čtvrtek, 29 červenec 2021 17:02

Veronika Loulová a Martin Talaga: Opera byla vlastně vždycky „drag“!

Autorka:

„Drag se často vnímá jako nějaká provokace, ale co chceme, je vlastně jen nějaký respekt k naší existenci.“

„Opeře i dragu je vlastní přehnaná vizualita, přehnané kostýmy, přehnané líčení. Když tyhle dva žánry spojíte, cítí se vedle sebe překvapivě velmi dobře.“

„V tvorbě ráda respektuji osobní odlišnosti jednotlivých lidí. V dnešní době filmu a instagramových lží je potřeba pracovat s tím, co na jevišti skutečně máte. Nevytvářet nějakou iluzi.“

 

100

 

Fakt, že svět není striktně rozdělen jen na modrý – mužský a růžový – ženský, ale že je škála mezi těmito póly mnohem pestřejší a skutečný život tudíž mnohem komplikovanější, ale zároveň barevnější, vystihuje v současném slovníku termín „queer“. Ten je dnes doma především na experimentální umělecké scéně. Jeho spojení s jednou z nejslavnějších Verdiho oper může působit jako kontroverze a prvoplánová provokace. O tom, že jde naopak o harmonickou, inspirativní a mimořádnou symbiózu, která ohromila i je samotné, mě v rozhovoru přesvědčila režijní dvojice Veronika Loulová a Martin Talaga. Umělci reprezentující soubory RUN OPERUN a PLAYboyz s platformou PiNKBUS byli k tomuto konceptu sami nejprve skeptičtí. Dnes však přiznávají, že si nedovedou představit, že by společné aktivity dále nerozvíjeli. Jejich představení „La Traviata na Stalinovi“ přesouvá děj slavné opery právě na queer scénu a operní sbor nahrazuje takzvanými „drag queens“, uměleckými osobnostmi, které svá vystoupení staví právě na relativizaci vlastní genderové identity. Napjatě očekávaná premiéra světově unikátního projektu se uskuteční ve čtvrtek 5. srpna na pražské Letné a je součástí festivalu Prague Pride 2021.

Co vás na opeře baví?

V: Pro mě je opera nejvíc naplňující hudebně dramatický žánr. Spojuje drama, hudbu, literaturu, tanec, herectví. Operní představení je, myslím, umělecky nejnaplněnější okamžik, který můžete někomu předat. Jsme rádi, že jsme v PLAYboyz našli spolek, který se s námi pustil do oživování opery. Naše spojení pak rozhodně působí trochu provokativně a díky tomu se bude o opeře mluvit. To dokazuje živost toho žánru. Ale neděláme to proto, abychom se zviditelnili nebo šokovali, naše aktivity pramení z hluboké lásky k opeře. Myslíme si, že by se v opeře měla objevovat aktuální témata, abychom se aspoň částečně přiblížili tomu, jak se cítilo publikum v 19. století, když se premiérovala třeba právě La Traviata.

Veronika je operní režisérka. Pro vás je to, Martine, první tvůrčí zkušenost s operou?

M: Na operních představeních jsem se podílel už dříve jako performer, ale nikdy jsem si nemyslel, že se k opeře dostanu v roli tvůrce-režiséra. Když ale přišel tento koncept, bylo to skvělé. Zjistili jsme, že geneze dragu a opery je hrozně blízká a konkrétně právě v Traviatě se to skvěle potkává.

Co si má člověk neznalý queer prostředí představit pod pojmem drag?

M: Doslova to znamená „dressed as a girl“. Ale je to komplexní fenomén. Drag performer neboli drag queen si vytváří celý charakter, který se prolíná i s její civilní životní realitou. Nejde jen o nějaké ženské alter ego. Vytváří si svou vlastní uměleckou představu genderu. Není to zároveň uměle vytvořená identita, ale spíš objevování „truly yourself“, skutečného já. Díky dragu tomu můžete dát volný průchod, vypustit to ven.

