„Jde mi hlavně o hudbu samu.“

„Není jiného orchestru, který by byl tak úzce spjat s tímto dílem a který by mu tak rozuměl.“

„Mám doma velkou dřevěnou truhlu, kde končí mé veškeré tištěné programy a plakáty…“

První dva koncerty Národního festivalu Smetanova Litomyšl patří ve čtvrtek a v pátek České filharmonii a Tomáši Netopilovi. Jedenáctidenní přehlídku otevře Slavnostní předehra Bedřicha Smetany, Dvořákův Houslový koncert a Brahmsova První symfonie, o den později následuje kompletní Má vlast. Tomáš Netopil, hudební ředitel Essenských filharmoniků a tamního operního divadla, jeden ze dvou hlavních hostujících dirigentů České filharmonie, se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz a pro Noviny Smetanovy Litomyšle vyznává ze vztahu ke Smetanově hudbě, snaží se spočítat, pokolikáté hostuje v jeho rodišti a srovnává Smetanu a Dvořáka a Dvořáka a Brahmse. A také připomíná, že ho druhá polovina léta zastihne v jeho domovském městě Kroměříži v plné práci na hladkém průběhu Letní hudební akademie, kterou tam založil a vede.

Začínají prázdniny… Jaké budou? A co po nich?

Jaké by mohly být, když začínají tak krásně, slavnostně! Mé prázdniny se ponesou hlavně v pracovním a lehce odpočinkovém duchu. Hned po Smetanově Litomyšli se s rodinou vydáme na Broumovsko. Tento kout mne vždy velmi lákal a zatím ho znám jen z kabiny letadla při mých výletech nad Moravou a Čechami. Po tomto putování budu trávit týden se svými dcerami na letních hudebních kurzech v Zábřehu, které si obzvláště ta starší velmi oblíbila a které jsou jednou z možností, jak si prodloužit ten zkrácený školní rok. Pak mě čeká ještě jedno zahraniční vystoupení a srpen bude už ve znamení posledních příprav a samotné realizace Mezinárodní letní hudební akademie v Kroměříži, na kterou se velmi těším. Co se týká projektů příští sezóny, zmínil bych asi jen úvod, kdy se budu věnovat přípravě a nastudování nové produkce Mozartovy opery La finta giardiniera s režisérem Ondřejem Havelkou v Essenu.

Pokolikáté účinkujete na Smetanově Litomyšli?

Tak to se určitě neptáte toho pravého… Mám doma velkou dřevěnou truhlu, kde končí mé veškeré tištěné programy a plakáty, tak jen čekám na ten správný čas, kdy do ní nahlédnu… Ale abych Vám nabídnul alespoň rámcovou odpověď, myslím, že už to bylo tak sedmkrát až osmkrát.

Stejně jako před pětasedmdesáti lety, při tehdejším prvním koncertě České filharmonie na první Smetanově Litomyšli, zazní na úvod letošního festivalu Smetanova Slavnostní předehra D dur. To není známá kompozice…

Ano. Jedná se o velmi rané dílo, datované revolučním rokem 1848. V tomto období komponuje Smetana také dva pochody, jeden pro legie studentů pražské univerzity a druhý jako pochod národní gardy. V tomto pochodovém a velmi energickém duchu se nese také Předehra D dur.

Vnímáte tradice, ctíte je? Tedy i těch pětasedmdesát let festivalu?

Tak dlouhá doba trvání festivalu je samozřejmě hluboká tradice a také důkaz obrovské kvality. Mne velmi těší jak neustálý zájem publika, tak i chuť našich orchestrů a vynikajících umělců podílet se na dalším směřování tohoto hudebního pokladu. A moc mne těší, že i já mohu být součástí této nádherné tradice a nezapomenutelné festivalové atmosféry.

Co si vybavíte, když slyšíte jméno Litomyšl?

Příjemnou letní atmosféru v nádherném historickém centru, setkávání hudebních přátel a hudbymilovných posluchačů… Také neustálý boj s počasím, které nám mnohdy připravilo dramatické chvilky doprovázené letním dešťovým osvěžením. To bylo dokonce jednou takové, že jsme museli po prvním jednání přerušit a bohužel i nedohrát scénické představení Dvořákova Jakobína. To vše je pro mne Litomyšl.

A když slyšíte jméno Smetana…?

