„Genius loci Smetanovy Litomyšle je jedinečný a nezapomenutelný.“

„Největší výzvou během covidu pro mě určitě bylo natáčení Paganiniho houslového koncertu s filharmonií Hradec Králové.“

„Učím už dvanáct let a pořád mě to neomrzelo. Myslím si, že v našem oboru je dobře, když učí lidé, kteří jsou sami koncertně činní.“

Během covidu založil produkční a nahrávací společnost, cvičil do šuplíku, nahrával a streamoval. Houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička se snažil, stejně jako většina ostatních muzikantů, věnovat hudbě i posluchačům, jak jen to šlo. Teď už si ale opět užívá publika. Například na letošním festivalu Smetanova Litomyšl se teď představí hned třikrát, a to ve třech úlohách, s orchestrem jako sólista i jako koncertní mistr a nakonec jako komorní hráč v rámci pásma věnovaného 180. výročí narození Antonína Dvořáka. A v RozhovoruPlus se dívá ještě dál, na to, co ho čeká přes léto, a také na proměnu kultury vlivem současné doby.

Je skoro zázrak zahrát si zas před plným hledištěm… Máte k Litomyšli a tamnímu festivalu nějaký zvláštní vztah? Hrál jste tam už jako sólista, nebo zatím jen s Českou filharmonií?

Je to určitě krásný návrat do Litomyšle. Poprvé jsem tam hrál před mnoha lety, už si ani přesně nepamatuji, kdy přesně. Bylo to s Tomášem Netopilem, a pokud se nemýlím, tak s Dvořákovými kusy, Romancí a Mazurkem na společném koncertu s Janem Simonem. Ale to už je opravdu spousta let. Na festivalu jsem hrál také loni, komorní koncert se sólovým programem Johana Sebastiana Bacha. A co se týče mého vztahu k Litomyšli, v kulturním světě je to samozřejmě jeden z našich nejvýznamnějších a největších festivalů, takže jsem nesmírně šťastný, že tam, obzvlášť v této divné době, mohu hrát a velmi si toho vážím.

Letos vás čeká jednak Dvořákův koncert a moll v rámci zahajovacího koncertu a pak komorní pásmo Klíče od domova. Nasvícené zámecké nádvoří, dohasínající západ slunce, petrolově tmavá obloha nad plným hledištěm, letní vůně… vnímáte takové prostředí nějak emotivněji, působí na Vás, nebo tamní atmosféra na pocit při hře nemá vliv?

Je to typ koncertu, který se úplně vymyká standardnímu vystoupení, a to právě i díky kouzlu a atmosféře místa. Genius loci Litomyšle je jedinečný a nezapomenutelný. Moc se na to těším.

Jaký je Dvořákův koncert a moll v rámci houslové literatury? Hraje se vám dobře, máte ho rád?

Dvořákův houslový koncert patří k mým oblíbeným. Je to koncert, který k nám, českým interpretům, patří. Je to součást našeho hudebního bytí. I když jsem ho hrál mnohokrát, neustále si v něm nacházím něco nového. Je to úžasně silná hudba a cítím v ní naše kořeny.

K festivalu neodmyslitelně patří Bedřich Smetana. Mají pro vás hudebně Smetana a Dvořák blízko, nebo je vnímáte naopak jako hodně odlišné?

Ta lidovost a český charakter je u nich samozřejmě u obou silná. Bedřicha Smetanu jsem poprvé poznal v komorní hře, v jeho slavném klavírním triu g moll, to mě absolutně uchvátilo. Časem jsem se potom seznámil i s jeho orchestrální tvorbou. Je velká škoda, že nemá tolik houslové literatury, ať už sólové nebo s klavírem. Antonín Dvořák je mi díky svému širokému repertoáru pro housle ještě bližší. To, co za svého života vytvořil a napsal, patří ke skvostům světové houslové literatury.

Budete vlastně hrát s Českou filharmonií i druhý den Mou vlast, nebo máte volno?

Budu hrát jako koncertní mistr. Je to pro mě úžasný ročník, budu hrát první tři dny jako sólista, jako koncertní mistr našeho předního orchestru a i jako komorní hráč v recitálu s Davidem Marečkem.

Ano, v rámci autorského hudebně-literárního pořadu Klíče od domova, který sestavil hudební ředitel Smetanovy Litomyšle Vojtěch Stříteský. Kromě vás za klavír usedne David Mareček a vybrané texty přednese Jan Šťastný. Takové premiérové záležitosti asi umělci rádi vítají, že?