V: V rámci platformy PiNKBUS, kterou Maťo založil, vystupují i ženy. Drag se často vyslovuje i k hodně závažným aktuálním tématům, což mě právě baví dělat i prostřednictvím opery. Je to spíš spojení lidí, kteří chtějí otevírat tuto tematiku a nebojí se toho. Rozhodně nejde o show chlapů v lodičkách s make-upem. Pro mě byl PiNKBUS obrovský umělecký zážitek.

Co je tedy PiNKBUS?

M: Je to naše queer-drag platforma, která vznikla před více než rokem. Náš záměr byl přinést drag do divadelního prostředí a dát prostor jeho hlubší konceptuální rovině. Spolupráce s RUN OPERUN je tedy skvělá nadstavba. Drag se tím dostane z klubů do divadla, což je skvělý další krok. Drag performeři jsou plnohodnotnou součástí představení, zkoušek. Ztvárňují i konkrétní charaktery. V naší inscenaci je třeba vyškrtnutá role Anniny jako zpěvačky, ale nahrazuje ji drag queen La Cuntessa, Tomáš Procházka. Za PiNKBUS se nám ani nesnilo, že se dostaneme k takovéhle produkci.

Ve své koncepci opery La Traviata akcentujete právě spřízněnost opery a dragu. Co tedy mají společného?

M: Divadlo celkově už z podstaty má k dragu blízko. U opery je to ještě výraznější. Mají vlastně společnou historii, ale i když od toho odhlédneme a podíváme se na samotnou jejich estetiku, je jim společná určitá přehnanost, všeho je v nich víc. Využívají maximální expresi, všechno je velké. Když si představíme jakousi výrazovou škálu, vnímám to tak, že je divadlo, tanec, balet, současný tanec, pantomima… a potom někde daleko v té expresi jsou drag a opera. Stejná míra exprese by v jiných žánrech působila pateticky, nevhodně, kýčovitě. Když zkušený operní herec udělá tradiční gesto, je samo o sobě velmi expresivní, ale v tom souznění s drag performance krásně zapadá. Jejich výrazové prostředky jsou hrozně podobné.

V: Velmi podobná je i vizualita. Všeho je moc. Tříhodinovou operu nelze dělat tak, že sedíte mezi čtyřmi černými stěnami s jednou židlí. Opeře i dragu je vlastní přehnaná vizualita, přehnané kostýmy, přehnané líčení. Když tyhle dva žánry spojíte, cítí se vedle sebe překvapivě velmi dobře. Když postavíte operního pěvce vedle činoherce, operák bude vždycky „too much“. Stejně tak drag vedle baleťáka. Nás samotné hodně překvapilo i to, jak skvěle toto spojení funguje po personální stránce.

M: Je tam toho hodně společného a opravdu se to prolíná. Je to i lidsky moc příjemné.

 

IMG2137

 

Jak tedy ke spojení RUN OPERUN a PLAYboyz, potažmo opery a dragu došlo?

V: RUN OPERUN a PiNKBUS mají stejnou hlavní produkční Adriánu Spišákovou. Je to naše pravá i levá ruka, zařizuje všechny granty, o všechno se stará. Už dlouho mi navrhovala, abychom se spojili. Já jsem to pořád odmítala jako hloupost. Měli jsme navíc dělat Kouzelnou flétnu, kde mi to vůbec nedávalo smysl.

Předtím jste se tedy osobně neznali?

M: Ne, jen jsme o sobě slýchali od Adriány a trochu na sebe žárlili. (smích)

Byl pro vás, Veroniko, fenomén queer nebo drag kontroverzní? Proč jste se spoluprací váhala?

V: Kontroverzní snad ani ne, spíš jsem měla nedůvěru k té umělecké kvalitě. Drag vystoupení mi připadala laciná.

M: V povědomí lidí u nás je stále spíš travesty, která má v Praze velkou tradici. To má svoje pro a proti, na jednu stranu je dobře, že o tom lidi vědí, ale má právě pověst takového pokleslejšího žánru.

Kdy se ta nedůvěra zlomila?

