„Jiřímu Bělohlávkovi jsem nesmírně zavázán! Jeho cena je obrovský závazek nepřestávat pracovat dál, neusínat na vavřínech“

„Všichni, kdo se na pozici koncertního mistra střídáme, jsme velcí kamarádi a nepanuje v naší ladírně žádná rivalita. To mi přijde více než raritní a jsem za to šťastný.“

„Během covidu jsem patřil mezi ty šťastné, i tuto otřesnou dobu jsem prožil s houslemi v rukách.“

Jan Mráček se právě stal třetím laureátem Ceny Jiřího Bělohlávka. Houslista a koncertní mistr České filharmonie převzal ve svých třiceti, které oslaví za pár dní, pomyslnou štafetu po dirigentu Robertu Kružíkovi a předtím po hornistce Kateřině Javůrkové. Cenu mu předala manželka Jiřího Bělohlávka Anna Fejérová v průběhu open air koncertu na zámku Sychrov, kterým orchestr v přímém přenosu ČT art uzavřel svou 125. sezonu.

Na post koncertního mistra České filharmonie Vás pozval Jiří Bělohlávek, teď získáváte jeho cenu, to je jeden ze symbolických životních kruhů, že?

Ano, proto je pro mě toto ocenění tak důležité. Jiří Bělohlávek dal impuls k mému pozvání a byl to prvopočátek naprosto báječné spolupráce, která trvá dodnes. Jsem mu za to nesmírně zavázán!

Cena Jiřího Bělohlávka je určená pro nejlepší mladé umělce, které on podporoval, jak se Vám osobně zapsal do paměti?

Na Mistra Bělohlávka mám mnoho krásných vzpomínek. Měl obrovský dar nechat se hudbou vést, nechávat promlouvat ji samotnou, potažmo orchestr. Provádět společně na podiu jakýkoliv titul pro mě byla čirá radost, stejně jako pokoncertní debaty. Dovolím si přidat jednu osobní příhodu. Před lety, na mém prvním turné s Českou filharmonií v Číně, se jdu odbavit na Šanghajském letišti, když v tom slyším „Mraku…..Mraku..?“ Otočím se a byl to pan dirigent Bělohlávek. Přispěchal jsem tedy s dotazem, co se děje, a Mistr odpověděl „Vůbec nic, jen se mi to strašně líbí…“

Kromě radosti a pohnutí, co ta cena ve Vás vyvolává, cítíte díky ní třeba nějaký závazek, nasměrování?

Zcela jistě. Na jedné straně to chápu tak, že výsledky mé práce jsou slyšet, a jsem za to nesmírně rád! Na straně druhé je to obrovský závazek nepřestávat pracovat dál, neusínat na vavřínech….

Dnes rád vystupujete i pod vedením současného šéfdirigenta Semjona Byčkova, on se netají tím, že chce mít u prvního pultu Vás a dalšího koncertního mistra současně, to z vás tří muselo udělat asi skvělé kamarády, aspoň to tak vypadá, když vás někde vidíme společně?

Ano, ve světě je to běžná praxe. Tu krásu spatřuji právě v tom, že všichni, kdo se na pozici koncertního mistra střídáme, jsme velcí kamarádi a nepanuje v naší ladírně žádná rivalita. To mi přijde více než raritní a jsem za to šťastný, protože právě proto se můžeme naplno soustředit na dosažení co možná nejlepšího výsledku na koncertním podiu. Nebudu zastírat, že právě díky těmto vztahům si společně neodpustíme kdejaký hudební vtípek…

Josef Špaček se vydal na sólovou dráhu, i když s Českou filharmonií dál zůstává v úzkém kontaktu, jak mezi vás zapadl Jan Fišer, kterému orchestr nedávno potvrdil definitivu po roční zkušební lhůtě?

Pokud mohu oslovovat familiárně, Honza k nám patří! Je to prvotřídní umělec, který má letité zkušenosti s vedením orchestrů od první židle a v neposlední řadě je velká osobnost a kamarád! Jsem šťastný, že tím dalším článkem namísto Pepy, jemuž přeji velké úspěchy, které si zaslouží, je právě Jan Fišer, a věřím, že i on to takto cítí a bude se mu u nás líbit.

Posláním Ceny Jiřího Bělohlávka má být i pomoc mladému umělci na startu jeho kariéry, tu už ale máte slibně rozjetou. I když ji asi na čas utlumila doba covidová. Kde se teď vlastně profesně nacházíte, mezi co všechno dělíte svůj čas a jaké máte plány do blízké budoucnosti?

