úterý, 22 červen 2021 16:42

Bella Adamova: Nerada sedím doma

Autor:

„Byla to velká výzva, ale já jsem si řekla, že do finále soutěže se musí něco risknout!“

„Neexistují žádná pravidla, jen že jste v kontaktu s ostatními hráči, s místem, kde hrajete, a že nasloucháte a respektujete to, co slyšíte. Improvizovat tak, aby to mělo smysl, vůbec není lehké.“

„Za Kateřinou Kněžíkovou jsem poprvé jela do Kroměříže před dvěma lety a to mě skvěle nakoplo. Tak velkorysou podporu jsem ještě od jiného pedagoga nezažila.“

 

103

 

Mladá mezzosopranistka Bella Adamova nedávno ve svém oboru vyhrála Mezinárodní pěveckou soutěž Roberta Schumanna. Narodila se v Rusku, vyrostla v Praze a zpěv studovala na londýnské Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance a pak v Kolíně nad Rýnem, ale také u naší Kateřiny Kněžíkové. Na svém kontě už má ceny v soutěži Emy Destinnové v Londýně, ve Dvořákově pěvecké soutěži v Karlových Varech a minulý rok byla mezi finalisty spolkové soutěže Bundeswettbewerb Gesang v Berlíně. Mladá umělkyně vystupuje nejen v opeře, ale také zpívá a improvizuje v duu s pianistou Michaelem Geesem. O svém úspěchu na soutěži, o osobnostech, které na své hudební cestě potkala, a o svých dalších plánech hovořila v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Bello, především gratuluji k poslednímu úspěchu na Schumannově soutěži. Můžete našim čtenářům popsat, jaké byly podmínky, kolik bylo kol a jaký repertoár byl povinný? S čím jste soutěžila vy a jakou formou byla letos soutěž koncipována?

Mockrát děkuji, bylo to pro mě velké překvapení! V únoru jsme dostali e-mail od pořadatelů, kde nám oznámili, že se letos první kolo bude konat zasláním videonahrávek, ale že zbytek soutěže by se měl konat v typickém formátu ve Zwickau. S tím, jak se pak dál vyvíjela pandemie, nám později oznámili, že se letos soutěž osobně konat nebude a že budeme muset natočit už jenom to finální kolo a zaslat ho. V prvním kole jsme měli libovolný výběr z písní Schumanna (letos dvě místo původních tří) a finálové kolo se pak sestavovalo exkluzivně z jeho cyklů. Tam jsem si vybrala dva cykly, op. 39 na básně Eichendorffa a op. 40. Moc se mi líbil kontrast mezi lyrikou a dramatickým vyprávění mezi těmito dvěma opusy. Byla to velká výzva, ale já jsem si řekla, že do finále soutěže se musí něco risknout!

To je skvělé! A kde a s kým jste ta videa natáčela?

Pořadatelé také udělují ceny pro klavíristy, kteří hrají se zpěváky, tak jsem si přizvala svého kolegu Malte Schäfera, se kterým jsme touto soutěží začali svou spolupráci jako duo. Je studentem na hannoverské Hochschule a ta nám dokázala zařídit profesionální studio – Tonstudio Tessmar. Za to jsem byla opravdu vděčná. Malte nakonec taky vyhrál cenu, kterou si podle mě opravdu zasloužil!

 

 

Takže dvojitá gratulace! Bello, můžete se našim čtenářům blíže představit? Kde jste vyrůstala, kam všude vás vaše dosavadní cesty zavedly za studiem i v životě jako takovém?

Narodila jsem se v Rusku, ale od tří let jsem vyrůstala v Praze. Pár let jsme taky bydleli v Poděbradech, kde jsem začínala zpívat ve školním sboru. Sólovému zpěvu jsem se potom začala věnovat ve dvanácti letech pod citlivým vedením Pavly Zumrové. Potom následovalo bakalářské studium v Londýně, kde jsem měla skvělého učitele, tenoristu Lyntona Atkinsona, který mi ukázal, co to znamená být zpěvákem-umělcem. Během studia jsem se absolutně zamilovala do hudby Gustava Mahlera a Johanna Sebastiana Bacha, ale i do písňového repertoáru obecně. Tak jsem si řekla, že se německy budu muset naučit, a pokračovala jsem ve studiu v Kolíně nad Rýnem. Tam jsem měla to štěstí, že jsem potkala Michaela Geese, který mě naučil improvizovat a se kterým teď už více let spolupracujeme. Dokonce nám už vyšla předloni deska „Blooming“ se společnými improvizovanými písněmi. Po Kolíně jsem pak ještě zabloudila na pár let do švýcarské Basileje, kde jsem studovala svobodnou improvizaci s žijící legendou v tomto oboru Fredem Frithem. No a korona mě pak vrátila zpět domů…

No, právě na tu spolupráci s panem Geesem jsem se chtěl zeptat, ale vy jste mě předběhla. Fred Frith? Toho neznám – na co hraje, či zpívá?

Fred Frith je britský kytarista a skladatel. Věnuje se tedy především svobodné improvizaci a spolupracoval například také s Ivou Bittovou.

Aha, to je zajímavé, a svobodná improvizace – jak byste ji charakterizovala?