V: Po čase mě napadlo, že jsem už dlouho chtěla dělat Traviatu, kam by se to vlastně hodilo skvěle. Zrušili jsme Kouzelnou flétnu, na kterou už jsme měli granty, vůbec nebylo jednoduché všechno změnit, ale hrozně se to rozjelo.

M: Po prvním chladném setkání jsme se nakonec nějak skamarádili a začalo to být hodně intenzivní. Každý večer jsme spolu seděli asi čtyři hodiny a pracovali na konceptu. Příprava nám trvala půl roku a všechno dávalo čím dál větší smysl.

Na první pohled může to spojení pro nezúčastněné vypadat jako provokace.

M: Drag se často vnímá jako nějaká provokace, ale co chceme, je vlastně jen nějaký respekt k naší existenci. Chceme tu jen být, setkávat se, vyjadřovat svoje pocity.

V: Pokud to něco není, tak rozhodně prvoplánová provokace, ta není naším záměrem. Všechno podle nás naprosto vychází zevnitř samotného díla. A drag je už pro nás úplně přirozenou součástí. V týmu i na jevišti se pro nás odehrává něco tak intenzivního, vlastně už si sami jen žijem tu svou inscenaci a divákovi v podstatě jen dovolíme se na nás podívat. To hlavní se odehrává mezi námi a ta neskutečná energie zahrnuje performery i celý tým.

 

image1

 

Jaké výzvy přineslo zkoušení?

V: Báli jsme se, že divadelní zkoušení bude pro drag queens příliš náročné. Měla jsem strach i z toho, že to nejsou profesionální vystudovaní performeři a že neutáhnou dvouhodinové představení. Běžně jejich výstupy trvají třeba pět minut. Teď vytváří celou postavu a musí ji po ty dvě hodiny herecky udržet, což je pro ně výzva. Pro pěvce naopak byla velká výzva v tom, že najednou vedle sebe mají lidi s úplně jiným backgroundem, úplně jinou přípravou, kteří úplně jinak působí na jevišti. Drag queens jsou často tak silné, že místy i operní pěvce zastíní. To se operákům děje málokdy a je to pro ně skvělá challenge. Měla jsem pocit, jako by zpěváci začali v posledních představeních lenivět, měli už třeba jen jednu hereckou polohu, začali upadat do nějakého stereotypu. Najednou vedle nich ale stáli drag queens, které pořád hledají nové věci a jsou mnohem otevřenější. Bylo to pro pěvce takové pošťouchnutí, uvědomili si „ajaj, měl bych se začít snažit“.

Původní obavy se tedy nenaplnily…

M: Právě naopak. Je to doslova exploze inspirace pro oba soubory. Všichni se díky tomu dostávají mimo komfortní zónu a vzniká něco úžasného.

V: Na začátku byli zpěváci trochu nedůvěřiví, ale pak je to neskutečně nakoplo. Teď už tam i kluci zpěváci pobíhají v lodičkách na dvaceticentimetrových podpatcích. (smích)

M: Drags na druhou stranu museli úplně novým způsobem pracovat s postavami, reagovat na ostatní, získali nové herecké zkušenosti a posunulo je to i v samotném dragu, což je velká satisfakce i pro nás.

Neubírá celkovému vyznění představení nastudování pouze s klavírem? Neuvažovali jste i o orchestru?

V: Je to především otázka priorit a celkových nákladů. Jsou soubory, které upřednostní nastudování s orchestrem nad scénografií a kostýmy. My budeme mít vždycky raději velkolepou stage a kostýmy. Konkrétně na „Stalin“ by se ale orchestr ani nevešel. Rozpočtově jsme zhruba na úrovni inscenace oblastního divadla. Chceme, aby to stálo za to. Naše publikum jde na podívanou. Já i Maťo jsme spíše z divadelního prostředí než z hudebního, takže je pro nás přirozené akcentovat právě tu divadelní rovinu. Hudební nastudování je ale v rukou vynikajícího klavíristy Ahmada Hedara, který je skvělý hudebník, virtuos, zároveň všechny dokáže přirozeně doprovázet a přizpůsobit se jak pěvcům, tak drag queens. Sólové hlasy máme navíc takové kvality, že to bude rozhodně zážitek i hudební.