Nechci, aby to znělo nikterak vychloubačně, ale i během covidu jsem patřil mezi ty šťastné, protože jsem byl obsazován do mnohých projektů, ať už streamovaných koncertů, natáčení nahrávek, nebo benefičních akcí, takže jsem i tuto otřesnou dobu prožil s houslemi v rukách. Nicméně nyní finalizujeme poslední střihy našeho prvního CD s Triem Lobkowicz, které vyjde ke konci tohoto roku. Dále se těším na mnoho koncertů, ať už právě s triem, nebo sólových recitálů, také na roli kantora na Letní hudební Akademii Kroměříž, na Korngoldův Houslový koncert v doprovodu Bamberských symfoniků pod taktovkou Jakuba Hrůši a v neposlední řadě na velké sólové turné po Číně na podzim tohoto roku.

Strávil jste už léta v nejlepších orchestrech, ale tam jste v českých podmínkách dosáhl vrcholu. Pokukujete třeba po výlučně sólové dráze, nebo Vám týmová práce přirostla natolik k srdci, že si ji určitým, možná proměnným dílem chcete v životě nechat?

Velmi složitá otázka…Každým dnem se učím něčemu novému. Do svých dvaceti let jsem si myslel, že hudební vrchol se nachází v houslovém repertoáru. Po nástupu do České filharmonie jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil a začal jsem si naplno užívat symfonický repertoár. Postupem času jsem ale zjistil, že i když jsem součástí neskonalé krásy symfonií, stále se nejvíce soustředím na svůj vlastní part, a tak jsem pomalu, velmi pomalu, začal přemýšlet i o taktovce, což je ale vzdálená budoucnost. Když se mám ale vrátit k podstatě otázky, tak musím přiznat, že jsem duší i srdcem sólistou. Stát před orchestrem, po boku dirigenta, provádět stěžejní díla houslového repertoáru a následně sklízet ovace v podobě potlesku, což bylo za poslední rok velmi vzácné, je pro mě největší odměnou!

Česká filharmonie na Sychrově právě uzavřela další sezónu, i když má před sebou ještě letní hraní, třeba na Smetanově Litomyšli, jaké Vás čeká léto?

Letošní léto bude pracovní, co se koncertování týče, tak i v osobním životě. Máme naplánovanou rekonstrukci a přístavbu domu na červenec, takže tomu, kdo něco podobného absolvoval, není třeba vysvětlovat….

Věřme, že nadcházející sezóna už bude normální nebo jen s doznívajícími omezeními. Ta doba ale ukázala mnohé. Předně ukázala, že kultura si cestu vždy prorazí, i když často za cenu osobních obětí. A také otevřela zejména technologické cesty, které jsme na poli klasické hudby nebyli moc zvyklí využívat. Ovlivní to nějak vaši práci do budoucna? Plánujete například natáčet videa, streamovat… třeba už jen pro strýčka příhodu, abyste byl připravený a měl to „osahané“, kdyby zas situace kultuře nepřála?

Já pevně věřím, že se kulturní scéna navrátí do úplného normálu. Jsem v tomto ohledu velmi zpátečnický a jistě, pokrok nelze zastavit, ale pro mne je kouzlo právě v tom, že si klasicko-hudební svět po staletí udržuje stejnou tvář a zůstává tak nehmotným dědictvím, kterému jste svědkem pouze v koncertním sále. Streamování byla báječná náhražka, jsem nesmírně rád, že jsem se mnohých projektů zúčastnil, nicméně kouzlo okamžiku živého koncertu je, podle mě, nenahraditelné!

———-

„Jan Mráček je vynikající houslista, který na špičkové úrovni spojuje tři výsostně náročné disciplíny – sólové hraní, komorní hru s úspěšným Lobkowicz Triem a vedení symfonického orchestru z pozice koncertního mistra. Všechny tyto disciplíny zvládá na mezinárodní úrovni, což zároveň dokazuje, že se jedná o mimořádně nadaného a komplexního umělce, o kterém v budoucnu ještě uslyšíme,“ vysvětluje nominaci Jana Mráčka generální ředitel České filharmonie David Mareček.

V komisi, která rozhodovala o udělení Ceny Jiřího Bělohlávka, zasedli stejně jako v předchozích dvou ročnících Anna Fejérová, šéfredaktor časopisu Harmonie Luboš Stehlík a zástupci institucí, s nimiž Jiří Bělohlávek v posledních letech svého života nejintenzivněji spolupracoval, za Pražské jaro Roman Bělor, za PKF – Prague Philharmonia Jan Fišer, za Hudební akademii múzických umění Irvin Venyš a za Českou filharmonii Jiří Vodička a David Mareček.

Cena Jiřího Bělohlávka je spojena s peněžitou odměnou 30 tisíc korun. Jan Mráček dále dostal diplom v podobě grafického listu, jehož autorem je malíř Jiří Voves, blízký přítel Jiřího Bělohlávka, který navrhl i jeho náhrobek na Vyšehradském hřbitově.

Foto: archiv J. Mráčka, Hubert Grygielewicz, KlasikaPlus, JfO