Je to jedinečný program. Velmi vítám přednes textů panem Šťastným, je to pro nás i pro posluchače něco trochu jiného. Věřím tomu, že to bude především pro publikum příjemné osvěžení koncertu. Navíc jim texty přiblíží dobu, ve které Antonín Dvořák žil. Já osobně mám tyto projekty rád, myslím, že díky informacím a příběhům o okolnostech vzniku skladeb či o životech skladatelů si mohou posluchači hudbu víc vychutnat.

Je skoro škoda, že na festivalu Klíče od domova zazní jen jednou, neuvedete je ještě jinde, když si letos připomínáme Dvořákovo 180. výročí narození?

Určitě. Máme v plánu i další koncerty a uspořádání turné s tímto recitálovým programem. V rámci Dvořákova výročí bychom rádi tento hudebně – literární pořad přivezli k posluchačům i na jiných místech v republice.

Máte v Litomyšli nějaká oblíbená místa, na co si tam ještě uděláte čas?

Upřímně, já se těším, že konečně Litomyšl poznám! Zatím jsem tam vždycky jen přijel a odjel, letos poprvé zůstanu přes noc a nebudu muset jet zpět do Prahy. Takže doufám, že z ní uvidím více než jen pódium a nádvoří zámku. Jedu s rodinou, tak doufám, že zavítáme také na další program festivalu a Litomyšl si užijeme i jinak.

Jak jste vlastně trávil covidový rok?

Když pandemie vypukla, snažil jsem se co nejpružněji zareagovat a chtěl jsem přinést hudbu mým posluchačům alespoň online. Což udělala samozřejmě spousta muzikantů. S mojí snoubenkou jsme se snažili o co nejlepší kvalitu a nakonec nám z toho vyplynulo založení produkční a nahrávací společnosti Wassermann Media. Také jsem cvičil do šuplíku, což rozhodně není moje oblíbená činnost, ale vzhledem k vládním opatřením nic jiného nezbylo. Pár pořadatelů se situaci přizpůsobilo a vznikly tak streamy z koncertů, největší výzvou pro mě určitě z těchto vystoupení bylo natáčení Paganiniho houslového koncertu s filharmonií Hradec Králové, který jsem nejen hrál jako sólista, ale zároveň jsme ho i natáčeli.

Česká filharmonie měla přes všechna úskalí bohatý program, práce vám ale i tak ubylo, že?

Česká filharmonie samozřejmě měla krásný program, na jaře byly benefiční koncerty, zhruba jednou za měsíc. Tam jsem měl možnost hrát i komorní koncerty. Byla to v té době jediná možná „veřejná“ aktivita. Jinak samozřejmě všechny moje sólové koncerty a vystoupení s Klavírním Triem České filharmonie byly přesunuty nebo zrušeny. Pořadatelé se snaží většinu zachovat, ale i pro ně je situace nejistá, především ekonomicky. Sami nevědí, co bude, a nové termíny domlouvají vlastně trochu s obavou z další vlny. Každopádně mám pocit, že teprve teď se plánování koncertů vrací do normálu.

Co vás čeká dál přes léto?

Po Smetanově Litomyšli, na přelomu července a srpna, mám komorní koncerty a poté týden mistrovského kurzu na Letní hudební akademii v Kroměříži u Tomáše Netopila. A na konci srpna už začínají koncerty, kterými vpluji do další sezony.

Když jste zmínil Letní hudební akademii v Kroměříži, pracujete rád s mladými talenty?

Učím už dvanáct let a pořád mě to neomrzelo. Mám pedagogickou činnost rád. Myslím si, že v našem oboru je dobře, když učí lidé, kteří jsou sami koncertně činní. Sám jsem se spoustu profesních věcí naučil od mých dobrých pedagogů. Proto se také snažím předávat to samé dál. Myslím, že je důležité, abychom právě my, koncertní umělci, vedli mladé talenty a pomáhali jim.

Kdo takto pracoval s Vámi?

Především můj profesor pan Zdeněk Gola, ten mě zcela bezesporu ovlivnil celoživotně. Strávil jsem s ním sedm let studia a v kontaktu jsme dodnes. Kromě něj jsem absolvoval kurzy například u Václava Hudečka.

Už šestým rokem jste koncertním mistrem České filharmonie, naplňuje Vás to?

Být koncertním mistrem je velice prestižní a zodpovědná pozice. Velice se už těším na koncerty pro publikum, protože ať už je to jako sólista nebo jako koncertní mistr, to důležité je hudba, kterou hrajeme pro publikum, a je skvělé vidět, jak se naše práce lidí dotýká. Mě naplňuje především ta hudba, kterou je člověk v orchestru obklopený, a to, že jí můžu předávat lidem.