Za hudební aranží opery stojí rapperka a skladatelka Tanita Yankova. Poznají vůbec fanoušci opery své oblíbené dílo?

V: Tanita je vlastně partnerkou klavíristovi a v podstatě nahrazuje orchestr. Nejvíc prostoru má v rámci večírků, které se v opeře odehrávají, kde nám přišlo, že se to hodí a patří to tam. Ale k původní hudbě přistupujeme rozhodně s respektem a vycházeli jsme z jádra původní opery. Tanita dokonce pracuje pouze se zvuky klasických nástrojů, strun, klavíru, které mixuje. Nejde o syntetický elektronický zvuk.

Věřím, že to bude velkolepá show. Má vaše Traviata i nějaké poselství?

V: Velké! Seděli jsme s Maťem od ledna nad libretem a slovo po slovu, scénu po scéně jsme vše probírali. Dali jsme si s tím velkou práci. Hodně si hrajeme se symboly a důležité je pro nás i konceptuální uvažování publika. Pokud přijde divák nebo divačka, kteří se do toho myšlení nebudou chtít nechat vtáhnout, nebude to pro ně zdaleka tak zajímavé. Každý pohyb, každá věc má svůj vývoj až do konce. Díky tomu, že už máme dozkoušeno, víme, že to funguje.

 

image0

 

Které téma bylo pro vás nejsilnější?

V: Hodně silné bylo téma víry. Zjistili jsme s Maťem, že oba pocházíme ze stejného goralského kraje na Oravě. Z vesnic, co jsou asi deset kilometrů od sebe. Je dost možné, že jsme dokonce příbuzní. Oba jsme vyrostli v bigotně katolickém prostředí, můj táta je varhaník, chodila jsem i na katolickou základní školu v Praze. Cítím, že v sobě oba máme úctu i revoltu. Možná se to nezdá, ale Traviata je o obou těchto pólech. Violetta je věřící, ale společnost ji zavrhne. Sama zpívá, že ji nezavrhl Bůh, ale právě společnost. Ve chvíli, kdy je naše Violetta muž přestrojený za ženu a Germont jí rozmlouvá její vztah slovy „takovýmto sňatkům není Bůh nakloněn“, člověka zamrazí. Tímhle způsobem ten náš koncept zapadal do každé druhé věty. S tématem víry jsme v naší koncepci hodně pracovali. Chtěli jsme vyprovokovat diskuzi, ale zároveň velmi uctivým způsobem. To máme oba společné.

M: Jsme oba takové „good catholic girls“. (smích)

Martinova autorská představení jsou hodně výtvarná na úkor dramatické roviny. Jak se vám pracovalo s narativním operním materiálem?

M: Neviděl jsem v tom žádný problém. Rád pracuju s velkou skupinou lidí, což bylo v tomto případě skvělé. Svoje představení koncipuji jako vizuálně „pleasing“ a každý si v nich najde svoje významy a svou rovinu vnímání. Tady to bylo dost podobné. Pracoval jsem s chórem tak, aby byl silnou složkou, není nijak upozaděný, je tam spousta výrazných osobností a není to jen nějaký doprovod. Funguje to vizuálně, fyzicky a energicky, což může být příjemné i pro někoho, kdo třeba nechytí některé ty skryté symboly a významy.

V: Přidali jsme i řadu sborových čísel – choreografií, abychom tuto stránku podpořili. Vznikla tak super energie.

M: Nemáme rádi, když je v představení hodně lidí, ale necítíte z nich energii, protože nic moc nedělají, jen se dívají, nahlíží. Tady jsou všichni opravdu „involved“.

Jak jste toho docílili?

