Myslím, že vždycky srovnávám svůj osobní život s životem dirigenta. Během své profesionální kariéry jsem navázal různé vztahy a díky každému z nich jsem se naučil mnohému. Ale život běží a je třeba se otevírat novým obzorům. Nyní stojím na prahu nového začátku – mám na mysli svou spolupráci s Vídeňskými symfoniky. A cítím, že všechno, co jsem se naučil od jiných orchestrů v předcházejících letech, nyní mohu s tímto orchestrem zúročit. Vídeňští symfonikové jsou vynikajícím orchestrem a rád bych s nimi vytvořil něco neopakovatelného a jedinečného.

 

5

 

Foto: Martin Sigmund, Werner Kmetitsch

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.