Pilíř české hudby. Skladatel, jehož hudební vývoj byl obrovský, což můžeme během letošních dvou koncertů na vlastní uši zažít. Jak se ze skladatele energických a mladistvých pochodů a polek stává světový symfonik, korunován Mou vlastí.

Jak jste na tom s jeho operami? Které jste kromě Prodané nevěsty ještě někde nastudoval?

Asi vás zklamu, ale kromě Prodané nevěsty a Libuše, kterou jsem velmi rád v Národním divadle uváděl, se mi další Smetanovy tituly zatím vyhýbají. Myslím si ale, že jejich čas také přijde. Že se budu moci s jeho operní tvorbou hlouběji setkat.

Brahms a Dvořák byli přátelé. Vnímáte jejich hudbu jako vzájemně si blízkou?

V jistém slova smyslu ano. Jejich společná snaha – v přísném zachování hudební formy – rozvinout osobní genialitu kompozičního umu je mistrovská. Každý používá svůj osobitý hudební jazyk. Dvořák možná jazyk poněkud přirozenější, který se částečně opírá o lehkost a melodiku lidové hudby, ale Brahms využívá své geniality ke kompozici děl možná komplikovanějších, nicméně nesmírně hlubokého prožitku. Pronikání do jeho partitur je pro mne jako procházka labyrintem. Čím hlouběji se do hudby a partitury nořím, tím jako bych se na labyrint díval z výšky a viděl daleko jasněji, kam která ulička vede a jaký má smysl.

Nebylo to pošetilé, dávat v minulosti Smetanu a Dvořáka proti sobě?

Člověk se neustále vyvíjí. Z dnešního pohledu nám přijde až nemístné tyto dvě osobnosti dávat do protikladu, nebo nějak srovnávat. Každý šel svou cestou a přitom oba usilovali o to samé. O propojení české hudební tradice a svých osobitých, originálních a geniálních hudebních jazyků. Oba mají mnoho společného, ale každý je také svůj originál, což je na tom to nejkrásnější.

Řekl byste, že Česká filharmonie a Má vlast je to nejlogičtější a nejkrásnější spojení?

Ano. Není jiného orchestru, který by byl tak úzce spjat s tímto dílem a který by mu tak rozuměl. Je to pro mě vždy sváteční moment vydat se na hudební cestu s Mou vlastí a Českou filharmonií.

Neznamená to nicméně, že nemohou být krásná i jiná spojení, včetně zahraničních, viďte.

To určitě ne. Každý orchestr dokáže přinést něco nového, něco překvapujícího. Mnohdy je na nás dirigentech, abychom zahraničním orchestrům vysvětlili základní charaktery všech částí, seznámili je s příběhem. Pak dochází ke konfrontaci a formování, což je úkol nejkrásnější. Někdy nás ovšem orchestry také mile překvapí trochu jiným interpretačním pohledem a přístupem, který se dá při novém nastudování využít, a tak obohatíme sami sebe o nový pohled.

Dirigoval jste ji už v Essenu?

Ano, ale kompletní Mou vlast ještě v době, kdy jsem u orchestru jen hostoval. Před třemi lety jsme pak uvedli první tři části.

Jak prožíváte Smetanovu Mou vlast? Jako obrazy a příběhy, tedy jako programní hudbu, nebo víc jako hudbu samu o sobě?

Nedá se to asi obecně definovat. Jsou pochopitelně části, které přímo vyzývají k následování programní linky, jako například Šárka nebo Vltava, ale tím se při vlastním výkonu moc nezabývám. V tu chvíli mi jde hlavně o hudbu samu.

Po jak dlouhé době máte kontakt s Mou vlastí?

Po roce a půl. Naposled jsem Mou vlast dirigoval v Paříži s Orchestrem National de France.

Počítáte si koncerty? Píšete si do partitur data provedení?

Koncerty si nepočítám. Jak už jsem zmínil, vše je v dřevěné truhle. Od jisté doby si do partitur píšu provedení a kdy a kde, ale problém je ten, že i partitury měním. S velkým počtem poznámek musí přijít nová partitura.

Takže – pokolikáté Má vlast?

Přesně vám to, jak tušíte, neřeknu, ale odhadem asi podvacáté…

/ Výběr z rozhovoru najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle /

Foto: Petr Veber, Smetanova Litomyšl, archiv T. Netopila