V: Už od začátku jsme pracovali s tím, aby sbor nebyl monotónní dav, abychom jim neměnili osobnost, ale využili právě tu jejich. To samé děláme i s pěvci. Snažíme se z nich vytáhnout, kdo jsou nebo kým chtějí být, a to zdůrazníme. Ve své tvorbě ráda respektuji právě ty osobní odlišnosti jednotlivých lidí. Nevadí mi přizpůsobit charakter role osobnosti pěvce. Myslím si, že v dnešní době filmu a instagramových lží je potřeba pracovat s tím, co na jevišti skutečně máte. Nevytvářet nějakou iluzi. Až v průběhu zkoušení jsem narazila na Verdiho citát „Napodobovat pravdu je dobré, ale objevovat pravdu je mnohem lepší… mnohem lepší.“ Tím jsme se už od začátku dost řídili. Pokud jsme v představení vymysleli něco trochu kontroverzního, šli jsme za pěvci a ptali se, jestli je to pro ně OK. Často nás překvapili tím, že šli ještě dál, než jsme chtěli.

M: Vážně všichni v průběhu zkoušení dost rozkvetli a vzájemně se otevřeli.

Vaše nároky na všechny zúčastněné byly asi poměrně vysoké.

V: Mám pocit, že toho po nich chceme mnohem víc, než je zvykem v divadlech. Chceme z nich dostat maximum. Zpěváci, se kterými spolupracujeme, vědí, už když jim voláme, že toho po nich budeme chtít hodně a že to bude náročné a třeba i crazy. Přesto byli občas v průběhu zkoušení v šoku. Ze začátku tvrdili, že při tom či onom nemohou zpívat, tak jsem se to skoro musela naučit zazpívat já a ukázat jim, že to jde.

M: Ve finále to zvládají krásně, nečekal jsem, že se do toho zpěváci tak fyzicky pustí. Je to super.

 

121

 

Pěvecké obsazení inscenace je tentokrát mezinárodní.

V: Zahraniční umělce jsme si našli proto, aby byli v souladu s naším queer konceptem. Strašně mě překvapilo jeho nepřijetí od některých českých pěvců, které jsme původně oslovili pro hlavní role. Nechtěli jsme přitom po nich nic skandálního, nahotu ani nic podobného. Díky tomu jsme ale narazili na Francouzku Roxane Choux, která byla naopak tímto konceptem naprosto nadšená, a právě proto je ochotná přijet i za minimální honorář, který jsme jí schopní nabídnout. Stejně tak představitel Alfreda, Kolumbijec Luis Carlos Hernández Luque, který studuje ve Vídni. Finančně to pro něj taky nebylo nijak lákavé, ale říkal: „Účastním se všech Pridů ve Vídni, chci se zapojit jako reprezentant této skupiny, chci to sdílet i s lidmi doma v Kolumbii, s rodinou, přáteli.“

Jste jednou z šesti top kulturních událostí Prague Pride. Vznikalo představení s tímto záměrem?

V: Vůbec ne! Spojení s Prague Pride vzniklo až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsme se trefili do termínu. Je to totální náhoda. Jsme za ni ale velice vděční a doufáme, že to přitáhne další diváky, kteří by na operu normálně nepřišli.

Je inscenace vázaná na konkrétní místo a plánujete ji pak ještě někde uvést?

V: Hrát můžeme takřka kdekoli. Pevně doufáme, že premiéra někoho zaujme a někam nás pozvou. Český grantový systém bohužel není stavěný na reprízy. Náš rozpočet teď stěží pokryje premiéru. Ale s předchozími inscenacemi se nám párkrát povedlo, že jsme byli pozváni na festivaly a podobně. Pomohlo by nám taky, kdyby přijeli zahraniční operní kritici. V zahraničí je pak samozřejmě to finanční zajištění lepší.

Váš koncept vnímám jako hodně přitažlivý pro mladé publikum i pro lidi, kteří nemají s operou posluchačské zkušenosti. Co naopak myslíte, že můžete nabídnout skalním operním fanouškům? Nemusí se bát?