Co všechno taková funkce obnáší?

Hlavně je to veliká zodpovědnost za skupinu, musím vést, komunikovat s dirigentem, potažmo s orchestrem. Zastupuji umělecky šéfdirigenta v době jeho nepřítomnosti. Připravuji notový podklad pro smyčcové skupiny.

Teď už máte nastálo potvrzeného i nového kolegu Jana Fišera, takže budete spolu s Janem Mráčkem mladá trojka, jako to bývalo s Josefem Špačkem. Takhle asi vznikají životní přátelství, ne?

Většinou se střídáme a tím pádem i míjíme. Paradoxně na sebe tedy moc nenarážíme. Jediný moment, který je spojující a kde spolu trávíme čas, jsou zájezdy. Za sebe mohu říci, že máme dobré vztahy, ale ne díky této pozici. Třeba s Honzou Mráčkem máme oba rádi letadla a občas si někam spolu vyrazíme online na simulátoru.

Kromě komorního hraní a působení u České filharmonie jste významný sólista, dá se to stíhat a kloubit?

Na prvním místě je pro mě pochopitelně sólové vystupování a komorní hraní. Tím jsem začínal a až časem jsem nastoupil do České filharmonie. Občas je to samozřejmě velice náročné, ale to k tomu prostě patří. Někdy to vyjde dobře, někdy je náročnější si čas rozvrhnout a někdy bych se potřeboval rozdvojit.

Neplánujete se jednou vydat na ryze sólovou dráhu, podobně jako to udělal právě Josef Špaček?

Kdo ví. V tuhle chvíli je velký otazník nad tím, jak se vůbec bude kultura vyvíjet. Do budoucna člověk nevidí.

Ještě zmíním jeden zajímavý projekt, který souvisí se slavnou výstavou iMucha. V červnu jste natáčel stejnojmenný crossover projekt od Michala Dvořáka, o co se jedná? Baví Vás podobné projekty? Děláte i Vivaldiano.

iMucha není úplně crossoverový projekt, protože není primárně o hudbě. Je to multimediální show, základním pilířem je dílo Alfonse Muchy, které Michal Dvořák a jeho tým dostali do pohybu. Hudba je u tohoto projektu doplněk, dotvoření vizuální stránky. Vivaldiano je naopak ryzí crossover, který je hlavně o hudbě se skvělým vizuálním pozadím. Dost těžko se to popisuje, musí se to zažít. Oboje jsou povedené projekty, iMuchu jsme nedávno natáčeli v O2 aréně, na podzim bude záznam vysílat Česká televize. Živá show bude poprvé k vidění 16.února příštího roku a bude to velkolepé.

Mě obecně crossovery baví. Vyrostl jsem na rocku a populární hudbě devadesátých let, jako mladý jsem tančil latinskoamerické tance. Jsem tedy odchovaný na úplně jiné hudbě, než je klasika. Tím pádem je pro mě tohle normální svět. Snažím se skloubit tradici a to, že žijeme v 21. století. I tyhle věci jde dělat dobře a kvalitně, rád bych pomohl zbořit mýty, že jakmile to není tak, jak se klasická hudba hraje staletí, tak je to automaticky špatně.

V životě sólisty hrají stále větší úlohu třeba sociální sítě. I Vy jste natáčel videa, zdravice…Dnešní doba hodně posunula technologie, streamování, natáčení videí, jak vlastně vidíte prezentaci sólisty do budoucna? Už to asi nebude „jen“ o koncertech, že?

Myslím, že dnešní doba přinesla obrovskou změnu v tom, že většina pořadatelů (ať už malých nebo velkých) zjistila, že je potřeba být vidět. Proto se dnes nahrávají i koncerty, které probíhají naživo s publikem. Pořadatelé moc dobře vědí, že záznam pak můžou využít pro svoji prezentaci, pro využití na sociálních sítích, pro to, aby dali publiku možnost pustit si koncert zpětně, získat širší publikum. V dnešní době je prostě nutnost být viděn na sociálních sítích. Je to praxe, kterou Covid určitě popostrčil a uspíšil. I já jako sólista musím tímto směrem uvažovat.

————

/ Výběr z rozhovoru najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle /

Foto: Fb J. Vodičky, Fb České filharmonie, archiv Filharmonie Zlín, Fb Filharmonie Hradec Králové, Fb LHAK, Ilona Sochorová