U mě to hodně záleží na tom, s kým zpívám. S Michaelem se třeba věnujeme spontaneous composing, bereme texty a tvoříme z nich písně. Nemáme dopředu domluvené žádné melodie nebo motivy, ani harmonii, ale pracujeme s nimi, s tonalitou. Později v mé basilejské třídě to bylo víc různorodé, tam jsem třeba víc pracovala s experimentálními technikami a zvuky. Ale taky do toho ráda zapojuji elementy jazzu a citáty z různých písní. To krásné na improvizaci je, že můžete hrát s kýmkoli. V naší třídě byli lidi z folku, jazzu, punku, ale i klasiky jako já. Svobodná improvizace není vlastně natolik žánr jako filosofie hry. Neexistují žádná pravidla, jen že jste v kontaktu s ostatními hráči, s místem, kde hrajete, a že nasloucháte a respektujete to, co slyšíte. Improvizovat tak, aby to mělo smysl, vůbec není lehké.

Pěkné! Máte nějaké hudební zázemí v rodině, nebo se hudební talent vyskytl až u vás?

Maminka hrála ve škole na klavír, tak nás poslala v šesti sedmi letech do ZUŠky a většina mých sourozenců na něco hraje. Myslím si, že jsou všichni docela muzikální, ale nikdo se tomu nevěnuje profesionálně.

 

101

 

Takže je vás víc? Kolik máte vlastně sourozenců?

Nás je sedm!

No potěš! Jak jste zvládali dětství? To jste museli bydlet snad ve velkém domě, ne?

Tak ono se to rozrůstalo postupně… Nejmladšímu je deset let. Když je tolik dětí a vy jste jedna z nejstarších, tak už máte v ranějším věku nějaké povinnosti. Ale teď mám šest skvělých lidí, kteří za mnou stojí, je to hodně pestré a jsem za to moc vděčná!

Zaznamenal jsem ve vašem životopise jméno Christoph Prégardien. Mohla byste nám říct, jak k vašemu setkání došlo? Jaké další významné hudební osobnosti vás formovaly? Vím, že spolupracujete i s Kateřinou Kněžíkovou, o tom bych také rád něco slyšel… a prý jste se nedávno setkala s Thomasem Hampsonem…?

Profesor Prégardien také učil na kolínské Hochschule, ale pracovala jsem s ním v masterclass. Taky máme to spojení přes Michaela, se kterým zpívá. Za Thomasem Hampsonem jsem jela taky na mistrovský kurs do Fondation Royaumont za Paříží. Ostatně, tam se v září zase vrátím na otevřený masterclass s Thomasem, ale taky tam budu mít s kolegy recitál Mahlerových písní. Těch osobností je docela hodně. Pracovala jsem třeba i se Simonem Keenlysidem, Matthew Rosem, Yvonne Minton a Christianem Immlerem. Ráda bych ale taky zmínila dvě osoby, které nejsou sice známé, ale fakt mě naučily zpívat, a to Prof. Klesie Kelly a Eva Nievergelt. Za Kateřinou Kněžíkovou jsem poprvé jela do Kroměříže před dvěma lety a to mě skvěle nakoplo. Tak velkorysou podporu jsem ještě od jiného pedagoga nezažila. Jsem moc ráda, že jsem tam tehdy jela!

 

105

 

Takže za sebou máte na svůj mladý věk mnoho zkušeností. Pochopil jsem, že mluvíte německy, anglicky, česky a rusky. Jsou ještě nějaké další jazyky, které ovládáte?

No, docela dlouho jsem studovala. Pochopil jste správně – taky mluvím trochu francouzsky a v italštině si dokážu objednat kafe a zazpívat Monolog.

A nechybí vám smysl pro humor. To je moc dobře! Jak jste vlastně trávila čas během koronavirové krize?

Přípravou a soutěžemi. A taky jsem si odpočinula. Ten rok před prvním lockdownem jsem strávila věčným cestováním a vůbec jsem si neuvědomila, jak jsem byla unavená. Prvních pár týdnů jsem to docela oplakala. Ale pak jsem si užívala rodiny, se kterou jsem už víc jak deset let nežila, a udělala si plán. Byla jsem na pár masterclassech, mám za sebou pár předzpívání, ale taky první úspěchy na soutěžích. V Berlíně jsem se prodrala do finále národní pěvecké soutěže a v dubnu jsem měla tu radost zazpívat si s Janáčkovou filharmonií. No, a taky jsem hodně natáčela.

No, evidentně jste velmi aktivní člověk. A co plánujete v blízké budoucnosti?

Já nerada sedím doma. Teď v červnu a červenci se budu pilně připravovat a pak mě v srpnu čeká koncert s Barbarou Marií Willi a Tomášem Netopilem s barokním repertoárem a pojedu také na barokní soutěž do Innsbrucku. V září si pak konečně zazpívám v Praze. 11. 9. uvedeme s Jolanou Slavíkovou písňový recitál v Atriu na Žižkově a zmiňovala jsem recitál v Royaumontu. Také se objevím na Festivalu Jakuba Jana Ryby a rok zakončím debutem v Rudolfinu s Radkem Baborákem. Mám se na co těšit!

Takže skvělé vyhlídky! Děkuji za rozhovor a přeji vše dobré, ať se vám hudební sny plní a nejen ty. Mějte se krásně!

 

100

 

Foto: Kate Rubinovich, Ksana Fedorova, archiv B. Adamové

Josef Zedník

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál taky na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal) a nyní je s Českým rozhlasem spjat jako produktový specialista u jeho symfonického orchestru, kde se stará o náklady za notové materiály (koncerty, vysílání a natáčení). Má rád své nejbližší, pejska Endyho a přátele. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.