V: Chodí na nás i tradiční publikum. Často jsou to pedagogové někoho, kdo s námi zpívá. A nepamatuju si, že bychom se setkali s nějakým pohoršením nebo odmítnutím. Většinou jsou trochu vyděšení, když o našich představeních jen slyší, ale když tam přijdou, nijak skandální už jim to nepřipadá. Podobně to bylo s naší Rusalkou, kterou jsme koncipovali jako horor. Funguje tam i určitý „stádový efekt“, když kolem sebe konzervativnější diváci vidí spoustu nadšených mladých lidí, odchází i oni s dobrým pocitem. Ta spousta lásky je musí pohltit. Sázíme taky na kvalitní pěvecké výkony a rozhodně je vidět poctivá práce, která za tím vším je. Chodí na nás často i etablovaní operní kritici a naše představení vesměs chválí. Někdy jim připadáme dokonce i málo kontroverzní, ale myslím, že letos bychom je neměli zklamat. Ať přijdou a uvidí. (smích)

Plánujete pokračovat ve spolupráci?

V: Maťo pořád říká, že ne, ale já myslím, že to nepůjde jinak.

M: (smích) Vypadá to tak.

V: Už teď máme asi osm podnětů od samotných drag queens, co bychom mohli dělat.

M: Lidsky to neskutečně zapadlo. Pro mě to bylo jedno z nejlepších zkoušení, co jsem měl za posledních pět deset let. Byla by škoda to zahodit. Díky tomu, že jsme se poznali, objevili jsme vzájemně svoje kapacity, například pěvecké možnosti sboru a podobně. S tou důvěrou, kterou jsme vzájemně získali, bychom teď mohli jít ještě mnohem dál.

V: Já myslím, že teď už to vlastně ani není v našich rukou.

M: Zjistili jsme, že pro La Traviatu se to spojení hrozně hodí, ale reálně se drag vlastně hodí všude. Drag do každé rodiny... (smích) Je to prostě skvělý match. Vůbec si nedovedu představit, že odehrajeme představení a skončí to. Vize úspěšného završení je super, ale zároveň se bojíme, že to skončí a bude nám to chybět. Byla by to hrozná škoda.

Co vás čeká po premiéře?

M: S PiNKBUSem máme před sebou další večery, další uvedení, chceme se zaměřit na regiony a zahraničí. Kromě toho chystáme pokračování mého projektu SOMA, druhou část s názvem SARX, jejíž premiéra bude na podzim.

V: RUN OPERUN v září čeká asi pětkrát odkládaná premiéra naší první autorské opery Logika Chaosu, kterou jsme vytvořili s Václavem Havelkou a Kryštofem Kříčkem z kapely Please The Trees. Představení je založené na operní improvizaci, což je věc, která se tu příliš nedělá. Režíruje ho má kolegyně a dramaturgyně RUN OPERUN Vilma Bořkovec. Uvádíme ho v NODu, který tím zahajuje celou sezónu. Máme výjimečně plány i na reprízy. Na příští léto plánujeme Prodanou nevěstu. A doufáme, že někdo koupí naši Traviatu a pak s ní procestujeme celý svět.

 

IMG2175

 

Foto: Jana Jarkovská, archiv Martina Talagy, Veroniky Loulové a RUN OPERUN

Jana Jarkovská

Flétnistka a pedagožka.

Studovala na konzervatořích a akademiích v Praze (Jan Riedlbauch, Jiří Válek, Štěpán Koutník), Stockholmu (Tobias Carron) a Miláně (Simona Valsecchi), kde působila rovněž jako odborná asistentka. V současnosti vyučuje flétnu na Konzervatoři Teplice. Na domácích i zahraničních pódiích vystupuje především s klavíristou Bohumírem Stehlíkem, s nímž tvoří mezinárodně úspěšné Duo du Rêve. Spolupracuje rovněž s řadou současných skladatelů a skladatelek, na jejichž premiérách se interpretačně podílí. Pravidelně natáčí pro Český rozhlas. V roce 2018 vyšlo v nakladatelství Radioservis její první CD Pidluke-padluke s hudbou Jiřího Temla, které natočila v rámci svého doktorského studia na HAMU. V roce 2020 vydala album Vlastním hlasem se sólovými flétnovými skladbami současných českých skladatelek (Bodorová, Cílková, Loudová, Švarcová, Vetchá). V září 2021 vychází její nové CD Snow and Stars s tvorbou Sylvie Bodorové.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.